Tento článek není dostatečně ozdrojován a může tedy obsahovat informace, které je třeba ověřit.
Jste-li s popisovaným předmětem seznámeni, pomozte doložit uvedená tvrzení doplněním referencí na věrohodné zdroje.

Příměří (angl. armistice) je dohoda o trvalém zastavení vojenských operací. Může být uzavřeno na dobu určitou nebo neurčitou a může mít globální nebo lokální platnost. Z formálního hlediska je nelze považovat za ukončení války, může mu ale předcházet a může být považováno za faktický konec války, pokud trvá až do okamžiku uzavření mírové smlouvy.

Za příměří je někdy označováno zastavení palby (angl. truce), ale tato dohoda o dočasném přerušení vojenských operací má omezenější význam než příměří v klasickém slova smyslu.

Zvláštní variantu představuje tzv. jednostranné příměří, které je vlastně deklarací jedné strany o ochotě jednat o příměří nebo míru a obvykle je spojeno s pozastavením útočných operací strany, která je vyhlásila.

Tento článek je příliš stručný nebo v něm chybí důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Bližší informace mohou být uvedeny na diskusní stránce.

Jaromír Nohavica
Jaromír Nohavica na autogramiádě v brněnském knihkupectví Barvič a Novotný 9. března 2010
Základní informace
Narození	7. června 1953 (59 let) Ostrava
Původ	Československo
Žánry	Folk, Folkrock
Povolání	muzikant
Web	www.nohavica.cz
Podpis

Jaromír Nohavica (* 7. června 1953 Ostrava) je významný český folkový písničkář, textař, libretista, osobitý zpěvák, skladatel a kytarista. Hraje také na heligonku.

[editovat] Život

Jaromír Nohavica pochází z Ostravy. První píseň napsal již v osmi letech. Na kytaru hraje od svých třinácti let, přičemž původně jeho otec chtěl, aby hrál na housle, k těm ale nepřilnul. Sám se však navíc naučil hrát na několik hudebních nástrojů.^[zdroj?] V letech 1978–1981 dálkově studoval na SŠ knihovnické v Brně. Začal také studovat na Vysoké škole báňské, ale studia přerušil, vystřídal několik zaměstnání, načež raději zůstal volným textařem. V tomto oboru se proslavil textem Lásko, voníš deštěm pro Marii Rottrovou^[1] (She’s Gone od Black Sabbath), ale psal také například pro Věru Špinarovou ad. Později začal samostatně vystupovat, v posledních letech i s kapelou. Spolupracoval s méně významnými regionálními kapelami, ale také například se skupinou Čechomor. Jako herec ztvárnil roku 2002 hlavní roli „Jarka Nohavici“ ve filmu Petra Zelenky Rok ďábla. Za hudbu k tomuto filmu dostal spolu s Čechomorem a Karlem Holasem Českého lva za nejlepší hudbu.

Postupně se stal jedním z nejpopulárnějších zpěváků a v roce 2004 získal i některá ocenění. Časopis Rock & pop vyhodnotil jako nejlepší české album od roku 1989 Nohavicovo Divné století. Akademie populární hudby zařadila při vyhlašování výsledků ceny Anděl 2003 Nohavicu do Síně slávy a byl nominován ve dvou dalších kategoriích.^[2] V cenách Anděl 2009 vyhrál v kategorii nejprodávanější album a v Anděl 2010 se stal zpěvákem dvacetiletí.

Bydlí v Ostravě, předtím žil v Českém Těšíně. Má ženu Martinu a dvě děti – syna Jakuba a dceru Lenku. V roce 1997 získal titul mistra republiky ve stolní hře scrabble.^[3] Jeho literárním oblíbencem je Bohumil Hrabal. V únoru 2008 bylo vydáno album Ikarus, které bylo nahráno na osmi koncertech v Ostravě v lednu 2008.

[editovat] Kauza spolupráce s StB

Po odtajnění spolupracovníků StB se zjistilo, že je v těchto registrech od roku 1986 veden pod krycím jménem „Mirek“, k vynucené spolupráci se Nohavica později přiznal,^[4] později na svém webu reagoval na zprávu a prohlásil, že nikoho neudal a že StB všechna jména znala.^[5] Nalezená část souvisejícího spisu naznačuje, že Nohavica poskytoval i informace, které byly sice poměrně banální, ale podrobné a StB je všechny znát nemusela; Nohavica přesnost zápisu zpochybňuje.^[6][7] V listopadu 2007 média téma Nohavicovy spolupráce s StB znovu otevřela v souvislosti s novou písní Jaroslava Hutky Udavač z Těšína, ve které a v komentářích k níž Hutka odsuzuje Nohavicovu spolupráci a konkrétně donášení na Karla Kryla po jejich setkání v srpnu 1989 ve Vídni a také donášel na spisovatele Pavla Kohouta a to, že se Nohavica se svou minulostí nedostatečně veřejně vyrovnal.^[8][9] Nohavica však s novináři hovoří jen výjimečně, po „udavačské“ aféře dokonce vzkázal, že s tiskem komunikovat už nikdy nebude.^[10]

[editovat] Spolupráce s fanoušky po internetu

Jaromír Nohavica využívá internet jako hlavní komunikační médium pro kontakt se svými fanoušky. Na svém webu zveřejnil volně ke stažení MP3 album Pražská pálená^[11] a stejně tak i na sklonku roku 2006 mini CD Od Jarka pod stromeček.^[12] Pravidelně na svém webu zveřejňoval každé pondělí jednu píseň popsanou dobovými audio a video ukázkami, fotografiemi a zejména komentářem mapujícím na pozadí dobových souvislostí celou svou tvorbu. Časem se však tato činnost stala pouze příležitostnou. Dlouhodobý a jedinečný projekt nese název Archiv pod lupou.^[13] V roce 2010 vydal a přes internet distribuoval DVD z benefičního adventního koncertu, použil protokol BitTorrent.^[14]

[editovat] Dílo

Nohavica zpívá především vlastní písně, také však překlady písní ruských autorů Vladimira Vysockého nebo Bulata Okudžavy - sám se mnohokrát zmínil o svém tíhnutí k ruským inspiracím. Zhudebnil a nazpíval některé básně ze Slezských písní Petra Bezruče. Jeho písně jsou do značné míry oblíbené díky tomu, že zpívá o obyčejném životě a o člověku, jsou lyricko-epické, často však i ironizující. Nohavica rád používá nářečí z Ostravska a okolí Těšína.

Vedle písničkářské tvorby překládá Mozartovy opery do češtiny. V roce 2006 obdržel za český překlad opery Cosi fan tutte Cenu Sazky a Divadelních novin. V roce 2007 přeložil operu Don Giovanni.^[15]

[editovat] Diskografie

[editovat] Alba

• Darmoděj (1988) – LP
• Osmá barva duhy (1989 – MC, 1994 – CD)
• V tom roce pitomém (1990)
• Mikymauzoleum (1993)
• Tři čuníci (1994)
• Darmoděj a další (1995)
• Divné století (1996)
• Koncert – s Kapelou (1998)
• 3× Jarek Nohavica – reedice (1998)
• Moje smutné srdce (2000)
• Babylon (2003)
• Pražská pálená (2006) - (volně ke stažení)
• Doma CD+DVD (2006)
• Od Jarka pod stromeček (2006) – (volně ke stažení)
• Box 4 CD – reedice (2007)
• Ikarus (2008)
• Z pódia (2008) (album je zdarma ke stažení jako torrent. Jarek Nohavica jej vytvořil jako dar svým fanouškům k Vánocům 2008)
• V Lucerně CD+DVD (2009), vyšlo také na Blu-ray
• Virtuálky (2009) - (volně ke stažení)
• Platinová kolekce (2009) – reedice
• Virtuálky 2 (2010) - (volně ke stažení)
• Adventní koncert (2011) - (volně ke stažení jako torrent)
• Virtuálky 3 (2012) - (volně ke stažení)
• Tak mě tu máš (2012)

[editovat] Malé desky

• Cesty (5) (1985) – EP
• Písně pro V. V. (1988) – 2EP

[editovat] Spoluúčasti

Těšínské niebo: Radovan Lipus, Jaromír Nohavica, Renata Putzlacher-Buchtová i Tomáš Kočko

• Folkové Vánoce (1989)
• Folkfórum - spolu… (1990)
• Morava '91 (1991)
• Folkový kolotoč I.
• Šťastné a veselé… (1992)
• Česká mše vánoční (1993)
• Vita '93 (1993)
• Hudba bez bariér (1996)
• Králíci, ptáci a hvězdy (1996)
• Pavlína Jíšová (1998)
• Neřež (1998)
• Sloni v porcelánu I. (1999)
• Sešli se I. (2002)
• Rok ďábla (Soundtrack) (2002)
• Romeo a Julie - muzikál na ledě (Soundtrack) (2003)
• Havěť všelijaká (2005)
• Těšínské niebo (2005)
• Strážce plamene (2006)
• 50 miniatur (2007)
• Moravský folk v Lucerně (2009)

[editovat] Výběry

• Hity folk & country 1998
• Nejhezčí folkové písničky
• Barvy českého folku
• Nejhezčí folkové písničky 2
• České hity 90-tých let

[editovat] Filmy

[editovat] Hrané filmy

• Zvláštní bytosti, 1990
• Rok ďábla, 2002

[editovat] Dokumentární filmy

• Koncert Jaromíra Nohavici, 1990
• Darmoděj, 1991
• Šťastné a veselé, 1992
• Bílá místa, 1993
• Kdo je kdo - Jarek Nohavica, 1994
• Sešli se, 1994
• Vzpomínka na Karla Kryla, 1995
• Jak se žije zpěvnému svědomí národa, 1996
• Divné století, 1996
• Jaromir Nohavica i Karel Plihal, 2000 – Polsko
• Bulat Okudžava - Věčná píseň, 2004
• Ahoj, Ostravo!, 2004 – záznam koncertu
• Básníci Live, 2005
• Poprvé, aneb střípky ze života J. N., 2005
• Jarek a Amadeus, 2006
• Strážce plamene v obrazech, 2007
• 20ers - Making Of..., 2008
• Zašlapané projekty, 2009 – Nohavica jako jeden z řečníků v díle o Folkovém kolotoči (10. září 2009)

Dokumentární filmy Poprvé, aneb střípky ze života J. N. a Jarek a Amadeus vyšly 14. května 2009 na DVD Rodinné stříbro I. (Indies Happy Trails).

[editovat] Televizní pořady

• Divadélko pod věží, 1983
• Studio B, 1993 – koncert v televizním studiu
• Svou káru táhnem dál, 1997
• Na plovárně, 2001

[editovat] Knihy

• Chtěl jsem jí zazpívat. Praha : Torst, 2010. 248 s. ISBN 978-80-7215-399-2.

[editovat] Odkazy

Další informace o tématu na projektech Wikimedia:

	multimediální obsah na Commons
	citáty na Wikicitátech

[editovat] Reference

1. ↑ Vladimír Vlasák: Vzácný i lidový Nohavica, iDnes.cz, 16. 3. 2003
2. ↑ Akademie populární hudby - historie
3. ↑ Mistrovství ČR ve hře scrabble
4. ↑ iDNES.cz: Nohavica přiznal spolupráci s StB
5. ↑ Novinky.cz: Nohavica: nikoho jsem neudal, StB už o všem věděla
6. ↑ Originály záznamu kpt. Liberdy a Nohavicova rukopisu fejetonu o téže události
7. ↑ Článek v Respektu 22/2006
8. ↑ Hutka nazpíval song o udavači Nohavicovi, iDnes.cz, 12. 11. 2007
9. ↑ písnička Udavač z Těšína, mp3
10. ↑ Buď vítán
11. ↑ FOLKtime: Pražská pálená Jarka Nohavici
12. ↑ Aktuálně.cz: Nohavica je Ježíšek a zas rozdává desku
13. ↑ Archiv pod lupou
14. ↑ JAVŮREK, Karel. Jaromír Nohavica zdarma šíří své DVD pomocí torrentu. Živě.cz [online]. 2011-01-04 [cit. 2011-01-05]. Dostupné online.  
15. ↑ Josef Herman: Don Giovanni v Ostravě, Hudební rozhledy 02/08 ISSN 0018-6996

[editovat] Literatura

Seznam děl
v databázi Národní knihovny ČR, jejichž autorem nebo tématem je
Jaromír Nohavica

• RAUVOLF, Josef. Hledání Jaromíra Nohavici. Řitka : Daranus, 2007. 351 s. ISBN 978-80-86983-25-7.  

[editovat] Související články

• Zpívaná, recitovaná a experimentální poezie

[editovat] Externí odkazy

• Oficiální stránky
• Seznam písní a ostatní tvorby
• Jaromír Nohavica na T-music.cz
• Jaromír Nohavica na Kinoboxu

Rudolf Hess
Rudolf Hess v roce 1945
Narození	26. dubna 1894 Alexandrie  Egypt
Úmrtí	17. srpna 1987 (93 let) Západní Berlín  Berlín
Národnost	německá

Rudolf Hess (26. dubna 1894 Alexandrie – 17. srpna 1987 Západní Berlín) byl německý nacistický politik.

[editovat] Dětství

První léta svého života strávil Rudolf Hess se svými rodiči v Egyptě, kde navštěvoval anglické školy. V roce 1908 se jeho rodina vrátila do Německa.

[editovat] I. světová válka

Nacisté v černých košilích v roce 1927. Zleva: Heinrich Himmler, Rudolf Hess, Gregor Strasser, Adolf Hitler, Franz von Salomon

Během první světové války, do které se přihlásil jako dobrovolník, sloužil u letectva a byl vyznamenán železným křížem.

[editovat] Meziválečná kariéra

Po válce začal studovat Ludwig-Maximilians-Universität München, stal se členem společnosti Thule, účastnil se činnosti Freikorpsů a v květnu 1920 se stal členem NSDAP (členská legitimace č. 16). Za svou účast na Pivním puči strávil sedm a půl měsíce ve vězení společně s Adolfem Hitlerem, kde se jako jeho osobní sekretář spolupodílel na psaní Hitlerovy knihy Mein Kampf. V roce 1932 převzal po Gregoru Strasserovi úřad předsedy Politické ústřední komise NSDAP, o rok později pak byl jmenován vůdcovým zástupcem v NSDAP, stal se poslancem, obergrupenführerem SS a říšským ministrem. Vrcholu dosáhla jeho kariéra v době vypuknutí druhé světové války, kdy se v roce 1938 stal členem tajné vládní rady a v roce 1939 ministerským radou říšské obrany a byl oficiálně jmenován po Göringovi druhým Hitlerovým nástupcem. Pak už následoval jen postupný ústup z výsluní, za kterým do velké míry stál Martin Bormann.^[1]

[editovat] II. světová válka

Část z vraku Hessova letadla Me Bf 110

Po vypuknutí druhé světové války byl odpůrce války Německa s Velkou Británií a snažil se iniciovat mírová jednání. Dne 10. května 1941 odletěl Messerschmittem Bf 110 bez vědomí ostatních vysokých představitelů Třetí říše vyjednávat s Jiřím VI. o příměří do Velké Británie. Nejdříve měl veliké štěstí, letka českého letce Leopolda Šroma ve službách RAF ho objevila při běžném průzkumném letu. Podle vyprávění samotného letce ho měl v zaměřovači a snažil se najít nejvhodnější pozici pro útok, na poslední chvíli však dostal vysílačkou rozkaz o zrušení akce. Následovalo obrovské vyšetřování, z čehož vyšlo najevo, že letecký personál při odvolání útoku pochybil. Z letounu nakonec vyskočil padákem u Renfrewshire. Po svém přistání byl zadržen a vězněn v londýnském Toweru. Do konce války byl vězněn v rozlehlém domě na anglickém venkově. Zde se také pokusil o sebevraždu skokem ze schodiště z prvního patra. Jeho let do Británie je dodnes obestřen řadou nejasností.

[editovat] Norimberský proces

Rudolf Hess při Norimberském procesu (první řada, druhý zleva)

Během Norimberského procesu byl obviněn za přípravu války a odsouzen k doživotnímu vězení, které si jako jediný z odsouzených skutečně odseděl. Proti jeho dlouho trvajícímu věznění se stavělo z různých důvodů mnoho historiků, politiků či právníků (mj. Hartley Shawcross nebo Michail Gorbačov).

[editovat] Smrt

Rudolf Hess zemřel až roku 1987 ve svých 93 letech. Jeho smrt je kontroverzní, podle nejčastěji uváděné verze se sám oběsil. Zejména jeho syn Wolf Rüdiger Hess však prohlašoval, že jeho otec byl zavražděn britskými vojáky a vzhledem ke svému zdravotnímu stavu by ani nebyl sebevraždy schopen. Pohřben byl ve Wunsiedelu, kde se u jeho hrobu konají každoročně vzpomínkové akce neonacistů, jejichž idolem se Hess stal. V roce 2011 byl exhumován, zpopelněn a popel byl vhozen do moře.^[2]

[editovat] Odkazy

[editovat] Reference

1. ↑ Anna Plaim, Kurt Kuch: Vzpomínky Hitlerovy pokojské/Rudolf Hess. Naše vojsko, Praha, 2007. Str. 45. ISBN 978-80-206-0895-6)
2. ↑ ČTK. Popel Rudolfa Hesse vysypou do moře, neonacisté přišli o poutní místo. Novinky.cz [online]. 2011-07-21 [cit. 2011-07-22]. Dostupné online.  

Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Rudolf Hess

Milan Rastislav Štefánik

Milan Rastislav Štefánik, socha v Praze na Petříně před hvězdárnou

Generál PhDr. Milan Rastislav Štefánik (21. července 1880 Košariská – 4. května 1919 Ivanka pri Dunaji) byl slovenský politik, generál francouzské armády a také astronom.

V letech 1914–1918 organizoval československé legie v Srbsku, Rumunsku, Rusku, Itálii. Byl členem Národní rady v Paříži a posléze československým ministrem války. Je spolu s Tomášem Garriguem Masarykem a Edvardem Benešem považován za zakladatele Československa. Zahynul při letecké katastrofě při návratu do vlasti.

[editovat] Dětství a dospívání

Milán Rastislav Štefánik se narodil v Košariskách (tehdy osada Brezové pod Bradlom) u Myjavy na západním Slovensku jako šesté z dvanácti dětí v rodině evangelického faráře Pavla Štefánika. Devět dětí se rodičům podařilo vychovat do dospělosti. Třebaže byl synem faráře, vyrůstal v chudém prostředí a jeho život se téměř nelišil od života rolnických dětí ze sousedství. Co mu však od dětství nechybělo, byly slovenské knihy a časopisy, jimiž se Pavol Štefánik jako vzdělaný národovec snažil vychovávat svoje potomky. První tři třídy obecné školy vychodil v rodné vsi, kdy mu byl učitelem slovenský vlastenec, absolvent slovenského evangelického gymnázia v Revúci, Martin Kostelný. Podle svědectví učitele byl Milan Rastislav nejlepším žákem na košarišské škole.

Otec Pavol se snažil poskytnout synovi co nejlepší vzdělání – aby mohl Milan Rastislav studovat na střední škole, musel se důkladně naučit maďarsky. Proto už v devíti letech odešel z domu do Šamorína, aby se připravil na střední školu. Středoškolské studium započal na evangelickém lyceu v Bratislavě, tehdejším Prešpurku, kde už studovali jeho dva bratři – Igor a Pavol. V oné době bylo lyceum maďarizované a ze slovenských vlasteneckých profesorů na něm učil jen Ján Kvačala. Z vyučujících si Štefánik oblíbil profesora matematiky Ferdinanda Hirschmanna a třídního profesora Samuela Markusovszkého. Štefánik studoval s výborným prospěchem, ale po třech letech musel odejít se svým bratrem Pavlem do Šoproně a později do Sarvaše, protože Pavol prospíval slabě.

Milan Rastislav i po přechodu na novou školu dosahoval výborného prospěchu, za což obdržel jednorázové Telekiho stipendium; kromě toho zde poznal i svoji první lásku, Emílii Chovanovou. V Sarvaši nakonec odmaturoval s vyznamenáním a rozhodl se odejít studovat stavební inženýrství do Prahy. V té době působil v Praze spolek Detvan (hlavním aktivistou byl tehdejší medik Vavro Šrobár) a Štefánik zde získal i stipendium od Českoslovanské jednoty. Hned na začátku studií začal navštěvovat se svým přítelem Janem Kraiczem i spolek evangelických akademiků Jeroným a byl rovněž členem podpůrného spolku Radhošť. Štefánik se také stal hlasistou a stoupencem myšlenek profesora T. G. Masaryka.

V březnu 1898 se Štefánik stal tajemníkem Detvanu. V roce 1900 nastal v jeho životě zlom. Po prudké roztržce o prázdninách vyhnal otec mladého Štefánika z domu. Ten se uchýlil ke svému příteli Vavrovi Šrobárovi do Ružomberka. Na podzim se pak vrátil do Prahy a odešel z techniky. Dal se zapsat ke studiu astronomie (tento obor se onehdy vyučoval na filozofické fakultě) a přes počínající problémy se žaludkem se pustil do studia. Posléze se i usmířil s otcem a mezi slovenskými studenty v Praze si postupně získaval autoritu. Na podzim 1901 se stal předsedou Detvanu. Kvůli neshodám v řadách spolku však později, byť nerad, spolu se svými přáteli Jurajem Nerádem a Zigem Zigmundíkem z Detvanu vystoupil.

Socha Masaryka a Štefánika v Košicích na Slovensku

V letním semestru roku 1902 odešel studovat do Curychu, kde v novém prostředí získal i nové kontakty. Po návratu do Prahy na podzim 1902 se znovu přihlásil do Detvanu a na valné hromadě byl opět zvolen předsedou. Když roku 1903 začal V. Šrobár vydávat časopis Hlas, pomáhal mu Štefánik při redigování jeho přílohy Umelecký hlas, věnované literatuře a umění. Jako publicista byl činný i jinde – na přání Jana Herbena psal do realistického časopisu Čas pravidelné pondělní úvodníky o slovenské kultuře a politice, jejichž cílem bylo informovat českou veřejnost o Slovensku. Upozorňoval především na postupující maďarizaci a nabádal českou společnost, aby pomáhala Slovensku konkrétními činy. Jako předseda Detvanu se zúčastnil roku 1903 sjezdu mezinárodní studentské organizace Corda Fratres v italském Palermu. V létě potom navštívil v Luhačovicích Pavla Blahu a zúčastnil se také otevření první výstavy Grupy uhorskoslovenských maliarov, která byla výsledkem česko-slovenské kulturní spolupráce. Ze Štefánikových aktivit stojí za zmínku i návštěvy u historika Jaroslava Golla a básnika Jaroslava Vrchlického. Poslední rok na univerzitě plně věnoval studiu. Výsledkem byla disertační práce nazvaná O nové hvězdě v souhvězdí Cassiopea objevené v roce 1572. Práci obhájil, složil předepsané zkoušky a 12. října 1904 byl promován na doktora filozofie.

[editovat] Vědecká kariéra

Cílem dalšího Štefánikova působení se stala Paříž. Dorazil do ní 28. listopadu 1904. Začátky byly těžké, ale V. Šrobár mu pomohl získat půjčku v ružomberské bance. Štefánikovým cílem bylo tehdy dostat se ke dvěma nejslavnějším astronomům v Paříži, Flammarionovi a Janssenovi. Tato naděje se mu však nesplnila a musel čekat až do jara. Tehdy se Štefánikovými druhy stali členové skupiny českých umělců v Paříži (sochaři Bohumil Kafka a Otakar Španiel, malíři Ludvík Strimpl, Tomáš František Šimon, Hugo Boettinger a další). Spřátelil se i s hrabětem Hanušem Kolowratem, který se právě stal rakousko-uherským vojenským atašé.

Začátkem května 1905 přišel do Paříže profesor Janssen. Štefánikovi se podařilo dostat se k němu, i na jeho hvězdárnu v Meudonu. Janssen byl Štefánikem upoután a ihned rozpoznal jeho talent. Jako host v Meudonské hvězdárně podnikl Štefánik různé výpravy (např. 20. června 1905 podnikl výstup do observatoře na vrcholu Mont Blanku a 30. srpna pozoroval ve španělské Alcosebře úplné zatmění Slunce). 30. srpna přednesl Janssen Štefánikovu studii Spektoskopické zkoumání zatmění Slunce v Alcosebře na zasedání Pařížské akademie věd a publikoval ji i časopis Comptes Rendus Hebdomadaires des Sciences de l´Academie des Sciences. Vědecky nejúspěšnější byl pro Štefánika rok 1906, když zveřejnil sedm svých vědeckých prací. Postupně se zařadil do pařížského vědeckého života a seznámil se i s českou studentkou Marií Neumanovou, která se stala jeho nejbližší důvěrnou přítelkyní.

Po odchodu osmdesátiletého Janssena však nový ředitel donutil Štefánika z Meudonské hvězdárny odejít. Na konci roku 1906 dostal Štefánik pověření od Bureau des Longitudes vést francouzskou výpravu do Turkestánu, jejímž cílem bylo pozorovat zatmění Slunce, které mělo proběhnout 13. 1. 1907. Cestou do Turkestánu se zastavil i v Praze a na Slovensku a navštívil i Pulkovskou hvězdárnu v Petrohradu. Cestu využil i k poznání Ruska a Střední Asie, například v Jasné Poljaně navštívil Lva Nikolajeviče Tolstého a jeho lékaře Dušana Makovického (ten pravděpodobně zaznamenal Tolstého výrok o Štefánikovi: „… úžasně srdečný, milý člověk.“). Po návratu do Paříže mu valné shromáždění Francouzské astronomické společnosti udělilo Janssenovu cenu. V červenci roku 1907 se však Štefánikův zdravotní stav velmi zhoršil a byl převezen na léčení do Chamonix, lázeňského města pod Mont Blankem, kde se léčil dva měsíce. Během léčení ho zastihla zpráva, že profesor Janssen zemřel. Koncem roku se opět vrátil do Paříže.

[editovat] Světoběžník

Po příchodu do Paříže bojoval dlouho s existenčními problémy. Kromě toho se také snažil zachránit Janssenovu observatoř na Mont Blanku, což se mu nepodařilo, a tak byla 21. září observatoř rozebrána. Poté se Štefánik snažil vybudovat vlastní observatoř, ale jeho finanční situace mu to nedovolovala. S tímto problémem mu tehy nejvíce pomohl senátor Émile Chautemps, s jehož pomocí zorganizoval Štefánik výpravu do severní Afriky, kde chtěl najít vhodné místo pro svoji hvězdárnu. Procestoval Alžírsko, pohoří Atlas, Saharu, Tunisko a navštívil i Kartágo. Cesta neměla úspěch, ale na začátku roku 1910 dostal novou šanci. Vědecký ústav Bureau des Longitudes spolu s meteorologickým ústavem (Bureau Central Météorologique) jej vyslaly na Tahiti pozorovat Halleyovu kometu. 27. května přistála jeho loď v tahitském přístavu Papeete. Tam strávil následujících 10 měsíců. Při pozorování úplného zatmění Slunce 28. května 1911 na ostrově Vavau dosáhla právě Štefánikova výprava nejlepších výsledků, což ocenila i Francouzská akademie věd. V roce 1912 ho Bureau des Longitudes vyslal na pozorování zatmění Slunce do Passa Quatro v Brazílii. Nedlouho po skončení výpravy se vrátil do Paříže a poté navštívil i rodnou obec Košariská.

V květnu roku 1913 umírá jeho otec Pavel. Tehdy Štefánik plánoval, že se trvale úsídlí na Tahiti, ale vzhledem k pověření, jež dostal od francouzské vlády, své rozhodnutí změnil. Francouzi totiž chtěli vybudovat vlastní telegrafickou síť a soustavu meteorologických stanic v Ekvádoru a na Galapágách a Štefánik (tehdy už měl francouzské občanství) měl získat povolení od ekvádorské vlády. To se mu také podařilo a francouzská vláda mu na návrh ministerstva námořnictví udělila kříž Rytíře Čestné legie. Jeho úspěchy však opět zastavila choroba. V březnu 1914 se musel podrobit operaci žaludku v sanatoriu u prof. Monprofita v Yngerse. Po uzdravení ho zastihla zpráva o vypuknutí války a 9. srpna se vrátil vojenským transportem do Francie.

[editovat] Vojenský pilot

Začátek války Štefánika nepřekvapil, protože ho předvídal už několik roků. Ve válce viděl hlavně možnost osamostatnění Slováků, které hned od začátku spojoval i s Čechy. Vzhledem ke svému špatnému zdravotnímu stavu však nemohl hned odejít na frontu a dostal se na ni až začátkem roku 1915. Nastoupil do vojenské letecké školy v Chartres a 11. května získal diplom pilota a hodnost desátníka. V hodnosti podporučíka nastoupil na frontu, kde dělal průzkumné lety. I jako letec měl neustále na zřeteli osamostatnění Čechů a Slováků a pokoušel se o vytvoření česko-slovenské dobrovolnické jednotky. V srpnu 1915 mu bylo vzhledem k jeho bojovým úspěchům a průkopnické práci v oblasti vojenské meteorologie nabídnuto místo velitele meteorologické služby francouzské armády. Štefánik to však odmítl a místo toho opět požádal o přeložení do Srbska.^[1] Začátkem září 1915 ho poslali na srbskou frontu, kde toto své snažení ještě víc rozvíjel. Při evakuaci z letiště v Niši však s letadlem havaroval a na útěku ho opět přepadla žaludeční choroba. Život mu tehdy zachránili přátelé Raoul Labry a Michael Bourdon, kteří ho dopravili do Říma, do tamní Nemocnice královny matky. Tam Štefánik poznal paní Claire de Jouvenel, která mu horlivě pomáhala i v jeho boji za osamostatnění Slovenska.

[editovat] Československá národní rada

Podrobnější informace naleznete v článku Československá národní rada.

Štefánik se vrátil do Paříže, kde ho Jouvenel seznámila s nejvýznamnějšími politiky: ministerským předsedou Aristide Briandem a nejvlivnějším mužem na francouzském ministerstvu zahraničí Philippem Berthelotem. Štefánik tu nadále prosazoval plán vytvoření česko-slovenského státu. 13. prosince 1915 se setkal s E. Benešem a oba se shodli na Štefánikově a Masarykově koncepcí samostatného státu. Štefánikovou novou úlohou, kterou si sám stanovil, bylo vytvoření jednoho řídícího centra pro společný odboj Čechů a Slováků a též vytvoření samostatného česko-slovenského vojska a jeho prosazení mezi politiky. O těchto plánech informoval také ministerského předsedu Aristida Brianda a dohodl jeho setkání s Masarykem. V té době opět začala Štefánika trápit žaludeční choroba a musel do nemocnice. Setkání Masaryka s Briandem bylo úspěšné a Masaryk Brianda získal pro svou koncepci řešení středoevropské otázky. Štefánik mezi tím neustále podporoval vytvoření ústředního reprezentativního orgánu zahraničního odboje. Tak vznikla v únoru 1916 Československá národní rada. Jejím předsedou byl Masaryk, místopředsedy Josef Dürich a M. R. Štefánik a generálním tajemníkem E. Beneš. Její sídlo bylo na Rue Bonaparte 18 a jejím hlavním tiskovým orgánem byly časopisy La Nation Tchéque (Český národ) a Československá samostatnost. Současně začala rada organizovat česko-slovenské vojsko v zahraničí. Když se Štefánikův zdravotní stav zlepšil, odešel do Itálie. Tam jako letec na italské frontě rozhazoval z letadla letáky určené především pro Čechy a Slováky a kromě toho chtěl získat italské vojenské a politické kruhy pro česko-slovenskou koncepci střední Evropy, v které se počítalo i s vytvořením jugoslávského státu. Postoj Itálie k otázce jihoslovanského státu byl však odmítavý.

Po návratu do Paříže se Štefánik plně věnoval ustanovení samostatného česko-slovenského vojska. Za tímto účelem odcestoval do Ruska.

M. R. Štefánik mezi vlastenci ve Washingtonu

Dne 25. srpna 1916 se dostal v Mogiľove k Maurice Janinovi, šéfovi francouzské mise v Rusku. Janin Štefánika zavedl k náčelníkovi generálního štábu Alexejevovi a i k caru Mikulášovi a podařilo se mu posílit postavení ČSNR ve vojenských kruzích. Dne 29. srpna podepsali Dürich a Štefánik tzv. Kyjevskou dohodu společně s představitelem amerických Slováků G. Košíkem, kterou společně uznali ČSNR za vedoucí orgán českého a slovenskho hnutí v zahraničí. Francouzské velení potom poslalo Štefánika do Rumunska, kde se mu podařilo získat 1500 dobrovolníků. Začátkem roku 1917 se vrátil do Ruska. Po počátečních komplikacích s Dürichem, který nerespektoval dohody a měl téměř pro-carskou orientaci, však přece měla Štefánikova mise v Rusku úspěch. Tomu napomohla i nová prozatímní vláda, která vznikla po pádu carismu a postavení ČSNR se tak upevnilo.

2. června 1917 odplul Štefánik do USA. Prvním úkolem byl nábor dobrovolníků. Štefánikovi se podařilo získat na 3000 mužů. Druhým byla konsolidace krajanů v USA a získání jejich podpory pro ČSNR. Jeho činnost byla úspěšná a jeho politickou aktivitu mezi Američany ocenily i francouzské kruhy a 20. října byl Štefánik vyznamenán křížem důstojníka Čestné legie. Po návratu do Paříže se Štefánik zapojil do diplomatických jednání o ustavení samostatné československé armády. Výsledkem byl dekret o vytvoření Česko-Slovenské armády ve Francii, který vydala francouzská vláda 16. prosince 1917. Podle tohoto dekretu se vytvořila samostatná Česko-Slovenská armáda, která podléhala velení ČSNR v Paříži. V Paříži se Štefánik opět setkal s Janinem. Ten potom se souhlasem francouzského velení přijal funkci velitele vytvářejícího se československého vojska, které čítalo 10 tisíc mužů.

[editovat] Úmrtí

Milan Rastislav Štefánik zahynul 4. května 1919 při cestě domů při leteckém neštěstí. Má pomník na hoře Bradlo, která se tyčí nad městem Brezová pod Bradlom na západním Slovensku.

[editovat] Teorie o atentátu

Tato část článku potřebuje ověřit zdroje. Můžete ji vhodně vylepšit. Jak by měly články vypadat, popisuje stránka Ověřitelnost.

Podle Emila Karla Kautského zabývajícího se analýzou historických okolností Štefánikovy smrti mají nepřímé důkazy a studium poválečného vývoje v Československu naznačovat, že se stal obětí střetu francouzských a italských geopolitických zájmů ve střední Evropě či mocenských ambicí Edvarda Beneše a Tomáše G. Masaryka. Tomuto faktu nasvědčuje prudké nepřátelství mezi Štefánikem a Benešem po odhalení Benešovy tajně podepsané smlouvy s Francií (v neprospěch Itálie) a po zjištění zpronevěry darů zahraničních Čechů na chod česko-slovenských legií.

Podle zastánců této teorie jsou důkazy o atentátu pitevní zpráva, průběh nehody i fakt, že svědecké výpovědi obsahující zmínku o střelbě byly vyšetřujícími orgány ignorovány.

Někteří svědci tvrdili, že slyšeli střelbu nebo viděli vojáky z kasáren pálit na letadlo. Podle výpovědi pplk. Rudolfa Fabiána se na letadlo střílelo i přesto, že letci letěli nízko, křičeli a mávali bílými kapesníčky. Také se domníval, že "možné by bylo, že vlastní hlídky rozestavěné u Ivanky na letadlo střílely."

Za další důkaz je považován příběh radiotelegrafisty Jiřího Formana, uveřejněný 26. květen a 1996 v českých novinách Nedělní Hlasatel vydávaných v Kanadě. Podle něj dostali první hlášení o Štefánikově příletu, ale ve druhém hlášení bylo letadlo označeno za nepřátelské a vydán rozkaz na jeho sestřelení. Z obavy o stíhání spolu se svým kolegou, také svědkem incidentu, emigrovali do Francie. Po návratu do vlasti se nedokázali kontaktovat s přáteli z jednotky, protože už nežili (podle příbuzných se stali oběťmi havárie, našli je oběšené a pod.). Tato teorie proto předpokládá, že nepohodlní svědci byli postupně odstraněni tajnou policií.

[editovat] Dílo

Seznam děl
v databázi Národní knihovny ČR, jejichž autorem nebo tématem je
Milan Rastislav Štefánik

Po M. R. Štefánikovi se na rozdíl od jeho spolupracovníků Masaryka a Beneše nezachovalo žádné ucelené větší dílo. Především se jedná o osobní deníky (zápisníky), korespondenci a astronomické a publicistické práce.

• Hlasistické práce M. R. Štefánika, Praha 1929
• Korešpondencia Dr. Milana Rastislava Štefánika - editor V. Polívka, Banská Bystrica 1928, nové vydání RECO 2003
• Listy M. R. Štefánika adresované Lidmile Vrchlické, Historický časopis 1990, č 1.
• Pol mesiaca na vrchole Mont Blnacu, Tranvoský evanjelický kalendár 1910
• Z cesty po severnej Afrike, Tranvoský evanjelický kalendár 1910
• Zápisník Dr. M. R. Štefánika z Equadora z roku 1913 - editor V. Polívka,Bánská Bystrica 1928, nové vydání Vydavateľstvo SSS 2006
• Zápisníky M. R. Štefánika - vyd. J. Bartůšek a J. Boháč, Praha 1935
• Hvezdárske články Milana Štefánika SNM-Múzeum Slovenských národných rád Myjave 2003

[editovat] Odkazy

[editovat] Reference

1. ↑ Meško, M., 2009, Bojová a politicko-diplomatická činnosť M. R. Štéfánika v Srbsku. Vojenská história, 13, 1, s. 25-43

[editovat] Literatura

• A. Bareš: Štefánikův memorial, Praha 1929 - soubor vzpomínek a dokumentů k 10. výročí smrti M. R. Štefánika
• J. Bartůšek: Štefánik. Kniha druhá., Praha-Bratislava 1938
• J. Bartůšek: Generál dr. M. R. Štefánik, Praha 1938
• DUDA, Zbyněk Miloš. Legendy československého letectví. Praha : Nakladatelství Netopejr & Anlet, 2011. ISBN 978-80-87044-42-1.  
• DUFFACK, J. J. Štefánik a Československo. Praha : Naše vojsko, 2007. 203 s. ISBN 978-80-206-0868-0.  
• FIDLER, Jiří. Generálové legionáři. Brno : Books, 1999. 360 s. ISBN 80-7242-043-7.  
• KAUTSKÝ, Emil Karol. Kauza Štefánik : legendy, fakty a otázniky okolo vzniku Česko-Slovenskej republiky. Martin : Matica Slovenská, 2004. 295 s. ISBN 80-7090-759-2. (slovensky) 
• KOSATÍK, Pavel. Čeští demokraté : 50 nejvýznamnějších osobností veřejného života. Praha : Mladá fronta, 2010. 280 s. ISBN 978-80-204-2307-8.  
• KOVÁČ, Dušan. Milan Rastislav Štefánik. Budmerice : Rak, 1996. 79 s. ISBN 80-85501-10-4. (slovensky) 
• MLYNÁRIK, Ján. Cesta ke hvězdám a svobodě : život M.R. Štefánika. Praha : Lidové noviny, 1991. 275 s. ISBN 80-7106-025-9.  
• M. Janin: Milan Rastislav Štefánik, Praha 1932
• M. John: Milan Rastislav Štefánik. Život a smrt národního hrdiny., Votobia 2000
• J. Juríček: M.R. Štefánik, Bratislava 1968, nové vydání Q 111 2006
• F. Písecký: Štefánik v mám deníku, Bratislava 1934
• V. Polívka: Pamiatke Štefánikovej, Lučenec 1929
• R. Rajchl: Štefánikova pařížská léta, Praha 1934
• L. Sychrava: Z mých vzpomínek na Štefánika, Praha 1929
• V. Zuberec: Milan Rastislav Štefánik. Léta hvězdná a válečná., Praha 1990

[editovat] Související články

• Mohyla Milana Rastislava Štefánika
• Zákony o zásluhách M. R. Štefánika

[editovat] Externí odkazy

Další informace o tématu na projektech Wikimedia:

	multimediální obsah na Commons
	původní text na Wikizdrojích
	citáty na Wikicitátech

• Galerie ministrů národní obrany
• Štvrtého mája - atentát na slovenského kráľa
• Štefánik ve fotografii
• Společnost Milana Rastislava Štefánika
• Stránky věnované M. R. Štefánikovi
• Muzeum M.R. Štefánika v Košiarskách
• Byl M. R. Štefánik sestřelen?