Ve Frankfurtu nad Mohanem byli v prosinci suspendováni čtyři policisté a jedna policistka. Jsou podezřelí z toho, že si posílali zprávy s nacistickým obsahem a vyhrožovali německé právničce tureckého původu zabitím její dvouleté dcery.
Advokátka Seda Basay-Yildiz obdržela v srpnu ve své právní kanceláři fax s výzvou, aby „vypadla“, nebo bude její dcera „zmasakrována“. Výzva, podepsaná jako „NSU 2.0“, odkazovala k neonacistické teroristické skupině Nacionálně socialistické podzemí (NSU), zodpovědné za několik bombových útoků a zavraždění deseti lidí – devět z nich z přistěhovaleckých komunit – mezi lety 2000 a 2007.
Besay-Yildiz zastupovala jednu z rodin těchto obětí v pětiletém soudním procesu s Beate Zschäpe, členkou NSU, odsouzenou v roce 2018 na doživotí (další dva naziteroristé Uwe Mundlos a Uwe Böhnhardt spáchali sebevraždu). Nízký počet potrestaných a podezření ze spolupráce policejních agentů s NSU (včetně finanční podpory NSU ze strany policistů) vyvolalo loni v červenci demonstrace v několika německých městech. Jejich motto „To není poslední slovo“ odráželo pocity nedostatečného zadostiučinění příbuzných obětí.
Interní policejní vyšetřování kauzy NSU 2.0 zjistilo, že z počítače na jedné z frankfurtských policejních stanic někdo v utajené databázi vyhledával adresu zmiňované advokátky těsně před tím, než byl odeslán inkriminovaný fax. V zabavených telefonech policistů se nalezly zprávy s nacistickými obrázky, které si posílali přes chatovací skupinu na WhatsAppu.
Besay-Yildiz již dříve dostávala výhrůžky, ale teprve tento dopis obsahoval adresu jejího bydliště a hrozbu její dceři. Advokátka si stěžovala, že ji policie o vyšetřování nic neřekla a dozvěděla se o něm až z německého tisku. „Byla bych ráda, kdyby mě policie sama informovala,“ řekla novinám Frankfurter Allgemeine Zeitung. Opakované výhrůžky od odesílatele „Wehrmacht“ dostali i další obhájci lidí z přistěhovaleckého prostředí. Jako třeba německý právník tureckého původu Mustafa Kaplan, který rovněž zastupoval oběti NSU.
Z těchto aktivit jsou podezřelí i policisté z jiných měst, prošetřuje se také napojení neonacistů na bývalé i současné vojáky. Už před necelými dvěma lety informoval deník Spiegel Online o skandálu v německé armádě. V budově armády ve městě Donaueschingen se tehdy našla místnost vyzdobená po vzoru Wehrmachtu a oslavná vitrína s přilbami příslušníků nacistických jednotek.
Zhruba ve stejné době byl na francouzsko-německé základně v Illkirchu objeven pokoj s malbou, která zobrazovala nacistické vojáky jako hrdiny, a střelná zbraň s vyrytou svastikou. Na této základně sloužil nadporučík Franco A., který z armádních zásob sebral na tisíc kusů munice, nelegálně si pořídil zbraň a vydával se za syrského uprchlíka. Teroristický útok, který zřejmě připravoval, chtěl svalit na migranty. Ve své magisterské práci odmítal míšení ras, obhajoval další rasistické a antiemancipační myšlenky. Jeho nadřízení v armádě tyto informace dostali od posuzujícího historika, ale nepřekvapivě nijak nezasáhli.
Na jedné ze zmiňovaných demonstrací se skandovalo heslo „NSU nebylo trio“. Tento slogan upozorňoval na to, že nešlo jen o izolovanou trojici teroristů, ale o širší o krajně pravicovou síť. I další případy skutečně potvrzují hluboce zakořeněné sympatie určitých sfér německého státního aparátu ke krajní pravici. V září minulého roku musel rezignovat šéf zpravodajské služby BfV Hans-Georg Maaßen, když bagatelizoval pogromistické násilí v Chemnitz zpochybňováním pravosti videa, ve kterém fašisté útočí na migranty. Náklonnost ke krajní pravici má svůj historický prapůvod už v nedostatečné poválečné denacifikaci státní správy. Tyto tendence ještě posílil v 90. letech oživený duch nacionalismu, na jehož vlně se vyvezla i Nacionálně demokratické strana Německa (NPD), kterou teď vystřídala Alternativa pro Německo (AfD).
AfD nechce být z volebně marketingových důvodů přímo spojována s neonacisty, ačkoli jsou někteří z nich jejími členy. Svou agendou jim také dodává sebevědomí, když dostává krajně pravicové myšlenky do mainstreamu. Čas od času její pověst pošramotí nějaká ta kauza, jako třeba výrok člena berlínské AfD Bernda Pachala z roku 2016, kdy na facebooku vychvaloval zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha a jeho „chytrou politiku“ v Protektorátu. Nebo případ bývalé zemské předsedkyně šlesvicko-holštýnské AfD Doris Fürstin von Sayn-Wittgenstein. Tato „kněžna“, původním jménem Doris Ulrich, musela být ze strany vyloučena pro svou podporu Verein Gedächtnisstätte – spolku velebícího nacistické vojáky. Ten v roce 1992 založila odsouzená popíračka holocaustu Ursula Haverbeck-Wetzel.
Aktuální kauzou je napadení poslance AfD Franka Magnitze v Brémách. Magnitz vypověděl, že jej dřevěnou tyčí napadla skupinka stoupenců levice, kteří do něj po pádu na zem měli kopat. Vedení strany ihned převzalo jeho nepodložená tvrzení a incident označilo jako „pokus o vraždu“. Jörg Meuthen, spolupředseda strany, která si na šíření nenávisti založila živnost, útok absurdně prohlásil za „výsledek podněcování nenávisti vůči nám ze strany politiků a médií.“
Záznam z průmyslové kamery ale ukázal, že Magnitze udeřil pouze jeden ze skupinky a politik si další zranění způsobil pádem na zem. Historku o tyči a dokopávání si vymyslel. To však nebránilo příznivcům AfD masově sdílet fotografie jeho zranění jako výsledek „levicového teroru“. Magnitz sám ale deníku Bild řekl, že si není stoprocentně jistý politickým motivem a nevylučuje ani pokus o loupež.
AfD není jediná krajně pravicová síla, které roste popularita. Podle německých úřadů vzrostl za poslední dva roky počet členů podivného identitářského hnutí Říšští občané (Reichsbürger) o 80 % na 18 000. Pocházejí hlavně z Bavorska, Saska a Durynska, uznávají předválečné hranice „Říše“, ozbrojují se střelnými zbraněmi a usilují o vytvoření armády. Daří se u nich spikleneckým teoriím a antisemitismu.
AfD, Reichsbürger nebo pravicově populistické hnutí Pegida dokáží těžit z nelichotivé sociální a politické situace především ve východních oblastech Německa, kde jsou nyní schopni oslovovat i běžné pracující. Sociologický výzkum z května minulého roku ukázal, že voliči AfD se etablují ze všech společenských tříd, ale mírně nadprůměrný podíl tvoří pracující a odborově organizovaní. Přitom AfD vznikala jako silně protržní strana, což je mimochodem další důvod (vedle krajně pravicových postojů a konzervativního světonázoru) pro její podporu ze strany českého exprezidenta Václava Klause.
Pozdější snaha AfD zahrnout do programu sociální tematiku nese plody v podobě její korporativistické podpory jak těmi lépe situovanými, tak chudšími obyvateli. Sociální přerozdělování v pojetí AfD ovšem nemá probíhat shora dolů, tedy od bohatých k chudým. Durynský šéf strany Björn Höcke, podle něhož je berlínský památník holocaustu „památníkem hanby" a Německo by se už nemělo omlouvat za svou nacistickou minulost, se k tomu vyjádřil jasně: „Nová německá sociální otázka 21. století spočívá v přerozdělování zevnitř ven.“ Tedy podle národnostního principu, kdy je sociální podpora určena pouze etnickým Němcům. Podobně jako v případě členství v tzv. bílých odborech, o které nová pravice usiluje jako o alternativu k tradičním odborům.
Nacionalistické a krajně pravicové tendence nejsou ojedinělým úletem několika pomatenců vzhlížejících k nacistické Třetí říši, ale hlubším společenským jevem, se kterým se potýkají nejen východní části Německa. Rozšiřující se krajně pravicová síť je zčásti prorostlá i se státním aparátem, včetně některých částí policie. Kauzy několika funkcionářů AfD sice přiměly civilní kontrarozvědku začít tuto stranu sledovat, ale krajně pravicovým tendencím vysoce postavených představitelů státního aparátu, natožpak širších částí společnosti jistě nezamezí. Účast AfD v lokální politice a teď už i v celostátním parlamentu tyto tendence jen posiluje.