Rusko
_-_Crimea_disputed.svg)
Rusko (rusky 
Россия, Rossija), oficiálním názvem také Ruská federace (rusky Российская Федерация, Rossijskaja feděracija),[pozn. 4] je s rozlohou 17 098 246 km²[pozn. 1] největším státem světa. Zahrnuje značnou část východní Evropy a téměř celou severní Asii. S počtem 146,1 milionů obyvatel[6] je Ruská federace devátá nejlidnatější země na světě.
Sousedy Ruska jsou (od severozápadu proti směru hodinových ručiček): Norsko, Finsko, Estonsko, Lotyšsko, Bělorusko, Ukrajina, Gruzie, Ázerbájdžán, Kazachstán, Čína, Mongolsko, znovu Čína a Severní Korea. Prostřednictvím Kaliningradské oblasti, strategické západní exklávy, dále sousedí s Litvou a Polskem. Ruské Kurilské ostrovy se nacházejí na dohled od Japonska a k Rusku patřící poloostrov Čukotka není daleko od Aljašky (Spojené státy americké, USA). Území Ruska je rozděleno do 11 časových pásem[7] a 85 samosprávných celků, z toho 22 republik.
Ruská federace je hlavním následnickým státem Sovětského svazu (SSSR),[8] který se rozpadl roku 1991. Převzala místo SSSR jako stálý člen Rady bezpečnosti OSN s právem veta. Je vůdčím členem Společenství nezávislých států. Je členem G20, Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), OSKB, Šanghajské organizace pro spolupráci (SCO), APEC a dalších mezinárodních organizací.
Kvůli své celosvětově největší rozloze, velkým zásobám přírodních zdrojů a dalším předpokladům pro hospodářskou soběstačnost a především vzhledem ke své vojenské síle (disponuje velkým arzenálem jaderných a konvenčních zbraní a balistickými raketami) je Rusko považováno za jednu ze supervelmocí[9][10][11][12] spolu se Spojenými státy a s Čínou.
Ruská ekonomika má šestý největší HDP světa dle parity kupní síly[13] a v nominální hodnotě jedenáctý největší HDP.[14] V přepočtu HDP na obyvatele se nachází na 66. místě a podle HDP parity kupní síly na obyvatele na 52. místě.[15] Mezi státy světa má největší zásoby přírodních zdrojů[16] – nerostných surovin, ropy, zemního plynu, dřeva a také pitné vody. Z energetického hlediska je Rusko zcela soběstačným státem. Ruské hospodářství prodělalo v 90. letech 20. století vleklou krizi, po níž následovalo období silného růstu mezi lety 2000 až 2007. Růst byl přerušen světovou finanční krizí v období 2008 až 2009, pak však v menší míře pokračoval od roku 2010 do roku 2014. Od konce roku 2014 do roku 2016 zaznamenala ruská ekonomika pokles, způsobený snížením cen surovin a ekonomickými sankcemi ze strany západních států. V roce 2014 bylo Rusku také pozastaveno členství ve skupině ekonomicky nejvyspělejších států světa G8 jako reakce na jeho anexi Krymu.[17] Rusko vyrábí moderní zbraně nejrůznějšího druhu, v neposlední řadě tanky, letadla a balistické rakety pro vojenské použití. Podílí se asi jednou čtvrtinou na světovém obchodu se zbraněmi, čímž se řadí na druhé místo na světě za USA.[18][19] Při přepočtu tržeb z prodeje zbraní na jednoho obyvatele však USA téměř dvojnásobně převyšuje a je tak zemí s největším ziskem plynoucím ze zbrojního průmyslu na obyvatele.
Velký vliv má v Rusku pravoslavné křesťanství (50 % obyvatelstva), přestože byl v zemi v dobách Sovětského svazu a vlády Komunistické strany i násilím prosazován ateismus. Mezi další velká náboženská vyznání v Rusku co do počtu věřících patří islám (10 % obyvatelstva), judaismus a buddhismus.
V oblastech kultury jako jsou literatura, klasická hudba, balet a výtvarné umění dosáhli ruští umělci jak ve století 19. tak ve 20. století světových úspěchů.
Současné Rusko je mnohonárodnostním státem, který kromě úřední ruštiny uznává také regionální jazyky jednotlivých národnostních menšin. Rusové tvoří 80 % obyvatelstva.[20] Nejpočetnější menšinou jsou Tataři, kteří stejně jako mnohé národy ruského Kavkazu vyznávají islám.
Název[editovat | editovat zdroj]
Jméno země v současné formě bylo na poč. 16. století do ruštiny převzato ze středověké řečtiny – byzantské prameny nazývaly zemi východních Slovanů Ρωσσία, Rhóssía. Ovšem tento řecký výraz sám byl mladší variantou slova Ρως, Rhós neboli Rus (rusky Русь, Rus’), označujícího od raného středověku prostor dnešní Ukrajiny, Běloruska a západní části evropského Ruska. Etymologie názvu Rus není zcela jistá, avšak nejběžněji se přijímá tzv. normanská teorie: termín pochází ze staré severštiny, znamená „veslaři“ a byl odvozen od jména kraje Roden (později zvaného Roslagen), což bylo pobřeží Svealandu, středního Švédska. Z Rodenu se varjagové (švédští vikingové čili Normané) vydávali po mořích a řekách do východoevropských oblastí a Černomoří, Rus částečně kolonizovali a stali se od poloviny 9. století vládnoucí vrstvou, jež vytvořila stát (Kyjevská Rus, viz níže), aby posléze se Slovany splynula. Germánské jméno tak přešlo do slovanštiny, nejprve jako etnonymum a později rovněž jako geonymum. Tato teorie, odvozující jméno Ruska od jména kraje ve Švédsku, má podporu jak ve zprávách kronik,[pozn. 5] tak i v dalších lingvistických souvislostech: s ruštinou a švédštinou sousedící ugrofinské jazyky totiž označují Švédsko výrazy takřka shodnými se jménem Rossija, tedy např. Ruotsi, Ruoŧŧa, Rootsi, Roodsi, Ročinma apod.
Kromě „normanské“ teorie ovšem existují i další, dovozující, že jméno Rus pochází buď: od základu indoevropského slova ruksa či russa („světlý, bílý“) či od hypotetického praslovanského slova рьсь, r’s’ („medvěd“ – posvátné zvíře starých Slovanů), příbuzného s latinským ursus a starořeckým αρκτος, arktos anebo od jména ukrajinské řeky Ros (pravý přítok Dněpru, jižně od Kyjeva). Ani tyto, ani jiné pokusy o vysvětlení však nejsou obecně lingvisty a historiky (a to většinou ani ruskými) uznávány.
Dějiny[editovat | editovat zdroj]
Po celou dobu své dlouhé historie bylo Rusko křižovatkou euroasijského kontinentu, respektive mostem mezi Evropou a Asií. První obyvatelé evropské části Ruska se usídlili v deltě řeky Don kolem roku 20 000 př. n. l. Až do příchodu Slovanů, kteří vtiskli Rusku jeho charakter, byly tyto oblasti střídavě ovládány různými kmeny (Skythové, Hunové, Avaři, Chazaři, Volžští Bulhaři a další).
Počátky Ruska[editovat | editovat zdroj]
První státní útvar Východních Slovanů (později rozdělených na Rusy, Bělorusy a Ukrajince) vznikal mezi Baltským a Černým mořem, kudy vedly obchodní stezky mezi Skandinávií a Byzantskou říší. Za počátek dějin Ruska je považováno založení Novgorodu roku 862.[21] Roku 882 ovládl novgorodský kníže Oleg z rodu Rurikovců Kyjev, který předtím platil tribut Chazarské říši. Následně Oleg založil Kyjevskou Rus.
Spojení Slované poté dobyli hlavní město Chazarů a Kyjevská Rus se stala jedním z největších a nejvíce prosperujících států v Evropě. Roku 988 přijal kníže Vladimír I. křest z Byzantské říše, což zařadilo Rus mezi východokřesťanské (od rozkolu v roce 1054 pravoslavné) země. Okolo roku 1020 vydal kníže Jaroslav Moudrý první zákoník, tzv. Ruskou pravdu.[22]
V 11. a 12. století byla Rus oslabena neustálými nájezdy Kumánů a dalších kočovných turkických kmenů, slovanská populace začala migrovat na bezpečnější, hustě zalesněné oblasti na severu. Vnitřními rozpory se začala rozpadat a ve 13. století utrpěla invazí mongolských hord pod vedením Batu-chana porážku (1237–40) a byla ovládnuta Zlatou hordou. Ta se postupně dostala do rukou muslimských Tatarů.
Novgorod spolu s Pskovem udržel poté jistou míru autonomie. Expanzi ze strany Švédů odvrátil kníže Alexandr Něvský, který je porazil v bitvě na řece Něvě (1240), stejně tak zastavil vpád Řádu německých rytířů v tzv. ledové bitvě roku 1242. Potomci Alexandra Něvského z novgorodské rurikovské větve vládli Vladimiru. Později učinili Moskvu svým sídelním městem.
Sjednocení Rusi pod Moskvou[editovat | editovat zdroj]
,_Bitwa_pod_Orsz%C4%85.jpg)
Koncem 13. století začalo nabývat na významu Moskevské velkoknížectví. Moskva, založená 1147, se stala roku 1325 sídlem hlavy pravoslavné ruské církve. Země však byla nadále poddaná Zlaté hordě, které musela odvádět daně. Byly to těžké časy s častými mongolsko-tatarskými nájezdy, úpadkem zemědělství a rozšířením různých epidemií. Epidemie černé smrti nezasáhla Rusko tak silně jako západní Evropu a populaci se podařilo brzy obnovit.
Roku 1380 moskevský velkokníže Dimitrij Donský porazil Zlatou hordu v bitvě na Kulikově poli. Moskva postupně vstřebala okolní knížectví, včetně Tveru a Novgorodu, i nadále však odváděla poplatky Zlaté hordě. Moskevský stát se stal na Tatarech plně nezávislým až v roce 1480 za panování Ivana III., který značně rozšířil území Rusi směrem na východ, zatímco některé západní oblasti včetně Kyjeva se dostaly do rukou Polsko-litevského státu.[23] Tataři přišli o politickou moc, nicméně dodnes tvoří nejpočetnější menšinu Ruska, koncentrovanou zejména v Tatarstánu. Ivan III. se oženil s neteří posledního byzantského císaře Konstantina XI, a přijal znak byzantského dvouhlavého orla za svůj vlastní, eventuálně také jako ruský státní znak.
Carské Rusko[editovat | editovat zdroj]
Roku 1547 se pak Ivan IV. Vasiljevič, zvaný Hrozný, nechal korunovat carem a nastolil tak tzv. samoděržaví: centralistickou absolutní monarchii. Za jeho vlády se ruské teritorium směrem na Sibiř zdvojnásobilo, což z Ruska vytvořilo transkontinentální stát.
Krymští Tataři, jediní zbývající zástupci Zlaté Hordy, pokračovali v nájezdech do jižního Ruska a odváděli ve velkém obyvatele do osmanského otroctví. Zabraňovali tak většímu osídlení území. Krymští Tataři také roku 1570 zdevastovali Rjazaň, kde se setkali jen se slabým odporem.
V roce 1571 Tataři z Krymského chanátu a jejich osmanští spojenci (80 000 Tatarů, 33 000 Turků a 7 000 janičárů) vpadli do centrálního Ruska a za řekou Ugrou rozdrtili křídlo ruského vojska se 6 000 bojovníky. Jelikož ruská armáda neměla sílu k zastavení invaze, ustoupila do Moskvy. Venkovské obyvatelstvo také uprchlo do hlavního města. Armáda Krymských Tatarů zdevastovala města a vesnice v okolí Moskvy a poté vypálila většinu hlavního města. Odhaduje se, že tatarské invazi padlo za oběť 80 000 lidí a 150 000 Rusů bylo odvlečeno do zajetí.
Následující rok krymský chán Devlet Giraj, podporovaný Osmanskou říší, plánoval plné dobytí Ruska, ale jejich armáda byla poražena v bitvě u Molodi, což eliminovalo hrozbu krymsko-osmanské expanze do Ruska. Nájezdy Tatarů za účelem zajímání otroků však neustaly až do konce 17. století. Rusové byli odvlékáni do otroctví ve velkých počtech i nadále, i když výstavba nových opevnění po celém jižním Rusku neustále zužovala prostor přístupný pro nájezdy Krymských Tatarů.[24]
Rozmach ruského carství se pozastavil po vymření dynastie Rurikovců na přelomu 16.–17. století, kdy Polsko-litevská unie obsadila během Období zmatků velké části Ruska, včetně Moskvy. V roce 1612 však byli Poláci a Litevci nuceni ustoupit. Zasloužil se o to sbor pod vedením Kuzmy Minina a knížete Dmitrije Požarského.
Roku 1613 byl pak zvolen hlavou státu Michail I. Romanov. Carská dynastie Romanovců následně vládla Rusku do roku 1762, kdy ji vystřídala dynastie Holstein‑Gottorp‑Romanov. V 17. století Rusko kolonizovalo většinu Sibiře a v roce 1648 Rusové poprvé přešli Beringův průliv mezi Asií a Severní Amerikou.
V roce 1648 se rolníci z Ukrajiny připojili k záporožským kozákům ve vzpouře proti polsko-litevskému společenství. V roce 1654 ukrajinský vůdce Bohdan Chmelnický nabídl ruskému carovi Alexeji I., že by Ukrajina měla být oddělena od Polsko-litevské unie a postavena pod jeho ochranu. Car Alexej I. tuto nabídku přijal, což vedlo k další rusko-polské válce (1654–1667). Nakonec byla Ukrajina rozdělena podél Dněpru, západní část připadla Polsku a východní část Rusku.
Ruské impérium[editovat | editovat zdroj]
.svg)
Koncem 17. století se stal ruským carem Petr Veliký, známý svými odvážnými reformami a modernizací státu. Po vítězství v Severní válce nad Švédskem (1700–1721) byl zaveden název Ruské impérium. Na jednom ze získaných území (v ústí řeky Něvy) založil Petrohrad, který se stal hlavním městem země. Roku 1721 také přijal Petr titul imperátora.
Vláda Kateřiny II. Veliké (1762–1796) pak přinesla osvícenské reformy, počátek rozvoje věd, stavbu obrovských paláců v okolí Petrohradu, územní zisky na Ukrajině a Krymu v opakovaných válkách s Osmanskou říší a zisk velké části postupně rozdělovaného Polska. Ruské impérium se rozrostlo o další území Dálného východu až po Aljašku (1799), Gruzii (1802[zdroj?]) a Ázerbájdžán (1813). V důsledku rusko-švédské války bylo roku 1809 k Rusku připojeno Finsko. V roce 1803–1806 bylo provedeno první ruské obeplutí země a v roce 1820 ruská expedice objevila kontinent Antarktidy.
Roku 1812 vpadl do země Napoleon Bonaparte, avšak jeho ruské tažení zakončené okupací Moskvy skončilo debaklem, Napoleon byl poražen a Ruská armáda se přehnala přes Evropu až do Paříže. Alexandr I. Pavlovič se účastnil v čele ruské delegace Vídeňského kongresu, který definoval mapy v po-napoleonské Evropě.
Zemi oslabila Krymská válka proti Osmanské říší v letech 1853–1856. V té bojoval mj. Lev Nikolajevič Tolstoj. Hospodářsky zaostalé Rusko se začalo postupně modernizovat (roku 1861 bylo zrušeno nevolnictví, začala výstavba železnic a průmyslu), přesto nedokázalo držet krok se západními mocnostmi. Průmyslový vzestup byl vystřídán krizí na počátku 20. století. V letech 1904–1905 probíhala Rusko-japonská válka, v níž bylo Rusko poraženo.
Opozice proti carství (vyjádřená již povstáním Děkabristů roku 1825 či teroristickými akcemi hnutí Zemlja i Volja) sílila, zejména ze strany dělníků, ale také intelektuálů a příslušníků neruských národů, jež byly vystaveny rusifikaci. Po poražené první ruské revoluci (1905) byl sice zřízen parlament (duma), absolutismus však oslaben nebyl. První světová válka pak přinesla rozklad státu a nejprve únorovou a následně radikálnější říjnovou revoluci, po níž se k moci dostali bolševici, a která následně přeměnila Rusko v socialistický stát a uvedla ho do občanské války. V ní v letech 1917–1922 zvítězli bolševici, za cenu asi 5 milionů mrtvých civilistů. V červenci 1918 byl bolševiky zavražděn někdejší car ruského impéria Mikuláš II. (civilním jménem Nikolaj Alexandrovič Romanov) i jeho manželka s dětmi.
Revoluce a Sovětský svaz[editovat | editovat zdroj]
Od revoluce do roku 1953[editovat | editovat zdroj]
7. listopadu 1917 byla v Petrohradu ustavena sovětská vláda v čele s Leninem, revolucionářem a marxistickým intelektuálem. V lednu 1918 byla vyhlášena Ruská sovětská federativní socialistická republika (RSFSR), v jejíchž postupem doby pozměněných hranicích existuje dnešní Rusko. Hlavním městem se stala opět Moskva. 3. března podepsalo Rusko separátní Brest-litevskou mírovou smlouvu ukončující první světovou válku, ovšem za cenu ztráty většiny Ukrajiny, Běloruska, Polska, Besarábie, Finska a Pobaltí.
Země upadla do vleklé občanské války trvající až do roku 1922; proti komunistům povstalo mnoho odpůrců, např. Bílá armáda, Černá armáda, Zelená armáda, donští kozáci nebo rolníci během Tambovského povstání, avšak byli velmi nejednotní, a tudíž nemohli být silným protivníkem proti bolševikům podporovaným Rakousko-Uherskem a Německem, a to ani přes intervenci Francie, Británie a Československých legií. Českoslovenští legionáři dobyli všechna velká města na Sibiři, avšak cara Mikuláše II. a jeho rodinu se jim zachránit ze zajetí v Jekatěrinburgu nepodařilo. Necelý týden před příchodem legií do města byla celá carská rodina vyvražděna na přímý příkaz rudých.
V době války odešla velká část spisovatelů, umělců a vědců do emigrace. Při hladomoru v Povolží zemřelo přes 5 milionů lidí.[25] Celkem si občanská válka v Rusku vyžádala 7–12 milionů obětí.[26] V roce 1921 Lenin vyhlásil novou hospodářskou politiku (NEP) s prvky soukromého vlastnictví, díky níž se podařilo alespoň částečně konsolidovat hospodářství.
Vzhledem k Leninovým zdravotním komplikacím byl nově zřízen úřad Generálního tajemníka ÚV KSSS; dosazen do funkce byl Josif Stalin. Tomu se podařilo úspěšně získat co nejvíce moci a odstranit ideové odpůrce, zejména trockisty. 30. prosince 1922 došlo ke spojení RSFSR, Ukrajinské SSR, Běloruské SSR a Zakavkazské SSR. Vznikl tak Sovětský svaz.
Po Leninově smrti roku 1924 se chopil moci Stalin. Probíhala násilná kolektivizace zemědělství, budování těžkého průmyslu a infrastruktury, elektrifikace země; zvyšovala se gramotnost obyvatelstva či dostupnost zdravotní péče, avšak rozvoj země probíhal za cenu likvidace odpůrců režimu a kolektivizace, kteří byli internováni do tzv. gulagů, zejména na Sibiř a Dálný Východ, kde zemřely milióny osob. Násilná kolektivizace vyvolala v letech 1932–33 hladomor v Povolží a dalších regionech jižního Ruska,[27] při kterém zahynuly v ruské části SSSR až 3 miliony lidí.[28] Polovina 30. let je pak obdobím další rusifikace neruských národů SSSR a brutálních stalinských čistek NKVD v armádě a straně.
22. června 1941 hitlerovské Německo porušilo smlouvu o neútočení (pakt Ribbentrop-Molotov) a bez vyhlášení války napadlo Sovětský svaz. Začala Velká vlastenecká válka. Nacistický Generalplan Ost počítal s genocidou Rusů a dalších slovanských národů. Nacisté ovládli většinu evropské části země, která byla těžce poničena, avšak po bojích u Stalingradu a bitvě u Kurska začal obrat ve válce ve prospěch SSSR a jeho západních spojenců. Do léta 1944 byla většina země od okupantů osvobozena. V únoru 1945 pak proběhla na Krymu tzv. jaltská konference, kde se Stalinovi podařilo upevnit sovětský vliv na střední a východní Evropu.[29] Německá invaze do Sovětského svazu si vyžádala více než 20 milionů obětí.[30] Během války zemřelo 6–9 milionů ruských civilistů, včetně milionu lidí při 872 dní dlouhém obležení Leningradu, a okolo 6 milionů vojáků z ruské části SSSR.[31] V německém zajetí zahynulo 3,3 milionu sovětských válečných zajatců.[32] Německý wehrmacht utrpěl 80 % svých ztrát v bojích na východní frontě.[33] Sovětský svaz získal porážkou nacistů velkou prestiž, která přispěla k etablování komunistických diktatur ve státech tzv. východního bloku včetně Československa.
Léta 1953–1990[editovat | editovat zdroj]
Po druhé světové válce byl SSSR jednou ze stran tzv. studené války. V roce 1953 zemřel sovětský vůdce generalissimus Stalin. Jeho nástupce, Nikita Chruščov, v tajném projevu v roce 1956 kritizoval tzv. kult osobnosti stalinského období.[34] Následující desetiletí provázelo určité oslabení represí a ekonomický rozvoj; byl zahájen sovětský kosmický program. Během své vlády v roce 1954 daroval Chruščov Ukrajině poloostrov Krym při příležitosti 300 let od kozáckého shromáždění Perejaslavské rady a připojení Ukrajiny k Ruskému impériu.[35] To bylo předzvěstí problémů, jež vyvstaly při rozpadu SSSR, neboť na převážně ruskojazyčném Krymu od té doby existovaly silné separatistické tendence.
Éra Chruščovova následníka Brežněva byla pak obdobím tzv. ustrnutí. Nebyla již provázena represemi uvnitř Sovětského svazu ve velkém měřítku, avšak SSSR se jen nedostatečně dále modernizoval, což způsobilo hospodářskou stagnaci.
V „bratrském“ Československu došlo k vývoji, který kulminoval v období pražského jara 1968. Naděje na „socialismus s lidskou tváří“ byly na rozkaz sovětského vedení a Leonida Brežněva osobně ukončeny invazí vojsk Varšavské smlouvy, oficiálně nazvanou „bratrská internacionální pomoc“, ve středu 21. srpna 1968.
V roce 1979 začala sovětská válka v Afghánistánu, ta pro SSSR skončila po deseti letech neúspěchem a stažením jejich vojsk, z části díky podpoře mudžahedínských povstalců USA, Saúdskou Arábií, Velkou Británií a dalšími zeměmi. Po Brežněvově smrti v roce 1982 se po přechodném období — krátkém působení Jurije Andropova a Konstantina Černěnka v čelných funkcích — v roce 1985 stal generálním tajemníkem KSSS Michail Gorbačov. Gorbačov zahájil období perestrojky a glasnosti. Jeho cílem bylo reformování SSSR, avšak skutečným výsledkem jeho politiky se stala jeho postupná dezintegrace.
Ruská federace[editovat | editovat zdroj]
Sovětský svaz měl být reorganizován ve volnější federaci, pro což se vyjádřila většina voličů 17. března 1991 v referendu. Byla zřízena funkce prezidenta RSFSR. 12. června 1991 byl prvním prezidentem Ruska zvolen Boris Jelcin. Tzv. srpnový puč, jehož cílem bylo zrušení demokratických přeměn, byl potlačen. 8. prosince 1991 pak hlavy Ruska, Ukrajiny a Běloruska podepisují Bělověžskou dohodu, prohlášení o vytvoření Společenství nezávislých států stanovící, že „SSSR jako subjekt mezinárodního práva přestal existovat“. 25. prosince 1991 se SSSR oficiálně rozpadla na Ruskou federaci a dalších 14 postsovětských republik.
V říjnu 1993 propukla tzv. ústavní krize, Jelcin podporoval kurz radikální privatizace na rozdíl od parlamentu. Jelcin v rozporu s ústavou a s odvoláním na výsledky referenda o jeho pravomocech rozpustil ruský parlament. Povstání, které proti rozhodnutí protestovalo, bylo krvavě potlačeno armádou. Éra Borise Jelcina je pak obdobím bolestného přechodu ke kapitalismu, privatizace, krachu velkých státních podniků, nárůstu kriminality, ztráty super-velmocenského postavení a velmi pomalému a problematickému etablování demokracie, která v Rusku nemá tradici. Současně probíhá první a druhá čečenská válka a Rusko vstupuje do svazu s Lukašenkovým Běloruskem. Jelcin spustil vlnu privatizace podniků včetně nalezišť surovin. Na těchto krocích, prodeje majetku pod cenou, profitoval poměrně úzký okruh osob kolem Jelcina, zahraniční banky a těžební společnosti. Z tohoto okruhu osob údajně vznikli tzv. oligarchové.
Po vzniku nezávislého, postsovětského Ruska v zemi propukla hluboká hospodářská a sociální krize, která trvala celá 90. léta. Většina státních podniků zkrachovala. Vědci z bývalého SSSR, především z oboru kosmonautiky, která je dnes v útlumu, odcházeli do USA nebo do Japonska. V zemi se začal prosazovat organizovaný zločin a hospodářská kriminalita.
S restrukturalizací hospodářství vznikla vrstva extrémně bohatých a extrémně chudých obyvatel. V roce 1998 vyhlásilo Rusko státní bankrot. Až za vlády prezidenta Putina se začala hospodářská situace zlepšovat, zlepšilo se splacení ruských dluhů v důsledku růstu cen ropy a zemního plynu, jehož je Rusko významným exportérem. Výrazně vzrostly kapitálové investice. Na druhou stranu ale přibývají nová rizika, jako například terorismus nebo separatismus jednotlivých republik.
Ve snaze zabránit separatistickým tendencím v oblasti severního Kavkazu zaútočila v 90. letech ruská armáda na Čečenskou republiku, jež se snažila odtrhnout a vyhlásit nezávislost. Časem se však válka změnila v partyzánský boj a čečenští teroristé začali páchat bombové útoky. Mezi největší teroristické masakry patří teroristický útok na beslanskou školu (2004), bombové útoky v Moskevském metru (2004 a 2010) a na nádraží a trolejbus ve Volgogradu (2013).
31. prosince 1999 prezident Jelcin oznámil svůj odchod z politiky a pověřil výkonem prezidentských pravomocí předsedu ruské vlády Vladimíra Putina. Ten vyhrál v prezidentských volbách v březnu 2000 a stal se tak druhým prezidentem Ruska; dosáhl značné popularity a mandát obhájil v roce 2004. Obnovuje se vliv pravoslavné církve, sjednocené s exilovou větví. Státní rozpočet začal dosahovat přebytků a postupně docházelo k růstu HDP, průmyslové a zemědělské produkce, rozvoji stavebnictví, růstu reálných příjmů obyvatel a ke snižování inflace. V roce 2008, kdy se stal prezidentem Dmitrij Medveděv, však země začala čelit globální ekonomické krizi; Rusko je jakožto vývozce surovin těžce postiženo snížením světové poptávky. V srpnu 2008 bylo Rusko také jednou ze stran války v Jižní Osetii.
Putin vyhrál prezidentské volby 2012 a Medveděv byl jmenován ministerským předsedou. V únoru 2014 proběhly v Soči zimní olympijské hry, které byly po závěrečném ceremoniálu komentátory hodnoceny jako celkově úspěšné.[36][37] Nedlouho poté Rusko z důvodu dění na Ukrajině do té doby ukrajinský poloostrov Krym na základě referenda ze dne 16. března 2014 začlenilo jednostranně jako federální subjekt Republika Krym a město Sevastopol do Ruské federace.
Od září 2015 se Rusko zapojilo leteckými a raketovými údery do Syrské občanské války proti militantním skupinám Islámského státu, Fronty an-Nusrá (Al-Káida v Levantě) a Džaíš al-Fatah (radikální sunnité).[38] Prezident Putin a francouzský prezident Francois Hollande se 17. listopadu dohodli na vojenské spolupráci v Sýrii[39] a společně kooperují letecké útoky na Islámský stát.[40] Dohoda přišla nedlouho po teroristických útocích v Paříži a výbuchu ruského letadla v Egyptě.
Politický systém[editovat | editovat zdroj]
Ruská federace je zastupitelská demokracie a poloprezidentská republika. Federální shromáždění je dvoukomorový parlament. Rada federace je horní komorou a Státní duma je dolní komora, která je volena na dobu pěti let. V současnosti jsou ve Státní dumě zastoupeny strany Jednotné Rusko (54 %), Komunistická strana Ruské federace (13 %), Liberální demokratická strana Ruska (13 %) a Spravedlivé Rusko (6 %). V zemi je organizovaná mimoparlamentní opozice, v čele s komunisty.
Zahraniční politika[editovat | editovat zdroj]
.jpg)
V České republice má Ruská federace velvyslanectví v Praze, generální konzuláty v Brně a v Karlových Varech a konzulát v Ostravě. Pro vstup na ruské území potřebují čeští občané vízum, jsou to víza buď turistická (do 30 dní) nebo služební (business, na 30 dní až 12 měsíců). S vyřizováním víz pomáhají různé agentury. Velvyslanectví České republiky v Rusku sídlí v Moskvě, generální konzuláty jsou v Petrohradu a Jekatěrinburgu.
Rusko je členem skupiny vyspělých národů G20, Rady Evropy, OBSE, APEC, skupiny BRICS a také důležitých regionálních organizací SNS, EurAsEC, OSKB a Šanghajské organizace pro spolupráci. V důsledku událostí na poloostrově Krymu (2014) přijali lídři Evropské unie, Spojených států amerických a Kanady politické a hospodářské sankce vůči Ruské federaci, neboť odmítli uznat Krymské referendum, ve kterém se více než devadesát procent hlasujících vyslovilo pro připojení poloostrova k Ruské federaci. Postupně byly tyto sankce zostřovány také v důsledku údajné podpory povstalců ve válce na východní Ukrajině. Nicméně řada zemí Evropské unie, včetně Řecka, Rakouska, Itálie, Kypru, Bulharska a Lucemburska, jdou jen neochotně cestou sankcí.[41] Švýcarsko a Jižní Korea se oněch sankcí neúčastní.
Dodržování lidských práv a LGBT práva v Rusku jsou dlouhodobě sledovány jak občany Ruska, tak zahraničím. Jejich případné nedodržování či dokonce potlačování je soustavně kritizováno zahraničními vládami, ruskou opozicí, některými ruskými a mnoha zahraničními médii a v Rusku i mimo Rusko působícími nevládními organizacemi, cílícími na podporu svobody a demokracie. Obzvláště společnosti, jako jsou Amnesty International, Human Rights Watch nebo v České republice Člověk v tísni vyčítají ruskému systému porušování občanských svobod a politických práv občanů kontroverzními zákony, cenzurou a cenzurou internetu.[42][43][44][45] Freedom House, mezinárodní organizace financovaná americkou vládou, označila Rusko za „nesvobodný stát“ – podle ní jsou volby pečlivě vykonstruované a v zemi chybí možnost skutečně svobodné diskuse.[46] Ruské autority veškeré námitky, především závěry Freedom House, odmítají. Podle nevládní organizace Democracy Ranking se Ruská federace v průzkumu demokratických svobod, do kterého bylo zahrnuto 115 zemí, umístila na 95. místě.[47]
V důsledku anexe Krymu a následných sankcí ze strany USA, Kanady a Západní Evropy se Rusko rozhodlo věnovat zvýšenou pozornost svým hospodářským vztahům s asijskými zeměmi, především s Čínou, ale také s Japonskem, Jižní Koreou a Indií. V roce 2014 podepsalo důležitou smlouvu o dodávkách plynu s Čínou, které také dodává vojenská letadla a jiné vybavení. V menší míře, např. dodávkami ropy, obchoduje Rusko také se Severní Koreou.
Intervence v oblasti zahraniční politiky[editovat | editovat zdroj]
_(4).jpg)
Rusko na konci desátých let 21. století navázalo na někdejší velmi aktivní zahraniční politiku a začalo pracovat na návratu image přední světové mocnosti. Zapojilo se ve světě do několika konfliktů: v roce 2008 se stalo jednou ze stran války v Jižní Osetii, kde pomohlo stabilizovat faktickou nezávislost dvou separatistických oblastí Gruzie, a to Abcházie a Jižní Osetie, které jednostranně vyhlásily nezávislost na Gruzii krátce po rozpadu Sovětského svazu na začátku 90. let. V roce 2014 se aktivně zapojilo do ukrajinské krize vojenskou intervencí, v rámci které anektovalo ukrajinský Krym a podpořilo separatisty ze samozvané Doněcké republiky dodávkami zbraní a peněz ve válce v Donbasu na východě Ukrajiny, Moskva toto však i nadále popírá. Mnoho světových lídrů Rusko tvrdě kritizovalo a řada států západního světa uvalila na Rusko částečné hospodářské embargo. To spolu s nízkou cenou ropy znamenalo pro ruskou ekonomiku brzký propad HDP,[48] propad činil v roce 2015 2,5% a 2016 0,2%, další roky se již HDP vrátil k růstu.[49]
V roce 2015 se Rusko svou intervencí zapojilo také do složité občanské války v Sýrii s cílem podpořit režim Bašára al-Asada a dosáhlo v tomto konfliktu určitých úspěchů v boji proti Islámskému státu a al-Nusrá.[50]
Ozbrojené síly[editovat | editovat zdroj]
Ozbrojené síly Ruské federace jsou rozděleny do pozemních sil, námořnictva a letectva. A dále na tři samostatné druhy vojsk: vzdušná a kosmická obrana, raketová vojska strategického určení a vzdušná výsadková vojska. Společně s USA disponuje Rusko největší jadernou a tankovou silou na světě. Země vyrábí většinu svého vlastního vojenského vybavení, jen několik typů dováží a je druhým největším dodavatelem zbraní na světě.
Speciální jednotky Specnaz jsou jednotky zvláštního určení ruské armády i ozbrojených a bezpečnostních sil, je to obecný výraz pro řadu rozdílných jednotek, jejich výcvik patří mezi vůbec nejnáročnější na světě.[51]
Ruské námořnictvo zahrnuje Severní (nejsilnější), Tichooceánské, Černomořské, Baltské a Kaspické loďstvo, dále Námořní letectvo a Pobřežní vojsko (námořní pěchota, pobřežní rakety a dělostřelecká vojska). Využívá jednu letadlovou loď (Admiral Kuzněcov), pět křižníků (křižník Pjotr Velikij třídy Kirov je silně vyzbrojená a má nukleární pohon). Dále čtrnáct torpédoborců, šest fregat, šedesát čtyři korvet, devět nukleárních balistických ponorek a desítky útočných ponorek.
Ruské letectvo využívá víceúčelové stíhací letouny čtvrté generace Suchoj Su-27, Suchoj Su-30, Suchoj Su-35S, MiG-29 a MiG-31. Dále bitevní letouny Suchoj Su-25, stíhací-bombardovací Suchoj Su-24 a Suchoj Su-34, bombardéry Tupolev Tu-22M, Tupolev Tu-95 a Tupolev Tu-160, stovky transportních letounů a bitevních vrtulníků (Mil a Kamov). Ve výzbroji má i česká letadla Let L-410 Turbolet a Aero L-39 Albatros. Stíhací letoun páté generace Suchoj Su-57 měl první let v lednu 2010 a první dodávky do armády se plánují na rok 2019.[52]
Administrativní členění[editovat | editovat zdroj]
Rusko se člení na 8 federálních okruhů nebo na 12 ekonomických rajónů, ty se dále dělí na 85 subjektů.
Federálními okruhy jsou Centrální federální okruh, Jižní federální okruh, Severozápadní federální okruh, Dálněvýchodní federální okruh, Sibiřský federální okruh, Uralský federální okruh, Povolžský federální okruh, v roce 2010 byl vyčleněn z Jižního federálního okruhu nový Severokavkazský federální okruh. Roku 2014 vznikl dočasně Krymský federální okruh, který však byl již o dva roky později začleněn do Jižního federálního okruhu.
Federální subjekty v současnosti zahrnují 22 republik, 46 oblastí, 9 krajů, 4 autonomní okruhy, 1 autonomní oblast a dále 3 federální města. Poslední dobou v Ruské federaci sílí snahy o slučování krajů, republik nebo autonomních okruhů. V souvislosti s Putinovou centralizační politikou došlo ke snížení z původních 89 subjektů v roce 1993 na dnešních 83 subjektů.
Vedle Moskvy a Petrohradu jsou nejlidnatějšími celky Krasnodarský kraj, Moskevská a Rostovská oblast a republiky Baškortostán a Tatarstán. Největším celkem je republika Sacha, která se svou rozlohou (přes 3 miliony km²) vyrovná třem čtvrtinám rozlohy Evropské unie; žije zde však jen 950 000 obyvatel. Naopak nejmenšími celky jsou federální města, hustě osídlené kavkazské republiky a středoruské oblasti.
Geografie[editovat | editovat zdroj]
.svg)
Ruská federace je největším státem na světě, celková rozloha činí přibližně 17 milionů km². Na západě hraničí s pobaltskými republikami a Baltským mořem, na východě pak s Tichým oceánem. Reliéf je převážně rovinatý, mimo pohoří Ural, které tvoří hranici mezi evropským Ruskem a Sibiří a Kavkaz s nejvyšší horou Elbrusem (5642 m). V Rusku je 23 míst světového dědictví UNESCO, 40 biosférických rezervací UNESCO, 41 národních parků a 101 přírodních rezervací.
V Rusku se rozkládá pětina světových lesů.[53] Velkým problémem jsou lesní požáry a nelegální těžba dřeva v tajze na Sibiři.[54][55]
Na východ od Uralu leží jedna z největších nížin světa Západosibiřská rovina, protékaná veletoky Obu s Irtyšem a Jenisejem. Nejvyšší je Altaj s četnými ledovci na západě, který zasahuje na území čtyř států. Z Altaje vybíhá na východ horské pásmo Sajan a na mongolské hranici vrcholí Východní Sajan. Na severovýchod od něj jezero Bajkal s hloubkou 1637 m představuje největší zásobárnu sladké vody na světě a zároveň jedinečný ekosystém. Za Bajkalem se na rozsáhlém území střídají náhorní plošiny (Vitimská, Aldanská) s dlouhými horskými hřbety (Jablonový, Stanový) až k Ochotskému moři. Nejvýchodnější Čukotské pohoří prostupuje poloostrov Čukotku, kterou necelých 100 km široký Beringův průliv dělí od Aljašky. Podél Beringova moře se na jihovýchod táhne Korjacké pohoří, které na Kamčatském poloostrově přechází v pohoří oddělené sníženinou řeky Kamčatky od pásma vysokých a činných sopek lemujících tichomořské pobřeží.
Vodstvo[editovat | editovat zdroj]
Ruskou federaci obklopují moře tří světových oceánů – Severního ledového, Tichého a Atlantského. Moře Severního ledového oceánu jsou poměrně mělká a po většinu roku je pokrývá souvislá vrstva ledu. Vlastnosti moří Tichého a Atlantského oceánu jsou zcela odlišné: vody těchto moří zamrzají jen na krátké období, případně vůbec a jsou velmi bohaté na ryby.
Největší řekou Ruské federace je Jenisej, nejdelší Ob spolu s Irtyšem, které společně tvoří sedmou nejdelší řeku světa.[56] Všechny tři náleží do úmoří Severního ledového oceánu, společně se Severní Dvinou, Pečorou, Lenou, Janou, Kolymou. Největším přítokem Tichého oceánu je Amur. K úmoří Atlantiku patří Don a Dněpr (na ruském území pouze horní tok); řeka Ural a hospodářsky nejvyužívanější Volha ústí do bezodtokého Kaspického moře. Mezi známé řeky patří také Moskva, protékající hlavním městem, a Něva, v jejímž ústí do finského zálivu byl vystavěn Petrohrad.
V Rusku se nachází také mnoho jezer rozmanitého původu a velikostí. Největší z nich je slané (brakické) Kaspické moře, ze sladkovodních je nejvýznamnější jezero Bajkal, zároveň nejhlubší jezero světa (1637 m). Na severozápadě země leží jezero Ladožské, Oněžské, Čudské a další. Během 20. století bylo zbudováno také množství přehradních jezer, zejména na Volze, Angaře a dalších řekách.
Podnebí[editovat | editovat zdroj]
Ruská federace je rozsáhlou zemí, a proto zde najdeme několik rozdílných klimatických oblastí. Pro počasí v severním a středním Rusku je charakteristické velké střídání teplot v průběhu roku. Jaro a podzim jsou o něco studenější než ve střední Evropě. Na druhé straně jsou zimy podstatně chladnější a to nejen na severu, ale také v centrálním Rusku. Na jihovýchodě, tedy v oblasti stepí jsou velmi nízké teploty v zimě a naopak velmi vysoké v létě, kdy také málo prší. Na černomořském pobřeží jsou zimy mírné a léta příjemně teplá. Pro oblast Sibiře jsou typické velice nízké teploty v zimě, léta jsou krátká a četnými srážkami. Celá Sibiř a Dálný východ se nacházejí v pásmu věčné zmrzlé půdy, která působí značné problémy při výstavbě.
Podnebné pásy:
Polární pás (nejsevernější oblasti), subpolární pás, mírný pás a subtropický pás (pobřeží Černého moře).
Města[editovat | editovat zdroj]
| Poř. | město | federální okruh | obyvatelstvo |
|---|---|---|---|
| 1. | Moskva | Centrální | 11 612 943 |
| 2. | Petrohrad | Severozápadní | 4 953 219 |
| 3. | Novosibirsk | Sibiřský | 1 498 921 |
| 4. | Jekatěrinburg | Uralský | 1 378 441 |
| 5. | Nižnij Novgorod | Povolžský | 1 254 592 |
| 6. | Samara | Povolžský | 1 169 184 |
| 7. | Kazaň | Povolžský | 1 161 308 |
| 8. | Omsk | Sibiřský | 1 156 583 |
| 9. | Čeljabinsk | Uralský | 1 143 458 |
| 10. | Rostov na Donu | Jižní | 1 096 448 |
| 11. | Ufa | Povolžský | 1 072 291 |
| 12. | Volgograd | Povolžský | 1 021 000 |
| 13. | Perm | Povolžský | 1 000 672 |
Moskva je s více než 11 miliony obyvatel jedním z největších měst světa a ekonomicky výrazně převyšuje zbytek Ruska. Pětimilionový Petrohrad, někdejší hlavní město, je pak především centrem umění, kultury a turismu. Třetím nejvýznamnějším centrem ruského školství a průmyslu je Jekatěrinburg. Na Volze leží velkoměsta Nižnij Novgorod, Kazaň, Toljatti, Samara, Saratov, Volgograd, Astrachaň. Mezi další významná města a regionální centra v evropské části patří, Perm, Iževsk, Ufa, Voroněž, Jaroslavl, Rostov, Krasnodar, v asijské části pak Čeljabinsk, Novosibirsk, Omsk, Barnaul, Krasnojarsk, Irkutsk, Jakutsk, Chabarovsk či tichomořský přístav Vladivostok.
Menšími městy, avšak strategickými přístavy jsou Novorossijsk, Kaliningrad, Archangelsk a Murmansk, který je největším městem za severním polárním kruhem. Ještě severněji leží Norilsk, který je kvůli těžbě kovů nechvalně proslulý jako jedno z nejznečištěnějších měst světa.
Historickými památkami kromě Moskvy, Petrohradu a povolžských měst vyniká Pskov, Velikij Novgorod a tzv. Zlatý kruh Ruska – prstenec historických měst v okolí Moskvy. Rekreačním centrem je Soči u Černého moře, který oproti zbytku Ruska leží v subtropech s horkými léty a písečnými plážemi.
Ekonomika[editovat | editovat zdroj]
Národohospodářský přehled[editovat | editovat zdroj]
Ruská ekonomika je determinována velkou rozlohou země, malou hustotou obyvatelstva (hlavně v asijské části) a s tím spojenými logistickými problémy. Je silně závislá na těžbě přírodních zdrojů, mj. ropy a zemního plynu. Mezi první desítkou firem dle kapitalizace jen pouhé dvě firmy nejsou spojeny s těžbou surovin (viz níže). V roce 2016 klesla ruská ekonomika co do objemu hrubého domácího produktu (HDP) na dvanáctou příčku v pořadí na světě.[14] Tehdy se na stavu ruské ekonomiky začal vážně projevovat soubor negativních faktorů, z nichž nejhlavnější byly pokles cen klíčových nerostných surovin a ekonomické sankce uvalené na Rusko západními státy (s výjimkou Švýcarska) v reakci na anexi Krymu.
Na konci roku 2008 a počátkem 2009 se výrazně snížily ceny ropy, a to až na úroveň kolem 40 USD za barel (počátek března 2009). Analytikové přitom varovali Rusko před vážnými problémy, pokud by cena klesla pod 50 dolarů, což se také stalo. Pro Rusko to představuje významný problém, protože export ropy je jedním ze základních pilířů současné ruské ekonomiky. Akciové trhy v Rusku zkolabovaly, příjmy se snížily a začala výrazně stoupat nezaměstnanost.[57] Ruská ekonomika začala znovu růst až v roce 2017.[58] Ve stejný rok v zemi propukly největší protivládní protesty od povolebních protestů v roce 2012.[59]
Ještě v roce 2012 ohodnotily Financial Times Rusko jako druhou finančně nejstabilnější ekonomiku mezi G20, a to hlavně díky nízkému dluhovému zatížení (přibližně 11 % HDP), nízké nezaměstnanosti (přibližně 5 %), významným rezervám a míře hospodářského růstu.[60]
V ekonomické aktivitě má dominantní postavení metropole Moskva, která, ačkoliv má pouze 1/14 obyvatel země, tvoří hrubý domácí produkt z jedné třetiny; je zde také nejvyšší životní úroveň. Značný hospodářský význam má rovněž druhé největší město Petrohrad. Co se týče průmyslu si významný podíl na výrobě drží další velká města v evropské a jihovýchodní části státu. Severovýchod – Sibiř a Dálný východ – pak slouží především jako surovinová základna.
Významnými komoditami rostlinné výroby jsou brambory, ječmen, pšenice, luštěniny a cukrová řepa. Živočišná výroba zásobuje obyvatelstvo mlékem, vepřovým, drůbežím a skopovým masem. Důležité jsou také rybolov a těžba dřeva.
Rusko vyrábí moderní zbraně nejrůznějšího druhu, v neposlední řadě tanky, letadla a balistické rakety pro vojenské použití. Podílí se asi jednou čtvrtinou na světovém obchodu se zbraněmi, čímž se řadí na druhé místo na světě za USA.[18][19] Je jedenáctým největším producentem automobilů. Největší automobilové společnosti v Rusku jsou AvtoVAZ a GAZ. Kamaz je předním výrobcem nákladních vozů a kamionů, jedná se o jednoho z deseti nejvýznamnějších světových výrobců v tomto oboru. Marussia je první ruský výrobce supersportů.
V zemi se po rozpadu Sovětského svazu výrazně zvedla příjmová nerovnost. Nejvyšší nerovnost vykazují Moskva a kavkazské regiony.[61] Ruský Giniho koeficient byl v roce 2009 změřen na 40,11 bodu.[62]
17. srpna 1998 dopadla na Rusko finanční krize, jejíž širší příčiny lze vysledovat až k východoasijské finanční krizi v roce 1997. Bezprostřední příčinou byla tehdejší neschopnost Ruska splácet svůj zahraniční dluh. Krize měla vážné následky i v okolních státech Ruska. Od roku 1999 zažívalo Rusko značný ekonomický růst, který byl přerušen jen globální ekonomickou krizí v roce 2009. Po roce 2014 mělo Rusko opět hospodářské problémy, které byly zapříčiněny hlavně poklesem cen ropy a jiných surovin na světových trzích a mezinárodními ekonomickými sankcemi, uvalenými na Rusko v souvislosti s anexí Krymu. Od poloviny roku 2014 oslabil ruský rubl vůči ostatním světovým měnám o maximálních 50-60 % (v roce 2016 následovalo opět posílení rublu) . Od roku 2017 zažívá Rusko opět ekonomický růst.
Statistické údaje[editovat | editovat zdroj]
| Měsíční průměr | 1995 | 2000 | 2005 | 2008 | 2010 |
|---|---|---|---|---|---|
| Příjmy na 1 obyvatele (rubl) | 515,9 | 2 281 | 7 938 | 17 320 | 20 000 |
| Průměrná mzda (rubl) | 472,4 | 2 223,4 | 8 550,2 | 19 400 | 21 000 |
| Průměrný důchod (rubl) | 188,1 | 694,3 | 2 364 | 6 800 | 8 200 |
(bez zohlednění inflace)
Surovinové zdroje[editovat | editovat zdroj]
Hlavními těženými surovinami jsou zemní plyn, ropa, hnědé a černé uhlí a nikl. Rusko má největší rezervy zemního plynu na světě, druhé největší zásoby uhlí a osmé největší zásoby ropy. Má také mj. velké zásoby zlata, diamantů a titanu. V zemi existují velké společnosti, zaměřené na těžbu ropy – Rosněfť, Lukoil, Sibněft, Juganskněftěgaz a další. Ruský plynárenský gigant Gazprom je největší firmou na světě, zabývající se těžbou plynu a obchodem s ním. Hospodářské výkony těžby nafty a plynu tvoří podstatnou část HDP ruské ekonomiky (roku 2013 těžba všech nerostných surovin tvořila 10,4 % HDP Ruska)[63] a příjmy z nich kryjí do značné míry výdaje státního rozpočtu. V roce 2013 se daň z těžby nerostných surovin a vývozní daň z plynu, ropy a ropných produktů podílely 46 procenty na příjmech federálního rozpočtu.[64] Surovinové příjmy jsou soustředěny na federální úrovni, jejich váha v konsolidovaných státních příjmech, zahrnujících i rozpočty regionů a obcí je proto zhruba poloviční.
Rusko dodává kolem 40 % spotřeby zemního plynu v Evropské unii a má také velký podíl na dodávkách ropy do zemí EU. Důležité dopravní cesty pro tyto dodávky byly doposud tranzity přes Ukrajinu (plynovody, ropovod Družba) a Bělorusko (plynovod Jamal - Evropa). Pro případ přerušení dodávek zemního plynu přes Ukrajinu, které byly v minulosti ohroženy, když Ukrajina nesplácela vlastní dluhy Rusku za tyto suroviny, byla v roce 2011 dokončena první fáze tzv. Severního plynovodu Nord Stream, který vede pod Baltským mořem přímo do Německa (s napojením do Česka). Následující rok byl v Německu dokončen plynovod NEL navazující na plynovod BBL, přivádějící plyn do Velké Británie. Roku 2012 byl také dokončen ropovod ESPO, spojující Sibiř s asijsko-tichomořskými trhy (Japonsko, Čína a Jižní Korea). Pro zajištění energetických potřeb států na jihu Evropy včetně Itálie, byl plánován plynovod South Stream, vedoucí mimo území Ukrajiny pod Černým mořem přes Bulharsko, ten však pro nesouhlas Evropské komise nebyl postaven.
Dne 18. června 2015 podepsali zástupci rakouské společnosti OMV a ruského Gazpromu tzv. Memorandum o porozumění (předběžnou dohodu), podle kterého se Rakušané budou podílet na výstavbě dvou dalších potrubí pod Baltickým mořem, plynovodu Nord Stream 2.[65] Zároveň bylo ve stejný den na okraji hospodářské konference v Petrohradě oznámeno, že k uskupení firem, které se budou na této stavbě podílet, se připojují německá společnost EON a nizozemsko-britská společnost Royal Dutch Shell. První potrubí mělo být postaveno a uvedeno do provozu do roku 2019. Téměř ve stejnou dobu mělo být postaveno ještě jedno, celkově čtvrté, potrubí. Celkové náklady projektu dosáhnou nejméně 9,5 miliardy eur přesáhnou pravděpodobně náklady na jeho první fázi, které činily 7,4 miliardy eur.[66] Obě nová potrubí mají přepravovat dalších 55 miliard m³ zemního plynu ročně do Evropské unie. Od roku 2020 neměl být podle ruského úmyslu již žádný plyn z Ruska, určený pro Západní Evropu, přepravován přes dosavadní tranzitní Ukrajinu.[67] Stavba plynovodu Nord Stream 2 narazila na odpor Spojených států amerických, které koncem roku 2019 uvalily na tento projekt sankce, takže švýcarská firma vlastnící velkou loď se zařízením na podmořské pokládání plynového potrubí tuto loď z projektu stáhla. Tím byly dokončení projektu Nord Stream 2 a s tím spojené zvýšené dodávky zemního plynu do Německa odloženy na neurčito.
Dne 8. ledna 2020 uvedli prezidenti Putin a Recep Tayyip Erdoğan v Istanbulu do provozu nový plynovod Turkstream, kterým pod Černým mořem již proudí zemní plyn z Ruska do Turecka.[68] Na tento plynovod bude napojeno napřed také Bulharsko, přičemž práce na bulharském území mají být podle předsedy vlády Bojka Borisova dokončeny do května 2020. Z Bulharska bude ruský plyn postupně dodáván i do Srbska (prezident Aleksandar Vukić byl v Istanbulu rovněž přítomen), Maďarska a Bosny a Hercegoviny. Mají být umožněny také dodávky do Rakouska a Slovenska.[68]
Energetika[editovat | editovat zdroj]
Rusko je třetí největší výrobce elektřiny na světě. Je také první zemí, která vybudovala jadernou elektrárnu. Všechny jaderné elektrárny jsou řízeny státní firmou Rosatom. Sektor se rychle vyvíjí, jen na rozvoj je z federálního rozpočtu do roku 2015 vyčleněn asi 1 bilion rublů. Velké kaskády vodních elektráren jsou v evropské části na velkých řekách jako je Volha, zatímco potenciál východní Sibiře zatím zůstává většinou nevyužitý. Zhruba 63% z ruské elektrické energie je generováno tepelnými elektrárnami, 21% vodními a 16% pochází z jaderných reaktorů. V roce 2005 Rusko vyrobilo 951 TWh a exportovalo 23 TWh elektřiny.
Žebříček firem[editovat | editovat zdroj]
Žebříček firem podle kapitalizace (časopis «Expert», 2008/10/6):
| Jméno | Kapitalizace (mil. RUB) | Kapitalizace (mil. Kč) | Odvětví |
|---|---|---|---|
| Gazprom | 5 804 745 | 4 020 018 | ropná a plynová |
| NK Rosněft | 2 284 861 | 1 582 358 | ropná a plynová |
| NK Lukoil | 1 583 655 | 1 096 744 | ropná a plynová |
| AK Sběrěgatěl'nyj bank RF | 1 254 849 | 869 033 | bankovní |
| GMK Norilskij nikěl' | 923 317 | 639 434 | hutnictví neželezných kovů |
| Surgutněftěgaz | 643 247 | 445 474 | ropná a plynová |
| Vympělkom | 596 957 | 413 417 | telekomunikace |
| Novolipeckij Metallurgičeskij Kombinat | 569 536 | 394 426 | hutnictví železa a oceli |
| Gazprom něft' | 560 042 | 387 851 | ropná a plynová |
| Novatek | 545 624 | 377 866 | ropná a plynová |
Doprava[editovat | editovat zdroj]
Rusko má po Spojených státech druhou největší železniční síť na světě, většina je pod kontrolou státem vlastněné společnosti RŽD. Železnice používají oproti Česku širší rozchod (1520 mm). Transsibiřská magistrála z Moskvy do Vladivostoku projíždí rekordních sedm časových pásem a je nejdelší železniční tratí na světě. První vysokorychlostní trať byla zahájena v roce 2009 na trati Petrohrad-Moskva-Nižnij Novgorod, využívá ruské vysokorychlostní vlaky Sapsan.
Nejčastějším druhem městské dopravy bývají autobusy, trolejbusy a tramvaje. Významná část tramvají v Rusku je české výroby (Tatra T3, Tatra T6B5 atd.). Linky metra využívá sedm měst Ruska (Moskva, Petrohrad, Nižnij Novgorod, Novosibirsk, Samara, Jekatěrinburg a Kazaň) a tzv. systém Metrotram využívají další tři. Ve výstavbě je metro v Čeljabinsku, Krasnojarsku a Omsku. První metro bylo otevřeno v Moskvě v roce 1935.
V roce 2006 mělo Rusko 755 000 km zpevněných silnic, z nich nejdůležitější jsou tzv. Ruské federální dálnice. Tyto dálnice spojují především Moskvu a okolní oblasti. Například M10 spojuje dvě největší města (Moskva a Petrohrad) a vede až k finskému pohraničí, M6 vede přes Volgograd ke Kaspickému moři a M9 k hranicím Lotyšska. Transsibiřská dálnice (AH6) měří přes 11 000 km a spojuje Baltské moře a Tichý oceán. Plán na léta 2012–2020 zahrnuje výstavbu 120 000 km nových silnic (z toho 18 000 km federálních dálnic).
Země vlastní jedinou flotilu atomových ledoborců na světě. Hlavními ruskými námořními přístavy jsou: Rostov na Donu u Azovského moře, Novorossijsk na pobřeží Černého moře, Astrachaň a Machačkala u Kaspického moře, Kaliningrad a Petrohrad u Baltu, Archangelsk u Bílého moře, Murmansk v Barentsově moři, Petropavlovsk-Kamčatskij a Vladivostok u Tichého oceánu.
Mezi největší výrobce dopravních letadel v Rusku patří Suchoj, Tupolev a Iljušin. Od roku 2006 je většina ruských leteckých výrobců spojena do holdingu Sjednocená letecká korporace, obdobně vznikl o rok později holding Ruské vrtulníky. V roce 2013 se zde vyrábělo pět typů dopravních letadel.
| Typ | 2005 | 2006 | 2007 | 2008 | 2009 | 2010 | 2011 | 2012 | 2013 |
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| Antonov An-140 | 1 | 1 | 1 | 1 | 2 | 3 | |||
| Antonov An-148 | 2 | 5 | 5 | 3 | 6 | ||||
| Antonov An-38 | 1 | ||||||||
| Iljušin Il-96 | 1 | 2 | 2 | 2 | 2 | 1 | 1 | 1 | |
| Tupolev Tu-154M | 1 | 1 | 1 | 1 | 2 | ||||
| Tu-204 | 3 | 3 | 3 | 6 | 4 | 1 | 3 | 2 | |
| Tupolev Tu-214 | 1 | 2 | 1 | 2 | 2 | 3 | 1 | 2 | |
| Berijev Be-200 | 1 | 1 | |||||||
| Suchoj Superjet 100 | 1 | 2 | 5 | 12 | 24 | ||||
| Celkem | 6 | 9 | 8 | 9 | 12 | 12 | 19 | 24 | 36 |
Věda a technika[editovat | editovat zdroj]
.jpg)
Věda a technika v Rusku kvetly od osvícenství zvláště po založení univerzit v Petrohradě a v Moskvě a Ruské akademie věd. Jejich rozvoj je spojen s působením cara Petra Velikého a carevny Kateřiny II. Veliké, panovníků, kteří otevřeli Rusko vlivům západní Evropy.
Ruská matematická škola byla a je jednou z nejvlivnějších na světě. Dmitrij Ivanovskij objevil viry, Dmitrij Mendělejev vynalezl periodickou tabulku prvků a Sergej Lebeděv syntetickou gumu. Dalšími vynálezci byli Michail Britnev (ledoborec), Stěpan Makarov (torpédová loď), Franz San Galli (radiátor), Gleb Kotelnikov představil padák a Jevgenij Čertovskij první přetlakový oblek. K významnějším ruským objevům a vynálezům ve fyzice dále patří: elektrický oblouk, laser, maser, Lenzův zákon, fotovoltaický článek, Čerenkovovo záření, 3D holografie, elektronová paramagnetická rezonance, heterotransistor a tokamak na termonukleární fúzi. Proslulými leteckými konstruktéry byli Andrej Nikolajevič Tupolev, Sergej Iljušin a Oleg Antonov. Jako konstruktér pěchotních zbraní se celosvětově proslavil Michail Kalašnikov. O příspěvcích ruských vědců k rozvoji kosmonautiky od 20. století pojednává kapitola níže.
Pilíři ruské vědy jsou rovněž Ivan Petrovič Pavlov a Michail Lomonosov. Pavlov získal i Nobelovu cenu, stejně jako Pjotr Leonidovič Kapica, Andre Geim, Konstantin Novoselov, Alexej Alexejevič Abrikosov, Vitalij Lazarevič Ginzburg, Ilja Prigogine, Nikolaj Gennadijevič Basov, Alexandr Prochorov, Pavel Alexejevič Čerenkov, Igor Jevgeněvič Tamm, Ilja Frank, Nikolaj Nikolajevič Semjonov a Ilja Iljič Mečnikov. K dalším významným osobnostem exaktních a přírodních věd patří Andrej Nikolajevič Kolmogorov, Nikolaj Ivanovič Lobačevskij, Sofia Kovalevská, Igor Kurčatov, Alexandr Ivanovič Oparin, Andrej Markov, Sergej Prokudin-Gorskij, Pafnutij Lvovič Čebyšev, Alexandr Fridman, Alexandr Stěpanovič Popov, Vladimir Zvorykin, Nikolaj Vavilov, Vladimir Ivanovič Vernadskij a Wladimir Köppen. V seznamu laureátů nejprestižnějších matematických cen, tedy Fieldsovy medaile a Abelovy ceny, lze nalézt mnoho ruských jmen: Sergej Petrovič Novikov, Grigorij Perelman, Grigorij Alexandrovič Margulis, Jefim Izakovič Zelmanov, Maxim Lvovič Koncevič, Vladimir Alexandrovič Vojevodskij, Andrej Jurjevič Okuňkov, Stanislav Smirnov, Michail Gromov či Jakov Sinaj. Významným matematikem byl i Vladimir Arnold.
Krize v 90. letech vedla k drastickému snížení státní podpory vědy a odlivu mozků z Ruska, ovšem po roce 2000 se na vlně nového ekonomického boomu situace ruské vědy a techniky zlepšila a vláda zahájila kampaň zaměřenou na modernizaci a inovaci.
V oblasti humanitních a sociálních věd vynikli literární vědci Michail Bachtin a Vissarion Grigorjevič Bělinskij, lingvisté Roman Jakobson a Vladimir Jakovlevič Propp, průkopník moderní pedagogiky Anton Semjonovič Makarenko, sociologové Andrej Korotajev a Pitirim Sorokin, teoretik kultury Anatolij Lunačarskij či historik Nikolaj Michajlovič Karamzin. Nejznámějšími ruskými filozofy jsou Nikolaj Berďajev či Vladimir Solovjov. Klíčovými představiteli ruské psychologie a psychiatrie byli Vladimir Michajlovič Bechtěrev, Lev Vygotskij a Alexandr Romanovič Lurija. Leonid Kantorovič a Leonid Hurwicz získali Nobelovu cenu za ekonomii.
Kosmonautika[editovat | editovat zdroj]
Ruští vědci a kosmonauti podstatně přispěli k pronikání lidí do vesmíru. Konstantin Ciolkovskij je považován za otce soudobé kosmonautiky, jeho práce inspirovala Sergeje Koroljova, Valentina Gluška a mnoho dalších, kteří přispěli k úspěchu vesmírného programu, což vedlo i k vývoji programu Sojuz.
Sovětský svaz byl prvním státem na světě, který dosáhl hranice vesmíru a vyslal roku 1957 do vesmíru první umělou družici Země Sputnik 1. Ve stejném roce vyslal Sovětský svaz jako první do vesmíru živého tvora, psí fenku Lajku. Největším triumfem sovětského vesmírného programu se stalo vyslání a bezpečný návrat majora Jurije Gagarina, prvního člověka ve vesmíru, dne 12. dubna 1961. První ženou ve vesmíru byla rovněž Ruska Valentina Těreškovová. Sonda Luna 9 jako první přistála na Měsíci, Veněra 7 byla první sondou, která přistála na jiné planetě (Venuše), a Mars 3 pak rovněž první sondou, která přistála na Marsu.
Sovětský svaz také jako první sestavil na oběžné dráze Země permanentně obydlenou vesmírnou stanici Mir. Agentura Roskosmos používá pilotované vesmírné lodě Sojuz, které na oběžnou dráhu vynáší stejnojmenná nosná raketa, a také automatické nákladní kosmické lodě Progress. Program raketoplánů Buran byl ve fázi vývoje v důsledku rozpadu SSSR zrušen. Po ukončení amerického programu Space Shuttle v roce 2011 jsou však ruské vesmírné lodě Sojuz v současnosti jediným dopravním prostředkem pro kosmonauty (resp. astronauty) na cesty k Mezinárodní vesmírné stanici (ISS). V rámci společného programu se těchto vesmírných cest účastní také astronauti ze Spojených států a dalších zemí jako jsou Francie a Německo, přičemž Rusko jejich zemím pronajímá účastnická místa.
Ruský lunární program (Luna-Glob) počítá s první plánovanou misí v roce 2021. Roskosmos také vyvíjí novou kosmickou loď Orjol, která nahradí stárnoucí Sojuz, měla by také dovézt posádku na lunární oběžnou dráhu a to již v roce 2026.[73] V únoru 2019 bylo oznámeno, že Rusko plánuje svou první pilotovanou misi na povrch Měsíce v roce 2031.[74]
Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]
Národnostní složení obyvatelstva
Ruské federace v roce 2010[75]
| Rusové | 111 016 896 | (77,71 %) |
| Tataři | 5 310 649 | (3,72 %) |
| Ukrajinci | 1 927 988 | (1,35 %) |
| Baškirové | 1 584 554 | (1,11 %) |
| Čuvaši | 1 435 872 | (1,01 %) |
| Čečenci | 1 431 360 | (1,00%) |
| Arméni | 1 182 388 | (0,83 %) |
| Avarové | 912 090 | (0,64 %) |
| Mordvinci | 744 237 | (0,52 %) |
| Kazaši | 647 732 | (0,45 %) |
| Němci | ≈600 000 | (0,43%) |
| další / neuvedeno | (11,23 %) |
Rusko je devátým nejlidnatějším státem světa. Populace Ruska dosáhla v roce 1991 vrcholu s nejvyšším počtem 148 689 000 obyvatel těsně před rozpadem SSSR a od poloviny 90. let zaznamenala rychlý pokles.[76] Počet obyvatel mezi lety 1995–2010 klesl o více než 5 milionů; odhad k 1. lednu 2014 hovoří o 143 657 000 obyvatelích, což je o 800 000 více než při oficiálním sčítání roku 2010. Tento pokles se v posledních letech téměř zpomalil do stagnace díky snížené úmrtnosti, zvýšené porodnosti a zvýšené míře přistěhovalectví. V roce 2009 Rusko zaznamenalo poprvé za patnáct let meziroční nárůst populace, přičemž celkový nárůst činil 10 500 osob.[77] Podle OSN je přistěhovalecká populace v Rusku třetí největší na světě a činí 11,6 milionu lidí.[78] Předními zeměmi původu přistěhovalců do Ruska je Ukrajina, Uzbekistán, Tádžikistán, Ázerbájdžán, Moldavsko a Kazachstán.[79]
Závažný problém představovala nízká porodnost, která obzvláště u obyvatel ruské národnosti patřila mezi nejnižší na světě; nejníže klesla v závěru 20. století, po roce 2000 se velmi mírně zvýšila.[80] Tento problém se ovšem netýká některých neruských národností, zejména pak těch, u nichž převládají vyznavači islámu; jejich porodnost je většinou vyšší, ovšem v současné době nepředstavují tak velký podíl obyvatelstva, aby mohli negativní trendy v celonárodním měřítku zvrátit. Rozdíl v porodnostech se však projevuje postupnou změnou poměru obyvatel těchto národností a etnických Rusů, která je patrná zejména v okrajových částech země.
Rozmístění obyvatelstva je nerovnoměrné: většina (77 %, tj. přes 110 miliónů) obyvatel žije v menší evropské části, zatímco obrovská území Sibiře jsou téměř liduprázdná – průměrná hustota osídlení činí, vzhledem k obrovské rozloze federace, pouhých 8,4 obyv./km². Růst počtu obyvatel v současné době pokračuje v některých jižních oblastech Čečensko, Ingušsko, Dagestán atd.) a na severovýchodě, nejvíce se naopak vylidňují oblasti evropského západu (Pskovská, Smolenská, Novgorodská oblast). V roce 2014 byla průměrná délka života 71 let s výrazným rozdílem mezi pohlavími: 65 let u mužů a 77 u žen.
Míra porodnosti je v Rusku vyšší než u většiny evropských zemí (13,3 narození na 1000 osob v roce 2014[77] v porovnání s průměrem Evropské unie 10,1 na 1000),[81], ale míra úmrtnosti je také podstatně vyšší (v roce 2014 byla úmrtnost v Rusku 13,1 na 1000 osob[77] ve srovnání s průměrem EU 9,7 na 1000).[81] Ruské Ministerstvo zdravotnictví a sociálních věcí předpovídalo, že míra úmrtnosti se do roku 2011 vyrovná porodnosti díky zvýšení plodnosti a poklesu úmrtnosti.[82] Vláda realizuje řadu programů, jejichž cílem je zvýšit míru porodnosti a přilákat více migrantů. Měsíční vládní příspěvky na děti byly zdvojnásobeny na 55 dolarů a ženám, které od roku 2007 měly druhé dítě byla nabízena jednorázová platba ve výši 9 200 dolarů.[83] V srpnu 2012, kdy země zaznamenala svůj první demografický růst od devadesátých let, prezident Putin prohlásil, že do roku 2025 by bylo možné dosáhnout 146 milionů obyvatel Ruska, a to především v důsledku přistěhovalectví.[84]
Etničtí Rusové tvoří asi 81% populace země.[85] Ruská federace je také domovem několika významných menšin. V zemi žije celkem 160 různých etnických skupin a domorodých obyvatel.[86] 19% tedy tvoří ostatní etnické skupiny:[85] 3,7% – Tataři; 1,4% – Ukrajinci; 1,1% – Baškirové; 1% – Čuvaši; 11,8% ostatní a nespecifikované. Podle sčítání lidu náleží 84,93% ruského obyvatelstva k evropským etnickým skupinám (slovanským, germánským, baltofinským mimo ugrické, řeckým a jiným). Od roku 2002 byl zaznamenán pokles, kdy představovaly více než 86% populace.[85]
Jazyky[editovat | editovat zdroj]
Oficiálním jazykem celého státu je ruština, kterou ovládají prakticky všichni obyvatelé Ruska; některé autonomní celky vedle ruštiny používají místní jazyky (tatarština, ukrajinština, čuvaština, němčina ad.) – celkem tak Rusko oficiálně hovoří 31 jazyky. Jediným oficiálním písmem je cyrilice, v níž musí být zapisovány úřední dokumenty, což platí i pro jazyky, které používají také latinku.
Ruština je nejvíce geograficky rozšířený jazyk Eurasie, druhým nejpoužívanějším jazykem na internetu po angličtině,[87] jedním ze dvou oficiálních jazyků na palubě Mezinárodní vesmírné stanice[88] a jedním ze šesti úředních jazyků OSN.[89]
Náboženství[editovat | editovat zdroj]
Největší zastoupení má v zemi pravoslavné křesťanství; dominantní církví je Ruská pravoslavná církev, k níž se hlásí okolo poloviny obyvatelstva. Přestože je Rusko sekulárním státem,[92] je Ruská pravoslavná církev uznávána i nevěřícími jako symbol kulturního dědictví Ruska. Křesťanství bylo ruským státním náboženstvím od roku 988 a ani v éře protináboženského Sovětského svazu, kdy byla církev krutě pronásledována, nebyl jeho vliv zcela potlačen a po rozpadu SSSR opět značně stoupl.
Druhým významným náboženstvím je sunnitský islám, jejž vyznávají zejména turkické národy a etnické skupiny Kavkazu. Podle sčítání lidu z roku 2002 tvoří muslimové 10 % (14,5 mil.) z tehdy celkové 143 miliónové ruské populace. Duchovní v evropské části Ruska hovoří až o 20 miliónech přívrženců. „Etničtí muslimové“, tj. národy tradičně muslimské, tvoří většinu populace v sedmi regionech Ruské federace podle sčítání lidu z roku 2002: v Ingušsku (98 %), v Čečenské republice (96 %), v Dagestánu (94 %), v Kabardino-Balkaria (70 %), v Karačajevo-Cherkessia (54,6 %), v Baškortostán (54,5 %), v republice Tatarstán (54 %).
Dále jsou zde komunity římských a řeckých katolíků (1 % obyvatelstva), protestantů (1 % obyvatelstva), buddhistů (Kalmycko, Burjatsko a Tuva; 0,5 % obyvatelstva), židů (0,1 % obyvatelstva), u některých národů Sibiře přetrvávají původní animistická náboženství. V poslední době se objevují také různé formy novopohanství.
Vzdělání[editovat | editovat zdroj]
Podle statistiky Světové banky (2008) 54 % ruské pracovní síly dosáhlo vysokoškolského vzdělání, což je nejvyšší počet dosažení vysokoškolské úrovně na světě.[93] Míra gramotnosti v Rusku je, podle sčítání lidu roku 2002, 99,4 %. Základní a sekundární vzdělání je jedenáctileté a začíná v šestém nebo sedmém roce dítěte. Je rozděleno na tři etapy; základní (4 roky), střední sekundární (5 let) a vyšší sekundární (2 roky). V Rusku je obrovský počet vysokých škol technického i humanitního zaměření. Systém dělení studia na bakalářské a magisterské byl zaveden kolem roku 2009.[94] Kdo řádně složil přijímací zkoušky a má vynikající výsledky, má vzdělání zdarma a ještě dostává měsíční prospěchové stipendium.[94]
Státní výdaje na vzdělávání byly v roce 2004 ve výši 13 % státního rozpočtu (3,6 % HDP). Škola začíná v 8:30, a to od září do května, červen je „zkouškový měsíc“, kdy studenti z devátého a jedenáctého ročníku skládají různé zkoušky. Známkuje se obráceně než u nás, jednička je tedy nedostatečná a pětka výborná. Nejstarší a největší ruské univerzity jsou Moskevská státní univerzita a Petrohradská státní univerzita.
Kultura[editovat | editovat zdroj]
Starý ruský folklór má své kořeny v pohanském slovanském náboženství. Rusové mají mnoho tradic, některé jsou dodržovány v různých částech Ruska více, některé méně, je to například mytí v zimní báně, horké parní lázni podobné sauně, před odjezdem na dlouhou cestu musí všichni cestovatelé na chvíli posedět v tichu, zapískání v domě přináší velkou smůlu a matky obvykle neukazují své dítě nikomu kromě otci a nejbližším příbuzným čtyřicet dní po porodu. Hojně je v Rusku také rozšířena subkultura tzv. Gopniků.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
Ruská literatura je označení pro veškerou literaturu psanou v ruském jazyce obyvateli Ruska nebo ruských emigrantů. Do ruské literatury se zahrnují i neruští spisovatelé z menších národů žijících na území Ruska nebo bývalého Sovětského svazu. V období od středověku do konce období klasicismu se o rozkvět ruské literatury starali hlavně ruští básníci a méně celosvětově známí spisovatelé. Od 30. let 19. století zaznamenala ruská literatura nebývalý rozmach a vstoupila do svého zlatého věku, který pokračoval až do počátku století dvacátého.
Ke klasikům světové literatury bezpochyby patří Lev Nikolajevič Tolstoj, Alexandr Sergejevič Puškin, Fjodor Michajlovič Dostojevskij a dramatik Anton Pavlovič Čechov.
Spisovatelé Josif Brodskij, Michail Alexandrovič Šolochov, Alexandr Solženicyn, Ivan Alexejevič Bunin a Boris Leonidovič Pasternak získali Nobelovu cenu za literaturu. K národním klasikům patří také Vladimir Nabokov, Maxim Gorkij, Ivan Sergejevič Turgeněv, Anna Andrejevna Achmatovová, Michail Jurjevič Lermontov, Michail Bulgakov, Sergej Alexandrovič Jesenin, Gavrila Romanovič Děržavin, Vladimir Vladimirovič Majakovskij, Marina Cvětajevová, Ivan Alexandrovič Gončarov či bajkař Ivan Andrejevič Krylov. Hranice své země překročil také věhlas autorů jako je Alexandr Alexandrovič Blok, Fjodor Ivanovič Ťutčev, Osip Mandelštam, Alexandr Kuprin, Vasilij Andrejevič Žukovskij, Alexandr Nikolajevič Ostrovskij, Nikolaj Alexejevič Někrasov, Andrej Andrejevič Vozněsenskij či Andrej Bělyj. V Petrohradu se narodila americká spisovatelka Ayn Randová. Klasiky sci-fi jsou Alexej Nikolajevič Tolstoj, Jevgenij Zamjatin či Arkadij a Boris Strugačtí. Nejslavnějšími ruskými humoristy jsou Ilf a Petrov.
Hudba[editovat | editovat zdroj]
.jpg)
Ruská hudba, jejíž kořeny sahají hluboko do dob pohanských východních Slovanů, od svých počátků prošla do dnešní doby dlouhým historickým vývojem. Po přijetí křesťanství došlo k rozvoji duchovní hudby, resp. zpěvu. Zpočátku šlo o přejímání byzantské liturgie, která však brzy získala své charakteristické ruské prvky a do dnešních dnů hraje nezastupitelnou úlohu v ruských dějinách. V 11. století vznikl znamennyj raspěv, charakteristický způsob pravoslavného církevního zpěvu. Také archeologické objevy částí nejstarších strunných nástrojů v Novgorodu pocházejí z této doby.
V 16. – 17. století se rozvíjí ruská lidová píseň. Některé z nich se staly světoznámými, jako např. Píseň burlaků, Kalinka, Kaťuša, Kozácká ukolébavka, Dubinuška, Poljuško pole, Korobuška, Oči čornyje ad.
Počátky umělé ruské hudby sahají do 18. století a od doby panování Petra Velikého byly pod vlivem západní hudby. Nejvýznamnějším skladatelem této doby byl Dmitrij Bortňanskij – Ukrajinec, v jehož tvorbě jsou zastoupeny jak komorní hudba, tak a capellové sborové zpěvy považované za typické pro ruskou pravoslavnou duchovní hudbu. Inspirace ruskou lidovou hudbou se poprvé ve větší míře objevuje v operách a orchestrálních skladbách Michaila Ivanoviče Glinky a Alexandra Sergejeviče Dargomyšského, čímž byla předurčena cesta vývoje ruské národní skladatelské školy. Později se zformovalo volné sdružení pěti mladých skladatelů, nazvané Mocná hrstka, do které patřili Alexandr Borodin (opera Kníže Igor se známými Poloveckými tanci), César Kjuj, Milij Alexejevič Balakirev, Modest Petrovič Musorgskij (jeho stěžejní díla jsou opera Boris Godunov a pásmo skladeb Obrázky z výstavy) a Nikolaj Andrejevič Rimský-Korsakov. Tito skladatelé si vytyčili za cíl použití prvků osobité ruské lidové hudby v symfoniích, operách a komorní hudbě.
Zřejmě nejznámějším ruským skladatelem období romantismu byl Petr Iljič Čajkovskij. Jeho rozsáhlé hudební dílo obsahuje sedm symfonií (včetně Patetické symfonie h-moll, op. 74 a nečíslované Symfonie Manfred h moll, op. 58) a proslulé jsou jeho koncerty pro housle (D-dur) a klavír (b-moll). Ke stálému repertoáru světových divadel patří jeho opery, především Evžen Oněgin a Piková dáma. Velmi populární jsou jeho klasická baletní díla Labutí jezero, Šípková Růženka a Louskáček. Významná je také jeho duchovní sborová tvorba. Romantickým skladatelem byl i Alexandr Glazunov.
Ve světě velmi uznávána je dále celá řada novějších ruských hudebních skladatelů, jako jsou Sergej Rachmaninov (význačné koncerty pro klavír, známý též jako klavírní virtuos) a Alexandr Skrjabin. Mezi nejvýznamnější moderní autory klasické hudby patří např. Igor Stravinskij, Sergej Prokofjev, Dmitrij Šostakovič, Dmitrij Kabalevskij a Alfred Schnittke.
Mezi interprety vynikli violoncellista Mstislav Rostropovič či operní pěvci Fjodor Ivanovič Šaljapin a Anna Netrebko. Zakladatelem proslulé skupiny Ruský balet byl Sergej Ďagilev. Jeho dvorním scénografem byl Léon Bakst. Anna Pavlovová, Rudolf Nurejev, Michail Michajlovič Fokin, Tamara Platonovna Karsavinová, Galina Ulanovová a Maja Plisecká jsou legendárními baletními tanečníky. Divadelní pedagogiku zásadně ovlivnil Konstantin Sergejevič Stanislavskij.
Představiteli ruského popu jsou Valerij Leonťjev, Alla Pugačova, nebo Viktor Coj. rozvoj popové a rockové hudby zažilo Rusko zejména na konci sovětské éry. Města Petrohrad (dříve Leningrad), Jekatěrinburg (dříve Sverdlovsk) a Omsk se stala hlavními středisky rockové hudby. Byli to například zpěváci Vladimir Vysockij a Bulat Okudžava, ze skupin lze jmenovat např. Mašina Vremeni, Slot, DDT, Akvárium, Alisa, Kino, Nautilus Pompilius, Aria, Graždanskaja oborona, Splin a Korol i Šut. Nejnověji jsou ve světě známé popové duo Tatu a skupiny Nu Virgos a Vitas. Již v Sovětském svazu působily také jazzové kapely.
Výtvarné umění[editovat | editovat zdroj]
_-_Volga_Boatmen_(1870-1873).jpg)
První ruské malby se dochovaly v ikonách a pestrých freskách z 10. století. Carská akademie umění vznikla v roce 1757. Díky umělecké společnosti Peredvižnici se v Rusku zpopularizoval realismus, který dominoval konci 19. století. Zlomová Ruská avantgarda převládala zhruba do konce třicátých let dvacátého století. Po říjnové revoluci musela postupně většina výtvarného umění sloužit diktatuře proletariátu, většinou to byla díla velmi vlastenecká a propagandistická, od omezení co umělci mohli malovat se začalo upouštět na konci 80. let. Ermitáž v Petrohradu spravuje největší sbírku obrazů na světě.
Nejslavnějšími ruskými malíři jsou Vasilij Kandinskij, Ilja Repin, Kazimir Malevič, Ivan Ajvazovskij, Andrej Rublev, Ivan Ivanovič Šiškin, Viktor Michajlovič Vasněcov, Ivan Nikolajevič Kramskoj, Vasilij Perov, Nikolaj Konstantinovič Rerich, El Lisickij a Isaak Iljič Levitan.
Na návrší zvaném Mamajevova mohyla u Volgogradu byla vybudovaná největší socha ženy na světě, socha Matka vlast volá, zpodobněna je jako antická bohyně vítězství Niké.
Architektura[editovat | editovat zdroj]
_(17838765263).jpg)
Od christianizace Kyjevské Rusi byla ruská architektura ovlivněna převážně byzantskou architekturou. Stopy kombinace asijské a evropské architektury z časů Zlaté hordy nezapře Kazaňský kreml nebo hradiště Bulgar.
První významné stavby začaly vznikat ve 12. a 13. století. Tzv. bílou architekturu z té éry (podle bílého vápence, z něhož byla stavěna), neboli tzv. staroruský sloh, reprezentuje zejména chrám Zesnutí přesvaté Bohorodice a chrám svatého Dmitrije Soluňského ve Vladimiru. Obě stavby byly zapsány na seznam Světového dědictví UNESCO (na seznam byla zapsána i některá historická centra měst – Petrohradu, Novgorodu a Jaroslavle). K významným stavbám 14. století patří Trojicko-sergijevská lávra, v 15. století vznikl Solovecký monastýr, klášter svatého Feraponta Bělozerského i Moskevský Kreml. Italský architekt Aristotele Fioravanti a jiní přinesli v 15. století do Ruska rovněž renesanci, Fioravanti v moskevském Kremlu postavil Uspenský chrám. Nejvýznamnějšími stavbami 16. století byly chrám Vasila Blaženého, chrám Nanebevstoupení Páně v Kolomenském, Novoděvičí klášter nebo klášter Zesnutí přesvaté Bohorodice ve Svijažsku.
Velká éra ruské architektury nastala v 17. a 18. století, kdy se panovníci stále mocnějšího impéria pokusili zemi, krom jiného, europeizovat. V té době jim Evropa nabízela zejména baroko. V Rusku se tak začalo objevovat tzv. naryškinské a záhy také sibiřské baroko. Vznikly stavby jako Zimní palác, v němž bylo v letech 1732 až 1917 sídlo ruských carů, v současnosti v něm sídlí slavná galerie Ermitáž. Barokní je i palác Petrodvorec, často nazývaný "ruské Versailles". Ruské rokoko reprezentuje zejména Kateřinský palác, letní sídlo ruských carů ve městě Puškin. Klasicismus pak Michajlovský palác v Petrohradě, v němž se dnes nachází Státní ruské muzeum, nebo Tauridský palác tamtéž. Příkladem dřevěné sakrální architektury 18. století je Kižský pogost na Oněžském jezeře.
Historismus 19. století je v Petrohradu zastoupen zvláště chrámem Kristova vzkříšení, katedrálou svatého Izáka a empírovou katedrálou Panny Marie Kazaňské. Tehdy už se však stavělo hlavně v Moskvě, kde historismus zplodil Velký kremelský palác, katedrálu Krista Spasitele, budovu Velkého divadla, novoklasicistní budovu Puškinova muzea nebo obchodní dům GUM.
Stalinský neoklasicismus 20. století (jež tvoří součást širšího proudu socialistického realismu) reprezentuje především tzv. Sedm sester neboli Stalinovy mrakodrapy v Moskvě z let 1947-1957. V jedné z těchto staveb sídlí Lomonosovova univerzita, v jiné ruské ministerstvo zahraničí. K dalším reprezentativním stavbám socialistického realismu patřil Bílý dům postavený roku 1965, v současnosti sídlo ruské vlády.
Postsovětskou architekturu reprezentuje například Lachta Centr v Petrohradu, nejvyšší mrakodrap Evropy, nebo komplex Moskva-City, kde k nejunikátnějším stavbám patří Věž Evoluce. Zajímavé je, že se postsovětská ruská architektura rozhodla uctít i stalinskou architekturu a Triumph Palace v Moskvě z roku 2006 velmi připomíná Stalinské mrakodrapy, proto bývá nazýván Osmá sestra.
Film[editovat | editovat zdroj]
Ruské filmy se začaly objevovat po říjnové revoluci, za jeden z nejvýznamnějších snímků světové kinematografie je považován film Křižník Potěmkin, jehož autorem je režisér Sergej Michajlovič Ejzenštejn. Klasikem dokumentárního filmu se tehdy stal Dziga Vertov. I přes sovětské omezování kreativity se podařilo natočit několik světově známých filmů, např. Jeřábi táhnou, Balada o vojákovi, komedie Eldara Rjazanova (Ironie osudu, Služební román) a Leonida Gajdaje, oskarový film Sergeje Bondarčuka Vojna a mír. Slavnými filmovými režiséry jsou též Andrej Tarkovskij, Andrej Končalovskij a Nikita Michalkov. Populárními herci Jevgenij Leonov či Michail Uljanov.
Sojuzmultfilm studio bylo největším producentem animace. K nejznámějším postavičkám patří v Rusku a okolních zemích zejména Čeburaška, ruský Medvídek Pú, a vlk a zajíc z Jen počkej, zajíci!
Pozdní osmdesátá a devadesátá léta byly v ruském filmu a animaci obdobím krize. Výjimkou byl například několikrát oceněný film Svéráz národního lovu. Nicméně od počátku 21. století se začala produkce znovu vyplácet a nyní již dosahuje vyšší úrovně než v Británii a Německu. Prvním opravdovým blockbusterem se stal film Noční hlídka (2004) a jeho pokračování. Mezi nejúspěšnějšími ruskými filmy jsou Ironie osudu 2 (2007), Tajemný ostrov (2008), Stalingrad (2013) a Vij (2014). Hlavní ruská filmová cena Nika je od roku 1987 každoročně udělovaná Ruskou filmovou akademií v Moskvě.
Kuchyně[editovat | editovat zdroj]
Ruské národní jídlo jsou tzv. pelmeně (taštičky z tenkého těsta plněné masem), dále je velmi populární polévka boršč, pirohy, grilovaný šašlik a ruský černý i červený kaviár. Populární ve světě je také ruská vodka a ruský čaj. Pro tradiční vaření vody na čaj se v ruské kuchyni užívá samovar.
Sport[editovat | editovat zdroj]
.jpg)
.jpg)
Ruské a sovětské olympijské týmy byly vždy mezi prvními čtyřmi v počtu zlatých medailí z letních olympijských her. Co do celkového počtu medailí ze zimních a letních olympijských her je Rusko na druhém místě na světě. Letní olympijské hry se konaly v Moskvě poprvé a zatím naposledy v roce 1980, byly však bojkotovány velkou částí západních zemí, mj. Spojenými státy a Spolkovou republikou Německo. Zatím předposlední Zimní olympijské hry 2014 byly uspořádány právě v Rusku, a to v Soči. K nejúspěšnějším olympionikům reprezentujícím Ruskou federaci patří lyžařky Ljubov Jegorovová (6 zlatých) a Larisa Lazutinová (5 zlatých), synchronizované plavkyně Anastasija Davydovová a Natalja Iščenková (5 zlatých), gymnasta Alexej Němov (4 zlaté), plavec Alexandr Popov (4 zlaté), šermíř Stanislav Pozdňakov (4 zlaté) nebo zápasníci Alexandr Karelin a Buvajsar Sajtijev se třemi zlatými. Nejúspěšnějšími atlety jsou tyčkařka Jelena Isinbajevová nebo běžkyně Světlana Mastěrkovová. Z časů Sovětského svazu (vezmeme-li v potaz jen sportovce s ruskou národností) jsou to gymnasta Nikolaj Andrianov (7 zlatých), rychlobruslařka Lidija Skoblikovová (6 zlatých), běžci na lyžích Raisa Smetaninová, Galina Kulakovová a Nikolaj Zimjatov (4 zlaté), plavec Vladimir Salnikov (4 zlaté) nebo běžkyně na středních tratích Taťjana Kazankinová (3 zlaté).
Mimořádných úspěchů dosáhli Rusové v ledním hokeji. Z velké části za nimi stál náročný trenér Viktor Tichonov. Slavnou pětku snů čili tzv. „green line“ tvořili Igor Larionov, Sergej Makarov, Vladimir Krutov, Vjačeslav Fetisov a Alexej Kasatonov. Nejslavnějším brankářem byl Vladislav Treťjak. Do výběru nejlepších hráčů 20. století zařadila Mezinárodní hokejová federace krom jmenovaných ještě Valerije Charlamova.[95] V severoamerické NHL se z Rusů nejvíce prosadili Alexandr Ovečkin, Jevgenij Malkin, Sergej Fjodorov, Alexandr Mogilnyj, Alexej Kovaljov, Pavel Dacjuk, Pavel Bure a Ilja Kovalčuk, z gólmanů pak vítěz Vezina Trophy Sergej Bobrovskij. Rusko již předstihlo Kanadu v počtu zlatých medailí z hokejového mistrovství světa (od roku 1993 získal pět titulů: 1993, 2008, 2009, 2012, 2014). Ruský tým vyhrál i olympijský turnaj (2018), byť pod značkou Olympijští sportovci z Ruska. V nadnárodní evropské lize KHL tvoří velkou většinu ruští hráči, ale působí zde i mnoho hráčů ze zahraničí. Také se jí účastní týmy z Kazachstánu, Lotyšska, Finska, Běloruska, Chorvatska, Slovenska a je považována po NHL za druhou nejlepší hokejovou ligu na světě.[96]
Mimo ledního hokeje patří mezi nejpopulárnější sporty v Rusku také fotbal. Ruské kluby CSKA Moskva a Zenit Petrohrad vyhrály Pohár UEFA v roce 2005 a 2008. Zenit vyhrál i Superpohár UEFA (2008), když porazil vítěze Ligy mistrů Manchester United FC. Největším reprezentačním úspěchem od rozpadu SSSR je bronz na mistrovství Evropy roku 2008. Rusko hostilo v létě 2018 Mistrovství světa ve fotbale. Nejslavnějším ruským fotbalistou a držitelem Zlatého míče byl brankář Lev Jašin.
Také v basketbale patří Rusové dlouhodobě ke světové špičce. Vladimir Tkačenko, Alexandr Bělov a Sergej Bělov jsou členy síně slávy Mezinárodní basketbalové federace. Andrej Kirilenko je vítěz ankety Euroscar z roku 2012, Maria Stěpanova byla třikrát vyhlášena nejlepší basketbalistkou Evropy. Mistrem Evropy se stal mužský (2007) i ženský (2003, 2007, 2011) národní tým samostatného Ruska.
Od 50. do 80. let 20. století Rusové (v dresu SSSR) dominovali světovému volejbalu. K největším osobnostem patřili v 60. letech Jurij Česnokov, v 70. letech Alexandr Savin, v 80. letech pak Vjačeslav Zajcev. Ženský volejbal prožil v Rusku vrchol na přelomu 60. a 70. let. Mužský národní tým samostatného Ruska vyhrál olympijský turnaj (2012) a dvakrát evropský šampionát (2013, 2017). Ženy dvakrát vyhrály mistrovství světa (2006, 2010) a šestkrát mistrovství Evropy (1993, 1997, 1999, 2001, 2013, 2015).
Podobně úspěšní jsou Rusové v házené. Muži od roku 1993 dvakrát vyhráli olympiádu (1992, 2000), dvakrát světové mistrovství (1993, 1997) a jednou šampionát evropský (1996). I ženy mají olympijské zlato (2016) a k tomu navíc čtyři tituly mistryň světa (2001, 2005, 2007, 2009). Brankář Andrej Lavrov je jediným házenkářem se třemi zlatými olympijskými medailemi. Talant Dujšebajev je jediným ruským reprezentantem, který byl Mezinárodní házenkářskou federací vyhlášen světovým házenkářem roku, nakonec ale zvolil španělské občanství i reprezentaci.
Z individuálních sportů je v Rusku velmi oblíbené krasobruslení, zejména bruslení v páru a tanec na ledě. Na všech zimních olympijských hrách od roku 1964 do roku 2006 sovětské nebo ruské páry vyhrály zlato. Například Irina Rodninová má z párových soutěží tři zlaté olympijské medaile. V soutěžích jednotlivců patří k legendám Jevgenij Pljuščenko. Ve 21. století se Rusové začali velmi prosazovat v tenise, zejména ženy. Tenistka Maria Šarapovová byla světovou jedničkou i vítězkou všech grandslamových turnajů. Do čela žebříčku WTA se dostala i Dinara Safinová. Mezi muži byli na první příčce žebříčku ATP Marat Safin a Jevgenij Kafelnikov. Antukové specialistky Anastasija Myskinová a Světlana Kuzněcovová vyhrály grandslamový turnaj v Paříži. Jevgenij Berzin, Pavel Tonkov a Děnis Meňšov vyhráli Giro d'Italia. V časech, kdy ruští cyklisté v dresu SSSR nemohli jezdit závody profesionálů, patřil k největším cyklistickým osobnostem Sergej Suchoručenkov, dvojnásobný vítěz Závodu míru a olympijský vítěz z Moskvy 1980. Cyklista Vjačeslav Jekimov má z olympiády tři zlaté. Boxeři Nikolaj Valujev, Oleg Maskajev, Sultan Ibragimov a Alexandr Povětkin byli profesionálními mistry světa v těžké váze. Proslulá je ruská šachová škola, k legendám patří Garri Kasparov, Anatolij Karpov, Vladimir Kramnik, Alexandr Alexandrovič Aljechin, Vasilij Smyslov, Alexandr Chalifman, Michail Botvinnik, Michail Tal nebo Boris Spasskij.
Černou kaňkou na pověsti ruského sportu je zneužívání dopingu, a to podle mnoha indicií i se státní pomocí. Kvůli tomu Světová antidopingová agentura Rusko v roce 2019 vyloučila ze všech vrcholných soutěží na čtyři roky.[97] (viz též Dopingový skandál ruské atletiky).
Turistika[editovat | editovat zdroj]
.JPG)
Cestovní ruch v Rusku zaznamenal od konce sovětské éry rychlý růst. V roce 2013 Rusko navštívilo 28.4 milionů turistů, je to devátý nejnavštěvovanější stát na světě a sedmý nejnavštěvovanější v Evropě.[98] Nejnavštěvovanější destinace jsou současné a bývalé hlavní města země – Moskva a Petrohrad. Nejnavštěvovanější místa jsou chrám Vasila Blaženého, Kreml, Rudé náměstí, katedrála Krista Spasitele (největší pravoslavný kostel na světě), katedrála svatého Izáka, Palácové náměstí, Petěrgof, Treťjakovská galerie a Ermitáž. Mezi hlavní turistické trasy patří tzv. "Zlatý kruh" historických měst v okolí Moskvy, plavby na velkých řekách např. Volze a dlouhé cesty přes slavnou Transsibiřskou magistrálu.
Rekreačními oblastmi jsou subtropické pláže u Černého moře a lyžařská střediska v Předkavkazsku (Krasnaja Poljana, Čeget a Elbrus). Plánovaný umělý Ostrov Federace s hotely v moři poblíž Soči by měl mít tvar Ruské federace.[99] Nejvíce turistů přijíždí z Německa, další také z Číny, USA, Velké Británie, Finska a Itálie. Typické suvenýry jsou Matrjoška, Ušanka, kožešinové oblečení, balalajka, samovar a kaviár.
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Poznámky[editovat | editovat zdroj]
- ↑ a b Bez Republiky Krym (26 081 km²) a města federálního významu Sevastopolu (864 km²). Tato území nejsou mezinárodně uznanými součástmi Ruska.
- ↑ Křesťanství, islám, judaismus a buddhismus jsou tradiční ruská náboženství a jsou pokládána za součást „historického dědictví“ Ruska.
- ↑ https://www.allaboutsikhs.com/world-gurudwaras/gurudwaras-in-russia
- ↑ Ústava Ruské federace, hlava 1, článek 1, odstavec 2: Pojmenování Rusko a Ruská federace jsou ekvivalentní (Наименования Российская Федерация и Россия равнозначны.)[5]
- ↑ Např. k roku 839 je doloženo, že v poselstvu byzantského císaře Theofila k římskému císaři Ludvíku Zbožnému byli Varjagové, kteří sami sebe nazývali „Rhos“ a v nichž Ludvíkovi úředníci rozpoznali Švédy
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Ruský federální zákon 248-ФЗ Moskva: Правительство Российской Федерации, 2014-07-21 [cit. 2014-11-05]. (rusky)
- ↑ http://www.gks.ru/free_doc/new_site/population/demo/Popul2016.xls
- ↑ 2014 Human Development Report Summary [online]. United Nations Development Programme, 2014 [cit. 2014-07-27]. S. 21–25. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Světová banka. GDP per capita, PPP (current international $) [online]. [cit. 2020-04-05]. Dostupné online.
- ↑ Конституция Российской Федерации [online]. Москва: Администрация Президента РФ [cit. 2011-09-03]. Text ruské ústavy na oficiálním webu ruského prezidenta. Dostupné online. (rusky)
- ↑ http://www.gks.ru/bgd/free/b12_00/IssWWW.exe/Stg/dk09/8-0.htm
- ↑ Rozhodnutí vlády Ruské federace č. 725 z 31.8.2011 [online]. Moskva: Правительство Российской Федерации, 2011-08-31 [cit. 2012-03-11]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-07. (rusky)
- ↑ Termín государство-продолжатель Союза ССР byl uzákoněn 15. července 1995. Viz zákon N 101-ФЗ «О международных договорах Российской Федерации»
- ↑ HAYS, Jeffrey. NATURAL RESOURCES IN RUSSIA [online]. Facts and Details. Dostupné online.
- ↑ Sankce Rusku pomohly, je soběstačné a vyváží více obilovin než bombardérů. Zisk má i česká PPF. Hospodářské noviny [online]. 2017-04-25. Dostupné online.
- ↑ http://neviditelnypes.lidovky.cz/rusko-usilovani-o-potravinovou-sobestacnost-fow-/p_ekonomika.aspx?c=A140809_164501_p_ekonomika_wag. Lidovky.cz [online]. 2014-08-12. Dostupné online.
- ↑ WASHINGTON, Associated Press in. 'Great power competition': Nato announces Atlantic command to counter Russia. The Guardian [online]. 2018-05-05. Dostupné online.
- ↑ Report for Selected Countries and Subjects 2018, Gross domestic product, current prices (Purchasing power parity; international dollars). Imf.org [online]. [cit. 2018-07-16]. Dostupné online.
- ↑ a b Worldbank: Gross domestic product 2016 http://databank.worldbank.org/data/download/GDP.pdf
- ↑ World GDP per Capita Ranking 2016 | Data and Charts | Forecast - knoema.com. Knoema. Dostupné online [cit. 2017-07-04]. (anglicky)
- ↑ MSN Encarta, heslo Russia Archivováno 12. 10. 2008 na Wayback Machine
- ↑ PAV, ČTK. Skupina G8 pozastavila členství Ruska kvůli invazi na Krym. E15 [online]. 2014-03-18 [cit. 2014-03-18]. Dostupné online.
- ↑ a b JACOBS, Frank. Mapping the World's Biggest Weapons Exporters – and their Best Customers. Big Think. Dostupné online [cit. 2017-07-05].
- ↑ a b World's Top 5 arms exporters - Photos. UPI [online]. [cit. 2017-07-05]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Всероссийская перепись населения 2002
- ↑ Ottův slovník naučný, heslo Rusko – dějiny politické – vznik ruského státu (IX. stol.)
- ↑ Русская Правда. www.hist.msu.ru [online]. [cit. 2016-12-25]. Dostupné online.
- ↑ Ottův slovník naučný, heslo Rusko – dějiny politické – tatarské nájezdy (1237–1408) a litevské nebezpečí
- ↑ Brian L. Davies (2014). Warfare, State and Society on the Black Sea Steppe. s. 15–26. Routledge.
- ↑ COURTOIS, Stéphane. The Black Book of Communism: Crimes, Terror, Repression. [s.l.]: Harvard University Press, 1999. Dostupné online. ISBN 9780674076082. S. 123. (anglicky)
- ↑ MAWDSLEY, Evan, 2007. The Russian Civil War. New York: Pegasus Books. Dostupné online. ISBN 9781681770093. S. 287. (anglicky)
- ↑ ENGERMAN, David. Modernization from the Other Shore. [s.l.]: [s.n.], June 2009. Dostupné online. ISBN 9780674036529. (anglicky)
- ↑ Ukrajina vyzvala mezinárodní společenství, aby hladomor z let 1932-1933 uznalo za genocidu. Rusko je proti. Hospodářské noviny [online]. 7. prosince 2016. Dostupné online.
- ↑ Taiwan Documents Project: Yalta (Crimea) Conference
- ↑ Hnědé bubny Clintonové. I ona přirovnala Putina k Hitlerovi. Týden. 6. března 2014.
- ↑ Podíl Ruska na válečném úsilí a obětech. Reflex [online]. 11. května 2015. Dostupné online.
- ↑ MacKenzie, S. P., The Treatment of Prisoners of War in World War II. The Journal of Modern History, 66, 3, 1994, s. 487-520
- ↑ William J. Duiker. Contemporary World History. Wadsworth Pub Co, 2009. ISBN 978-0-495-57271-8. str. 128.
- ↑ Překlad projevu O kultu osobnosti a jeho důsledcích
- ↑ ČTK. Zpět do ruské náruče? Krym chce anulovat své předání Ukrajině. ČT24 [online]. 2014-21-02 [cit. 2015-02-02]. Dostupné online.
- ↑ Sochi Olympics report card: So how good were Putin's Games?. Christian Science Monitor [online]. 2014-02-24. Dostupné online.
- ↑ 'Excellent' Sochi Games proved critics wrong, says IOC's Bach. U.S. [online]. Dostupné online.
- ↑ Russia kills US-backed Syrian rebels in second day of air strikes as Iran prepares for ground offensive
- ↑ Putin Says France Now Ally in Syria as Russia Steps Up Strikes
- ↑ France, Russia raids on Syria kill 33 IS jihadists
- ↑ EU hawks lead calls for tougher sanctions on Russia
- ↑ http://www.clovekvtisni.cz/cs/lidska-prava/zeme/rusko
- ↑ http://www.spiegel.de/international/world/russia-s-strategy-what-s-looming-in-ukraine-is-more-threatening-than-georgia-a-584631.html
- ↑ http://www.amnesty.org/en/region/russia/report-2009
- ↑ http://www.hrw.org/en/video/2008/04/06/russia-trial
- ↑ http://www.freedomhouse.org/report/freedom-world/2009/russia?page=22&year=2009&country=7689#.Uvj-1_l5NOk
- ↑ http://democracyranking.org/wordpress/?page_id=738
- ↑ Ruská ekonomika zrychlila pokles, sráží ji sankce i nízké ceny ropy [online]. 2015-06-01 [cit. 2016-07-27]. Dostupné online.
- ↑ https://www.imf.org/external/datamapper/NGDP_RPCH@WEO/RUS [online]. IMF [cit. 2019-02-18]. Dostupné online.
- ↑ Vůdce bývalé Fronty an-Nusra přišel při náletu v Sýrii o ruku, tvrdí Rusko. Novinky.cz [online]. 4. října 2017. Dostupné online.
- ↑ Specnaz: speciální jednotky s nejtvrdším výcvikem. ArmyWeb.cz [online]. Dostupné online.
- ↑ Russian Armed Forces to Receive T-50 Fighter Jets in 2019, S-500 Systems in 2020. Sputniknews [online]. 2017-05-24. Dostupné online.
- ↑ Číňané plundrují sibiřské lesy. Je třeba zavést pořádek, žádá Putin. Česká televize [online]. 19. května 2019. Dostupné online.
- ↑ Číňané potichu kácejí Sibiř. Z tajgy se stává pustina, hrozí katastrofa. iDnes.cz [online]. 19. listopadu 2018. Dostupné online.
- ↑ Gigantické požáry na Sibiři způsobilo oteplování, ne žháři, tvrdí ruský lesní úřad. Novinky.cz [online]. 6. září 2019. Dostupné online.
- ↑ Encyclopædia Britannica: Ob River
- ↑ Skončilo desetiletí blahobytu, které nemělo obdoby. Rusové se děsí krize
- ↑ Byznys v Rusku se nadechuje. Západní sankce ekonomice pomohly. iDnes.cz [online]. 14. března 2017. Dostupné online.
- ↑ Protesty v Rusku: V čem tkví úspěch Navalného strategie?. Forum24 [online]. 19. června 2017. Dostupné online.
- ↑ Rusko na druhém místě ratingu finanční stability mezi G20
- ↑ Москва, Дагестан и Чечня стали лидерами по расслоению населения informing.ru, 29. října 2013.
- ↑ Trading Economics, GINI index in Russia
- ↑ Валовой внутренний продукт и валовая добавленная стоимость по видам экономической деятельности [online]. Федеральная служба государственной статистики [cit. 2015-06-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-08-04. (rusky)
- ↑ ЛОГИНОВА, Екатерина. Структура доходов федерального бюджета РФ за 2012-2016 годы [online]. РИА Новости, 2013-9-12 [cit. 2015-06-29]. Dostupné online. (rusky)
- ↑ OMV will bei Gasprom-Pipeline „Nord Stream“ einsteigen (OMV se chce připojit k plynovodu Nord Stream), http://orf.at/#/stories/2284714/ ORF.at, 18. června 2015 (německy).
- ↑ „Russen planen zweite Gaspipeline durch die Ostsee“ (Rusové plánují druhý plynovod přes Baltické moře), Frankfurter Allgemeine Zeitung, 19. června 2015, str. 20 (německy).
- ↑ „Trotz Wirtschaftsembargo: Russen und Europäer bauen Ostseepipeline aus“ (Přes hospodářské embargo: Rusové a Evropané budují dále plynovod pod Baltickým mořem), http://www.faz.net/aktuell/wirtschaft/energiepolitik/trotz-wirtschaftsembargo-russen-und-europaeer-bauen-ostseepipeline-aus-13654463.html, 18. června 2015 (německy).
- ↑ a b Türkei und Russland eröffnen Gaspipeline (Rusko a Turecko otevřely plynovod), Frankfurter Allgemeine Zeitung, 9. ledna 2020, s. 1 (německy).
- ↑ PYADUSHKIN, Maxim. Facing Low Demand. Russian Aircraft Manufacturers Increased Deliveries in 2009, But This Year's Sales Remain Uncertain. Russia & CIS Observer. 2010-02-15. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ UAC announces preliminary results for 2010 [online]. United Aircraft Corporation, 2011-02-01 [cit. 2014-04-30]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-04-13.
- ↑ http://sdelanounas.ru/blogs/25482/
- ↑ http://aeropress-bg.com/novini/36-news/1891-ruskata-industria-e-postroila-36-patnicheski-samoleta-za-2013.html
- ↑ Russia may select first crew for its Federation spacecraft next year. Spaceflightinsider.com [online]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Российские космонавты высадятся на Луну в 2031 году. РИА Новости [online]. 2019-02-09. Dostupné online. (rusky)
- ↑ Официальный сайт Всероссийской переписи населения 2010 года. Информационные материалы об окончательных итогах Всероссийской переписи населения 2010 года
- ↑ Demographics [online]. Library of Congress [cit. 2008-01-16]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b c Modern demographics of Russia by Rosstat. Retrieved on October 5, 2010
- ↑ KIRK, Ashley. Mapped: Which country has the most immigrants?. The Daily Telegraph. 21 Jan 2016. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ ФМС России [online]. [cit. 2016-02-15]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Graf: porodnost v letech 1958–2005 Демоскоп Weekly
- ↑ a b Demographic balance and crude rates at national level [online]. Eurostat [cit. 2016-06-01]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Russia's birth, mortality rates to equal by 2011–ministry [online]. RIA Novosti [cit. 2008-02-10]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Country Profile: Russia [online]. Library of Congress—Federal Research Division, October 2006 [cit. 2007-12-27]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Immigration Drives Russian Population Increase [online]. August 20, 2012. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b c ВПН-2010 [online]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne January 18, 2012. (anglicky)
- ↑ Ethnic groups in Russia Archivováno 22. 6. 2011 na Wayback Machine, 2002 census, Demoscope Weekly. Retrieved February 5, 2009.
- ↑ Matthias Gelbmann. W3Techs [online]. Q-Success, 19 March 2013 [cit. 2013-06-17]. Dostupné online.
- ↑ JAXA - My Long Mission in Space [online]. Dostupné online.
- ↑ POSER, Bill. The languages of the UN [online]. Itre.cis.upenn.edu, 5 May 2004 [cit. 2010-10-29]. Dostupné online.
- ↑ Arena - Atlas of Religions and Nationalities in Russia. Sreda.org
- ↑ 2012 Survey Maps. "Ogonek", № 34 (5243), 27/08/2012. Retrieved 24-09-2012.
- ↑ Ústava Ruské federace, čl. 13. Viz originální text na Wikisource
- ↑ The World Bank -Data-Labor force with tertiary education (% of total)
- ↑ a b GREGOR, Jan. Rusko dnes - země kontrastů (II.). Auspicia. 2009, čís. 2, s. 175. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-07-14. ISSN 1214-4967.
- ↑ https://isport.blesk.cz/clanek/hokej/48285/nejlepsi-tym-stoleti-iihf-ovladli-rusove.html
- ↑ World of difference for KHL?
- ↑ Vzhůru k arbitráži! Ruský sport zabojuje proti vyloučení z OH a MS. iDNES.cz [online]. 2019-12-19 [cit. 2020-03-16]. Dostupné online.
- ↑ "Tourism Highlights 2014", UNWTO. www.e-unwto.org [online]. [cit. 17-01-2015]. Dostupné v archivu pořízeném dne 12-01-2015.
- ↑ Mapa světa se brzy změní. Rusko postaví u Soči umělé ostrovy
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- GREGOR, Jan. Rusko dnes - země kontrastů (I.). Auspicia. 2009, čís. 1, s. 127-131. Dostupné online. ISSN 1214-4967.
- GREGOR, Jan. Rusko dnes - země kontrastů (II.). Auspicia. 2009, čís. 2, s. 170-176. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-07-14. ISSN 1214-4967.
- KOL. Dějiny česko-ruských vztahů 1770-1917. Praha: Academia, 1967. 406 s.
- KOUDELKA, Zdeněk, Renata Vlčková:. Ústavní systém Ruska, Ústava Ruské federace. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1996. 78 s. ISBN 80-210-1356-7.
- MICHAJLOV, Nikolaj Nikolajevič. Rusko I - II. Praha: Orbis, 1976. 260 + 534 s.
- MOYNAHAN, Brian. Rusko 20. století. Praha: Svoboda, 1995. 320 s. ISBN 80-205-0486-9.
- PIPES, Richard. Dějiny ruské revoluce. Praha: Argo, 1998. 396 s. ISBN 80-7203-081-7.
- PIPES, Richard. Rusko za starého režimu. Praha: Argo, 2004. 404 s. ISBN 80-7203-559-2.
- ŠVANKMAJER, Milan, a kol. Dějiny Ruska. 6. dopl. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010. 601 s. ISBN 978-80-7422-026-5.
Související články[editovat | editovat zdroj]
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Rusko ve Wikimedia Commons - Galerie Rusko ve Wikimedia Commons
Slovníkové heslo Rusko ve Wikislovníku
Téma Rusko ve Wikicitátech
Kategorie Rusko ve Wikizprávách- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž tématem je Ruská federace
- (rusky) (anglicky) Oficiální vládní stránky
- (rusky) (anglicky) Prezidentské stránky
- Rusko - o českých krajanech [online]. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, 2003-01-21 [cit. 2011-12-14]. Dostupné online.
- Russian Federation - Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (anglicky)
- Bertelsmann Stiftung. BTI 2010 – Russia Country Report [online]. Gütersloh: Bertelsmann Stiftung, 2009 [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (anglicky)
- Bureau of European and Eurasian Affairs. Background Note: Russia [online]. U.S. Department of State, 2011-03-16 [cit. 2011-08-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-01-09. (anglicky)
- CIA. The World Factbook - Russia [online]. Rev. 2011-07-14 [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (anglicky)
- Country of Origin Research and Information (CORI). CORI Country Report: Russian Federation [online]. 2010-10 [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (anglicky)
- Library of Congress. Country Profile: Russia [online]. 2006-10 [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (anglicky)
- Zastupitelský úřad ČR v Moskvě. Souhrnná teritoriální informace: Rusko [online]. Businessinfo.cz, 2011-03-30 [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (česky)
- DEWDNEY, John C, a kol. Russia [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (anglicky)
.svg)
.svg)
