Těšínské knížectví nebo též Těšínské vévodství bylo slezské knížectví, které vzniklo oddělením od Opolsko-Ratibořského knížectví. Roku 1281, kdy zemřel opolsko-ratibořský kníže Vladislav I., si jeho synové mezi sebe rozdělili území, které ovládal. Těšínsko, Osvětimsko a Ratibořsko získali do společné vlády Měšek a Přemysl, ale už v roce 1290 si je rozdělili: Měšek se tak stal prvním těšínským knížetem, zatímco Přemysl obdržel Ratibořsko.
Těšínská knížata z rodu Piastovců se přiklonila k Českému království a těšínský kníže se stal leníkem českého krále. V důsledku zadlužení byly některé části knížectví v průběhu 16. století prodány, takže se z nich stala samostatná panství (status minor). Po vymření těšínských Piastovců připadlo Těšínské knížectví jako odúmrť českému králi z rodu Habsburků. Habsburkové pak byli těšínskými knížaty až do roku 1918, kdy se Rakousko-Uhersko rozpadlo. Toto historické území se však vzápětí stalo předmětem sporu mezi Československem a Polskem, který byl nakonec vyřešen roku 1920 mezinárodní arbitráží v belgickém Spa, jež rozhodla o rozdělení Těšínska mezi Československo a Polsko..png)
