1889 (MDCCCLXXXIX) byl rok, který dle gregoriánského kalendáře započal úterým.

[editovat] Události

Česko

• Adamov se stal místem, kde byl, v místních strojírnách, podle plánů inženýra Siegfrieda Marcuse (1831 – 1898) vyroben v Českých zemích první automobil se čtyřtaktním motorem. Vůz je dnes uložen v Technickém muzeu ve Vídni a je nejstarším dochovaným automobilem na světě.
• Klub českých turistů vytyčil svou první českou turisticky značenou cestu, a to ze Štěchovic ke Svatojánským proudům (Pohorská jednota Radhošť však vyznačila první cesty již o pět let dříve)
• Založení České obce sokolské (1. starosta JUDr. Jan Podlipný, starosta města Prahy)

Svět

• únor – založena Pacifická astronomická společnost^[1]
• Byla založena firma Nintendo pod původním jménem Marafuku, která vyráběla karty Hanafuda.

[editovat] Vědy a umění

• V Paříži byl založen kabaret Moulin Rouge.
• V Paříži bylo založeno Národní muzeum asijského umění
• V Paříži byla slavnostně otevřena Eiffelova věž
• Richard Lydekker popsal dinosaura druhu Callovosaurus leedsi
• v Deptfordu (Anglie) je uvedena do provozu první elektrárna s generátorem na střídavý proud

[editovat] Narození

Česko

• 8. února – Hugo Klement Mrázek, český hudební skladatel († 28. prosince 1916)
• 25. února – Adolf Kramenič, český varhaník, sbormistr a hudební skladatel († 19. prosince 1953)
• 6. dubna – Vilém Rittershain, český filmový architekt († 13. února 1963)
• 30. dubna – Stanislav Adam, český učitel, houslista a hudební skladatel († 6. července 1974)
• 28. května – Richard Réti, československý šachista († 6. června 1929)
• 2. května – Stanislav Bukovský, 3. starosta Československé obce sokolské, lékař, ministr školství († 8. října 1942 Osvětim)
• 7. července – Anna Steimarová, česká herečka († 15. března 1962)
• 2. srpna – Ignác Händl, český varhaník a hudební skladatel († 17. března 1954)
• 3. srpna
  • Otto Gutfreund, kubistický sochař, průkopník českého novodobého sochařství († 2. června 1927)
  • Jindřich Vacek, český hudebník a skladatel († 20. července 1946)
• 10. září – Vilém Petrželka, český dirigent, hudební skladatel a pedagog († 10. ledna 1967)
• 12 .prosince – Václav Štěpán, český muzikolog, skladatel a publicista († 24. listopadu 1944)
• 17. prosince – Karel Balling (skladatel), český hudební skladatel († 17. března 1972)

Svět

• 1. ledna – Dario Beni, italský cyklista († 11. února 1969)
• 22. února – Olave St. Clair, manželka Roberta Baden - Powella, zakladatele skautingu († 1977)
• 20. dubna – Adolf Hitler, nacistický vůdce († 30. duben 1945)
• 26. dubna – Ludwig Wittgenstein,rakouský filosof († 29. duben 1951)
• 28. dubna – António Salazar, portugalský diktátor († 27. července 1970)
• 6. května – Stanley Morison, britský typograf, typografický teoretik, písmař a novinář († 11. října 1967)
• 25. května – Igor Sikorskij, letecký konstruktér († 26. října 1972)
• 13. června – Adolphe Pégoud, francouzský pilot, letecké eso (31. srpna 1915)
• 23. června – Anna Andrejevna Achmatovová, ruská lyrická básnířka a překladatelka († 5. března 1966)
• 10. srpna – Zofia Kossak-Szczucka, polská katolická spisovatelka, novinářka a odbojářka († 9. dubna 1968)
• 26. září – Martin Heidegger, německý filosof († 26. května 1976)
• 20. listopadu – Edwin Hubble, americký astronom († 28. září 1953)
• 9. prosince – Hannes Kolehmainen, finský atlet, čtyřnásobný olympijský vítěz 1912 a 1920 († 11. ledna 1966)

[editovat] Úmrtí

Rakouský korunní princ Rudolf.

Česko

• 20. ledna – František Fáček, český politik (* 1826)
• 26. února – Karel Nedbal, český advokát (* 29. října 1836)
• 9. června – Josef Jakubec, český básník (* 3. srpna 1858)
• 9. září – František Václav Karlík, český kantor a hudební skladatel (* 23. května 1811)
• 13. září – Daniel Bohumil Molnár, český luteránský farář (* 31. července 1819)
• Martin Paták, český lidový umělec (* 1820)

Svět

• 30. ledna – Rudolf Habsburký, arcivévoda (sebevražda) (* 21. srpna 1858)
• 8. března – John Ericsson, švédský vynálezce (* 31. července 1803)
• 15. dubna – Otec malomocných, vlámský kněz (* 3. ledna 1840)
• 17. května – Marie Frederika Pruská, bavorská královna (* 15. října 1825)
• 3. června – Bernhard Förster, německý antisemita (* 1843)
• 11. října – James Prescott Joule, anglický fyzik (* 24. prosince 1818)
• 6. prosince – Jefferson Davis, americký politik (* 3. června 1808)
• Jules Férat, francouzský malíř (* 1819)

[editovat] Hlavy států

Podrobnější informace naleznete v článku Seznam hlav států v roce 1889.

• České království – František Josef I.
• Papež – Lev XIII.
• Království Velké Británie – Viktorie
• Francouzská republika – Marie François Sadi Carnot
• Uherské království – František Josef I.
• Rakouské císařství – František Josef I.
• Rusko – Alexandr III.
• Prusko – Vilém II. Pruský
• Dánsko – Kristián IX.
• Švédsko – Oskar II.
• Belgie – Leopold II. Belgický
• Nizozemsko – Vilém III. Nizozemský/Vilemína
• Řecko – Jiří I. Řecký
• Španělsko – Alfons XIII. Španělský
• Portugalsko – Ludvík I. Portugalský/Karel I. Portugalský
• Itálie – Umberto I.
• Osmanská říše – Abdulhamid II.
• USA – Grover Cleveland/Benjamin Harrison

Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

1889

[editovat] Reference

1. ↑ FRAKNOI, Andrew. Centennial History of the Astronomical Society of the Pacific – Introduction [online]. Astronomical Society of the Pacific, [cit. 2009-12-01]. Dostupné online. (anglicky) 

Ludwig Wittgenstein na portrétu z roku 1910

Ludwig Josef Johann Wittgenstein [vitg(e)nštajn] (26. dubna 1889 Vídeň – 29. dubna 1951 Cambridge) byl jedním z nejvlivnějších filosofů 20. století. Bývá spojován především s analytickou filosofií a filosofií jazyka, ovlivnil však i logické pozitivisty. Jeho myšlení pravděpodobně nejvíce ovlivnili Arthur Schopenhauer, Bertrand Russell a Gottlob Frege.

[editovat] Život

Ludwig Josef Johann Wittgenstein se narodil 26. dubna 1889 ve Vídni jako nejmladší z osmi dětí. Jeho rodina byla velice bohatá, otec Karl Wittgenstein patřil k nejúspěšnějším podnikatelům Rakouska-Uherska, matka, Leopoldina, je známá „Poldi“ z názvu a emblému kladenských železáren (huť Poldi).

Po domácím vyučování a škole v Linci (kterou navštěvoval i Adolf Hitler, který přesto, že byl o šest dnů starší, chodil o dvě třídy níž a reálně se mohli potkat pouze v jednom školním roce) studoval Ludwig strojírenství v Berlíně, jeho zájem se časem rozšířil na matematiku, přes niž se dostal k logice a filosofickým otázkám základů matematiky. Na radu Gottloba Fregeho absolvoval několik trimestrů u Bertranda Russella v Cambridge. Po vypuknutí první světové války se přihlásil do rakouské armády jako dobrovolník a v jejím průběhu získal na východní frontě několik medailí za statečnost.

Po válce pokračoval v bádání a roku 1921 vydal s Russellovou pomocí Logisch-philosophische Abhandlung (později známé jako Tractatus Logico-Philosophicus), jediné dílo, které vyšlo za jeho života (Traktát byl napsán již roku 1918, ale z důvodů válečných a následně kvůli problémům při shánění nakladatele se vydání o tři roky zdrželo). V něm, podle svého názoru, vyřešil všechny problémy filosofie a stáhl se do ústraní. Několik let působil jako učitel na několika venkovských základních školách (v Trattenbachu, Puchbergu am Schneeberg, Otterthalu), mezi ním a rodiči žáků však panovalo napětí. Poté, co v dubnu 1926 uhodil do hlavy jedenáctiletého žáka, který pak upadl do bezvědomí, podal Wittgenstein u okresního školního inspektora žádost o propuštění dříve, než proti němu mohly být podniknuty oficiální kroky (žákův otčím žádal jeho uvěznění). Cítil, že selhal jako učitel, a několik měsíců pak pracoval jako pomocný zahradník v klášteře v Hütteldorfu u Vídně, kde bydlel v zahradníkově kůlně na nářadí. V této době také zvažoval, a to nikoli poprvé, zda má vstoupit do kláštera. Během rozhovoru na toto téma mu tamní opat poradil, že klášterní život asi není to, co hledal.

V roce 1929 se vrátil do Cambridge na Trinity College k filosofické práci a výuce studentů. Roku 1939 se tamtéž stal profesorem.

Během druhé světové války pracoval v nemocnici a jako technický pracovník v Newcastlu, po jejím konci se vrátil na univerzitu. Od roku 1947 rezignoval na akademickou činnost a plně se věnoval psaní. Do roku 1949 vznikla většina materiálu posmrtně vydaného jako Philosophische Untersuchungen (Filosofická zkoumání); toto dílo je pokládáno za Wittgensteinovu nejzávažnější práci. Posledních několik let trávil usilovnou prací ve Vídni, Oxfordu a v Cambridge, kde v dubnu 1951 zemřel na rakovinu.

[editovat] Dílo

Poznámkový sešit Ludwiga Wittgensteina z roku 1914

• Tractatus Logico-Philosophicus je jediné dílo vydané během W. života; sám Wittgenstein v předmluvě napsal, že se skládá ze hlavních dvou částí – za prvé: myšlenek v něm vyjádřených, za druhé: ukázáním jak málo se dosáhne řešením podobných problémů. Jedna z nejdůležitějších myšlenek je vyjádřena v oddílu 4.003 – „Většina vět a otázek, které byly napsány o filosofických věcech, není nepravdivá, nýbrž nesmyslná. Nemůžeme proto vůbec takové otázky zodpovědět, nýbrž jen prokázat jejich nesmyslnost. Většina otázek a vět filosofů spočívá na tom, že nerozumíme naší jazykové logice. (Je to takový druh otázek, jako zda je dobro více, či méně identické než krásno.) A nelze se divit, že nejhlubší problémy vlastně žádné problémy nejsou.“ a 4.0031 – „Celá filosofie je ‚kritikou jazyka‘. Russelovi vděčíme za to, že ukázal, že zdánlivá logická forma věty nemusí být její skutečnou formou.“ Z dalších zajímavých výroků stojí za uvedení ještě minimálně oddíl 5.6 – „Hranice mého jazyka znamenají hranice mého světa.“ a samozřejmě poslední oddíl 7 tvořený jen jednou větou: „O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet.“.
• Filosofická zkoumání – zde zavádí pojem řečové hry a rozvíjí myšlenku filosofie jako objasňování problémů jazyka („Význam nějakého slova je způsob jeho použití v řeči.“ § 43).
• Modrá a Hnědá kniha – výbor z přednášek v Cambridge, asi nejpřístupnější vyjádření Wittgensteinových myšlenek.

"K čemu jsou definice, když stejně vedou jen k dalším nedefinovaným pojmům?" (Blue book, str. 26)

"Frazerův výklad magických a náboženských názorů lidstva není uspokojivý; představuje je totiž jako omyly." (Blue book, str. 119)

• On Certainty – práce z posledních let (z velké části odpověď na práci G. E. Moora In Defense of Common Sense).

"Poznání je nakonec založeno na uznání." (On certainty, str. 378)

• Rozličné poznámky (Vermischte Bemerkungen) – poznámky z pozůstalosti (sestavil Georg Henrik von Wright).

"Člověk se musí probudit k údivu – a národy možná také. Věda je způsob, jak je zase poslat spát." (Culture and value, str. 5.)

[editovat] České překlady

• Tractatus logico-philosophicus. Přeložil Jiří Fiala. 1. vydání. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku a Svoboda-Libertas, 1993.
• Tractatus logico-philosophicus. Přeložil Petr Glombíček. 1. vydání. Praha: OIKOYMENH, 2007.
• Filosofická zkoumání. Přeložil Jiří Pechar. 1. vydání. Praha: Filosofický ústav AV ČR, 1993.
• Filosofická zkoumání. Přeložil Jiří Pechar. 2. upravené vydání. Praha: Filosofia, 1998.
• Rozličné poznámky: výbor z pozůstalosti. Přeložil Marek Nekula. 1. vydání. Praha: Mladá fronta a Vyšehrad, 1993.
• Předběžné studie k Filosofickým zkoumáním obecně známé jako Modrá a Hnědá kniha. Přeložil Petr Glombíček. 1. vydání. Praha: Filosofia, 2006.
• Modrá a Hnědá kniha. Přeložil Petr Glombíček. 1. vydání. Praha: Filosofia, 2006.
• Poznámky o barvách. Přeložil Ondřej Beran. 1. vydání. Praha: Filosofia, 2010.

[editovat] Odkazy

[editovat] Reference

[editovat] Literatura

Seznam děl
v databázi Národní knihovny ČR, jejichž autorem nebo tématem je
Ludwig Wittgenstein

• H. J. Störig, Malé dějiny filosofie. Praha: Zvon 1996, str. 468nn..

[editovat] Externí odkazy

Další informace o tématu na projektech Wikimedia:

	multimediální obsah na Commons
	citáty na Wikicitátech

• Časopis Reflex: článek Ludwig Wittgenstein z čísla 17/2006
• Danica Slouková: L. Wittgenstein – Metoda s „vyloučením problémů (záhad)“ versus metoda jako „terapie zapletenosti“ zvané problém
• (německy) Tractatus logico-philosophicus — původní německá verze
• (anglicky) Tractatus logico-philosophicus — anglický překlad (projekt Gutenberg)
• (německy) Philosophische Unterschungen

Mihai Eminescu
básník Mihai Eminescu v 19 letech
Narození	15. leden 1850 Botoşani
Úmrtí	15. červen 1889 Bukurešť

Mihai Eminescu, v křestním listě Mihail Eminovici (15. leden 1850, Botoşani, Moldávie, dnes Rumunsko – 15. červen 1889, Bukurešť) byl rumunský básník, nejvýznamnější představitel tamějšího romantismu.

[editovat] Dětství a mládí

Eminescu se narodil ve městě Botoşani na severu historické Moldávie jako sedmé dítě bukovinského statkáře Gheorghe Eminoviciho a jeho ženy Ralucy Juraşcu, která pocházela z urozené moldavské rodiny. Dětství strávil v Botoşani a nedaleké Ipoteşti, kde měli jeho rodiče dům. V letech 1858 - 1866 navštěvoval německou školu a poté dvouleté gymnázium v Černovicích. V té době ho velice ovlivnil jeho učitel Aron Pumnul (1818-1866), rumunský jazykovědec, který pro své revoluční názory musel odejít ze Sedmihradska.

[editovat] Spisovatelská dráha

Jako spisovatel se Eminescu poprvé projevil r. 1866. V lednu toho roku zemřel Aron Pumnul a skupina jeho studentů zveřejnila pamflet nazvaný Lăcrămioarele învăţăceilor gimnaziaşti (Slzy gymnazistů). Jeho součástí byla i báseň La mormântul lui Aron Pumnul (U hrobu Arona Pumnula) podepsaná M. Eminovici. 25. února vyšla v pešťském literárním časopise Familia (Rodina) jeho báseň De-aş avea (Kdybych měl). Iosif Vulcan, vydavatel časopisu, mu tenkrát změnil slovanskou koncovku příjmení -ici na rumunštěji znějící Eminescu. Od té doby pravidelně publikoval básně, občas i překlady z němčiny.

Roku 1867 se stal členem divadelní společnosti Iorgua Caragialeho, o rok později přešel k Mihailovi Pascalymu. Brzy se usadil v Bukurešti, kde pracoval pro rumunské Národní divadlo. I nadále psal básně a překládal dílo německého divadelního kritika a teoretika Heinricha Theodora Rötschera. Také začal psát svou knihu Geniu pustiu (Promrhaný génius), kterou nikdy nedokončil (vyšla roku 1904 až po Eminescuově smrti).

Titu Maiorescu

V dubnu 1869 spoluzakládal literární kroužek Orientul (Orient), který se m.j. zajímal o rumunský folklór, pohádky, básně a literární historii. Na konci června byl však spolek rozehnán. Eminescu odešel od Pascalyho a vrátil se do Černovic a Iaşi, aby znovu navázal kontakty s rodinou. Otec mu slíbil finanční podporu na studiích ve Vídni. V letech 1869 - 1872 navštěvoval filozofickou a právnickou fakultu jako posluchač (neměl maturitu, a proto nemohl studovat). I nadále pokračoval v literárních aktivitách, přátelil se s novinářem a spisovatelem Ioanem Slavicim. Četl hodně historických a filozofických textů, z nichž ho obzvlášť ovlivnilo dílo Arthura Schopenhauera.

Roku 1870 vydal literární spolek Junimea (Mládí) sídlící v Iaşi jeho báseň Venere şi Madona (Venuše a Madona), kterou si získal uznání členů spolku, především úspěšného politika Titu Maiorescua. Ten se stal jeho patronem, držel na Eminescuem ochrannou ruku a celý život ho podporoval. Báseň Venere şi Madonă zaujala i dalšího člena spolku Iacoba Negruzziho, který se vydal do Vídně, aby se s Eminescuem setkal osobně. Negruzzi později popsal, jak ho v kavárně okamžitě poznal podle jeho „romantického“ vzhledu: dlouhých vlasů a nepřítomného zamyšleného pohledu.

V roce 1870 Eminescu napsal pod pseudonymem "Varro" tři články o situaci Rumunů a dalších menšin v rakousko-uherské monarchii. Poté psal pro pešťský časopis Albina (Včela). V letech 1872 - 1874 byl díky stipendiu spolku Junimea na studiích v Berlíně. Maiorescu mu z Botoşani poslal doklad o maturitě, a proto mohl studovat filozofii, historii, ekonomii a právo. V této době byl velice ovlivněn německou literaturou, především lyrikou. Intenzivně se zabýval Schopenhauerem a Kantem, překládal díla Friedricha Schillera či Kantovu Kritiku čistého rozumu. I nadále byl v kontaktu se spolkem Junimea, především s Titu Maiorescuem. Ten ho jako rektor univerzity v Iaşi chtěl zaměstnat, ale Eminescu se z Berlína vrátil bez jediné složené zkoušky a z údajných rodinných důvodů nechtěl studium dokončit. Proto mu Maiorescu sehnal místo ředitele knihovny v Iaşi.

Veronica Micle

V březnu 1872 se Eminescu ve Vídni seznámil s básnířkou Veronicou Micle. Nejprve navštěvoval její literární salón. Jejich přátelství někdy po roce 1875 přerostlo v lásku; Veronica však byla vdaná za profesora univerzity v Iaşi Ştefana Micleho, který byl o třicet let starší než ona, a měla s ním dvě dcery.

Eminescu v 27 letech

Eminescuovým celoživotním přítelem se stal Ion Creangă, vesnický učitel a sběratel pohádek, kterého Eminescu podporoval v psaní a přivedl do spolku Junimea. Pracoval jako školní inspektor pro Iaşi a blízké město Vaslui. Poté, co byl této funkce zbaven, se stal redaktorem místních novin Curierul de Iaşi (Iaşský kurýr). V něm m.j. zveřejnil své básně Melancolie (Melancholie), Lacul (Jezero) a Dorinţa (Přání).

V Bukurešti se Eminescu spřátelil s Marií von Bardeleben, německou spisovatelkou, která později psala pod pseudonymem Mite Kremnitz. I nadále však jeho láskou zůstávala Veronica Micle.

Roku 1877 se Eminescu odstěhoval do Bukurešti a zanechal Veronicu v Iaşi, na což reagovala básněmi plnými smutku. Roku 1879 jí zemřel manžel a ona se vydala za Eminescuem do Bukurešti. Básník ji veřejně označil za svou snoubenku, ale k svatbě se nikdy neodhodlal. Jejich vztah zdaleka nebyl idylický, Veronice se v květnu 1880 narodilo mrtvé dítě a Eminescuovy milostné sonety z té doby jsou pesimistické, prodchnuté beznadějí a zklamáním.

V té době vedl noviny Timpul (Čas), oficiální list Konzervativní strany. Psal téměř všechny články, což ho velice vyčerpávalo. Jeho články byly často politicky zaměřené a prezentoval v nich své nacionalistické a xenofobní názory. Vyjadřoval se m.j. proti Berlínské smlouvě, podle níž mělo Rumunsko vydat Rusku jih Besarábie za severní Dobrudžu.

Nadále pak pokračoval ve tvorbě básní. V nich se často negativně vyjadřoval o ženách, což bylo ovlivněno jeho vzorem Schopenhauerem a také možná vlastními zkušenostmi. Stejně jako mnozí další romantičtí básníci Eminescu trpěl vnitřní roervaností, nikdy nebyl spokojený se svými básněmi a neustále je přepracovával, škrtal a přidával strofy. Proto většina jeho básní existuje v několika verzích.

[editovat] Nemoc a smrt

Eminescuův poslední portrét z r. 1887

Od roku 1883 se u něj projevovala duševní choroba, která ovlivňovala i jeho tvůrčí činnost. Na čas byl internován na klinice. Titu Maiorescu se postaral o první knižní vydání jeho básní na přelomu let 1883 a 1884, k němuž napsal předmluvu. Aby neranil Eminescuovu hrdost, přesvědčil ho, že jeho hospitalizace byla uhrazena z výnosů básnické sbírky. Roku 1884 Eminescuovi zemřel otec a jeden z jeho bratrů spáchal sebevraždu. V rámci rekonvalescence se Eminescu vydal na cestu do severní Itálie v doprovodu jistého Chibiciho, po návratu krátce pracoval jako pomocný knihovník v knihovně v Iaşi, kde kdysi působil jako ředitel. Poté musel být znovu hospitalizován. Sbírka jeho básní byla vydána podruhé. V následujících letech se jeho práce v knihovně střídala s pobyty v nemocnici.

Hrob Mihaie Eminescua

Roku 1888 obdržel Eminescu státní podporu, aby mohl nerušeně dokončit své rukopisy. Zveřejňoval nové básně, přepracovával staré. Toho roku ho Veronica naposledy vzala k sobě do Bukurešti, ale už v únoru 1889 musel být znovu hospitalizován v nemocnici Mărcuţa.

Eminescu zemřel v bukurešťském sanatoriu doktora Şuţua v noci na 15. červen 1889. Pitva nebyla řádně porovedena a dodnes nebylo spolehlivě objasněno, jestli příčinou smrti byla dědičná duševní choroba (maniodepresivní psychóza) nebo následky syfilidy, jak stanovili lékaři. Eminescu je pohřben na nejslavnějším rumunském hřbitově Bellu v Bukurešti.

Veronica Micle po jeho smrti odešla do kláštera Văratec, kde sepsala knihu Dragoste şi Poezie (Láska a poezie), sbírku svých básní a básní, které jí Eminescu věnoval, a opatřila je komentářem. Necelé dva měsíce po jeho smrti spáchala sebevraždu - otrávila se arsenikem. Její dům v Târgu Neamţ dnes slouží jako muzeum.

[editovat] Dílo

Historik Nicolae Iorga ho pokládá za otce moderního rumunského jazyka. Je považován za největšího rumunského básníka.

Vydání Básní (1883)

Jeho básně byly ovlivněny Arthurem Schopenhauerem, jeho pesimismem a nenávistí k ženám. Eminescuovy básně zahrnují řadu témat, od přírody a lásky přes nostalgiské vzpomínky na dětství až po nenávist a společenskou kritiku. Byly přeloženy do více než 60 jazyků. Jeho dílo silně ovlivnilo rumunskou kulturu a dodnes je jeho dílo obsáhle probíráno na školách.

• Básně (1883)

• Jeho nejznámější básně:
  • Doină, 1884 - nazváno podle typu staré rumunské lidové písně; Eminescu zde vyjadřuje své krajně pravicové, konzervativní názory, xenofobii a antisemitismus
  • Lacul (Jezero), 1876
  • Luceafărul (Večerní hvězda), 1884 - vychází z rumunské lidové pohádky, na kterou Eminescu narazil v Berlíně
  • Floare albastră (Modrý květ), 1884
  • Dorinţa (Touha), 1884
  • Sara pe deal (Večer na kopci), 1885
  • O, rămii (O, zůstaň), 1884
  • Epigonii (Epigony), 1884
  • Scrisori (Dopisy), 1881
  • Şi dacă (A kdyby), 1883
  • Odă (în metru antic) (Óda v antickém metru), 1883
  • Mai am un singur dor (Mám jedno přání), 1883

Poemy:

• Císař a proletář (Împărat şi proletar) - napsáno pod vlivem Pařížské komuny (1870-1871)
• Memento mori
• Světlonoš (Hyperion) - inspirováno rumunskou pohádkou Dívka ze zlaté zahrady

Lyrickoepické básně:

• Dopisy, 1881 - kritizuje chování rumunské společnosti po zhroucení ideálů revoluce v roce 1848
• Odešla láska (S-a dus amorul...), 1883
• Pohádka o lese (Povestea codrului), 1878
• Princ z lípy - inspirace folklórem

Próza:

• Ubohý Dionýs (Sărmanul Dionis), 1872-1873 - první fantastická novela v rumunské literatuře
• Cezara
• Geniu pustiu (Promrhaný génius)

Česky:

• Mihai Eminescu: Až září voda tmavá (SNKLU 1964, překlad Vilém Závada)

Eminescu na staré bankovce 1000 lei

[editovat] Odkaz

Mihai Eminescu je dnes pokládán za rumunského národního básníka a hrdinu. Je vyobrazen na nejvyšší bankovce 500 leu, v zemi se nachází mnoho jeho soch, je po něm pojmenována řada škol a institucí. Výročí jeho narození a úmrtí vždy provází velkolepé oslavy.

[editovat] Externí odkazy

Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Mihai Eminescu

• (anglicky) (rumunsky) Rok 2000 - rok Mihaie Eminescua
• (anglicky) Životopis
• Mihai Eminescu - spisovatelé.cz
• (rumunsky) Stránka věnovaná Eminescuovi

[editovat] Reference

V tomto článku jsou použity překlady textů z článků Mihail Eminescu na německé Wikipedii a Mihai Eminescu na anglické Wikipedii.

Roger Daltrey
Roger Daltrey,koncert Live 8, Hyde Park (2005)
Základní informace
Rodné jméno	Roger Harry Daltrey
Narození	1. března 1944 (68 let)
Původ	Hammersmith, Londýn, Anglie
Žánry	rock, Pop, R&B, hard rock
Povolání	hudebník skladatel herec filmový producent
Nástroje	zpěv
Aktivní roky	1959 - současnost
Vydavatel	různé značky
Příbuzná témata	The Who
Web	http://www.thewho.com

Roger Daltrey CBE - nositel řádu Britského Impéria, (1. března 1944, Hammersmith, Londýn, Anglie) je zpěvák, textař, zakladatel britské skupiny The Who. Působil též jako úspěšný sólový umělec, odehrál několik rolí ve filmu, v divadle a televizi, pracoval též jako filmový producent.

[editovat] Mládí

Narodil se v londýnské čtvrti Hammersmith, ale vyrostl v Actonu, dělnickém předměstí, odkud pocházeli i další členové skupiny The Who Pete Townshend a John Entwistle. Byl jedním ze tří dětí, které se narodily rodičům Ireně a Harrymu Daltreyovým a vyrůstal se dvěma sestrami Gillian a Carol. Harry Daltrey pracoval v továrně na klozety. Ireně Daltreyové lékaři řekli, že nikdy nebude moct mít děti, protože v roce 1937 přišla o ledvinu. Nicméně, jednoho dne během náletu za 2. světové války v londýnské nemocnici Hammersmith Hospital porodila syna. Když mu byly tři roky, spolkl rezavý hřebík, který musel být chirurgicky odstraněn a zůstala mu tak viditelná jizva. V pěti letech mu zbytky rzi způsobily žaludeční vřed, se kterým musel být také hospitalizován.

Navštěvoval Victoria Primary School a pak chlapeckou Acton County Grammar School, kterou navštěvoval společně s Pete Townshendem a Johnem Entwistlem. Protože byl talentovaný, mysleli si rodiče, že bude pokračovat na univerzitě, ale z něj se stal „školní rebel“ a jeho jediným zájmem byl rock and roll.

První kytaru si vyrobil sám a založil skiflovou kapelu nazvanou The Detours. Když mu otec koupil v roce 1959 kytaru zn. Epiphone, stal se ve skupině vedoucím kytaristou a brzy poté byl ze školy vyloučen za kouření. Pete Townshend ve své autobiografii napsal: "Do doby, než byl vyloučen ze školy, byl Roger dobrý žák. Jakmile však uslyšel Elvise, proměnil se v chuligána s elektrickou kytarou a strojeným úšklebkem. Byl toto rock ‘n’ roll? Mladému muži s inteligencí, jakou měl Roger bylo jasné, že v konformitě není budoucnost."^[1]

Stal se ocelářským dělníkem a po práci hrával s kapelou na svatbách, v hostincích a v pánských klubech. Přizval do skupiny spolužáka Johna Entwistla, aby s nimi hrál na baskytaru a na jeho radu také pozval Peta Townshenda, aby hrál na kytaru. V té době bylo složení kapely Roger Daltrey kytara, Pete Townshend doprovodná kytara, John Entwistle baskytara, Doug Sandom bicí a Colin Dawson sólový zpěv. Když Colin Dawson opustil skupinu, Daltrey přešel na zpěv a Townshend na sólovou kytaru. V roce 1964 opustil skupinu bubeník Doug Sandom a nahradil jej Keith Moon.

[editovat] Sólová diskografie

[editovat] Alba

• Daltrey (1973)
• Ride a Rock Horse (1975)
• Lisztomania (1975) - soundtrack
• One of the Boys (1977)
• McVicar (1980)
• Best Bits (1982) - kompilace
• Parting Should Be Painless (1984)
• Under a Raging Moon (1985)
• Can't Wait to See the Movie (1987)
• Rocks in the Head (1992)
• Martyrs & Madmen (1997) - kompilace
• Moonlighting (2005) - kompilace

[editovat] Singly hity

• "Giving It All Away" (1973)
• "I'm Free" (1973)
• "Without Your Love" (1980)
• "Free Me" (1980)

[editovat] Alba filmové soundtracky

• The Banger Sisters (2002)- "Child of Mine."
• Best (2000) - "House of the Rising Sun."
• Mack the Knife (1990)- Street Singer.
• The Secret of My Succe$s (1987)- „The Price of Love.“
• The Lost Boys (1987)-„Don't Let The Sun Go Down On Me.“
• Quicksilver (1986)-„Quicksilver Lightning.“
• McVicar (John McVicar), 1980 - "Bitter and Twisted", "Just a Dream Away", "White City Lights", "Free Me', "My Time Is Gonna Come", "Waiting for a Friend", "Without Your Love", "McVicar".
• Lisztomania (1975)-Daltrey pracoval s Rickem Wakemanem a ostatními na soundtracku pro film Lisztomania. Napsal texty "Love's Dream", "Orpheus Song", "Peace at Last" a hrál v "Love's Dream", "Orpheus Song", "Funerailles" a "Peace at Last."^[2]

[editovat] Filmová a divadelní kariéra

[editovat] Filmové role

Objevil se v rolích více než 30 filmů, včetně rané role, ve filmu z roku 1975 Tommy, kde hrál „hluchého, němého a slepého chlapce“ Tommyho Walkera, v roce 1975 vefilmu Lisztomania, jako maďarský skladatel Ferenc Liszt a ve filmu McVicar, jako britský novinář-lupič John McVicar v roce 1980.

[editovat] Filmografie

• Tommy (Tommy Walker), 1975
• Lisztomania (Ferenc Liszt), 1975
• The Legacy (Clive), 1978
• McVicar (John McVicar), 1980 též producent filmu
• The Beggar's Opera (Macheath), 1983
• Murder: Ultimate Grounds for Divorce, 1985
• The Little Match Girl (Jeb Macklin), 1987
• Mack the Knife (pouliční zpěvák), 1990
• Cold Justice (Keith Gibson), 1989
• Buddy's Song (Terry Clark); also Music Score Composer, 1991 též producent filmu
• If Looks Could Kill - Teen Agent (Blade), 1991
• The Freddie Mercury Tribute Concert ,1992
• Lightning Jack (John T. Coles), 1994
• A Celebration: The Music of Pete Townshend and The Who, 1994
• The Wizard of Oz in Concert: Dreams Come True 1995
• Vampirella (Vlad), 1996
• Like It Is (Kelvin), 1998
• The Magical Legend of the Leprechauns (King Boric), 1999
• Dark Prince: The True Story of Dracula (King Janos), 2000
• Best (Rodney Marsh), 2000
• The Young Messiah-Messiah XXI (2000) (DVD)
• Chasing Destiny (Nehemiah Peoples), 2001
• .com for Murder (Ben), 2002
• Johnny Was (Jimmy Nolan), 2006^[3]

[editovat] Televizní role

Hrál i někollik rolí v televizi, včetně policejního drama v sériálu BBC Television Shakespeare - The Bill, ve sc-fi sériálu Sliders jako plk. Angus Rickman, v sériálu televize VH1 Strange Frequency 2, v seriálu Witchblade jako otec Del Toro a byl periodickou hostující hvězdou v seriálu Highlander: The Series jako nesmrtelný Hugh Fitzcairn, jako jeden z nejbližších přátel hlavního hrdiny Duncana MacLeoda.

Objevil se jako kreslená postavička v epizodě seriálu Simpsonovi - A Tale of Two Springfields (Pověst dvou Springfieldů), kde se společně s ním objevil John Entwistle (Pete Townshend byl v epizodě nahrazen jeho bratrem Paulem). The Who pomohli Homerovi rozbít zeď, kterou rozdělil centrum města.

[editovat] Jevištní role

Objevil se i na jevišti v roce 1987 ve hře The Hunting of the Snark jako Barrister a také ve Philharmania s Royal Philharmonic v roce 1998. Objevil se též v The Wizard of Oz in Concert: Dreams Come True v roce 1995 jako Tin Man, jako Jidáš v Jesus Christ Superstar v produkci BBC Radio 2 v roce 1996 a A Christmas Carol jako Scrooge v roce 1998.

[editovat] Producent

Působil jako producent několika filmů: Buddy's Song (1990), McVicar (1980), Quadrophenia (1979) and See Me Feel Me: Keith Moon Naked for Your Pleasure projected for release in 2009.^[4]

[editovat] Zajímavosti

Je velkým fanouškem fotbalového klubu Arsenal FC, dokonce měl tu čest před výkopem posledního zápasu odehraného na Highbury zazpívat píseň na rozloučenou.

[editovat] Reference

1. ↑ http://www.petetownshendwhohe.blogspot.com
2. ↑ http://www.imdb.com/name/nm0002032/ Internet Movie Database
3. ↑ http://www.imdb.com/name/nm0002032 Internet Movie Database
4. ↑ http://www.imdb.com/name/nm0002032/ Internet Movie Database

[editovat] Externí odkazy

(anglicky)

• Roger Daltrey on the April 10, 1975 cover of Rolling Stone magazine
• The Who Forum: Roger Daltrey and Who discussion community.
• The Who Location Guide
• Roger Daltrey as a European Hero in Time magazine
• Roger Daltrey audio interview segments from 1982

V tomto článku je použit překlad textu z článku Roger Daltrey na anglické Wikipedii.