Evoluce je dlouhodobý a samovolný proces, v jehož průběhu se rozvíjí a diverzifikuje život. Podstatu těchto změn zkoumá vědní obor evoluční biologie. Základem evolučního procesu jsou dědičné změny vlastností organismů v průběhu generací. Schopnost podléhat evoluci tedy závisí na dostatečné komplexitě daných prvků a vlastnostech umožňujících přirozený výběr: reprodukci, dědičnosti, proměnlivosti a konkurenčním tlaku.
Přirozený výběr hromadí varianty nejpříznivější pro přežití a reprodukci organismů, zatímco méně výhodných forem ubývá; schopnost předávat své geny (respektive jejich konkrétní formy – alely) do dalších generací je označována jako biologická zdatnost. Vyjma přirozeného výběru mají v převládnutí určitých alel velký význam i procesy náhodné, jako je genetický drift, pouze přirozený výběr ale dokáže vysvětlit vznik adaptivních struktur. Dlouhodobý průběh mikroevoluce na úrovni populací utváří makroevoluční fenomény. Jedním z evolučních důsledků je také speciace, v rámci níž dochází ke vzniku nových druhů a tím i ke zvyšování diverzity živých organismů.
První ucelenou evoluční teorii založenou na principu přirozeného výběru vytyčili Charles Darwin a Alfred Russel Wallace ve druhé polovině 19. století. Ačkoli objev principů dědičnosti vedl zpočátku téměř k zatracení darwinistických myšlenek, v první polovině 20. století byly oba proudy sloučeny v tzv. moderní evoluční syntéze. Další pokroky přicházejí od druhé poloviny 20. století, odkdy mj. pochází teorie přerušovaných rovnováh, evoluční teorie her, a zvláště myšlenka „sobeckého genu“. I s novým tisíciletím představuje evoluční biologie živý obor, rozšiřující se o poznatky z vývojové biologie, genomiky, epigenetiky či ekologie. Samotná existence evoluce se stala vědeckým paradigmatem.