Prezident (francouzsky předseda) je titul, kterým se označuje vedoucí organizace, obchodní společnosti nebo státu.

Prezident označuje hlavu státu v republice, která je volena parlamentem, nepřímo či přímo obyvateli státu. Prezidenti často stojí i v čele různých diktátorských režimů. Prezident je vůbec nejrozšířenějším titulem hlav států.^[zdroj?] Úřad prezidenta, jako hlavy státu, zastávali až do roku 1980 výhradně jen muži.^[zdroj?] První ženou v historii, která byla zvolena do funkce prezidenta, se stala v roce 1980 Vigdis Finnbogadóttir na Islandu.

[editovat] Hlava státu

[editovat] Prezident v prezidentské republice

Podrobnější informace naleznete v článku Prezidentská republika.

Prezidentská republika je založena na oddělení státních mocí - soudní, výkonné i zákonodárné. Prezident je hlavou moci výkonné, většinou zároveň předsedou vlády. Je nezávislý na parlamentu, současně však nemá žádné pravomoci ve vztahu k parlamentu. Je volen přímo či nepřímo občany státu.

Soustředění takového množství moci do jedněch rukou však zvyšuje nebezpečí vzniku autoritativního státu nebo přímo diktatury. Prezidentská republika nebývá dlouhodobě stabilní a demokratická. Výjimkou v tomto směru jsou Spojené státy americké.

Prezidentská republika je nejrozšířenější formou vlády v Americe.

[editovat] Prezident v parlamentní republice

Podrobnější informace naleznete v článku Parlamentní republika.

V parlamentní republice je prezident reprezentantem a symbolem státu navenek. Jeho vnitrostátní pravomoci jsou omezené a často jen formální. Zdaleka nejdůležitější je pravomoc rozpustit parlament (většinou jen v ústavně stanovených případech) a vyhlásit nové parlamentní volby. Je volen většinou parlamentem.

[editovat] Prezident v poloprezidentské republice

Poloprezidentská republika má prvky obou předchozích systémů. Prezident je volen přímo a má i pravomoci ve vztahu k zákonodárné moci. Má právo veta k zákonům, může předkládat zákony parlamentu nebo přímo občanům formou referenda. Vzorem pro poloprezidentské republiky je ústavní systém Francie, převážně poloprezidentská je i Ruská federace.

[editovat] Prezident v nedemokratických systémech

I v nedemokratických režimech bývá většinou hlavou státu prezident. Často je prezidentem sám diktátor. Často si svévolně (nebo formou referenda) prodlužuje svoje volební období nebo sám sebe jmenuje doživotním prezidentem. Prezidentské volby se buď nekonají vůbec, nebo diktátor je v nich jediným kandidátem. Prezident v rukách drží veškerou moc.

Někdy je prezidentem jen nesamostatná figurka, která je plně v moci diktátora nebo vládnoucí strany. V tomto případě jsou jeho pravomoci prakticky nulové.

[editovat] Literatura

• Zdeněk Koudelka: Prezident republiky, Nakladatelství Leges: Praha 2011, 224 s., ISBN 978-80-87212-95-0.

[editovat] Související články

Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Prezident

• Panovník
• Prezident České republiky

Ing. Miloš Zeman, CSc.
3. předseda vlády České republiky
Ve funkci: 22. července 1998 – 12. července 2002
Prezident	Václav Havel
Předchůdce	Josef Tošovský
Nástupce	Vladimír Špidla
2. předseda Poslanecké sněmovny
Ve funkci: 1996 – 1998
Předchůdce	Milan Uhde
Nástupce	Václav Klaus
12. předseda ČSSD
Ve funkci: 1993 – 2001
Předchůdce	Jiří Horák
Nástupce	Vladimír Špidla
1. předseda Strana Práv Občanů ZEMANOVCI
Ve funkci: 6. března 2010 – 29. května 2010
Předchůdce	strana založena
Nástupce	Vratislav Mynář
poslanec Federálního shromáždění (SN)
Ve funkci: 1990 – 1992
poslanec Federálního shromáždění (SL)
Ve funkci: 1992 – 1992
poslanec Poslanecké sněmovny
Ve funkci: 1996 – 2002
Narození	28. září 1944 (67 let) Kolín, Protektorát Čechy a Morava
Politický subjekt	KSČ (1968–1970) OF (1990–1991) OH (1991–1992) ČSSD (1992–2007) SPOZ (od 2009)
Choť	Ivana Zemanová

Miloš Zeman v roce 2001

Miloš Zeman a Vladimir Putin

Ing. Miloš Zeman, CSc. (* 28. září 1944 Kolín) je český politik, ekonom a prognostik. Během politického života zastával významné funkce předsedy vlády (1998–2002), předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (1996–1998) a předsedy České strany sociálně demokratické (1993–2001). Po neúspěšné kandidatuře na prezidenta České republiky v roce 2003 odešel na sedm let z politiky. V březnu 2010 se stal předsedou nově založené Strany Práv Občanů ZEMANOVCI, na funkci rezignoval po parlamentních volbách 2010, ve kterých se strana nedostala do sněmovny.^[1] Dne 13. listopadu 2010 byl zvolen čestným předsedou SPOZ. Je podruhé ženatý, z prvního manželství má syna Davida a z druhého dceru Kateřinu.

[editovat] Činnost před rokem 1989

Vystudoval střední ekonomickou školu a Vysokou školu ekonomickou v Praze roku 1969 (řádné studium mu zpočátku nebylo z politických důvodů umožněno). Získal vědeckou hodnost kandidáta ekonomických věd (CSc.). Během Pražského jara (1968) vstoupil do KSČ, ze které byl vyloučen v roce 1970. Pak pracoval jako prognostik v několika organizacích, ze kterých byl buď vyloučen, nebo byly celé organizace rozpuštěny.

V srpnu 1989 vyšel jeho článek Prognostika a přestavba^[2] v Technickém magazínu, ve kterém na základě vědeckých poznatků kritizoval tehdejší režim.^[3] Jeho účinek umocnily provokativní kresby ilustrátora Pavla Matušky.

Úvod článku:

…s probíhající přestavbou dostává u nás skutečně prognostika poprvé normální podmínky pro svou existenci. Mizí nadšené chvalozpěvy na světlou budoucnost, která nám bude darována díky moudrému a neomylnému vedení. Začíná střízlivý rozbor budoucích příležitostí a rizik, při kterém často s hrůzou zjišťujeme, že nejvýraznější rizika mohou vzniknout jako důsledek nekvalifikovaných (ať již uskutečněných nebo projektovaných) rozhodnutí tohoto vedení.

– Miloš Zeman, Prognostika a přestavba, srpen 1989

Za tento článek byl propuštěn z tehdejšího zaměstnání v Agrodatu.

[editovat] Sametová revoluce

Během sametové revoluce se aktivně zapojil do činnosti Občanského fóra, dokonce na svém psacím stroji na Vysočině sepsal jeho první politický program.^[4] Jeho krátký projev na Letenské pláni 25. listopadu 1989, kde srovnával naši životní úroveň např. s africkými státy, měl u účastníků obrovský ohlas.

[editovat] Činnost od roku 1989

V lednu 1990 zasedl v rámci procesu kooptací do Federálního shromáždění po sametové revoluci jako bezpartijní poslanec, respektive poslanec za OF, do české části Sněmovny národů (volební obvod č. 3 - Praha 3-Praha 10). Mandát obhájil za OF ve volbách roku 1990. Po rozkladu Občanského fóra přešel v roce 1991 do Občanského hnutí, od ledna 1992 pak byl členem poslaneckého klubu Klub Sociálně demokratické orientace.^[5][6][7] Působil ve funkci předsedy rozpočtového výboru parlamentu. Současně v letech 1990–1993 pracoval jako vědecký pracovník Prognostického ústavu ČSAV, do kterého nastoupil v lednu roku 1990.

K roku 1990 se profesně uvádí jako vědecký pracovník Prognostický ústav ČSAV, bytem Praha.^[8]

Ve volbách roku 1992 přešel do Sněmovny lidu, nyní jako poslanec za Českou stranou sociálně demokratickou (ČSSD), do které vstoupil v roce 1992. Ve Federálním shromáždění setrval do zániku Československa v prosinci 1992.^[9] Ve FS se profiloval jako zastánce udržení společného státu a navrhl vznik česko-slovenské unie. I když byl návrh původně schválen, nebyl pak dále rozvinut. HZDS myšlenku unie podpořilo, ale pro nesouhlas jejího koaličního partnera na federální úrovni ODS, od této podpory později ustoupilo.^[10]

V roce 1992 se Zeman stal předsedou pražské stranické organizace ČSSD a o rok později i celé strany. Ve funkci předsedy ČSSD působil až do roku 2001 a z jednoho z mnoha politických subjektů udělal během několika let nejprve nejsilnější opoziční a nakonec i vítěznou stranu voleb.

[editovat] Předseda poslanecké sněmovny

Poslancem se znovu stal až po volbách do české Poslanecké sněmovny v roce 1996, kdy ČSSD pod jeho vedením dosáhla historického úspěchu, který znemožnil tehdejšímu předsedovi Občanské demokratické strany (ODS) Václavu Klausovi sestavit většinovou vládu. Za toleranci menšinové vládě získal křeslo předsedy Poslanecké sněmovny, které zaujímal až do předčasných voleb v roce 1998.

Dne 14. září 1997 (60. výročí úmrtí T.G. Masaryka) obdržel v Rudolfinu "Čestnou medaili T.G. Masaryka" Masarykova demokratického hnutí, spolu s Petrem Pithartem a Václavem Klausem.

[editovat] Předseda vlády

Podrobnější informace naleznete v článku Vláda Miloše Zemana.

22. července 1998 se po vítězných volbách stal českým premiérem, kterým byl po celé volební období až do 12. července 2002. Jeho jednobarevná menšinová vláda byla tolerována ze strany ODS na základě tzv. opoziční smlouvy. Zároveň ve volebním období 1998-2002 zasedal jako poslanec Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.

Již v průběhu funkčního období oznámil, že v roce 2001 nebude obhajovat pozici předsedy ČSSD, a toto místo přenechal Vladimíru Špidlovi, který po dalších vítězných volbách ČSSD převzal po něm i funkci premiéra. Stáhl se do politického ústraní a tvrdil, že politiku nadobro opouští, ačkoliv médii i částí politické scény byl předpovídán jeho budoucí návrat.

[editovat] Návraty do politiky

O ten se pokusil, neboť na základě vítězství ve vnitrostranickém referendu v roce 2003 kandidoval na funkci prezidenta. Vypadl však již v prvním kole, kdy v tajné volbě prohrál v souboji s bývalým předsedou ODS Václavem Klausem a senátorkou Jaroslavou Moserovou. Překvapivě nízký počet hlasů dokazoval, že ho nevolili ani někteří zástupci ČSSD, což se všeobecně klade za vinu vnitrostranickému útoku ze strany tehdejšího místopředsedy ČSSD Stanislava Grosse.

Po tomto fiasku se stáhl a politické dění již pouze příležitostně glosoval. Přesto nadále ovlivňoval politickou scénu zejména prostřednictvím svých stále četných příznivců v ČSSD, např. Zdeňka Škromacha. Ostře kritizoval působení jak Vladimíra Špidly (ačkoliv jej původně doporučil jako svého následovníka), tak jeho nástupce Stanislava Grosse, kterého považoval za hlavního viníka svého neúspěchu při prezidentské kandidatuře.

Smír uzavřel až s dalším předsedou ČSSD, Jiřím Paroubkem, a to přesto, že právě Paroubek v minulosti dlouhodobě patřil mezi Zemanovy ostré názorové oponenty. Vztahy mezi ním a Paroubkem však výrazně ochladly po volbách v roce 2006, kdy se Zeman s Paroubkem zásadně rozešli v názorech na nejvhodnější strategii povolebního vyjednávání, zkomplikovaného patovou situací v poslanecké sněmovně.

Spory Miloše Zemana s Jiřím Paroubkem se vyhrotily v únoru 2007, kdy Paroubek Zemana obvinil, že v roce 1997 uzavřel nevýhodnou mandátní smlouvu s advokátem Zdeňkem Altnerem. Předmětem smlouvy bylo zastupování ČSSD ve sporu s Ministerstvem financí o vlastnictví Lidového domu, sídla ČSSD. Altner spor sice v roce 2000 vyhrál, ale později tvrdil, že mu ČSSD neuhradila odměnu sjednanou ve smlouvě. Úroky z údajně nezaplacené odměny mezitím narostly natolik, že svou výší začaly ohrožovat existenci ČSSD jako takové, neboť pravomocné uznání nároku soudem by nejspíše vedlo ke konkursu a následnému pravděpodobnému zániku ČSSD. Konflikt mezi Jiřím Paroubkem a Milošem Zemanem vyvrcholil poté, co na Miloše Zemana podal v souvislosti s touto kauzou trestní oznámení Jaroslav Novák, známý pod přezdívkou Večerníček. Miloš Zeman to označil za skrytou aktivitu Jiřího Paroubka a 21. března 2007 vystoupil z ČSSD.

Dalším náznakem návratu Miloše Zemana do politiky bylo otevření pražské kanceláře jeho příznivci.^[11] Jeden z iniciátorů – Miroslav Šlouf – otevřeně řekl, že cílem této akce je, aby byl Miloš Zeman zvolen prezidentem České republiky. Jiní představitelé ČSSD to však nepovažují za reálné.^[12] Následně vedle sdružení vznikla také Strana Práv Občanů ZEMANOVCI, za kterou ohlásil kandidaturu v parlamentních volbách jako lídr v Ústeckém kraji a jejíž významným sponzorem je český zástupce ruské ropné společnosti Lukoil.^[13] Po volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky v roce 2010, ve kterých ZEMANOVCI nepřesáhli 5 %, které jsou nutné pro vstup do poslanecké sněmovny, oznámil svou rezignaci na post předsedy strany. Do budoucna přislíbil straně svou podporu v dalších kampaních jako například ve volbách do zastupitelstev obcí 2010.^[14]

V roce 2012 oznámil, že bude kandidovat jako kandidát Strany Práv Občanů v prezidentských volbách konaných v roce 2013.^[15]

[editovat] Soukromý život

Z prvního manželství s bývalou manželkou Helenou má syna Davida (1971). Podruhé se oženil v r. 1993 s Ivanou Bednarčíkovou; v r. 1994 se jim narodila dcera Kateřina. Po skončení svého mandátu je v důchodu, který tráví v bytě v části historické tvrze v Novém Veselí (okres Žďár nad Sázavou), jejímž je spolumajitelem. Mezi jeho zájmy patří pěší a lyžařská turistika, sci-fi a šachy.^[zdroj?] V roce 2007 o něm režisér Robert Sedláček natočil pro Českou televizi Brno dokument Miloš Zeman – nekrolog politika a oslava Vysočiny.

[editovat] Kritika

Politické působení Miloše Zemana je spojováno s řadou afér a korupčních případů. Před volbami v roce 1996 jednal tajně s podnikatelm Janem Vízkem - podrobněji Aféra Bamberg. Kritizován byl i za výběr nejbližších spolupracovníků, zejména šéfa svých poradců Miroslava Šloufa, politického představitele předlistopadového SSM i KSČ. V roce 1999 vyšlo najevo vydírání správce Štiřínského zámku jeho poradcem Jaroslavem Novotným, který po správci Václavu Hrubém požadoval vyrobení falešných důkazů na bývalého ministra zahraničí Zielence. Ve stejné době bylo zjištěno, že na zámku Štiřín bylo funkční odposlechové zařízení.^[16] V květnu 2000 bylo odhaleno, že v týmu poradců tehdejšího premiéra Miloše Zemana vznikl materiál nazvaný Olovo, který měl zdiskreditovat ministryni školství a Zemanovu stranickou kolegyni Petru Buzkovou - podrobněji Aféra Olovo.

Bylo mu často vytýkáno, že do politiky vnesl nebývalou míru hrubosti a arogance. Známé jsou zejména jeho četné urážky novinářů a politických protivníků, ale i nikdy neprokázaná obvinění z korupce např. na adresu novináře Ivana Breziny nebo bývalého ministra zahraničí Josefa Zieleniece. Za jeho působení byla v roce 1998 uzavřena Opoziční smlouva s ODS, jenž znamenala pokles politické kultury (korupce, výhrůžky, pokus o odstranění novinářky Sabiny Slonkové), toto období Zemanovy vlády popisuje dokumentární film Vládneme, nerušit podle stejnojmenné knihy Erika Tabery.

[editovat] Publikace

Seznam děl
v databázi Národní knihovny ČR, jejichž autorem nebo tématem je
Miloš Zeman

• 1991 Naše posttotalitní krize a její možná východiska
• 1995 Zpověď bývalého prognostika
• 1998 Varovná prognostika
• 2005 Jak jsem se mýlil v politice
• 2006 Vzestup a pád české sociální demokracie

[editovat] Odkazy

[editovat] Reference

1. ↑ "Starý jezevec" Miloš Zeman rezignoval na post šéfa strany, Eurozpravy.cz, 29.5.2010
2. ↑ http://aktualne.centrum.cz/domaci/clanek.phtml?id=653326
3. ↑ [1] Miloš Zeman: Prognostika a přestavba. Technický magazín 8/1989
4. ↑ Miloš Zeman, Jak jsem se mýlil v politice, 2005 (kniha)
5. ↑ jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2012-07-21]. Dostupné online. (česky) 
6. ↑ Miloš Zeman [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2012-07-21]. Dostupné online. (česky) 
7. ↑ Usnesení Předsednictva Federálního shromáždění ČSSR ze dne 11. března 1986 o stanovení volebních obvodů pro volby do Federálního shromáždění [online]. mvcr.cz, [cit. 2012-07-21]. Dostupné online. (česky) 
8. ↑ Návrh na volbu nových poslanců [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2012-07-21]. Dostupné online. (česky) 
9. ↑ Miloš Zeman [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2012-07-21]. Dostupné online. (česky) 
10. ↑ Na druhý pokus M. Zeman se obává uveřejnit jména svých spolupracovníků v projektu čs.unie [online]. sds.cz, [cit. 2012-07-21]. Dostupné online. (česky) 
11. ↑ KOPECKÝ, Josef. Zemanovci otevřeli kancelář, chtějí svého guru na Hradě [online]. iDnes.cz, 2008-09-24, [cit. 2008-09-28]. Dostupné online.  
12. ↑ Zeman chce být prezidentem
13. ↑ Zemanovu stranu sponzoruje jednatel z ruského Lukoilu [online]. Česká televize, 2010-1-18, [cit. 2010-02-21]. Dostupné online.  
14. ↑ Šéf SPOZ Zeman se rozhodl odejít ze strany, která má jeho jméno. České noviny [online]. 2010-05-29 17:33 CET, rev. 2010-05-29 17:45 CET [cit. 2010-05-29]. Dostupné online.  
15. ↑ Miloš Zeman: Sežeňte podpisy a pokusím se znovu o Hrad na. Aktuálně.cz
16. ↑ Sabina Slonková, Stát chce prodat zámek Štiřín. Cena 100 milionů, 5.2.2009, Aktualne.cz

[editovat] Související články

• Seznam předsedů Poslanecké sněmovny
• Seznam premiérů Česka
• Václav Klaus
• Vladimír Špidla
• Stanislav Gross
• Jiří Paroubek

[editovat] Externí odkazy

Další informace o tématu na projektech Wikimedia:

	multimediální obsah na Commons
	citáty na Wikicitátech

• Heslo v encyklopedii Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století
• Oficiální životopis na stránkách Úřadu vlády ČR
• Neoficiální životopis
• Video z archivu ČT - Klíčové momenty politické kariéry M. Zemana tak jak jej zachytilo zpravodajství Československé a později České televize (1989–2002) (nefunguje, přesměrovává na http://www.ceskatelevize.cz/ct24/zive-vysilani/... (!))
• Video z archivu ČT - Miloš Zeman - nekrolog politika a oslava Vysočiny
• Miloš Zeman v Impulsech Václava Moravce; interview pro rádio Impuls
• Televizní debata s Václavem Klausem (pořad Naostro ČT z 9. 6. 2002)

Premiéři České republiky
V rámci federace	Stanislav Rázl (1969) · Josef Kempný (1969–70) · Josef Korčák (1970–87) · Ladislav Adamec (1987–8) · František Pitra (1988–90) · Petr Pithart (1990–92) · Václav Klaus (1992; vláda pokračovala dál v samostatné ČR)
Samostatná ČR	Václav Klaus (1993-8; vláda jmenována již v době federace roku 1992) · Josef Tošovský (1998) · Miloš Zeman (1998–2002) · Vladimír Špidla (2002–4) · Stanislav Gross (2004–5) · Jiří Paroubek (2005–6) · Mirek Topolánek (2006–9) · Jan Fischer (2009–10) · Petr Nečas (2010–úřadující)

Ali Baba od Maxfielda Parrishe

Ali Baba (Arabsky: علي بابا ʿAli Bāba) je fiktivní postava středověké arabské literatury. Mluví se o něm v dobrodružné pohádce Ali Baba a čtyřicet loupežníků. Někteří kritici věří, že tento příběh byl přidán do Tisíce a jedné noci jedním z evropských překladatelů jménem Antoine Galland, francouzským orientalistou z 18. století, který ji mohl zaslechnout v ústním podání od vypravěče z Aleppa na Blízkém východě. Nicméně Richard Francis Burton prohlásil, že se jedná o originální součást Tisíce a jedné noci.

Příběh byl často používán jako děj pro pantomimu, např. v pantomimě / muzikálu Chu Chin Chow (1916). Jako mnoho jiných lidových pohádek přizpůsobených pro děti je i zde originální příběh drsnější a násilnější, než známější změkčené verze. V médiích je Ali Baba často líčen jako onen vůdce „čtyřiceti loupežníků,“ zatímco v příběhu jako „čestný muž,“^{[p 1]} kterému štěstí umožní získat bohatství z lupů zločinců.

[editovat] Stručný obsah příběhu o Ali Babovi a čtyřiceti loupežnících

Ali Baba je náhodným svědkem otevření skrýše lupičů. Klíčem k otevření zázračné jeskyně s poklady je heslo. "Sezame otevři se". V okamžiku, kdy jsou lupiči daleko od své skrýše, odcizí z jeskyně větší část pokladu. Z nakradeného bohatství začne opatrně utrácet, aby nevzbudil pozornost. Přesto je časem odhalen vůdcem loupežníků, který se mu chce pomstít. Vůdce lupičů se vloudí do Ali Babova příbytku spolu se svými kumpány ukrytými v nádobách na olej, pod záminkou noclehu. Ali Babova služka Mardžána chce ukrást trošku oleje z jednoho vaku a poklepáním na něj zjistí, že je v něm cizí muž. V okamžiku si uvědomí celou situaci a ve spolupráci s ostatními povraždí všechny loupežníky v sudech na olej. Náčelník lupičů však uprchne. Ali Babovi je jasné, že se bude chtít náčelník lupičů pomstít. Náčelník lupičů se opravdu chce pomstít. Chce vzbudit důvěru Ali Baby a usadí se coby "poctivý" obchodník v jeho sousedství. Jeho záměr se mu nakonec podaří a je pozván na svatbu Ali Babova syna s bývalou služkou Mardžánou. Vše by možná proběhlo podle jeho záměru, pokud by ho Mardžána nepoznala podle nápisu "Sezame otevři se" na jeho meči. Skončil stejně jako jeho druhové...a zemřel.

[editovat] Poznámky

1. ↑ Pokud lze toho, kdo odcizí kradené zboží, označit za „čestného.“

[editovat] Reference

Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Ali Baba

• V tomto článku je použit překlad textu z článku Ali Baba na anglické Wikipedii.

Tento článek je příliš stručný nebo v něm chybí důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte.

Tento článek potřebuje úpravy. Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vylepšíte.
Konkrétní problémy: Nekonzistentní styl, minimum konkrétních zdrojů, nesystematické a nedostatečné členění, více adorace než informací, typografie…
Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl, Encyklopedický styl a Odkazy.

Tomáš Garrigue Masaryk
Fotografie z roku 1925
1. prezident Československa
Ve funkci: 14. listopad 1918 – 14. prosinec 1935
Předseda vlády	Karel Kramář, Vlastimil Tusar, Jan Černý (úřednická vláda), Edvard Beneš, Antonín Švehla, Jan Černý (úřednická vláda), Antonín Švehla, František Udržal, Jan Malypetr, Milan Hodža
Nástupce	Edvard Beneš
Narození	7. března 1850 Hodonín, Rakouské císařství
Úmrtí	14. září 1937 (87 let) Lány, ČSR
Choť	Charlotte Garrigue
Vztahy	rodiče – Josef Masaryk a Terezie Masaryková
Děti	Alice Masaryková Herbert Masaryk Jan Masaryk Eleanor Masaryková Olga Masaryková
Sídlo	Lány, Pražský hrad
Vzdělání	vídeňská univerzita
Zaměstnání	politik, spisovatel, filosof, státník, prezident republiky
Profese	kovář, zámečník, učitel, vědec, profesor UK
Náboženství	Českobratrská církev evangelická
Podpis

Tomáš Garrigue Masaryk (7. března 1850 Hodonín – 14. září 1937 Lány) byl pedagog, politik, státník a filozof. Byl poslancem rakouské říšské rady a univerzitním profesorem. V roce 1918 se stal prvním prezidentem Československa. Za klíčový podíl na vzniku samostatného nezávislého státu byl označen za Prezidenta Osvoboditele (zákon č. 232/1935 Sb. z. a n., z 21. prosince 1935) a k osmdesátým narozeninám byl přijat tzv. Lex Masaryk obsahující větu: „Tomáš Garrigue Masaryk zasloužil se o stát.“ T. G. Masaryk byl sedmnáctkrát navržen na Nobelovu cenu míru.^[1]

[editovat] Život a dílo

[editovat] Moravské Slovácko

Masaryk se narodil jako „Tomáš Jan“^[2] krátce po bouřlivém revolučním roce 1848 v rodině zaměstnanců na statku Nathana Redlicha,^[3] žijící na Slovácku. Jeho matka Terezie Kropáčková (1813–1887) z Hustopečí, rodem Hanačka, byla německé národnosti, a negramotný otec Jozef Maszárik (také Masarik, či Masaryk, 1823–1907), kočí, jehož naučil psát až Tomáš, byl tehdy národnosti slovenské. Narodil se 25. února 1823 v Kopčanech na Slovensku. Masaryk měl dva mladší bratry, Martina (1852–1873) a Ludvíka (1854–1912). Další sourozenci, Jan a Františka, zemřeli ještě malí. Po absolvování čejkovické školy a reálného gymnázia v Hustopečích chvíli praktikoval v hodonínské škole a posléze se učil zámečníkem ve Vídni. Obou činností zanechal, z Vídně se vrátil do rodného kraje, začal se učit kovářem v Čejči, ale brzy nastoupil jako podučitel hustopečského reálného gymnázia a začal se připravovat k studiu na německém klasickém gymnáziu v Brně. Jeho nepříliš majetní rodiče (otec pracoval jako panský kočí a posléze správce, matka jako kuchařka v panských službách) ho nemohli na studiích vydržovat. Dával proto kondice, jak bylo již tehdy obvyklé.

Masarykův původ po otci se ovšem stal předmětem různých romantických dohadů. Masárikovo otcovství bylo zpochybňováno především kvůli věkovému rozdílu 10 let mezi rodiči a vyskytly se i snahy "připsat" ke jménu TGM Redlichovo či dokonce Císařovo otcovství (císaři bylo tehdy 20 let, nar. 1830). Většina historiků ale tyto tendence ignorovala.

[editovat] Brno, Vídeň, Lipsko, New York

Od 15 let se živil sám jako domácí učitel dětí bohatých rodičů. Na gymnáziu (studia byla přerušena Prusko-Rakouskou válkou 1866) v Brně byl podporován jednou z nich, rodinou policejního ředitele Antona Le Monniera, s kterou v roce 1869 odešel do Vídně, aby dostudoval na Akademickém gymnáziu. Po maturitě (1872) začal studovat filosofickou fakultu. Během studia se seznámil s Franzem Brentanem, novým profesorem filosofie, který přišel do Vídně v dubnu 1874.

Po smrti Antona Le Monniera, v roce 1873, našel nové výnosné místo hofmistra v rodině Rudolfa Schlessingera, generálního rady Anglo-rakouské banky, jehož syna vyučoval. Za odměnu za úspěšnou maturitu mladého Schlessingera odjeli společně, po Masarykově doktorátu (obhajobou disertační práce „Podstata duše u Platóna“ roku 1876), na cestu po Itálii a na roční pobyt na univerzitě v Lipsku. Tam se Masaryk seznámil s Charlottou Garrigue, dcerou newyorského podnikatele a 10. srpna 1877 byli zasnoubeni.

Masaryk chtěl ale před sňatkem získat docenturu z filozofie na vídeňské univerzitě, což sňatek, narychlo uspořádaný rodinou Charlotty v New Yorku 15. března 1878, pozdrželo. Jeho náhlost zase naopak pozdržela docenturu. Ve Vídni tedy Masaryk živil rodinu a sebe suplováním na střední škole, přednáškami a „kondicemi“, vypůjčoval si také od přátel. Habilitoval v březnu 1879 prací Der Selbstmord als soziale Massenerscheinung der Gegenwart (Sebevražda jako masový sociální jev současnosti) a začal bezplatně přednášet na univerzitě jako soukromý docent.

Už za dob studií byl Masaryk literárně činný, napsal řadu studií a odborných statí. V lednu 1875 se Masaryk stal předsedou Českého akademického spolku ve Vídni a začal se pravidelně stýkat s rodinou A. V. Šembery (1807–1882), profesora české řeči a literatury na vídeňské univerzitě.

[editovat] Rukopisy

Spor o pravost rukopisů Královédvorského a Zelenohorského se stal celonárodní aférou, využívanou i politicky. Masaryk se postavil na samém počátku sporu 1877 za vědecké prozkoumání jejich původu a tak se pro velkou část českých nacionalistů (např. Jan Neruda, spisovatelka Eliška Krásnohorská nebo básník Adolf Heyduk) stal "vlastizrádcem". Bylo to poprvé, kdy se dostal do rozporu s obecným názorem a šel proti názoru "Otce národa" Palackého.

V roce 1879 se Masaryk stal otcem Alice a 1880 Herberta. Jako docent čekal ve Vídni na akademický postup. Jeho habilitační práce tam vyšla roku 1881 a proslavila Masaryka i v zahraničí.

[editovat] Praha

Díky rozdělení Univerzity Karlo-Ferdinandovy na českou a německou část dostal místo mimořádného profesora na nově založené české univerzitě (jejíž zakladatele zaujala Masarykova česká studie o hypnotismu, magnetismu zvířecím) a tak v létě 1882 s rodinou přijel do Prahy, aby zde začal přednášet.

V českém prostředí – mnohdy ještě provinčním a politicky určovaném ambicemi českého nacionalismu, potlačujícího upřímné vlastenectví – si vytvořil mnoho odpůrců. Jak svým otevřeným, rovnostářským přístupem ke studentům a přísně věcně vědeckým přístupem k vykládanému tématu, tak u konzervativních katolíků a představitelů katolické církve zase svými názory na ni. Masaryk z protestantských pozic kritizoval některé vlastnosti katolické církve, její centralismus a dogma neomylnosti. Viděl nutnost náboženství pro moderní společnost, ale požadoval po katolictví radikální reformu. Zdůrazňoval nezbytnost procesu poznání věcí a jevů. Jako fundovaný a ve světě již uznávaný filosof si ale získal mnoho přátel mezi svými studenty a později i v okruhu lidí kolem revue Athenaeum, kterou založil. Na jejích stránkách poukazoval již v roce 1885 na nutnost zřízení druhé české univerzity (v Olomouci z Univerzity založené roku 1573 již fungovala pouze Theologická fakulta).

Masaryk začal svou činnost na poli politiky. Zde našel spolupracovníky v Josefu Kaizlovi a Karlu Kramářovi a formuloval nový politický směr, který prosazoval „přesné vědecké poznávání věcí proti romantické fantastice“ – realismus. Revue Čas se stala od prosince 1886 tribunou realistů, v níž předávali své názory a postoje poměrně úzkému okruhu veřejnosti, i když podstatně širšímu než intelektuálního periodika Athenaeum. Profesoru Václavu Vlčkovi, v jehož vile "Osvěta" nad Nuselským údolím od roku 1884 bydlel, pomáhal založit a rozvíjet časopis Osvěta.

Masaryk hledal politické seskupení, kde by mohl prosazovat své zásady a zájmy. Po neúspěšných jednáních realistů se staročechy byli koncem roku 1890 přijati k mladočechům, kteří na jaře 1891 získali mandáty do Říšské rady (celorakouského parlamentu), v prosinci 1891 byl Masaryk zvolen do českého zemského sněmu. Ještě v témž roce předložil ve Vídeňské říšské radě návrh na zřízení druhé české univerzity na Moravě a tomuto problému se věnoval i v dalších letech ve svých článcích a sháněním souhlasných podpisů mezi vědeckou veřejností a studenty. V září 1893 se ale obou mandátů vzdal. Jednou z příčin byla skutečnost, že se mu rodina rozrostla o další dvě děti – Jana a Olgu.

I nadále byl literárně činný. Napsal mnoho studií i vědeckých statí, inicioval vznik Ottova slovníku naučného a také psal články do odborných časopisů, jako byly Naše doba nebo Čas (který se stal i úspěšným deníkem), na jejichž vzniku se aktivně podílel.

Masaryk na Češích odsuzoval omezený rozhled a okruh zájmů. Příčil se mu český nacionalismus a vystupoval proti názorům, které vnímal jako antisemitské. V roce 1899 se zasazoval o obnovení procesu s židem Leopoldem Hilsnerem, který byl odsouzen za vraždu mladé Češky Anežky Hrůzové. Tuto vraždu část veřejnosti považovala za rituální. Podobně jako u sporů o rukopisy byl opět vystaven ostré kritice, dokonce uvažoval o odchodu do země své ženy, ale Charlotta jej utvrdila (Hovory s TGM) v tom, že jeho místo je právě v Čechách. V Čapkových "Hovorech" na období procesu polenského a tzv. hilsneriády Masaryk vzpomíná takto: „Zlá kampaň byla ta "hilsneriáda", když jsem se musel rvát s pověrou o rituální vraždě. Já jsem se zprvu o ten Hilsnerův proces nezajímal, ale přijel za mnou můj bývalý žák z Vídně, spisovatel Sigismund Münz, Moravan, a ten mě přiměl k tomu, že jsem vystoupil. O rituální pověře jsem znal knihy berlínského teologa Starcka, který vypsal vznik a historii té pověry. Řekl jsem panu Münzovi svůj názor o věci a on to oznámil veřejnosti v Neue Freie Presse. Tím jsem se dostal do té mely.“ Krom jiného sepsal a vydal postupně dvě brožury o nutnosti revize polenského procesu, které jsou pracemi téměř detektivními.

Na přelomu března a dubna 1900 založil Masaryk Českou stranu lidovou - pokrokovou, později známou jako realistickou.

V té době nejen usilovně publikoval, ale i přednášel v různých městech mimo fakultu (Plzeň, Skuteč, Sušice, Strakonice, Písek, Vsetín, Kopřivnice, Kroměříž, Modřany, Kolín aj.)

Opět je dvakrát zvolen jako poslanec do Vídeňské říšské rady, kde v roce 1912 předkládá návrh na zřízení druhé české univerzity v Brně a na podporu této interpelace přikládá přes sedm tisíc petic, v nichž se česká, moravská i slovenská města a obce vyslovují pro její urychlené zřízení.

[editovat] První světová válka

[editovat] Změna Masarykova postoje

Zpráva o vyhlášení první světové války jej zastihla v červenci 1914 na dovolené v saském Žandově. Viděl Němce, rukující s nadšením a "spořádaně", což u Čechů nepozoroval (viz i Čapkovy "Hovory s T.G. Masarykem", letní pobyt 1914 v Bad Schandau).^[zdroj?]

Za první světové války Masaryk opustil svůj původní názor, že by Rakousko-Uhersko bylo možné reformovat do moderního svazku autonomních zemí. Vzhledem k aroganci stále ještě absolutistické moci zaujal stanovisko nezávislosti národů a národa českého a jeho vystoupení ze svazku Rakouska-Uherska. Ve své knize „Nová Evropa: Stanovisko slovanské“ ospravedlňoval boj proti monarchii, nutnost lepšího státoprávního uspořádání ve východní Evropě, a navázal na tradici názorů o možných svazcích v Evropě (z dnešního pohledu předjímající i některé aspekty budoucí spolupráce mezi státy Evropy), ve formě federace demokratických států.

K dosažení politické samostatnosti působil jako hlavní z těch, kteří pracovali na zviditelnění českého národa. Během války přesvědčoval státníky velmocí o potřebnosti a užitečnosti samostatného českého státu.

[editovat] Odjezd z Česka, projev v Ženevě

V lednu 1915 odjel do Švýcarska. V Reformačním sále Univerzity v Ženevě 6. července 1915 pronesl svůj slavný projev k pětistému výročí Husova upálení, v kterém vyhlásil boj habsburské nadvládě - „Odsuzujeme násilí, nechceme a nebudeme ho užívat. Avšak proti násilí budeme se hájiti třeba železem.“ Ve Švýcarsku získal Masaryk srbský pas.^[4] Masaryk obdivoval organizovanost a dobré utajení sicilské Mafie, proto byla česká odbojová organizace, jako tajný spolek, nazvána Česká mafie.^[5][6] Masarykovy přátele nazval Mafiány již v osmdesátých letech devatenáctého století rozzlobený Julius Grégr, protože neustále a vytrvale zneklidňovali tehdejší politickou elitu svojí kritikou, připomínkami a návrhy. Právě tito "Mafiáni" se za první světové války stali hnací silou našeho odboje a profesor Masaryk je popoháněl z exilu.

Masarykův a Štefánikův pomník v Košicích na Slovensku

[editovat] Pobyt ve Francii, spolupráce s Benešem a Štefánikem

V září emigroval za Masarykem Edvard Beneš a oba přesídlili do Francie, kde se k nim připojil Milan Rastislav Štefánik (1880–1919), ve Francii naturalizovaný a s potřebnými výbornými styky. Masaryk oba dobře poznal v dobách jejich pražských studií (byl jejich učitelem na univerzitě), kdy je podporoval, a tak ještě v září přesídlil do Londýna a československé akce v Paříži svěřil Benešovi. Na Londýnské univerzitě dostal Masaryk profesuru „pro slovanské věci“, pozornost získal přednáškami, veřejnými vystoupeními (jako proti ministru Aehrenthalovi), žurnalistikou a osobními styky. Také svou literární prací o Rusku, na které stále pracoval a jejíž části zveřejňoval – Rusko a Evropa, Rusko a Evropa a svět (Russia and Europe, The Spirit of Russia, The Spirit of Russia and the World). Jako předseda Národní rady československé, založené již předtím v Paříži budoval vytrvale zahraniční odboj a zdaleka se nespokojil pouze s vytvořením politické organizace. Koordinoval dokonalou zpravodajskou činnost nejen nitkami z domova, ale i celého světa. Dostával dokonalé informace o špionážní, sabotážní a záškodnické činnosti Německa a Rakousko-Uherska v USA, kde mu informační službu zprostředkoval Emanuel Voska. Měl přehled i o situaci v Rusku.

[editovat] Pobyt v Rusku, vytváření zahraničních československých jednotek

Ve vybudování silných zahraničních jednotek budoucího státu viděl další prostředek k jeho etablování. Po únorové revoluci přesídlil do Ruska, kde dal rozhodující podnět k sestavení dalších samostatných legií z českých a slovenských přeběhlíků, zajatců i Čechoslováků žijících na Rusi. Po Zborovské bitvě (2. července 1917) vybudoval do konce roku 1917 více než padesátitisícovou armádu a zasloužil se o stejný počet dobrovolců, kteří byli další zálohou v zajateckých spolcích pro vstup do čs. legií. Pátá divize (tehdejší pluk Pražský) pražská nabídla T. G. Masarykovi „majitelství“, které TGM přijal a ještě za demokratické poúnorové vlády bylo realizováno a schváleno.

Vojskem byl přijímán jako jeho nejvyšší velitel-„tatíček“ a ruskou generalitou mu byla prokazována úcta náležící prezidentovi ještě neexistujícího státu (čestné stáže, přehlídky, vítání, oslovení gospodin prezident). Legie budoval nejen prostřednictvím českých časopisů v Rusku (Čechoslovák a další), ale i fyzicky, návštěvami zajateckých táborů, nemocnic s raněnými, i vzniklých osmi divizí (tehdy pluků) vojska pěšího, tří divizí jízdních, několika divizionů dělostřeleckých a záložního korpusu. Jako příznivec letectví zřídil u legií v Rusku i leteckou školu. Podporoval též kronikáře, fotografy a filmaře pluků a dbal, aby u každého pluku byla i dobrá vojenská hudba, jejichž kapelníky byli i známí hudební skladatelé (např. skladatel Novotný padl v bitvě proti bolševikům na Mechové hoře, následně po incidentu u Zlatoůstu). Zařizoval jim též zimní ubytování, promýšlel jejich taktiku, jmenoval velitele, zasloužil se o uznání legií jako součásti francouzské armády, propočítával a navrhoval cestu legií na francouzská bojiště včetně potřeby 256 ešalonů, byl „kvartýrmajstrem“ legií na sibiřské magistrále.

[editovat] Pobyt v USA, vliv na prezidenta Wilsona

Do války vstoupily v dubnu 1917 i USA, a tak se Masaryk k jejímu blížícímu konci vydal v den svých 68 narozenin přes Sibiř a Japonsko do Spojených států, aby tam působil na prezidenta Wilsona, který převzal evropské názory o možné transformaci rakouské monarchie do národně svobodného svazku autonomních států. Strastiplnou cestou lazaretním vlakem nejen zajišťoval místa budoucího pobytu legií, ale tvořil též svůj známý spis „Nová Evropa“. Ještě z Tokia, kam dorazil z Vladivostoku přes Koreu a lodí, poslal Wilsonovi memorandum o stavu Ruska, aby ho zaujal, ale hlavně v něm zdůraznil význam a úspěchy československých legií – předpokládané pozornosti a účinku dosáhl.

Masaryk začátkem 20. století

Dne 29. dubna 1918 Masaryk dorazil do USA a 5. května byl, k jeho překvapení, v Chicagu přijat jásajícími davy u Michiganského jezera a bezmála třistatisícovým průvodem na jeho počest,byl žádán o projevy, zasypáván květinami. Podobné přijetí čtvrtmilionem krajanů zažil i v ulicích New Yorku. V Americe zorganizoval velkou přesvědčovací kampaň mezi americkými Čechy a Slováky na podporu samostatného státu. K nim se připojili i představitelé Rusínů. Po sestavení Clevelandské dohody, následně 30. května 1918 podepsali v Pittsburghu dohodu o společném státu.

Ve Filadelfii byl zvolen prezidentem demokratického sdružení malých středoevropských a jihoslovanských národů a u zvonu svobody podepsal a vyhlásil jejich deklaraci nezávislosti. Masaryk jednal s diplomaty řady zemí, organizoval zpravodajství, psal do novin a přednášel. Pro přesvědčení americké veřejnosti a státníků o československé věci pomohly i Masarykovy dobré styky s představiteli krajanů a vlivnými osobnostmi z jeho předcházejících návštěv u manželčiny rodiny a veřejných vystoupení. Podařilo se mu tak dostat se k prezidentu Wilsonovi a přesvědčit ho, že požadavky jednotlivých národů rakouské monarchie by měly být považovány za oprávněné – 18. října Wilson veřejně odvolal svoje dosavadní stanovisko, přispěl k rozpadu Rakouska-Uherska, a podpořil tak i vznik Československa. Masarykova Washingtonská deklarace se tak stala v podstatě zakládající listinou nového demokratického Československého státu, Čs. republiky.

[editovat] ČSR

[editovat] Masaryk prezidentem

[editovat] Masarykova cesta po Evropě

Návrat T. G. Masaryka z exilu,
zastávka v Táboře, 21. 12. 1918

TGM vystupuje z vlaku, po jeho pravé straně dcera Olga, za ním zčásti skrytý syn Jan
foto Josef Jindřich Šechtl

TGM vystupuje z vlaku, po jeho levé straně dcera Olga
foto Josef Jindřich Šechtl

Československo bylo mezinárodně uznáno za samostatný stát a Masaryk byl 14. listopadu 1918 zvolen prvním prezidentem. S dcerou Olgou se vrátili lodí Carmania, po přistání v Británii přes Francii, Itálii a Rakousko dále vlakem. Přehlídku legií ve Francii, kde se setkal s francouzským prezidentem Raymondem Poincaré, provedl v Darney 9. prosince 1918. Z jeho projevu vyjímáme: "Bratři, Vy jste to vyhráli, dejme teď jen pozor, když jsme na kopečku, abychom tam zůstali!".

V Itálii ho se všemi poctami přijal král Viktor Emanuel II.

[editovat] Cesta Českem prezidentský slib a projev

Čerstvé československé hranice překročil Masaryk se svým doprovodem (jen jeho vlak měl 19 vagonů a dvě lokomotivy, před ním jel ještě vlak s legionáři) v pátek 20. prosince v Horním Dvořišti, kde ho přivítalo nově zvolené Národní shromáždění, a první veřejné vystoupení měl v Českých Budějovicích na zcela zaplněném hlavním náměstí. Následující den 21. prosince Masaryk krátce veřejně vystoupil ve Veselí-Mezimostí, v Táboře, Benešově a pokračoval do Prahy, kde byl přijat milionem občanů v průběhu slavnostní cesty Prahou. Začala projevy po vystoupení z vlaku na Wilsonově nádraží (hlavní uvítací projev přednesl Alois Jirásek), kantátou Vítězslava Nováka "Sláva Tobě, Masaryku", pokračovala triumfální jízdou přes Václavské náměstí, slavnostními fanfárami Smetanovy Libuše z lodžie Národního divadla, dále na zcela zaplněné Staroměstské náměstí a odtud po slavnostních projevech krásně vyzdobenou Mikulášskou (dnes Pařížskou) třídou na Malou Stranu.

Ve Sněmovní ulici pak složil první oficiální slib prezidenta republiky Národnímu shromáždění. K triumfální cestě rozjásanou Prahou použil s předsedou sněmovny Františkem Tomáškem zcela odkrytý automobil Laurin & Klement 200 řady S (místo císařského kočáru, který mu byl nabízen) "jakožto dopravní prostředek nový a demokratický".

Teprve pak mohl vyzvednout manželku Charlottu ve veleslavínském sanatoriu. V neděli 22. prosince 1918 přednesl na Pražském hradě své "První poselství".

[editovat] Založení Masarykovy univerzity a Masarykovy akademie práce

V roce 1919 podepsal jako prezident zákon č.50 Sb.z.a n., kterým se v Brně zřizuje druhá česká univerzita se čtyřmi zakládajícími fakultami, která dostává jméno po svém zakladateli - Masarykova univerzita. 28. ledna 1919 se tam ustavují základní fakulty lékařská, právnická, přírodovědecká a filozofická.

V Praze v tomto roce zahajuje s Masarykovou podporou po několikaleté přípravě svoji činnost badatelská technicko-ekonomická samosprávná instituce Masarykova akademie práce, jejímiž členy jsou většinou profesoři a vedoucí ústavů technických vysokých škol. Návrh na její zřízení byl podán Národnímu shromáždění v den příjezdu prezidenta do vlasti 20. prosince 1918, vznik byl potvrzen zákonem č. 86 Sb.z.a nař. 29. ledna 1920.

[editovat] Druhé prezidentské období

V květnu (27.) 1920 byl zvolen TGM prezidentem republiky podruhé a k volbě přijel s Františkem Tomáškem opět zcela otevřeným automobilem, tentokrát Praga Grand, typu G. Prezident Masaryk otevřeně podporoval sionismus, tedy ideový směr, jeho cílem bylo dobrovolné přesídlení Židů do země izraelské a vybudování a udržení židovského státu.^[7] I díky vstřícnosti TGM a Československa jako takového, se v ČSR konaly hned tři světové sionistické kongresy.^[7] Počátkem roku 1921 Masaryk překonal nebezpečnou trombózu, která vyvolala vážné obavy o jeho život. Manželka Charlotta se ale již nezotavila ze své těžké nemoci a 13. května 1923 zemřela. Již za její nemoci převzala dcera Alice roli „první dámy“ a zodpovědnost za prezidentskou „domácnost“, mimo svého angažmá v Československém červeném kříži, který založila (pomohly i otcovy styky v Ženevě). Dcera Olga se v roce 1920 provdala za švýcarského lékaře Henriho Revillioda a tehdy byl TGM zvolen prezidentem podruhé. Tento rok byl rovněž rokem VII. Všesokolského sletu a pan prezident, jenž byl členem Sokola již od třinácti let, přijel na letenský stadion na koni Hektorovi ^[8]. Syn Jan většinou pobýval jako diplomat v zahraničí.

T. G. Masaryk v této době pobýval často na Slovensku, nejen o dovolené (v Bystričce, Topoľčiankách, na Hrušově), ale i služebně (např. 21. září 1921 přehlížel vojenskou přehlídku bratislavských pluků v Petržalce).

Podporuje budování letectva i armády na základě československých legií. Účastní se manévrů, přehlídek, navštěvuje letiště a výcvikové prostory (jen v letech 1920 – 1922 navštívil šestkrát vojenský výcvikový prostor Milovice) ^[9].

Masaryk představoval světu jeden z moderních a vyspělých států meziválečné Evropy. Pokud jeho síly dovolily, přispíval i k jeho dalšímu rozvoji. V Benešovi měl ideálního ministra zahraničí. Další spojenec Štefánik, ministr obrany, zahynul v květnu 1919, když se jeho letoun za války s Maďary za nejasných okolností zřítil. Rašín, ministr financí, Masarykův někdejší protivník ale nyní spolehlivý spojenec, předčasně zemřel 1923 na následky atentátu a ve stejném roce zemřela i Masarykova žena Charlotta Garrigue. Ve Švehlovi (agrární strana), předsedovi vlády, měl dalšího spojence. Ale Kramář (Národně demokratická strana), se stal novým politickým odpůrcem, i když zůstali osobními přáteli.^[10]

Masaryk v koňském sedle v roce 1931, jízda na koni patřila k jeho zálibám

V říjnu 1923 byl Masaryk jako prezident přivítán ve Francii, Belgii a Británii, když předtím pobýval soukromě v Egyptě a Palestině, na výroční cestě k pětiletému výročí vzniku ČSR. Překonal též zápal plic, který se dostavil po oslabení vlivem úmrtí jeho ženy a nachlazení na zámku ve Hluboši. V následujícím roce navštívil svoji univerzitu v Brně u příležitosti oslav pětiletého trvání, kde ocenil tuto vysokou školu a přijal její čestný doktorát a profesuru. Tehdy též vybral sochaře Otakara Španiela a Jaroslava Bendu pro úkol tvorby rektorských insignií. V roce 1924 stojí též u zrodu časopisu Přítomnost Ferdinanda Peroutky.

V červenci 1924 s ministrem obchodu USA Herbertem Clarkem Hooverem, pozdějším americkým prezidentem, garantuje a s Masarykovou akademií práce organizuje v Pantheonu Národního muzea v Praze první světový kongres o vědeckém řízení (1.PIMCO - First Prague International Management Congress). V roce 1926 také dohlíží na dostavbu nového velkého Sokolského stadionu v Praze na Strahově, kam přijíždí z Pražského hradu na svém oblíbeném koni Hektorovi. O Velikonocích na bílou sobotu dopoledne vyhlašuje ze schodiště Parlamentu (dnešního Rudolfína na Palachově náměstí v Praze) pravidelně "Mír Československého červeného kříže" pěti minutami ticha a dopravního klidu po celé Československé republice. V létě 1926 se účastní s celým generálním štábem velkého vojenského cvičení v Milovicích.

[editovat] Třetí prezidentské období

V květnu 1927 byl zvolen prezidentem republiky potřetí. Rok poté se zúčastnil osobně slavnostního položení základního kamene k nové budově právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Jako prezident Československé republiky též cestuje oficiálně po dalších českých, moravských a slovenských městech. Navštěvuje i zahajuje mnohé významné výstavy po celé republice a veletrhy (Praha, Brno). V roce 1928 i finančně podporuje výstavbu budovy spolku Mánes na dnešním Masarykově nábřeží v Praze. Podporuje též dostihový sport a na koni dojíždí i na závodiště ve Velké Chuchli, kde v květnu 1931 sleduje s premiérem Františkem Udržalem celodenní dostihový program včetně Československého derby.

V roce 1926 a 1932 přijel na koni Hektorovi na VIII. a IX. Všesokolský slet na Strahově a 15. výročí republiky 28. října 1933 oslavil poslední projížďkou na novém koni Prahou v čele přehlídkového jízdního vojska od Muzea na Václavském náměstí až po Rudolfinum na dnešním náměstí Jana Palacha, kde sídlilo Národní shromáždění a byla zbudována slavnostní tribuna.

[editovat] Čtvrté prezidentské období

Prezidentem byl zvolen i 24. května 1934, počtvrté a naposledy i přes špatný zdravotní stav, ve Velké síni Rudolfina, před svojí "Štursovou" sochou z bílého mramoru (nyní je tato socha umístěna v Rotmayerově sále Pražského hradu). Tam Masaryk osobně vykonal slib prezidenta republiky. Poté odejel otevřeným automobilem přes Mánesův most na oficiální oslavu, tentokrát již ve Vladislavském sále Pražského hradu, kde byl osobně přítomen. Prezidentský slib byl přenášen v přímém přenosu Československým rozhlasem. Po nemoci však již nemohl jezdit na koni, ani "sokolovat" a úřadovat, tak jak byl zvyklý (ochromená pravá ruka), 14. prosince 1935 abdikoval ze zdravotních důvodů a pobýval na zámku v Lánech. V témž roce předal v Lánech zlatý rektorský řetěz, vytvořený Otakarem Španielem ve spolupráci s Jaroslavem Bendou rektorovi Masarykovy univerzity Janu Krejčímu. Jeho poslední veřejné vystoupení bylo 4. července 1937 za Zborovských oslav na zcela zaplněném velkém Masarykově státním stadionu na Strahově. I tehdy použil otevřený automobil české výroby Tatra T80 (dochoval se dodnes jako exponát Národního technického muzea v Praze). O nadšené atmosféře tohoto dne svědčí i Nezvalova báseň „4. červenec“.

Pátečníci Masaryk a Karel Čapek

Hrob Masarykovy rodiny na lánském hřbitově

Masarykova osoba bývá spojována většinou pouze s obdobím první republiky, ačkoli značnou část svého díla vytvořil již před ní, zvláště pokud jde o filozofickou realizaci jeho díla knižně, literární časopiseckou činnost a vynikající aktivitu v jeho třech poslaneckých obdobích ve vídeňské říšské radě. Masaryk byl označen za „Prezidenta Osvoboditele“ (oficiální titul zákonem č. 232/1935 Sb. z. a n., z 21. prosince 1935). Ještě za jeho života a prezidentování, k jeho osmdesátým narozeninám 7.3.1930, se národní shromáždění usneslo na zákoně „Masaryk se zasloužil o stát“ (Lex Masaryk).

[editovat] Masarykova smrt a pohřeb

V září 1937 vážně onemocněl a v pondělí 13. vzdali lékaři v pozdních nočních hodinách další boj o jeho život. Když T. G. Masaryk 14. září 1937 po zánětu plic zemřel, zemřel pro jeho obdivovatele symbol morální velikosti a velké autority. O tom, jak byl Masaryk svými současníky vnímán, svědčí i to, že se všeobecně říkalo: „dokud bude žít Masaryk, Hitler (též údajný někdejší dobrovolný Masarykův posluchač na Vídeňské univerzitě) nezačne válku“.^[zdroj?]

Státní pohřeb se konal v úterý 21. září 1937 za zvuku "Svatováclavského chorálu" z Plečnikovy sloupové síně Pražského hradu a končil po více než devíti hodinách za modlitby "Otčenáš" uložením do hrobu na Lánském hřbitově. Popsal jej dosti podrobně i Karel Čapek v úvaze "Cesta devíti hodin" a dny smutku před pohřbem vyjádřil dobře Jaroslav Seifert impozantní básní "Osm dní" známou jako "To kalné ráno, to si pamatuj, mé dítě". Pietní chvíle fotograficky velmi podrobně dokumentoval zejména Ladislav Sitenský.

[editovat] Nevyřešené problémy

V čem se nepodařilo předválečnou ČSR „odrakouštit“, jak potřebu překonat toto dědictví Rakouské říše a Rakouska-Uherska Masaryk pojmenoval:

• Masarykovi a spojencům se nepodařilo prosadit rozluku církve a státu, odpor konzervativních katolických kruhů proti oslabení jejich vlivu byl příliš silný.

• V odpůrcích „Hradu“, jak představitelé extrémnější pravice i levice nazývali politický směr Masaryka a Beneše, měli Masaryk a Beneš tvrdé protivníky. Zastánci „Hradu“ jej ale označují za liberální a reformní socialistickou politiku. Pro ještě nedostatečně vyvinutou politickou kulturu (politického konsensu) a poměrně nízkou míru zodpovědnosti politiků se během dvou desetiletí existence předválečné ČSR nepodařilo vyřešit konflikty mezi jejími zájmovými skupinami. Nejen mezi „Hradem“ a jeho protivníky, jak dokládají četné vládní a volební krize. Zájmy nových i starých zájmových skupin prorůstaly se zájmy četných úředníků státní správy a policie převzatých z dob monarchie. Za starých dob narostlá administrativa, sloužící ze značné části „místodržení“ a lokálním mocenským zájmům se teprve pozvolna začala přeměňovat.

• Na výtku spisovatele Emila Ludwiga, že Masaryk jako prezident málo socializuje, T. G. M. reaguje : "stát nemá tolik peněz, aby mohl firmy od jednotlivců vykupovat" (E. Ludwig : Duch a čin)
• Podle některých zdrojů (Masarykův ústav AV ČR) Masaryk taky marně usiloval o vyřešení národnostního problému ČSR v duchu federativního uspořádání státu podle švýcarského vzoru – podle jiných, četných zdrojů ale právě takové uspořádání odmítal. Ať je tomu, jak je – Masaryk často měnil své názory (tuto domněnku nelze všeobecně přijmout, viz přednášky Prof. Randy-Kruliše, pro Masarykovu společnost, otázku je nutno podrobněji studovat a pak si teprve udělat soud o stálosti a nestálosti Masarykových názorů) – tento návrh neuspěl jak pro silný odpor československé nacionální pravice, tak i pro odpor mnohých jiných politiků obávajících se snížení svého vlivu. Tak se prosadila centralistická koncepce podle francouzského vzoru. Ta vedla k poněkud nerovnoprávnému postavení, k automatické diskriminaci četných národů a menšin (německé, maďarské, polské, romské, rumunské, rusínské, slovenské, židovské, italské), drobným sporům mezi nimi samými, k tzv. „čechoslovakismu“, „čechismu“, a tím k oslabení jinak vysoce vyspělé předválečné ČSR vůči rostoucímu vlivu nacistického Německa i dalších expanzivních sousedů. Velmi dobré podmínky měla naopak emigrace ruská, většinou špičková inteligence (profesoři na vysokých školách). Tento centralismus odpovídal i potřebám za druhé světové války rostoucího imperialismu SSSR a s jeho podporou instalovaného komunistického režimu v poválečném Československu s brutálním odtržením Podkarpatské Rusi i severních svahů Krkonoš a okamžitou likvidací ruské antibolševické emigrace. V konečných důsledcích přispěl k definitivnímu rozpadu Československa na přelomu let 1992/93, což byla pro nás, demokraty, i v té době ceteris paribus, a také "sub specie aeternitatis" věc naprosto nepředstavitelná.

[editovat] Životopisná data

[editovat] Studia

pamětní deska na domě ve Vídni, kde bydlel TGM v době studií

dům ve Vídni, kde bydlel TGM v době studií

(stručný přehled)

• 1872 – maturita, zápis na fakultu filosofickou Vídeňské univerzity, obor filologie
• 1876 – doktorát vídeňské univerzity v oboru filosofie

[editovat] Pedagogická činnost

(stručný přehled)

• 1876–77 – roční pobyt na univerzitě v Lipsku
• 1879 – habilitace, soukromý docent na Vídeňské univerzitě
• 1882 – mimořádný profesor filozofie, Česká univerzita v Praze
• 1897 – řádný profesor Karlovy univerzity (ordinář)

[editovat] Soukromý život

(stručný přehled)

• 1850 – narozen v Hodoníně
• 1869 – odchod z Brna do Vídně
• 1877 – setkání s Charlottou Garrigue v Lipsku, zasnoubení
• 1878 – sňatek v New Yorku
• 1879 – narození dcery Alice
• 1880 – narození syna Herberta
• 1882 – přistěhování do Prahy s rodinou
• 1886 – narození syna Jana
• 1890 – narození dcery Eleanory (2. března) a její úmrtí 18. července
• 1891 – narození dcery Olgy
• 1914 – v exilu s dcerou Olgou (manželka a tři děti zůstaly v Čechách)
• 1915 – úmrtí syna Herberta
• 1918 – návrat do Prahy z exilu
• 1923 – úmrtí manželky Charlotty
• 1937 – zemřel na zámku v Lánech

[editovat] Politická činnost

(v letech 1914–18 v kontextu souvisejících událostí)

[editovat] Vídeň

• 1875 – předseda Českého akademického spolku ve Vídni
• 1877 – prosadil vědecké prozkoumání zfalšovaných rukopisů

[editovat] Praha a Vídeň

• 1882 – po přistěhování do Prahy politická činnost, mj. i nový politický směr realismus
• 1887 – první cesta do Ruska
• 1888 – druhá cesta do Ruska
• 1890 – jednání se staročechy a po neúspěchu u nich s mladočechy, přijat k mladočechům
• 1891–93 – poslanec Říšské rady, mandát za mladočechy
• 1891–93 – Český zemský sněm, mandát za mladočechy
• 1893 – vzdal se obou mandátů
• 1899 – polenská aféra, Hilsneriáda, po odsouzení Leopolda Hilsnera za údajnou židovskou rituální vraždu české dívky prosadil revizi procesu
• 1900 – založení české strany lidové (od 1905 Česká strana pokroková), tzv. „realisté“
• 1902 – na pozvání Chicagské univerzity přednášky a veřejná vystoupení v USA, mj. s americkými Čechy a Slováky (po sňatku druhá cesta do USA)
• 1906 - soudní spor, hájen Václavem Boučkem proti žalobě 306 katechetů pro urážku na cti
• 1907–14 – podruhé poslancem Říšské rady s mandátem realistů
• 1907 – třetí cesta do USA účast na sjezdu pro svobodu náboženství, další veřejná vystoupení, přednášky a setkání s osobnostmi, mj. s americkými Čechy a Slováky
• 1909 – protest proti zinscenovanému Záhřebskému procesu, úspěšné odhalení komplotu ministerstva zahraničí v Říšském sněmu
• 1910 – třetí cesta do Ruska

[editovat] První světová válka

• 1914 – v září a říjnu cesty ve věci české samostatnosti do Holandska (v červenci propukla první světová válka), v prosinci do Itálie a Švýcarska, kde už zůstal (s dcerou Olgou), psal velení ruské carské armády, aby nestříleli po československých přeběhlících, kteří odhodí zbraň, budou mít bílý šátek kolem krku a začnou zpívat "Hej Slované.."

[editovat] Švýcarsko

• 1914–15 z Ženevy společně s ostatními organizace exilového hnutí proti Rakousku-Uhersku, kontakty k exilu a krajanům v Evropě, USA
• 1915
  • 1915 – v březnu ve Švýcarsku první tajná schůze pozdější Maffie
  • 4. a 6. července – proslovy v Curychu a v Ženevě, vyhlášení požadavku české samostatnosti mimo Rakousko-Uhersko (což se rovnalo velezradě)
  • 3. září – ve Švýcarsku veřejné prohlášení Maffie k zastupování českého národa v zahraničí, rozdělení úloh (Masaryk do Londýna na universitu, Beneš do Paříže, Sychrava ve Švýcarsku pro tajné spojení s Prahou)

[editovat] Paříž, Londýn

(1915)

• • září – odjezd z Ženevy, přes Paříž do Londýna
  • říjen – nástupní přednáška na Londýnské univerzitě (profesura slavistiky), mj. o samostatnosti národů a rozpuštění Rakouska-Uherska
  • v Paříži založeno Comité d'action tchèque à l'étranger exilovými a krajanskými organizacemi Čechů a Slováků
    14. listopadu vyhlásilo zřízení nezávislého česko-slovenského státu za svůj cíl
  • Masaryk předkládá britskému ministrovi zahraničních věcí plán na vytvoření budoucího společného státu Čechů, Srbů a Chorvatů (přesněji – předpokládané „Svobodné Čechy“ se měly spojit s předpokládaným „Srbochorvatskem“) ^[11].

• 1916
  • únor – Comité d'action tchèque à l'étranger přejmenováno na Česko-slovenskou národní radu, Masaryk zvolen předsedou
    také v únoru Masarykovo jednání s francouzským premiérem Aristidem Briandem, umožněné Štefánikovým prostřednictvím, zprávy o jednání a požadavku samostatnosti ve francouzském a anglickém tisku
  • další jednání v Anglii o budoucím samostatném státě

[editovat] Rusko

• 1917
  • květen – Masarykův příjezd do Ruska a jednání o založení čs. jednotek včetně jejich rozšiřování
  • červenec-srpen - Masarykovy návštěvy v lazaretech, zajateckých táborech a u legií
  • září-říjen - Masarykova příprava přezimování legionářských korpusů
  • 15. říjen - první transport téměř 1500 čs. legionářů z Ruska do Francie lodí tzv. severní cestou (lodí z Murmaně)
  • prosinec – Francie povolila zřízení čs. jednotek na svém území
• 1918
  • únor – Spojenci uznali čs. jednotky v Rusku jako část čs. jednotek ve Francii, záměrem bylo je přesunout do Francie a tam je spojit, záměr se nezdařil (jednotky se z Ruska vracely ještě dva roky po skončení války), ale zprávy o statečnosti v bojích s jak německými, tak bolševistickými vojsky měly svůj kýžený propagandistický účinek v jednáních se státníky
  • v Londýně vychází Masarykovo dílo The New Europe (Nová Evropa), politický program uspořádání poválečné Evropy
  • březen – Masaryk vyráží z Moskvy do Vladivostoku (Transsibiřskou magistrálou) a přes Koreu, Japonsko a Kanadu do USA

[editovat] USA

(1918)

• • květen – triumfální přijetí desetitisíci lidí v Chicagu jako i o něco později v New Yorku, následovalo turné po USA, během kterého Masaryk loboval pro čs. samostatnost, i na řadě setkání s představiteli a organizacemi krajanů, jejichž počet byl odhadován na více než milion, četné zprávy v tisku (mj. Washington Post a New York Times)
    Pittsburská dohoda mezi americkými Čechy a Slováky, kterou Masaryk také podepsal, Slovákům je v ní v budoucím společném státě zaručena vlastní správa, vlastní parlament, vlastní soudnictví (což všechno ale v první Ústavě ČSR z roku 1920 chybělo a bylo pramenem protestů, nespokojenosti a rozbrojů až do rozpadu ČSR)
  • 19. června – Masarykovo jednání (první ze čtyř, probíhala až do listopadu), s prezidentem Wilsonem v Bílém domě, Masaryk dosáhl Wilsonovy plné podpory
  • 28. června – prezident Wilson vyhlásil že USA sledují osvobození slovanských národů z německé a rakouské nadvlády
  • 29. června – Francie uznala Česko-slovenskou národní radu (ČSNR) jako základ budoucí čs. vlády s T. G. Masarykem v čele (především Benešova a Rašínova práce)
  • 9. srpna – Británie obdobně uznala ČSNR jako vládu a navíc vyhlásila Čecho-slováky za spojence
  • 3. září – USA obdobně uznaly ČSNR jako vládu a spojence
  • 5. října – Rakousko-Uhersko předkládá USA mírovou dohodu a zároveň uznalo 14 bodů prezidenta Wilsona (z 8. ledna 1918), kterými požadoval autonomii národů Rakouska-Uherska
  • 14. října – Beneš a Rašín oznámili v Paříži založení Prozatímní česko-slovenské vlády, s Masarykem jako premiérem
  • 15. října – Francie uznala Prozatímní československou vládu
  • 17. října – rakousko-uherský císař Karel I. zveřejnil svůj manifest o federativním uspořádání své říše
  • 18. října – Masaryk zveřejnil Washingtonskou deklaraci (na které v předcházejících dnech Beneš horečně pracoval, Masaryk mu její konečné znění tento den telegrafoval z Washingtonu do Paříže) a vyhlásil jménem Prozatímní česko-slovenské vlády samostatný Česko-slovenský stát
    Wilson odmítl návrh mírové dohody, předložený 5. října Rakousko-Uherskem, poukázal na snahy Čecho-slováků a jihoslovanů o samostatnost a že je na nich rozhodnout o nabídce Karla I.
  • 23.–26. října – sjezd Středoevropské unie ve Filadelfii, T. G. Masaryk zvolen jejím prezidentem, přednesl a u zvonu nezávislosti i podepsal její deklaraci, jednání zástupců Rusínů s Masarykem, podpis dohody o připojení Podkarpatské Rusi k budoucímu státu, při zaručení autonomie (nebyla splněna, teprve až těsně před rozpadem ČSR první vlažné reakce centralistické čs. vlády)
  • 28. října – Karel I. přijímá Wilsonovo prohlášení z 18. října a nabídl okamžité příměří (tento den platí také jako den vzniku ČSR, když se v Praze přítomná skupina politiků, tzv. „muži 28. října“, dozvěděli o kroku Karla I. narychlo vyhlásili samostatný stát)
  • 30. října – Slovenská národní rada vyhlásila v Martině Deklarací slovenského národa své založení a spojení Slovenska s českými zeměmi, vycházela přitom nejen z četných ústních dohod ale i písemných závazků mj. i Pittsburské dohody, původní Martinská deklarace (originál) se ale „ztratila“^[zdroj?]
  • 13. listopadu – Národní výbor vyhlásil prozatímní ústavu
  • 14. listopadu – Revoluční parlament, který právě vznikl z Národního výboru (a brzy se přejmenovává na Revoluční národní shromáždění), zvolil Masaryka prezidentem samostatného státu (v Revolučním parlamentu ale nebyly zastoupeny národnostní menšiny, zejména ani početných národnostních menšin německých, rusínských, rumunských a maďarských)
  • 18. listopadu – vytvoření společného státu a autonomie, jak dohodnuty ve Filadelfské dohodě, schváleny Národní radou uherských Rusínů v USA, hlasování v kostelích po bohoslužbách, 67 % Rusínů se vyslovilo pro
  • 4. prosince – Spojenci uznali Československo

[editovat] Československo

(1918)

• • 20. prosince – Masaryk překročil z Rakouska nové čs. hranice a po přivítání Národním shromážděním v Horním Dvořišti a občany na náměstí v Českých Budějovicích, veřejném vystoupení ve Veselí-Mezimostí, Táboře a Benešově přijel 21. prosince do Prahy, a byl bouřlivě vítán nadšenými davy. Ve Sněmovní ulici vykonal slib prezidenta Republiky Československé.
• V neděli 22. prosince pronáší T. G. Masaryk na Pražském hradě "První poselství" prezidenta republiky
• podzim 1918 – jaro 1919 – čs.legionáři a vojenské jednotky zakročili proti snaze Německa, Maďarska a Rakouska obsadit a anektovat části hraničních území
• 1919–20 – mezinárodní jednání a dohody o definitivních čs. hranicích (mírové smlouvy z Versailles, St. Germain, Trianonu a Sèvres, čs. záležitosti pod Benešovým vedením)
• 1919 – 8. května na setkání rusínských rad v Užhorodě vyhlásila nově založená Karpatoruská Ústřední národní rada připojení Podkarpatské Rusi k Československu, vycházela při tom z Filadelfské dohody zaručující autonomii.

Masaryk na návštěvě v kibucu Bejt Alfa v britské mandátní Palestině v roce 1927

• 1920 – 29. února vyhlásilo Národní shromáždění (dřívější Revoluční parlament) novou Ústavu (platila až do obsazení Sudet / nacistické okupace v letech 1938 / 39), která mj. vycházela z doktríny, ideologie jednotného „československého národa“
• 1920 – Masaryk podruhé zvolen prezidentem stejně jako i potřetí a počtvrté v letech 1927 a 1934
• 1935 – 14. prosince pro nemoc a stáří ve svých pokročilých 85 letech abdikoval

Masaryk zemřel 14. září 1937 na zámku v Lánech za přítomnosti Edvarda Beneše a rodiny.

[editovat] Dílo

Masarykův pomník naproti Matyášově bráně na Hradčanech v Praze

Masarykova socha v centru Karlových Varů

Seznam děl
v databázi Národní knihovny ČR, jejichž autorem nebo tématem je
Tomáš Garrigue Masaryk

• Prinzipien der Soziologie, Vídeň 1877
• Der Selbstmord als soziale Massenerscheinung der Gegenwart (Sebevražda jako masový sociální jev přítomnosti), Vídeň 1881
  Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty, ÚTGM, Praha 1998, Praha 2002 (4. č. vyd.) dostupné online
• O hypnotismu, magnetismu zvířecím, Vídeň 1880 dostupné online
• Theorie dějin podle zásad T. H. Bucklea, Praha (1883), dostupné online
• Blaise Pascal, jeho život a filosofie, 1883, dostupné online
• Blaise Pascal a Humeova skepse, Praha (1884)
• O studiu děl básnických , Praha 1884, 1924 dostupné online
• Základové konkrétné logiky, Praha 1885, dostupné online
• Spor o Kanta, Praha 1885, 1924
• Slovanské studie - Slavjanofilství I.V. Kirjejevského, Praha 1885
• O studiu děl básnických II - Příspěvky k estetickému rozboru , Praha 1886
• Náčrt sociologického rozboru , Praha 1886
• Versuch einer concreten Logik (Pokus o concretní logiku), Vídeň 1887
  Pokus o konkrétní logiku, třídění a soustava věd, MÚ, Praha 2001 (1. č. vyd.)
  Základové konkretné logiky, třídění a soustava věd, MÚ, Praha 2001 (2. č. vyd.)
• Několik myšlenek o úkolech českého studentstva , Praha 1889
• J. A. Komenský Praha 1892, Praha 1920 (2. vyd.)
• O Kollárovi, Praha 1893
• Česká otázka. Snahy a tužby národního obrození. Praha 1895, Praha 1908 (2. vyd.), dostupné online
• Naše nynější krise. Praha 1895
• Jan Hus. Naše obrození a naše reformace. Praha 1896, Praha 1908 (2. vyd.), 168 s., ISBN 80-900095-1-4, Jan Kanzelsberger (4. vyd.) Praha 1990 dostupné online
• Česká otázka – Naše nynější krize – Jan Hus, ÚTGM, Praha 2000 (Česká otázka 8. vyd., Naše nynější krize 7. vyd., Jan Hus 9. vyd.)
• Karel Havlíček, Praha 1896
  Karel Havlíček, snahy a tužby politického probuzení, ÚTGM, Praha 1996 (4. vyd.)
• Moderní člověk a náboženství, Praha 1896
  Moderní člověk a náboženství, MÚ AV ČR, Praha 2000 (2. vyd.)
• O nynější evoluční filosofii, Praha 1896
• O národech jako úvod do filosofie dějin , Praha 1898
• Jak pracovat? (přednášky z roku 1898), Praha 1926
• Palackého idea národa českého (německy roku 1898, česky 1912), Praha 1926
• Hus českému studentstvu , Praha 1899, 1919
• Mnohoženství a jednoženství, Praha 1899
• Nutnost revidovati proces polenský, Praha 1899
• Význam procesu polenského pro pověru rituelní, Praha 1900, německy Vídeň 1900 dostupné online
• O pověře rituelní, Praha 1900
• Právo přirozené a historické, Praha 1900 dostupné online
• Hospodářský a sociální význam vzdělání, Praha 1900
• Osm hodin práce, Praha 1900, 1905
• O oprávněnosti a prospěšnosti osmihodinové práce, Praha 1900, 1905, 1924
• Rukověť sociologie. Podstata a methoda, Praha 1900, 1901
• Naše politická situace, Praha 1901
• Augustin Smetana a jeho filosofie sociální, Praha 1901
• Ideály humanitní, Praha 1901, 1919
• Otázka sociální, Praha 1896, německy 1898
  Otázka sociální: základy marxismu filosofické a sociologické I. a II., MÚ AV ČR, Praha 2000 (6. č. vyd.) dostupné online
• Los von Rom!(anglicky), Praha 1902
• Desorganisace mladočeské strany , Praha 1903
• Organisujme se ku práci , Praha 1903
• V boji o náboženství, Praha 1904
• O svobodě náboženské a volnosti přesvědčení , Praha 1904
• Národnostní filosofie doby nejnovější, Praha 1905
• Problém malého národa, Kroměříž 1905, Praha 1905, Praha 1937 (první a druhé vydání knižní), Praha 1947 (třetí vydání), 4. vydání ISBN 80-900073-1-7, Vydavatelství Neutralita, Praha 1990
• Přehled nejnovější filosofie náboženství, Praha 1905 h[ttp://archive.org/details/pehlednejnovjfi00masagoog dostupné online]
• Politická situace, poznámky ku "Poznámkám dr. Kramáře"-reforma volebního zákona a rozpuštění říšské rady , Praha 1905
• Politika vědou a uměním, Praha 1906
• Zrcadlo katechetům, Praha 1906
• Inteligence a náboženství, Praha 1906, 1907
• Americké přednášky, Praha 1907, 1922
• Freie wissenschaftliche und kirchlich gebundene Weltantschaung und Lebensauffassung, Wien 1908
• Věda a církev, Praha 1908
• Za svobodu svědomí a učení, Praha 1908
• Student a politika, Praha 1909, 1923
• Tak zvaný velezrádný proces v Záhřebě, Praha 1909
• Žena u Ježíše a Pavla , Praha 1910
• Demokratismus v politice, Praha 1912
• Nesnáze demokracie, Praha 1913
• Přechod ze střední školy na školu vysokou, Praha 1913, 1919
• Válka a hospodářství, hospodářský boj Anglie a Německa, Praha 1914
• Problém malých národů a evropská krise, Londýn 1915 (anglicky), Berlín 1922 (německy), Praha 1926
• Slované ve světě (Svět a Slované), Paříž - Londýn 1916 (francouzsky a anglicky), Praha 1919
• Spomienky, Londýn 1917
• The New Europe, London 1918
• Rusko a Evropa, Rusko a Evropa a svět (od 1915 řada vydání v různých řečech)
  Rusko a Evropa I. – III., ÚTGM, Praha 1995–96 (rev. vyd., 3. díl 1. vyd.)
• Budoucí Čechy, Praha 1919 dostupné online
• Nová Evropa: Stanovisko slovanské, Praha 1920 dostupné online
• O bolševictví, Praha 1921
• Das Neue Europa, C.A.Schwestschke uhd Sohn/Verlagsbuchhandlung, Berlin 1922
• The Slaws after the War, London 1922
• O ženě, Praha 1929
• Slované po válce, Praha 1923 "Les Slaves aprés la guerre", Paris 1923 "Slowienje po wójnie", Lublaň 1923 "Sloviane po wojnie", Varšava 1924
• Světová revoluce. Za války a ve válce 1914–1918., Praha 1925, 1930, 1936, 1938
  Světová revoluce. Za války a ve válce 1914–1918., ÚTGM / MÚ AV ČR, Praha 2004, ISBN 80-86142-17-5 / ISBN 80-86495-27-2

[editovat] Odkazy

[editovat] Reference

1. ↑ Nominace T. G. M. na Nobelovu cenu za mír na www.nobelprize.org
2. ↑ Matriční zápis (nutná registrace)
3. ↑ Pravdu o Redlichově vile přináší výstava
4. ↑ http://schol-methodicus.eu/JT-TGM.htm
5. ↑ K. Čapek Hovory s TGM
6. ↑ Česká mafie vzpomínky na odboj doma. by Jan Hajšman publikováno v 1935, Orbis (Praha)
7. ↑ ^{a b} YEGAR, Moshe. Československo, sionismus, Izrael. Praha : Victoria Publishing, 1997. 235 s. ISBN 80-7187-087-0. S. 39.  
8. ↑ Karel Čáslavský: Hledání ztraceného času. Sokolské slety, červen-červenec 1920, Letná
9. ↑ http://www.milovky.cz/clanky/historie-v-nekterych-datech/historie.html
10. ↑ LUSTIGOVÁ, Martina. Vztah Masaryka a Kramáře - Za války a v republice [online]. Český rozhlas, 2006-05-14, [cit. 2012-01-14]. Dostupné online.  
11. ↑ Pavel Kosatík, České snění, Torst 2010, ISBN 978-80-7215-393-0, str. 48

[editovat] Literatura

• HERBEN, Jan. T. G. Masaryk - Život a dílo presidenta Osvoboditele, páté vydání. Praha : Sfinx * Bohumil Janda, 1946. 477 s.  
• HOUŠKA, Vítězslav. Karel Čapek a T. G. Masaryk. Karviná : Paris, 2011. 229 s. ISBN 978-80-87173-18-3.  
• HOUŠKA, Vítězslav. T. G. Masaryk "Myslitel a státník". Karviná : Paris, 2007. 218 s. ISBN 978-80-903817-5-9.  
• HOUŠKA, Vítězslav. Lidé kolem T. G. Masaryka. Karviná : Paris, 2006. 232 s. ISBN 80-239-7139-5.  
• HOUŠKA, Vítězslav. T. G. Masaryk známý i neznámý. Praha : Riopress - Masarykovo demokratické hnutí, 2005. 251 s. ISBN 80-86221-84-9.  
• JANDÍK, Stanislav. Masaryk na Valašsku: jeho boj o poslanecký mandát. Praha : Volná myšlenka, 1936. 338 s.  
• JANDÍK, Stanislav. Pan president a lidé v Lánech. Praha : Volná myšlenka, 1938. 91 s.  
• JANDÍK, Stanislav. TGM v Lánech. Praha : Za svobodu, 1946. 197 s.  
• KÁRNÍK, Zdeněk. České země v éře První republiky (1918-1938). Díl první. Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918-1929). Praha : Libri, 2000. 571 s. ISBN 80-7277-027-6.  
• KÁRNÍK, Zdeněk. České země v éře První republiky (1918-1938). Díl druhý. Československo a české země v krizi a v ohrožení (1930-1935). Praha : Libri, 2002. 577 s. ISBN 80-7277-027-6.  
• KÁRNÍK, Zdeněk. České země v éře První republiky (1918-1938). Díl třetí. O přežití a o život (1936-1938). Praha : Libri, 2003. 803 s. ISBN 80-7277-119-1.  
• KÁRNÍK, Zdeněk. Malé dějiny československé (1867-1939). Praha : Dokořán, 2008. 502 s. ISBN 978-80-7363-146-8.  
• KLIMEK, Antonín. Boj o Hrad. Vnitropolitický vývoj Československa 1918-1926 na půdorysu zápasu o prezidentské nástupnictví. 1. Hrad a Pětka. Praha : Panevropa, 1996. 432 s. ISBN 80-85846-06-3.  
• KLIMEK, Antonín. Boj o Hrad : vnitropolitický vývoj Československa 1926-1935 na půdorysu zápasu o prezidentské nástupnictví. 2. Kdo po Masarykovi?. Praha : Panevropa ; Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1998. 591 s. ISBN 80-86130-02-9.  
• KLIMEK, Antonín. Velké dějiny zemí Koruny české XIII. 1918-1929. Praha ; Litomyšl : Paseka, 2000. 822 s. ISBN 80-7185-328-3.  
• KLIMEK, Antonín. Velké dějiny zemí Koruny české XIV. 1929-1938. Praha ; Litomyšl : Paseka, 2002. 768 s. ISBN 80-7185-425-5.  
• KLIMEK, Antonín. Vítejte v první republice. Praha : Havran, 2003. 301 s. ISBN 80-86515-33-8.  
• KOSATÍK, Pavel. Čeští demokraté : 50 nejvýznamnějších osobností veřejného života. Praha : Mladá fronta, 2010. 280 s. ISBN 978-80-204-2307-8.  
• KOSATÍK, Pavel. Česká inteligence : od Jaroslava Golla po Magora. Praha : Mladá fronta, 2011. 392 s. ISBN 978-80-204-2373-3.  
• MACHOVEC, Milan. Tomáš G. Masaryk. 3. dopl. vyd. Praha : Riopress ; Česká expedice, 2000. 320 s. ISBN 80-85281-65-1.  
• PEROUTKA, Ferdinand. Budování státu 1-2. Praha : Academia, 2003. 867 s. ISBN 80-200-1095-5.  
• PEROUTKA, Ferdinand. Budování státu 3-4. Praha : Academia, 2003. 961 s. ISBN 80-200-1122-6.  
• SKILLING, Harold Gordon. Matka a dcera : Charlotta a Alice Masarykovy. Praha : Gender Studies, 2001. 159 s. ISBN 80-902367-9-0.  
• SKILLING, Harold Gordon. T. G. Masaryk: Proti proudu 1882 – 1914. Praha : Patriae, 1995. 243 s. ISBN 80-85809-33-8.  
• SOUKUP, František. T. G. Masaryk - politický průkopník, sociální reformátor a president státu, čtvrté vydání. Praha : dn -Dělnické nakladatelství v Praze II, Hybernská 7, 1947. 382 s.  
• SOUBIGOU, Alain. Tomáš Garrigue Masaryk. Praha ; Litomyšl : Paseka, 2004. 451 s. ISBN 80-7185-679-7.  
• TOMEŠ, Josef. Viktor Dyk a T. G. Masaryk : dvojí reflexe češství. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2009. 203 s. ISBN 978-80-7106-309-4.  
• J. L. Hromádka, Masaryk. Brno: Marek, 2005 - 301 s. ISBN 80-86263-58-4
• Edvard Beneš: Živý odkaz TGM, k vydání připravil Karel Novotný, první vydání, Společnost Edvarda Beneše, Nakladatelství Eva Milan Nevole, Praha 1997, ISBN 80-86107-01-9
• Jan Blahoslav Kozák: Masaryk filosof.,75 str., Nadatelství Svaz národního osvobození, Praha 1925
• Jan Blahoslav Kozák: Masaryk jako ethik a náboženský myslitel.,61 str., Nadatelství Slovanský ústav, Praha 1931
• Jan Blahoslav Kozák: Tomáš Garrigue Masaryk a vznik Washingtonské deklarace v říjnu 1918, 116 str., Nadatelství Melantrich, Praha 1968
• Josef Král: Masaryk, filosof humanity a demokracie, Praha 1947
• Antonín Krejčí: Tomáš Garrigue Masaryk a Sokol, 120 str., Nadatelství Čs. obce Sokolské, typograf Milén Eduard, Praha 1947
• Josef Laichter: Masaryk doma i na veřejnosti, Vzpomínky na presidenta Osvoboditele, jeho choť a jejich rodinné prostředí,II. vyd., 258 s., Laichter, Praha 1938
• Karel Miklík: Masaryk a Pekař – o smyslu českých dějin, Lidová akademie, Praha 1931
• Pavel Nikolajevič Miljukov: Masaryk a Beneš, Praha 1936
• Stanislav Minařík: Návrat presidenta Masaryka do vlasti, 279 str., nakladatelství Země, Smíchov, Tichá 9, titulní list a obálka Vratislav Hugo Brunner, vytiskl O. Janáček v Praze, březen 1920
• Jaroslav Němeček: T. G. Masaryk nám odešel, Obraz historických chvil odchodu presidenta Osvoboditele, váz. 256 str., nakladatelství Vladimír Zrubecký, Praha XI, Praha 1938
• Jaroslav Opat: Filosof a politik Tomáš Garrigue Masaryk 1882 - 1893, Index, Köln 1987
• Jaroslav Opat: Evropan a světoobčan T. G. Masaryk , Nakladatelství Eva Milan Nevole, Praha 1997, ISBN 80-901281-7-3
• Jaroslav Opat: Tomáš Garrigue Masaryk "Poselství přelomu věků", Úvodní přednáška na mezinárodní vědecké konferenci "T.G. Masaryk, idea demokracie a současné evropanství", Praha 2.-4. března 2000
• Stanislav Polák: Tomáš Garrigue Masaryk. Kdo je … Středočeské nakladatelství a knihkupectví, Praha 1990
• Stanislav Polák: Za ideálem a Pravdou Praha, Masarykův ústav Akademie věd ČR, Praha 2000 - 2006
• Josef Pekař: Masarykova česká filosofie, Historický klub, Praha 1927
• Albert Pražák: T.G. Masaryk - k jeho názorům na umění hlavně slovesné Praha, 47 str. Družstevní práce, Praha 1947
• Emanuel Rádl: Masaryk a Nietzsche, Praha 1910
• Emanuel Rádl: Masarykův ideál moderního hrdiny , Praha 1920
• Vasil Kaprálek Škrach: Cesta k Masarykovi, Praha 1948
• Vasil Kaprálek Škrach: Sborník - Masarykova odyssea ve světové válce, Cestami odboje I, Praha 1925
• Vasil Kaprálek Škrach: E. Radlov und Th. Masaryk, Der russische Gedanke I, Bonn 1929
• Vasil Kaprálek Škrach: Masaryk und Husfeier im Jahre 1915, Union 1919 (červenec)
• Vasil Kaprálek Škrach: Masaryk a positivism, Služba 1922;
• Radan Hain [1]: Staatstheorie und Staatsrecht in T.G. Masaryks Ideenwelt (Teorie státu a státní právo ve světě ideí T. G. Masaryka), Schulthess, Curych 1999, ISBN 3-7255-3913-8 [2], [3]
• Radan Hain: Teorie státu a státní právo v myšlení T. G. Masaryka (překlad Stanislav Kučera), Karolinum, 2006, ISBN 80-246-1045-0

[editovat] Související články

Další informace o tématu na projektech Wikimedia:

	multimediální obsah na Commons
	původní text na Wikizdrojích
	citáty na Wikicitátech

• Rodokmen Masarykových

[editovat] Externí odkazy

• Muzeum T. G. M. v Rakovníku (životopis)
• „Masaryk“ v databázi encyklopedie Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918, Libri, Praha 2000
• „Masaryk“ v databázi encyklopedie Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století, Libri, Praha 1998
• „Tomáš Garrigue Masaryk“ na stránkách Životopisy online
• (německy) Thomas Garrigue Masaryk
• T. G. Masaryk - video z cyklu České televize Historický magazín

Prezidenti Československa
Tomáš G. Masaryk (1918–1935) · Edvard Beneš (1935–1938) · Emil Hácha (1938–1939) · Edvard Beneš (1945–1948) · Klement Gottwald (1948–1953) · Antonín Zápotocký (1953–1957) · Antonín Novotný (1957–1968) · Ludvík Svoboda (1968–1975) · Gustáv Husák (1975–1989) · Václav Havel (1989–1992)