Rakousko
Rakousko, oficiální název Rakouská republika, německy Republik Österreich, je vnitrozemská spolková republika ležící ve střední Evropě. Skládá se z devíti spolkových zemí. Hraničí s Lichtenštejnskem a Švýcarskem na západě, s Itálií a Slovinskem na jihu, s Maďarskem a Slovenskem na východě a s Českem a Německem na severu. Jejím hlavním městem je Vídeň.
Rakousko je členem Organizace spojených národů, Rady Evropy a Evropské unie. Je součástí Schengenského prostoru a Eurozóny. Největší města jsou Vídeň, Štýrský Hradec, Linec, Salzburg a Innsbruck.
Země je významnou turistickou destinací, lákající na malebné krajiny, rozsáhlé vysokohorské terény a vysokou úroveň služeb. Mezi nejoblíbenější cíle patří hlavní město Vídeň, které je mj. významným kulturním střediskem, a města Salzburg a Štýrský Hradec. Lákavé pro turisty jsou také početné zámky, hrady, kláštery a kostely. V neposlední řadě nabízí Rakousko návštěvníkům světově známá alpská horská střediska, jakými jsou Innsbruck, Kitzbühel, oblast Solné komory nebo Zell am See.
Obsah
Název země[editovat | editovat zdroj]
Německý název Österreich pochází ze staroněmeckého slova Ostarrichi, které je doloženo v listině císaře Oty III. z roku 996 a označuje "Východní marku" (Marchia orientalis), která byla v tehdejší době nejvýchodnějším územím s obyvatelstvem mluvícím jedním z početných dialektů němčiny. V latině byl tento název zkomolen na Austria, což převzaly další jazyky, zejména negermánské. Zavádějící podoba s australis ("jižní") je jen náhodná.
Originální české pojmenování Rakousko (historicky Rakúsy, později Rakousy) pochází od pohraničního hradu Ratgoz (dnes Raabs na soutoku moravské a rakouské řeky Dyje), jehož název čeští kupci zkomolili na Rakús (nebo Rakuš). Podle něho pak pojmenovali okolní území a později celou zemi.[2][3] Tento název převzala slovenština jako Rakúsko a dříve též polština jako Rakusy[4].
Dějiny[editovat | editovat zdroj]
Pravěké osídlení[editovat | editovat zdroj]
Nejstarší lidské osídlení na území Rakouska je doloženo ve středním paleolitu, v době neandrtálců. Mnoho archeologických nalezišť se nachází v Dolních Rakousech, nejznámější ve Wachau, kde byla nalezena obě dvě nejstarší rakouská umělecká díla – Venuše z Galgenbergu (též "Tancující Fanny") nalezená u Stratzingu a Willendorfská venuše.
Z mladší doby kamenné pocházejí první naleziště mědi. Do této doby je řazena také známá zmrzlá mumie Ötziho, nalezená na hranicích s Itálií.
Během doby bronzové mezi 3. a 1. stoletím př. n. l. vznikala stále větší obchodní centra a opevnění, převážně v oblastech těžby nerostných surovin. V okolí Hallstattu začalo systematické dobývání soli; po tomto místě je také pojmenována starší doba železná – doba halštatská. V mladší době železné jsou patrné známky keltského osídlení, které na jihu a na východě vytvořilo jeden z prvních státních útvarů na území dnešního Rakouska, západ byl v té době osídlen Réty.
První státní útvary na území Rakouska[editovat | editovat zdroj]
Převážná část dnešního rakouského státu byla v roce 15 př. n. l. obsazena Říší římskou. Římané na území dnešního Rakouska zřídili tři římské provincie, z nichž nejstarší a nejvýznamnější bylo Noricum, jež ustavil římský císař Claudius (vládl 41–54). Dalšími dvěma provinciemi byla Panonie a Raetie. Na jih od Vídně leželo největší římské město Carnuntum, přičemž další důležitá místa byla například Virunum (severně od Klagenfurtu) a Teurnia (poblíž Spittal an der Drau).
Od poloviny 4. století na toto území přicházeli Germáni, jež přispívali k oslabení moci římské říše. Římané se z této oblasti stáhli roku 476 a namísto nich se zde začali objevovat Bavoři a Slované. Bavoři se záhy dostali pod vliv franské říše, nedokázali však zabránit Slovanům, aby si zde vytvořili své karantánské knížectví. Bavoři získali převahu až v polovině 8. století, Karantánii ovládli, sami se však roku 757 dostali do područí franské říše.[5]
Frankové v této oblasti ustavili Východní marku (po rozdělení franské říše se stala součástí východofranské říše), jež však po celou 1. polovinu 10. století byla vydána v plen Maďarům, které dokázal porazit až král Ota I. roku 955. Jeho nástupce Ota II. pak Východní marku roku 976 reorganizoval a svěřil ji Leopoldovi I. Babenberskému.[6]
Vláda Babenberků[editovat | editovat zdroj]
Babenberkové se zprvu museli ještě vypořádávat s Maďary, po uklidnění východní hranice se však mohli na přelomu 11. a 12. století zapojit do boje o investituru, zpravidla na papežově straně, a později do mocenského zápasu mezi Štaufy a Welfy. Roku 1156 obdržel Jindřich II. Jasomirgott privilegium minus, kterým císař povýšil rakouskou marku na rakouské vévodství a dědičnou držbu tohoto území v mužské i ženské linii udělil právě Babenberkům. Roku 1192 pak Babenberkové získali vládu také nad štýrským vévodstvím. Babenberkové se stále více zapojovali do říšské politiky a účastnili se například křížových výprav. Agresivnější politikou na počátku 13. století si však Babenberkové znepřátelili své bavorské, české i uherské sousedy.[7]
Když roku 1246 rod Babenberků vymřel, nastal o jejich dědictví boj. Dočasně získal vládu v rakouském, štýrském i korutanském vévodství Přemysl Otakar II., od roku 1273 se však císaři Rudolfovi I. Habsburskému dařilo českého krále z rakouských zemí vytlačovat, až jej nakonec zcela porazil roku 1278 v bitvě na Moravském poli, čímž babenberské dědictví definitivně získali Habsburkové.[8]
Habsburské soustátí[editovat | editovat zdroj]
Moc Habsburků se z jejich držav v severním Švýcarsku rozšířila ovšem nejen na rakouské a štýrské vévodství, nýbrž záhy také získali Korutany a Tyroly. Po smrti Rudolfa IV. Habsburského roku 1365 však došlo ke sporům mezi jeho syny, kteří si vládu v zemi roku 1379 rozdělili. Dvě větve rodu mezi sebou následující století soupeřily a ke sjednocení habsburských držav došlo znovu až roku 1491 za vlády Maxmiliána I. Po jeho smrti rakouské země obdržel jeho vnuk Ferdinand I., jenž roku 1526 získal také českou a uherskou korunu, a položil tak základy habsburského soustátí. Po jeho smrti roku 1564 se však moc v habsburském soustátí opět rozdělila mezi jeho nástupce. Rozdělená země musela čelit náboženskému neklidu i třicetileté válce a k jejímu sjednocení došlo opět až roku 1665 za vlády Leopolda I., který musel vzápětí čelit masivnímu osmanskému tažení. Protiútok rakouských a spřátelených vojsk však nakonec vytlačil Osmany z Uher, čímž se území habsburské monarchie podstatně zvětšilo. Dalších územních zisků pak habsburská monarchie dosáhla ve válce o dědictví španělské na počátku 18. století, kdy jí připadla některá území ovládaná španělskými Habsburky.[9]
Císař Karel VI. ovšem roku 1740 zemřel bez mužského potomka, a jeho dcera Marie Terezie proto musela čelit několika armádám, jež si chtěly habsburské dědictví rozdělit. V nastalé válce bylo nakonec úspěšné jen Prusko, které získalo většinu Slezska a další menší území. Další války zemi ještě více vyčerpaly, což postavilo Marii Terezii a jejího syna Josefa II. před nutnost provést osvícenské reformy, jež začaly feudální správu nahrazovat moderní státní správou.[10] Území monarchie bylo na konci 18. století rozšířeno při dělení Polska, ale během válek s revoluční Francií monarchie přišla o Rakouské Nizozemí.
Na počátku 19. století postihlo habsburskou monarchii Napoleonovo tažení. Svatá říše římská zanikla a habsburský panovník zůstal pouze rakouským císařem. Snahou státu bylo až do roku 1860, s krátkou přestávkou při revoluci roku 1848, potlačovat liberální myšlenky. Neúspěchy v zahraniční politice však nakonec císaře Františka Josefa I. donutily změnit kurs a přetvořit absolutistický systém na konstituční monarchii. Po porážce Rakouska v prusko-rakouské válce roku 1866 byl zrušen Německý spolek, ve kterém Rakousko dominovalo, a od 70. let se monarchie začala orientovat na spojenectví s Německem. Rostoucí nacionální problémy se císař rozhodl vyřešit přeměnou Rakouského císařství na Rakousko-Uhersko, tím však uspokojil jen Maďary.[11]
Rakouská republika[editovat | editovat zdroj]
Katastrofu pro Rakousko-Uhersko znamenala první světová válka, na jejímž konci roku 1918 se rozpadlo. Rakouští Němci se pokusili prosadit koncepci Německého Rakouska, nakonec však byli nuceni přijmout svůj stát v hranicích, jak jej vymezila Saintgermainská smlouva. První Rakouská republika se potýkala s obrovskými hospodářskými problémy, jež nedokázaly nestabilní vlády dvou znepřátelených politických stran uspokojivě řešit. Roku 1933 konečně Engelbert Dollfuss nastolil autoritativní režim, avšak i on musel čelit vážným problémům, zejména vzestupu rakouského nacismu. Pokus o převrat rakouských nacistů roku 1934 sice nakonec skončil neúspěchem, Rakousko však muselo čelit stále většímu tlaku Hitlerova Německa, jež si nakonec 18. března 1938 vynutilo „pozvání“ k záboru (anšlusu) Rakouska.[12] Anšlus podpořila v referendu většina Rakušanů.[13]
Jakožto součást Třetí říše se Rakousko zúčastnilo druhé světové války, ve které zahynulo 300 tisíc rakouských mužů.[14] Mnozí prominentní nacisté byli původem Rakušané, například Hitler, Kaltenbrunner, Seyss-Inquart, Stangl, nebo Globocnik,[15] a Rakušané tvořili přes 13 % příslušníků SS a okolo 40 % dozorců v německých vyhlazovacích táborech.[16] Po pádu nacistické moci bylo podobně jako Německo obsazeno Spojenci a rozděleno do okupačních zón. Plnou suverenitu Rakousko získalo zpět až roku 1955, kdy byla podepsána mezi zástupci Rakouska a Spojenců státní smlouva. Poté došlo k definitivnímu stažení všech cizích armád z okupační zóny Rakouska. Ačkoliv se na osvobození Rakouska a hlavního města Vídně podílela Rudá armáda, dokázali rakouští politikové při vyjednávání využít příznivé situace v roce 1955 a vyhlášením trvalé neutrality zajistit své zemi svobodu a nezávislost.[17] V parlamentních volbách v letech 1945, 1949 a 1953 získali rakouští komunisté pouze kolem 5 % hlasů. Rakousko se nezařadilo do východního bloku, což umožnilo jeho pozoruhodný hospodářský vzestup a prosperitu.
Podle státní smlouvy z roku 1955 je Rakousko od zpětného získání suverenity neutrální zemí, není a nemůže být členem Severoatlantické aliance.[18] Přesto se Rakousko začlenilo do západních nevojenských struktur, mj. vstoupilo v roce 1995 do Evropské unie.
V roce 1986 se Rakousko dostalo do mezinárodní izolace poté, co byl prezidentem Rakouska zvolen bývalý generální tajemník OSN Kurt Waldheim, o němž vyšlo najevo, že má nacistickou minulost.[19]
Geografie[editovat | editovat zdroj]
Rakousko se rozkládá v jižní části střední Evropy, v délce 575 km ve směru západ-východ a 294 km sever-jih. Jeho území, o trochu větší než Česko, má charakteristický tvar obrácené křivule, s protaženým hrdlem na jihozápadě.
Povrch[editovat | editovat zdroj]
Přibližně 60 % země je hornaté povahy. Rakousko zahrnuje většinu Východních Alp (jmenovitě Tyrolské Střední Alpy, Vysoké Taury a Nízké Taury, Severní vápencové Alpy, Jižní vápencové Alpy a Vídeňský les, na hranicích Karnské Alpy a Karavanky). V Horních a Dolních Rakousech, severně od Dunaje, leží jižní okraj starého pohoří Českého masivu, které zasahuje dále do Česka a Bavorska. Na severovýchod zasahují okrajem Západní Karpaty.
Nížiny leží na severovýchodě podél Dunaje (především Alpské předpolí a Vídeňská pánev s Moravským polem), ale i na jihovýchodě ve Štýrsku, které je pro podobnost své krajiny s italským Toskánskem nazýváno také Štýrská Toskána.
Z celkové plochy Rakouska (83 871,1 km²) připadá na pahorkatiny a nížiny přibližně jedna čtvrtina. Pouze 32 % leží níže než 500 m n. m. a 43 % rozlohy je zalesněno. Nejníže položené místo je poblíž hranice s Maďarskem u Apetlonu (okres Neusiedl am See – Burgenland) 114 m n. m. Naproti tomu nejvýše položeným místem je vrch Grossglockner (3798 m n. m.).
Pět nejdůležitějších geografických útvarů Rakouska:
- Část Východních Alp (52 600 km², 62,8 % rozlohy státu)
- Část Alpského a Karpatského předpolí (9500 km², 11,3 %)
- Předpolí na východě, část okrajové oblasti Panonské pánve (9500 km², 11,3 %)
- Granitové a rulové roviny, část pohoří Českého masivu (8500 km², 10,2 %)
- Část Vídeňské pánve (3700 km², 4,4 %)
Hranice[editovat | editovat zdroj]
Celková délka státní hranice: 2832 km[20], z toho s Německem 784 km, s Českem 362 km, s Itálií 430 km, Maďarskem 366 km, Slovinskem 330 km, Švýcarskem 164 km, Slovenskem 91 km a s Lichtenštejnskem 35 km.
Údolí Kleinwalsertal, které patří k spolkové zemi Vorarlbersko, je na základě polohy dostupné po silnici pouze z Německa a je tak funkční enklávou Německa. Obdobně obec Jungholz. Na druhé straně existuje i funkční enkláva Rakouska, která patří ke Švýcarsku. Obec Samnaun nebyla po dlouhou dobu spojená se Švýcarskem jakoukoli cestou, nýbrž přístupná pouze přes Tyrolsko. To vedlo k tomu, že odtud vymizela rétorománština a místo ní přijali tamní obyvatelé dialekt podobný tyrolskému. Mezitím byla postavena silnice vedoucí do Samnaun, která se již ubírá výhradně po švýcarském území, která už zde kdysi byla zavedena. V podobném stavu jako Samnaun byla až do roku 1980 obec Spiss na rakousko-švýcarské hranici. Byla po dlouhou dobu dosažitelná pouze přes Samnaun a bojovala se silným odchodem obyvatel, protože oproti ostatním enklávám měla velmi malé možnosti hospodářského rozvoje.
Hory[editovat | editovat zdroj]
Deset nejvyšších hor Rakouska (Rakouské Alpy):
| Název | Výška | Pohoří | |
|---|---|---|---|
| 1. | Großglockner | 3798 m | Vysoké Taury |
| 2. | Wildspitze | 3774 m | Ötztalské Alpy |
| 3. | Weisskugel | 3738 m | Ötztalské Alpy |
| 4. | Grossvenediger | 3666 m | Vysoké Taury |
| 5. | Hinterer Brochkogel | 3628 m | Ötztalské Alpy |
| 6. | Hintere Schwärze | 3624 m | Ötztalské Alpy |
| 7. | Similaun | 3599 m | Ötztalské Alpy |
| 8. | Vorderer Brochkogel | 3566 m | Ötztalské Alpy |
| 9. | Grosses Wiesbachhorn | 3564 m | Vysoké Taury |
| 10. | Rainerhorn | 3560 m | Vysoké Taury |
Jezera[editovat | editovat zdroj]
Největší jezero Rakouska je mělké stepní Neziderské jezero v Burgenlandu, ke kterému náleží 77 % svojí celkové rozlohy 315 km², zbytek jezera patří Maďarsku. Další větší jezera jsou horská nebo podhorská Attersee s 46 km² a Traunsee s 24 km² v Horních Rakousech. Velké je také Bodamské jezero o rozloze 536 km². K Rakousku však náleží pouze malá část, jezero totiž leží na hranicích s německými spolkovými zeměmi Bavorskem a Bádensko-Württemberskem a se Švýcarskem.
Jezera mají vedle hor velký význam také v cestovním ruchu, především Korutanská jezera a oblast Salzkammergut. Nejznámější jsou Wörthersee, které je největší jezero Korutan, Millstätter See, Ossiacher See a Weißensee. Známá jsou také jezera Mondsee a Wolfgangsee na hranicích Salcburska a Horních Rakous.
Řeky[editovat | editovat zdroj]
Drtivá většina Rakouska (80 566 km², 96 % území) je odvodňována Dunajem do Černého moře. Pouze Vorarlbersko na západě je z většiny (2366 km²) odvodněno Rýnem do Severního moře.
Velké přítoky Dunaje v Rakousku (od západu na východ):
- Inn (odvodňuje většinu Tyrolska) s přítokem Salzach (odvodňuje většinu Salcburska).
- Velký a Malý Mühl, Rodl, Aist, Kamp, Schmida a Rußbach, stejně jako Dyje (Thaya) a Morava (March) na severovýchodních hranicích, odvodňují oblasti Horních a Dolních Rakous položené severně od Dunaje.
- Aschach, Traun, Enže (Enns), Ybbs, Erlauf, Traisen, Vídeňka (Wien) a Fischa odvodňují severní Štýrsko, a části Horních a Dolních Rakous ležící na jih od Dunaje.
Přítoky Dunaje ústící mimo území Rakouska:
- Lech pramení ve Vorarlbersku a v Bavorsku se vlévá do Dunaje.
- Litava (Leitha) a Rába (Raab) s přítokem Pinka odvodňují Burgenland a přilehlé části Dolních Rakous a Štýrska a vlévají se do Dunaje v Maďarsku.
- Mura (Mur) odvodňuje salcburské údolí Lungau a většinu Štýrska. Její vody v Chorvatsku přijímá
- Dráva (Drau), která odvodňuje Korutany a Východní Tyrolsko a na hranici Chorvatska se Srbskem se vlévá do Dunaje.
Úmoří Severního moře:
- Rýn (Rhein) odvodňuje většinu Vorarlberska, protéká Bodamským jezerem a ústí do Severního moře.
- Lužnice (Lainsitz) ve svém nejhořejším úseku odvodňuje Vitorazsko a teče do Česka, kde se vlévá do Vltavy a ta pak do Labe.
Žádná část Rakouska není odvodňována do jemu nejbližšího moře Jaderského, jeho hranice s Itálií vede právě po rozvodí.
Podnebí[editovat | editovat zdroj]
Rakouské klima je označováno za smíšení oceánského a kontinentálního klimatu, resp. panonské klima. Díky zvláštnostem těchto podnebí je východní Rakousko známé mrazivými zimami a horkými léty s celoročně nízkými srážkami. Západ země podléhá zpravidla méně silným podnebním podmínkám, a tak jsou zimy většinou mírnější a léta spíše teplá. Leží zde také oblasti bohaté na srážky. Z geografických podmínek vychází další klimatická zóna, a to alpínské klima, které způsobuje v horách silnější zimu než na hlouběji položeném východě. Další zajímavostí jsou občasné severní a jižní větry, které jsou na jedné straně polárně ledové a na straně druhé s sebou někdy přinášejí saharský písek.
Díky tomu se Rakousko zcela oprávněně řadí k středoevropskému přechodovému klimatu, s ohledem k Alpám ve středu a na západě a k Panonské nížině na východě země.
Teploty[editovat | editovat zdroj]
Když působí stabilní tlaková výše z východu (ideálně „Omega-Hoch“ či v podobě posledních písmen řecké abecedy) může člověk počítat s dlouhým a nerušeným sluníčkem a až dvěma týdny vysokých teplot. V zimě ovlivňuje tlaková výše svit slunce a ostré mrazy (do −20 °C). Délka svitu slunce je o 10 až 20 % delší než kupříkladu v severním Německu.
Topná sezóna je běžně od poloviny října do poloviny dubna a působí vysokou spotřebu energie.
- Nejnižší teplota naměřená v Rakousku: Sonnblick-Gipfel (SBG), −37,2 °C (1. ledna 1905)
- Nejnižší teplota naměřená v Rakousku: Zwettl (NÖ), −36,6 °C (11. února 1929)
- Nejvyšší teplota naměřená v Rakousku: Bad Deutsch-Altenburg (K), + 40,5 °C (8. srpna 2013)
Srážky[editovat | editovat zdroj]
Stejně jako směrem ze západu na východ slábne oceánské klima, klesá i průměrné množství srážek. To způsobuje, že např. ve Vídni jsou pouze poloviční srážky oproti Salzburgu. Ve východních a jihovýchodních částech země se již projevuje panonské kontinentální klima, které je v jižních jezerních oblastech částečně ovlivněno středomořským klimatem.
Celoročně se také oblasti podél alpských hřebenů vyznačují vysokými srážkami, do těchto poloh s nízkým tlakem vanou vlhké vzdušné proudy ze severu či jihu a zmizí zase jako srážka. To způsobuje v zimě vysoké množství sněhu na horách i v údolích, stejně jako kalamitní oblasti na severu i jihu. V létě jsou následkem vysokých srážek silné deště, eroze půdy a záplavy. Kraje s nejsilnějšími dešti jsou: celé alpské předhůří, tyrolské nížiny, tyrolský okres Reutte a Bregenzský les. Zde spadne až 3000 mm dešťových srážek nebo sněhu za rok (průměrně 900 mm).
Na jaře a na podzim je možné všechno – od sněžení po horka. Denní teploty mohou v červenci a srpnu nezřídka vystoupit i přes 30 °C, vlhkost vzduchu je většinou vysoká, často dochází k tvorbě dešťových mraků a následně i k náhlým bouřkám.
V posledních letech bylo Rakousko, stejně jako sousední země, častou obětí poruch počasí, které byly mnoha experty označovány jako důsledky globálního oteplování (průměrné teploty se trvale zvedají). Kvůli silným dešťům byly již několikrát ničivé záplavy a sesuvy půdy, které si vyžádaly i oběti na životech. Náhodně dochází i k bouřím síly orkánu a ohromným vánicím, které vedou k tomu, že mnoho obcí je zcela odříznuto od světa a množí se také pády lavin. Zemi v posledních letech sužovala ale i častá sucha.
Politický systém[editovat | editovat zdroj]
Státní zřízení a vrcholné orgány státní moci[editovat | editovat zdroj]
Rakousko je podle ústavy z roku 1920 spolkovou parlamentní republikou. Hlavou státu je spolkový prezident volený na šest let v přímých volbách. Spolkový prezident jmenuje členy spolkové vlády. Rakouský parlament je dvoukomorový a skládá se z Národní rady a Spolkové rady. Národní rada je volena obyvatelstvem na pětileté období, členy Spolkové rady volí zemské sněmy rakouských spolkových zemí. Rakouská spolková vláda je odpovědná Národní radě. V jejím čele stojí spolkový kancléř, členy vlády jsou vicekancléř a spolkoví ministři (vicekancléř je zároveň ministrem jednoho rezortu).
Od roku 2017 je spolkovým prezidentem Alexander Van der Bellen. Spolkovým kancléřem se dne 18. prosince 2017 stal 31letý předseda Rakouské lidové strany (ÖVP) Sebastian Kurz.[21] Na konci května 2019 po pádu vlády Sebastiana Kurze oznámil prezident Van der Bellen, že pověří Brigitte Bierleinovou sestavením úřednické vlády, která zemi povede až do voleb na podzim 2019.[22]
Politické a správní členění[editovat | editovat zdroj]
Rakousko je rozděleno do devíti spolkových zemí, které jsou zase rozděleny do 80 okresů a 15 statutárních měst. Okresy se dále dělí na jednotlivé obce, města či městysy.
Vídeň je územně zcela obklopena Dolními Rakousy. Východní Tyrolsko sice náleží k spolkové zemi Tyrolsko, ale není s ním fyzicky spojeno. Tato kuriozita vznikla po první světové válce, když v roce 1918 připadlo Jižní Tyrolsko Itálii. Tím se stalo Východní Tyrolsko exklávou Tyrolska.
| Spolková země | Hlavní město | Obyvatelstvo | Rozloha (km²) | Hustota osídlení | Města | Obce | |
|---|---|---|---|---|---|---|---|
| 1 | Vídeň | Vídeň | 1660534 | 415 | 4001,3 | 1 | 0 |
| 2 | Dolní Rakousy | Sankt Pölten | 1588545 | 19178 | 82,8 | 76 | 497 |
| 3 | Horní Rakousy | Linec | 1405986 | 11982 | 117,3 | 32 | 412 |
| 4 | Štýrsko | Štýrský Hradec | 1203986 | 16392 | 73,5 | 35 | 252 |
| 5 | Tyrolsko | Innsbruck | 698472 | 12648 | 55,2 | 11 | 268 |
| 6 | Korutany | Klagenfurt | 560753 | 9536 | 58,8 | 17 | 115 |
| 7 | Salcbursko | Salzburg | 529085 | 7154 | 74,0 | 11 | 108 |
| 8 | Vorarlbersko | Bregenz | 364611 | 2601 | 140,2 | 5 | 91 |
| 9 | Burgenland | Eisenstadt | 280350 | 3966 | 70,7 | 13 | 158 |
Rovnost pohlaví[editovat | editovat zdroj]
V ústavě je rovnost mužů a žen pevně zakotvena. Historicky vyplývající výjimky jsou regulace důchodu a branná povinnost, která platí pouze pro muže. Ženy smějí jít v Rakousku do důchodu o pět let dříve než muži. Výjimkou je odchod do penze státních úředníků, kteří mají tzv. definitivu. Právně je však podloženo postupné zvyšování nástupního věku do penze pro ženy až do roku 2027.
Skoro ve všech oblastech Rakouska je průměrná mzda žen menší než mzda muže na odpovídajícím místě (výjimku tvoří úřady). Toto vyplývá z neúplného prosazení rovnosti mužů a žen v praxi na jedné straně a také z toho, že mnoho žen pracuje na částečný pracovní úvazek a tím pádem mají nižší šance na pracovní postup. Vedoucí pozice tak obsazují většinou muži. Tarifní mzdy jsou ovšem pro obě pohlaví stejné. V Rakousku využívají pouze dva muži ze sta možnost vzít si tzv. otcovskou dovolenou.
Pro ženy jsou připravována různá podpůrná opatření (pozitivní diskriminace). Např. při obsazování veřejných pracovních míst by měly být ženy stejné kvalifikace upřednostňovány před muži, i když nezaměstnanost mužů je na vyšší úrovni. V praxi ale tato podpora nevykazuje významné výsledky. Oficiálně nahlášení lidé bez práce v Rakousku k roku 2004 se skládali ze dvou třetin z mužů a z jedné třetiny z žen.
Bezpečnostní systém[editovat | editovat zdroj]
Rakousko přešlo z tradičního rozložení pravomocí mezi policií a četnictvem na moderní federální policii. Policie v této době disponuje protiteroristickou jednotkou EKO Kobra. Bezpečnost mimo stát má na starost armáda Rakouska. Její protiteroristickou jednotkou je Jagdkommando.
Zahraniční vztahy[editovat | editovat zdroj]
Členství v EU[editovat | editovat zdroj]
Rakousko je členem Evropské unie (EU).
Vztahy s ČR[editovat | editovat zdroj]
V Česku má Rakousko velvyslanectví v Praze a konzuláty v Brně a v Českých Budějovicích. Vztahy obou zemí jsou na oficiální úrovni velmi dobré, avšak doposud nijak úzké. Tématy, která čas od času vzbuzují emoce, jsou otázky spojené s odsunem Sudetských Němců po druhé světové válce a téma české jaderné energetiky, a to méně u hlavních představitelů obou zemí, jako spíše u veřejnosti.
Ekonomika[editovat | editovat zdroj]
Rakousko bylo v roce 2010 v hodnocení podle HDP na obyvatele 10. nejbohatším státem světa a 3. nejbohatším státem v EU – v tomto ukazateli dosahuje hodnoty 39 500 USD na obyvatele (dle MMF, 2010).
V roce 2001 bylo v Rakousku zaměstnáno 3 420 788 lidí na 396 288 pracovištích. Největší burza Rakouska je Vídeňská burza, jejíž největší index je ATX.
Energetika[editovat | editovat zdroj]
Asi 60 % výroby energie zajišťují vodní elektrárny,[23] 32 % tepelné elektrárny a zbytek jiné obnovitelné zdroje. Část elektřiny musí Rakousko dovážet, zejména z Německa a České republiky.[23]
Doprava[editovat | editovat zdroj]
Automobilová síť v zásadě probíhá ve východo-západních liniích podél Dunaje a v severojižní linii podél pohoří Alp. Skládá se z vedlejších silnic, dálnic a silnic s vyšší povolenou rychlostí.
Železniční dopravu provozují z velké většiny státní železnice (Österreichische Bundesbahnen), pouze částí disponují soukromé společnosti. Nejfrekventovanější trať vede z Vídně ve směru na Linec, Salcburk a Mnichov/Innsbruck a od konce 20. století je upravována pro vysokorychlostní provoz. Ve Vídni je v provozu rozsáhlá síť S-Bahn.
Letecká doprava: Letecké společnosti Austrian Airlines, Österreichischer Luftverkehr létají vzdušnými cestami do 56 států a 36 zemí Evropy, Blízkého východu a Severní Afriky.
Lodní doprava je možná pouze po Dunaji, části jeho vedlejších přítoků a jezerech.
Demografie[editovat | editovat zdroj]
Vývoj[editovat | editovat zdroj]
| Změny obyvatelstva dle Statistik Austria | |
|---|---|
| Rok | Obyvatel |
| kolem 1527 | 1 500 000 |
| kolem 1600 | 1 800 000 |
| kolem 1700 | 2 100 000 |
| 1754 | 2 728 000 |
| 1780 | 2 970 000 |
| 1790 | 3 046 000 |
| 1800 | 3 064 000 |
| 1810 | 3 054 000 |
| 1821 | 3 202 000 |
| 1830 | 3 476 500 |
| 1840 | 3 649 700 |
| 1850 | 3 879 700 |
| 1857 | 4 075 500 |
| 1870 | 4 520 000 |
| 1880 | 4 941 000 |
| 1890 | 5 394 000 |
| 1900 | 5 973 000 |
| 1910 | 6 614 000 |
| 1913 | 6 767 000 |
| 1919 | 6 420 000 |
| 1923 | 6 535 000 |
| 1930 | 6 684 000 |
| 1939 | 6 653 000 |
| 1951 | 6 935 000 |
| 1961 | 7 086 000 |
| 1971 | 7 500 000 |
| 1981 | 7 569 000 |
| 1988 | 7 697 000 |
| 1991 | 7 755 000 |
| 2001 | 8 043 000 |
| 2004 | 8 175 000 |
| 2015 | 8 579 747 |
První sčítání lidu, které odpovídá dnešním kritériím, se konalo v Rakousku-Uhersku v letech 1869 a 1870. Od počátku sčítání v oblasti dnešního Rakouska počet obyvatel každoročně stoupal až do posledního před začátkem 1. světové války, které se konalo roku 1913. Až do rozpadu Rakouska-Uherska byl silný nárůst obyvatelstva v oblasti dnešního Rakouska způsoben významnou měrou přísunem z ostatních korunních zemí Rakouska. Lidé se přesouvali do velkých měst, především do Vídně. Při prvním sčítání po konci války se počet obyvatel snížil o 347 000. Ale již roku 1920 se opět zvýšil o 35 000 osob a zvedal se dále kontinuálně až do roku 1935. Snížení přírůstku mezi lety 1934 a 1935 už pouze na 1000 osob následoval opětovný pokles (poprvé od 1. světové války), a to o 3000 osob. Počet obyvatel dále klesal až do roku 1939, kdy se konalo poslední sčítání před koncem 2. světové války. Byl zaznamenán pokles o 108 000 lidí v porovnání k dosavadnímu maximu z roku 1935. Když byl v roce 1946 zjišťován počet obyvatelstva, poprvé od konce války, na základě potravinových lístků, bylo spočteno cca 7 mil. obyvatel, čímž bylo vytvořeno nové maximum – i přes velké válečné ztráty.
Do roku 1953 opět spadly počty osob o přibližně 672 000 na 6 928 000. Nadále pak stoupaly díky vysoké porodnosti na nové maximum v roce 1974, kdy žilo v Rakousku 7 599 000 osob. Následujících 6 let pak obyvatelstvo nepatrně oslabovalo (s výjimkou roku 1976) na 7 549 000 osob v roce 1980. Na začátku 80. let se střídaly drobné přírůstky a úbytky, aby pak roku 1987 začal počet obyvatelstva opět znatelně sílit. Od 90. let má znatelný vliv imigrace přistěhovalců, ke konci roku 2004 žilo v Rakousku 8 175 000 obyvatel.
Mezi lety 1754 a 1857 bylo počítáno přítomné civilní obyvatelstvo, od 1869 do 1981 se zakládaly počty na výsledcích počtů s desetiletými mezerami, přičemž byly mezi počítáními zjišťovány změny a od 1869 do 1923 počítáno přítomné civilní obyvatelstvo a od 1934 do 1981 obyvatelstvo s trvalým pobytem. Mezi lety 1982 a 2001 se sice konalo sčítání obyvatelstva, ale bylo zpětně zjištěno z průměrných změn obyvatelstva. Od roku 2002 spočívá sčítání lidu na centrálním rejstříku přihlašovaných osob (Zentrales Melderegister), z kterého se mohou tyto informace zjišťovat, a počítání lidu čistě k účelu zaznamenání změny obyvatelstva tak už vlastně nebude potřeba.
Délka života[editovat | editovat zdroj]
Střední délka života Rakušanů je v současnosti (rok 2005) u žen 82,1 let a u mužů 76,4 let (v porovnání s rokem 1971: 75,7 ženy a 73,3 muži). dětská úmrtnost je kolem 0,45 %.
Jazyky[editovat | editovat zdroj]
Němčina je úřední a mateřský jazyk přibližně 98 % rakouských občanů. Rakouská varianta standardní němčiny vykazuje určité odchylky od ostatních německy hovořících zemí. Ty jsou zachyceny v Rakouském slovníku, který je pak brán jako zdroj pravidel nad Dudenovým slovníkem. V Rakousku se vyskytují především dva základní dialekty hornoněmeckých jazyků:
- Alemanština (německy Alamannisch) – především Vorarlbersko a Tyrolský okres Reutte)
- Bavorština (německy Bairisch) – ve všech ostatních spolkových zemích, tzn. sedm milionů Rakušanů mluví středním nebo jižním bairišským dialektem.
Vedle toho mluví také některé původní menšiny slovanskými a jinými jazyky, to jsou například burgenlandská chorvatština, slovinština a maďarština. Obyvatelé hovořící těmito jazyky mají také vliv na výuku a úřední styk v daném mateřském jazyce. Burgenlandská chorvatština a slovinština jsou dodatečné úřední jazyky v těch správních a soudních okresech Štýrska, Burgenlandska a Korutan, kde žije chorvatské nebo slovinské, respektive smíšené obyvatelstvo.
V obcích Oberpullendorf, Oberwart, Rotenturm a Unterwart je vedle němčiny úředním jazykem také maďarština. Kromě toho žije v Rakousku přibližně 35 000 Jenišů, z kterých přibližně 3500 vede stále kočovný život. V 60. letech minulého století se usadili v Burgenlandsku, Mühlviertel, Waldviertel, na Hausrucku, v Totes Gebirge, v Seetálských a Fischbachských Alpách.
Imigrace[editovat | editovat zdroj]
V roce 1992 se Rakousko vydalo novou cestou v imigračním zákonodárství vydáním pobytového zákona, který se např. na rozdíl od Německa neřídí etnickými a nacionálními hledisky. Spíše určuje horní hranici celkové hrubé migrace podle vzoru USA a Kanady a při jejím stanovení bere v úvahu demografický a ekonomický vývoj přijímající země i počet osob s uznaným statusem uprchlíka. Po více než pětiletém pobytu se přistěhovalcům otevírá perspektiva trvalého pobytu.[24] V roce 2012 bylo 1 579 000 obyvatel Rakouska (19 %) přistěhovaleckého původu.[25]
Náboženství[editovat | editovat zdroj]
64,1 % obyvatelstva náleží k Římsko-katolické církvi a 3,8 % k jedné z evangelických církví, převážně k augsburského, méně helvétského vyznání (2011). Přibližně 180 000 křesťanů je členy ortodoxních církví. K židovství se hlásí 8140 lidí (stav k sčítání lidu v roce 2001); podle údajů vídeňské židovské obce je to dokonce 15 000. Více než 700 000 (8 %) obyvatel tvoří muslimové, jejichž počet se od roku 2001 zdvojnásobil.[26] K buddhismu, který byl v Rakousku uznán jako samostatná „církev“ v roce 1983, se hlásí něco přes 10 000 obyvatel. 20 000 lidí jsou aktivní členové Svědků Jehovových. Ti se snaží dosáhnout plnohodnotného právního uznání jako církev. Přibližně 12 % obyvatelstva se nehlásí k žádnému vyznání.
Města[editovat | editovat zdroj]
Největší obydlená oblast Rakouska je s odstupem metropole Vídeň s počtem obyvatel 2 067 652 (stav k roku 2005). Koncentruje v sobě celou čtvrtinu obyvatel země. Kolem 200 rakouských obcí jsou městy. Velký problém, především v hospodářsky slabších oblastech, je velký odliv obyvatelstva z venkova do městských aglomerací.
Svátky[editovat | editovat zdroj]
Státní svátky v Rakousku upravuje § 7 Spolkového zákona o dnech pracovního klidu (vydán 1984). Celkově je v Rakousku 13 státních svátků (dnů pracovního volna.)[27]
Kuchyně[editovat | editovat zdroj]
Rakouská kuchyně bývá často redukována pouze na vídeňskou kuchyni, ačkoli obsahuje i tradiční kuchařské umění bývalého Rakouska-Uherska. Vedle samotných krajových specialit je tato kuchyně ovlivněna především svými sousedy, tedy Čechy a Maďary. Pokrmy a způsoby jejich přípravy tak byly často přebírány a začleňovány do vlastní rakouské kuchyně. Jako příklad může sloužit třeba guláš, který je původem z Maďarska.
Kultura[editovat | editovat zdroj]
V každém architektonickém slohu vznikala významná stavební díla, z nichž je mnoho na dnešním seznamu světového dědictví UNESCO (historická centra Vídně, Salcburku a Štýrského Hradce, palác Schönbrunn, zámek Eggenberg, horská dráha Semmering, prehistorická kůlová obydlí v Alpách). V 18. a 19. století byla Vídeň směr udávající centrum evropského kulturního a především hudebního života, což nebylo pouze díky mnoha významným hudebníkům a hudebním skladatelům, kteří byli s touto zemí spjati, ale také díky mnoha operním i běžným divadlům a orchestrům, mnohostranně zaměřeným hudebním tradicím, jako například Novoroční koncert Vídeňských filharmoniků a mnoha festivalům (Salcburský festival, Bregenzské slavnosti, Slavnosti v Reichenau). Díky tomu má Rakousko vybudovánu dlouhou divadelní tradici a živou kabaretní scénu. V oblasti kulinářského umění jsou Rakušané známí svou kavárenskou kulturou. Vinárny a rozličné krajové pokrmy nezapřou svou dlouhou tradici. Roku 2003 byl Štýrský Hradec evropským hlavním městem kultury. K rozšiřování rakouské kultury v zahraničí slouží Rakouské kulturní fórum.
Hudba[editovat | editovat zdroj]
Až do dnešních dnů si v kulturním dění Rakouska udržela výsadní místo klasická hudba. Rakousko se může ohlížet zpět do historie na hudební velikány světového významu. K nejznámějším skladatelům svého času se mimo jiné řadí Wolfgang Amadeus Mozart, Joseph Haydn, Franz Schubert, Anton Bruckner, Michael Haydn, Carl Ditters von Dittersdorf, Max Steiner, Alexander von Zemlinsky, Franz Xaver Süssmayr, Johann Joseph Fux či Johann Georg Albrechtsberger. Franz Xaver Gruber se proslavil písní Tichá noc, svatá noc, která zlidověla a stala se vánoční koledou. Johann Strauss starší zpopularizoval valčík, Johann Strauss mladší se stal „králem valčíku“. Na rozhraní klasické a modernistické vážné hudby stál Gustav Mahler. Čistý modernismus pak reprezentovali Arnold Schönberg, Alban Berg a Anton von Webern.
Tuto tradici klasické hudby následovalo také mnoho známých dirigentů jako Erich Kleiber, Herbert von Karajan, Karl Böhm, Nikolaus Harnoncourt, Felix Weingartner, Clemens Krauss nebo Franz Welser-Möst. Z interpretů se prosadili klavíristé Carl Czerny, Johann Nepomuk Hummel, Sigismund Thalberg, Paul Wittgenstein a Artur Schnabel či houslista Fritz Kreisler. Významnou představitelkou romantického baletu 19. století byla Fanny Elsslerová.
Novoroční koncert Vídeňských filharmoniků je světově známý a koná se každoročně 1. lednové dopoledne ve vídeňském koncertním domě Wiener Musikverein. Koncert je přenášen televizí a zasahuje skoro miliardu lidí po celém světě. Hrané jsou především známé valčíky, polky a pochody, přičemž je vždy silně zastoupeno dílo rodu Straußů.
V operetě jsou dobře známými jmény Franz von Suppé, Robert Stolz, Carl Zeller nebo Oscar Straus. V jazzu je to Ernst Křenek (jazzová opera Jonny spielt auf) nebo Joe Zawinul, průkopník syntetizátoru v tomto druhu hudby. V populární hudbě se prosadili zejména Udo Jürgens, Falco (vlastním jménem Hans Hölzl), nebo skupina Opus, se svým mezinárodním hitem Life is life. V rocku je to blackmetalová skupina Summoning. Jako muzikálová zpěvačka se proslavila na Broadwayi Lotte Lenya, jako autor filmové hudby Erich Wolfgang Korngold. Známou melodií je i na citeru hraná titulní píseň k britskému filmu Třetí muž od Antona Karase. Představiteli elektronické hudby jsou Parov Stelar nebo DJ Ötzi. Nezanedbatelný význam má v Rakousku i lidová hudba a její kombinace s populární hudbou. Populárním zpěvákem těchto tzv. šlágrů byl Freddy Quinn, lyžař Hansi Hinterseer nebo Hubert von Goisern. K nejpopulárnějším zpěvákům pop-music současnosti v Rakousku patří Nadine Beiler nebo Christina Stürmer. Vítězstvím na Eurovision Song Contest se proslavila Conchita Wurst.
Film[editovat | editovat zdroj]
Na filmovém plátně se proslavili herci Curd Jürgens, držitel Oscara Maximilian Schell (film Norimberský proces), držitel dvou Oscarů Christoph Waltz (za výkony ve filmech Hanebný pancharti a Nespoutaný Django), držitel Zlatégo globu Klaus Maria Brandauer, Romy Schneiderová, jež se proslavila v trilogii Sissi, Senta Bergerová, Oskar Werner, Maria Schellová, O. W. Fischer, nebo Martin Weinek, známý z televizního seriálu Komisař Rex, jež je jedním z mezinárodně nejúspěšnějších rakouských televizních produktů. Ještě v němé éře se prosadil Erich von Stroheim. Rakouského původu je také Arnold Schwarzenegger, hvězda hollywoodských akčních snímků. Již Hedy Lamarrová byla hollywoodskou hvězdou.
Mnozí rakouští předváleční režiséři odešli do Spojených států, kde se stali pilíři filmového průmyslu: Billy Wilder, Fritz Lang, Fred Zinnemann či Otto Preminger. V Evropě prožili svůj tvůrčí vrchol jejich kolegové Josef von Sternberg nebo Georg Wilhelm Pabst. Režisérskými hvězdami současné rakouské kinematografie jsou Michael Haneke, Ulrich Seidl nebo Stefan Ruzowitzky, který získal roku 2007 Oscara za nejlepší cizojazyčný film (Ďáblova dílna), jakožto první Rakušan.
Slavným divadelním režisérem byl Max Reinhardt.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
K nejznámějším rakouským prozaikům se řadí Stefan Zweig (Šachová novela), Robert Musil (Muž bez vlastností), Joseph Roth (Pochod Radeckého, Kapucínská krypta), Gustav Meyrink (Golem, Zelená tvář) či Hermann Broch (Náměsíčníci). Adalbert Stifter věnoval mnoho zájmu šumavské přírodě. Peter Altenberg mapoval životní pocit Vídeňáků před koncem rakousko-uherské monarchie. Marie von Ebner-Eschenbachová byla představitelkou realismu 19. století.
Králi rakouské poezie jsou romantik Nikolaus Lenau a Georg Trakl, představitel expresionismu.
Nejslavnějšími rakouskými dramatiky jsou Arthur Schnitzler, Hugo von Hofmannsthal, Johann Nestroy, Franz Grillparzer a Ödön von Horváth.
Za rakouské spisovatele lze označit i pražské německy píšící autory jako byli Franz Kafka, Rainer Maria Rilke, Franz Werfel či Max Brod.
Po druhé světové válce se prosadili Elfriede Jelineková, oceněná Nobelovou cenou za literaturu v roce 2004, Thomas Bernhard, Ernst Jandl, Erich Fried, Ilse Aichingerová či Ingeborg Bachmannová. V současnosti jsou oceňováni Peter Handke, Klaus Ebner, Friederike Mayröcker či Daniel Kehlmann.
V oblasti dětské literatury vynikli Felix Salten a Christine Nöstlingerová. Jako humorista a satirik proslul Karl Kraus, zejm. v časopise Die Fackel, který založil roku 1899. V sektoru erotické literatury je nepřehlédnutelným Leopold von Sacher-Masoch, za populární literaturu bývá označováno dílo Johannese Maria Simmela.
Výtvarné umění[editovat | editovat zdroj]
Vrcholným představitelem gotického malířství v Rakousku byl Michael Pacher. V první polovině 19. století rakouskou kulturu významně zasáhl směr zvaný biedermeier, v malířství ho reprezentovali zvláště Moritz von Schwind a Ferdinand Georg Waldmüller. V pozdějších fázích 19. století převládl akademismus, jenž došel naplnění zejména v díle Hanse Makarta. Zřejmě nejslavnější období rakouského malířství zažila Vídeň okolo roku 1900, kdy byla centrem secese. Tehdy zde působili malíři Gustav Klimt, Oskar Kokoschka a Egon Schiele. V designu secesi rozvíjel Koloman Moser. Na počátku 20. století přišla, jako i jinde v Evropě, vlna modernismu. V rakouském malířství ho představují například Alfred Kubin (expresionismus) či Raoul Hausmann (expresionismus a dadaismus). V padesátých letech 20. století se objevila výrazná Vídeňská škola fantastického realismu, označovaná za pozdně surrealistické hnutí. Reprezentoval ji např. Ernst Fuchs. V tomto okruhu tvořil také Friedensreich Hundertwasser. Dalším výrazným fenoménem je Vídeňský akcionismus (Wiener Aktionismus) 60. let (Günter Brus, Otto Muehl, Hermann Nitsch), pohybující se na pomezí malířství a divadla. V současnosti se prosazuje vizuální umělec Gottfried Helnwein, nebo umělecký fotograf Willy Puchner.
Mezi významné rakouské sochaře patří mj. Niclas Gerhaert van Leyden, Franz Xaver Messerschmidt, Fritz Wotruba nebo Alfred Hrdlicka.
Významnými architekty barokní éry byli Johann Bernhard Fischer a Johann Lucas von Hildebrandt. Vídeňskou secesi reprezentovali Otto Wagner a Josef Hoffmann. Modernismu byl věrný Adolf Loos či Richard Neutra. Představitelem postmoderní architektury je Hans Hollein.
Věda[editovat | editovat zdroj]
.jpg)
Rakousko bylo, především na začátku 20. století, jedním z vedoucích vědeckých center světa a přineslo mu geniální myslitele a výzkumníky jako zakladatele kvantové fyziky Wolfganga Pauliho a Erwina Schrödingera, otce zoopsychologie Konrada Lorenze, vynálezce Viktora Kaplana, průkopníka termodynamiky Ludwiga Boltzmanna, objevitele struktury benzolu Johanna Josefa Loschmidta, objevitele krevních skupin Karla Landsteinera, zachránce matek doktora Ignaze Semmelweise. K významným vědcům patřil též objevitel Dopplerova jevu Christian Doppler, badatelka v oblasti radioaktivity Lise Meitnerová, její synovec Otto Frisch, zakladatel etologie Karl von Frisch, molekulární biolog Max Perutz, fyzik Martin Karplus, neuropsychiatr Eric Kandel, teoretický fyzik Walter Kohn, biochemik Richard Kuhn, farmakolog Otto Loewi, objevitel kosmického záření Victor Franz Hess, lékař Julius Wagner-Jauregg, tvůrce stupnice tvrdosti nerostů Friedrich Mohs, autor teze o prakontinentu Gondwana geolog Eduard Suess, zakladatel paleobiologie Othenio Abel, autor teorie fázového přechodu fyzik Paul Ehrenfest, zakladatel sexuologie Richard von Krafft-Ebing, matematik Emil Artin, biolog Giovanni Antonio Scopoli, významný lékař Theodor Billroth, fyzik Richard von Mises, astronom Georg Joachim Rhaeticus, středověký astronom Georg von Peuerbach, průkopník výzkumu stresu Hans Selye, botanik Nikolaus Joseph von Jacquin, teoretický fyzik Victor Frederick Weisskopf nebo vynálezce a zakladatel firmy Osram Carl Auer von Welsbach.
Také v humanitních a sociálních vědách se Rakousko ve své hvězdné hodině na přelomu 19. a 20. století stalo epicentrem Evropy. Lingvista a filozof Ludwig Wittgenstein způsobil myšlenkovou revoluci v přístupu k jazyku a ke světu skrze jazyk. Sigmund Freud založil první psychoterapii - psychoanalýzu - a změnil způsob, jakým na sebe moderní člověk nazírá. Do učebnic psychologie vzápětí vstoupili i Alfred Adler, Wilhelm Reich, Anna Freudová, o něco později Viktor Frankl. Oborem, kterému se v Rakousku obzvláště dařilo, byla rovněž ekonomie. Celá jedna škola je dnes v ekonomii nazývána „rakouská“ (Carl Menger, Friedrich August von Hayek, Ludwig von Mises, Friedrich von Wieser). Ovšem celosvětovou proslulost získali i autoři mimo tuto tradici: Ekonom Karl Polanyi, autor slavného díla Velká transformace a zakladatel antropologické ekonomie či zakladatel moderního managementu Peter Drucker. Nejvýznamnějším rakouským sociologem byl Alfred Schütz, jazykovědcem Karl Bühler. Paul Felix Lazarsfeld založil kvantitativní výzkum médií. Prosadili se i muzikolog Ludwig von Köchel či religionista Volker Zotz. Ve filozofii se hovoří o tzv. Vídeňském kroužku. Přináležel k němu, do jisté míry, i Karl Popper. Z filozofů byl členem kupříkladu Otto Neurath. K existencialismu je řazeno dílo Martina Bubera. Významným představitelem postmoderní filozofie byl Paul Karl Feyerabend. Marxismus rozvíjeli Otto Bauer či Rudolf Hilferding. Velkou roli ve vývoji středoevropské filozofie, především jako pedagog, sehrál Franz Brentano. Kritikou techniky a západní civilizace proslul Ivan Illich. Představitelem hnutí new age se stal Fritjof Capra. Filozofem Nové levice byl André Gorz.
Média[editovat | editovat zdroj]
Většinu novinového trhu ovládají bulvární tituly v čele s Kronen Zeitung, mezi serióznější deníky patří Der Standard, Die Presse a Kurier. K největším týdeníkům patří News, Profil, Format a Falter. V zemi působí veřejnoprávní rozhlas a televize Österreichischer Rundfunk (ORF) s několika stanicemi. Největší tiskovou agenturou je APA (Austria Presse Agentur).[28]
Sport[editovat | editovat zdroj]
_tijdens_huldiging,_Bestanddeelnr_927-2750.jpg)
K nejslavnějším rakouským sportovcům patří pilot formule 1 a trojnásobný mistr světa Niki Lauda. Mistrem světa byl i Jochen Rindt. Rakouská stáj Red Bull Racing vyhrála seriál F1 čtyřikrát. V Rakousku se jezdí závod Formule 1 Grand Prix Rakouska, na okruhu Red Bull Ring poblíž Spielbergu ve Štýrsku. Mistrem světa v závodech silničních motocyklů se stal Rupert Hollaus.
Tradičně se Rakušané prosazují ve sjezdovém lyžování, v němž kralují v historické tabulce olympijských medailistů. Tři zlaté olympijské medaile má sjezdař Toni Sailer, dvě Hermann Maier, Petra Kronbergerová, Benjamin Raich, Michaela Dorfmeisterová a Marcel Hirscher. Annemarie Moserová-Pröllová šestkrát vyhrála Světový pohár a má pět titulů mistryně světa. Ze severské kombinace má tři olympijské zlaté Felix Gottwald, ze skokanského můstku Thomas Morgenstern. Olympijské zlato na můstcích vybojovali i Ernst Vettori, Andreas Widhölzl či Gregor Schlierenzauer. Rakousko pořádalo dvoje zimní olympijské hry, v roce 1964 a 1976, v obou případech v Innsbrucku. Na letních hrách se Rakušanům nejvíce daří v kanoistice. Dvě zlaté má judista Peter Seisenbacher.
Rakouský fotbalový reprezentační tým zažil nejlepší éru v 50. letech 20. století, kdy Rakušané získali bronz na mistrovství světa roku 1954. Oporou tohoto týmu byl Gerhard Hanappi. Rapid Vídeň hrál dvakrát finále Poháru vítězů pohárů, Austria Vídeň jednou, FC Red Bull Salzburg jednou postoupil do finále Evropské ligy. K nejslavnějším rakouským fotbalistům patří Hans Krankl, vítěz Poháru vítězů s Barcelonou, či Andreas Herzog, který vyhrál Evropskou ligu s Bayernem Mnichov. Úspěšným trenérem byl Ernst Happel, který přivedl Nizozemce ke stříbru na světovém šampionátu a Feyenoord Rotterdam a Hamburger SV k triumfu v Lize mistrů.
Nejúspěšnějším rakouským tenistou je Thomas Muster, který roku 1995 vyhrál Roland Garros a o rok později se stal světovou jedničkou. Nejúspěšnějším rakouským ledním hokejistou byl Thomas Vanek, který se prosadil v severoamerické NHL a jako první rakouský hokejista historie byl v Rakousku vyhlášen sportovcem roku.[29] Jasna Merdan-Kolarová a Ausra Fridrikasová byly v letech 1990 a 1999 vyhlášeny nejlepšími házenkářkami světa. Svými extrémními kousky, například skokem ze stratosféry, proslul Felix Baumgartner.
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ [1]
- ↑ Výklad názvu na. www.ptejteseknihovny.cz [online]. [cit. 2009-01-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2009-01-08.
- ↑ John Dingley. On the Origin of Czech "Rakousko", Slovak "Rakúsko" // Harvard Ukrainian Studies. - Vol. 28. - No. 1/4 (Rus' Writ Large: Languages, Histories, Cultures: Essays Presented in Honor of Michael S. Flier on His Sixty-Fifth Birthday (2006)). - PP. 95-104.
- ↑ Encyklopedia Staropolska
- ↑ VEBER, Václav, a kol. Dějiny Rakouska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. ISBN 80-7106-491-2. S. 48–61. Dále jen Dějiny Rakouska.
- ↑ Dějiny Rakouska. S. 61–73.
- ↑ Dějiny Rakouska. S. 73–114.
- ↑ Dějiny Rakouska. S. 114–120.
- ↑ Dějiny Rakouska. S. 120–331.
- ↑ Dějiny Rakouska. S. 332–368.
- ↑ Dějiny Rakouska. S. 369–471.
- ↑ Dějiny Rakouska. S. 472–543.
- ↑ "Anšlus Rakouska: Oběť, či spoluviník Hitlerových činů?". Česká televize. 12. března 2013.
- ↑ "Rakouské (ne)oběti: Hitlera vítali jásotem. Za nacismu bylo i dobře". Týden, 12. března 2013.
- ↑ Ian Wallace (1999). "German-speaking exiles in Great Britain". Rodopi. s.81. ISBN 90-420-0415-0
- ↑ David Art (2006). "The politics of the Nazi past in Germany and Austria". Cambridge University Press. s.43. ISBN 0-521-85683-3
- ↑ Rakousko: Neutralita pod Alpami. 100+1 zahraniční zajímavost [online]. 23. října 2013. Dostupné online.
- ↑ Dějiny Rakouska. S. 544–596.
- ↑ "Kurt Wadlheim – generální tajemník OSN a prezident Rakouska s nacistickou minulostí". Česká televize. 19. ledna 2008.
- ↑ CIA. The World Factbook - Austria [online]. Rev. 2011-08-16 [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Rakousko má novou vládu. Vede ji nejmladší premiér v Evropě Sebastian Kurz. Lidovky.cz, https://www.lidovky.cz/rakousko-ma-novou-vladu-v-cele-se-sebastianem-kurzem-f9b-/zpravy-svet.aspx?c=A171218_115927_ln_zahranici_ele, 18. prosince 2017
- ↑ Rakousko má poprvé v historii kancléřku. Přechodnou vládu povede šéfka ústavního soudu Bierleinová. iRozhlas.cz [online]. 2019-5-30 [cit. 2019-5-31]. Dostupné online.
- ↑ a b VOBOŘIL, David. Rakousko investuje v příští dekádě do své přenosové soustavy přes 60 mld. korun. oEnergetice.cz [online]. OM Solutions, 2019-04-20 [cit. 2019-04-25]. Dostupné online.
- ↑ BADE, Klaus L. Evropa v pohybu. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. 497 s. S. 337.
- ↑ "Population — Austria". Austria.org.
- ↑ "Na 700 000 Rakušanů se hlásí k islámu". Novinky. 5. srpna 2017.
- ↑ Seznam svátků Rakouské republiky: : http://www.nemecketexty.cz/2014/06/svatky-rakousku-nemecku/
- ↑ https://www.mzv.cz/jnp/cz/udalosti_a_media/media_ve_svete/stredni_evropa/rakouska_media.html
- ↑ https://www.hockeyweb.de/nhl/thomas-vanek-ist-oesterreichs-sportler-des-jahres-2007-20116
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- WIHODA, Martina. Dějiny Rakouska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010. ISBN 978-80-7106-239-4.
- BISCHOF, Günter. Rakousko v první studené válce 1945-1955. Praha : Academia. 2017. ISBN 978-80-200-2706-1
- Die wirtschaftliche Lage Österreichs am Ende des ersten Nachkriegsjahres / Hospodářská situace Rakouska na konci prvního poválečného roku, výroční zpráva 31. července 1946
Související články[editovat | editovat zdroj]
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Rakousko ve Wikimedia Commons - Rakousko na OpenStreetMap
Slovníkové heslo Rakousko ve Wikislovníku- Vše o Rakousku
- Rakouský turistický portál
- Rakouský turismus
- Rakouský lexikon (německy)
- Informace o Rakousku, jeho vládě a parlamentu na úřadu spolkového kancléře (německy)
- Dopravní služba ÖAMTC (německy)
- Ministerstvo zahraničních věcí (německy)
- Webové stránky Statistik Austria (anglicky, německy)
- Rakousko-německý slovníček (německy)
- Mapa spolkových úřadů (německy)
- Dunajská monarchie, Rakousko-Uhersko, vč. informací a historických map (německy)
- Největší Rakouské cyklostezky (info, foto, výškový profil, mapy,…)
- Austria - Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky)
- Austria (2011) [online]. Freedom House [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky)
- Bureau of European and Eurasian Affairs. Background Note: Austria [online]. U.S. Department of State, 2011-05-26 [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky)
- CIA. The World Factbook - Austria [online]. Rev. 2011-08-16 [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky)
- Zastupitelský úřad ČR ve Vídni. Souhrnná teritoriální informace: Rakousko [online]. Businessinfo.cz, 2011-05-01 [cit. 2011-08-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-05-12. (česky)
- FELLNER, Fritz, a kol. Austria [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky)
.svg)
