Haidar Eid | Al Shabaka – the Palestinian Policy Network, 25. dubna 2011
Příspěvkem palestinského akademika Haidara Eida chceme přispět k diskusi o nadcházejícím hlasování na půdě OSN o vyhlášení palestinského státu. Eid vzpomíná neúspěch dohod z Osla, které vedly pouze k podlomení lidového nenásilného odporu a oslabení mezinárodní podpory. Plánované vyhlášení nezávislosti v září ustanoví stát pouze na papíře – bez možnosti kontroly vlastních hranic, vodních zdrojů, možnosti návratu uprchlíků či zrovnoprávnění postavení palestinských občanů v Izraeli. Budoucí stát Palestina přirovnává k jihoafrickým bantustánům.
Vlna euforie, jež charakterizuje diskuse v rámci mainstreamových médií o nadcházejícím vyhlášení nezávislého palestinského státu, k němuž by mělo dojít v září, ignoruje skutečnou situaci v oblasti a kritické hlasy komentátorů. Označování tohoto vyhlášení za “průlomové” a za “výzvu” skomírajícímu “mírovému procesu” a pravicové vládě Izraele, slouží pouze k zamlžování pokračující izraelské politiky odpírání základních práv Palestincům a posílení podpory apartheidnímu státu na Blízkém východě ze strany mezinárodního společenství.
Úsilí o uznání palestinské státnosti je vedeno Salamem Fayyadem, jmenovaným premiérem Palestinské samosprávy se sídlem v Ramalláhu. Je založeno na rozhodnutí Organizace za osvobození Palestiny (OOP) ze 70. let, na základě kterého byl přijat flexibilnější program “dvoustátního řešení”. Tento program tvrdí, že palestinskou otázku, jež tvoří podstatu arabsko-izraelského konfliktu, lze vyřešit založením “nezávislého” státu na území okupovaného Západního břehu a pásma Gazy, s Východním Jeruzalémem jako jeho hlavním městem. Podle tohoto programu by se palestinští uprchlíci vrátili do státu “Palestina”, nikoliv do svých domovů v Izraeli, který se definuje jako “židovský stát”. “Nezávislost” tento problém ovšem neřeší, stejně jako nebere na zřetel hlasy 1,2 milionu palestinských občanů Izraele, se kterými je zacházeno jako s občany třetí kategorie a kteří volají po tom, aby byl tento boj veden jako hnutí proti apartheidu.
To vše má být implementováno po stažení izraelských ozbrojených sil ze Západního břehu a Gazy. Nebo to bude pouhý přesun sil, jak jsme tomu byli svědky v období jednání v Oslu? Zastánci této strategie přesto tvrdí, že nezávislost zaručí, že Izrael bude s Palestinci z Gazy a Západního břehu jednat jako s jedním národem a že palestinská otázka může být vyřešena na základě mezinárodního práva, což povede k naplnění těch nejzákladnějších politických a národních práv palestinského lidu. Zapomeňte na skutečnost, že Izrael má na celém okupovaném Západním břehu na 573 permanentních zátaras a vojenských kontrolních stanovišť, stejně jako dalších 69 pohyblivých kontrolních bodů. Možná bychom měli ignorovat i fakt, že stávající čistě židovské izraelské kolonie, silnice a související infrastruktura de facto anektují přes 54 % Západního břehu.
V roce 1991 na konferenci v Madridu tehdejší jestřábí vláda izraelského premiéra Yitzhaka Shamira neakceptovala ani palestinské “právo” na správní autonomii. Nicméně s příchodem “holubičí” vlády Strany práce a Meretz, vedené Yitzhakem Rabinem a Shimonem Peresem, začalo vedení OOP s uzavřenými jednáními v Norsku. Podpisem dohod z Osla se Izrael zbavil těžkého břemene, jež představovala správa Gazy a sedmi velkých palestinských měst na Západním břehu. První intifáda byla ukončena oficiálním – a utajovaným – rozhodnutím OOP, aniž se této organizaci podařilo dosáhnout prozatímních cílů, které si stanovila, především “svobody a nezávislosti” a navíc bez souhlasu lidí, které měla údajně reprezentovat.
Stejnou myšlenku “nezávislosti” přitom OOP dříve zamítla, jelikož Palestincům nezaručovala “základní legitimní práva” a protože byla opakem palestinského boje za osvobození. Namísto těchto práv je navrhován stát, ale pouze na papíře. Jinými slovy, Palestinci musí přijmout plnou autonomii na zlomku svého území a zapomenout na svrchovanost nebo kontrolu vlastních hranic, vodních zdrojů a zejména na návrat uprchlíků. Toto bylo navrhováno v dohodách z Osla a rovněž tvoří základ zamýšlené “Deklarace nezávislosti”. Není divu, že izraelský premiér Benjamin Netanjahu prohlašuje, že by mohl akceptovat palestinský stát, pokud jej bude dosaženo prostřednictvím oboustranných jednání.
Tato deklarace rovněž neodpovídá plánu OSN na rozdělení Palestiny z roku 1947, který udělil Palestincům pouze 47 procent území historické Palestiny, přestože v té době tvořili více než dvě třetiny populace. Po svém vyhlášení bude budoucí “nezávislý” palestinský stát zaujímat pouze 20 procent rozlohy historické Palestiny. Tím, že se vytvoří bantustán a bude se nazývat “životaschopným” státem, zbaví se Izrael břemene představovaného 3,5 miliony Palestinců. Palestinská samospráva bude vládnout co největšímu počtu Palestinců na co nejmenších zlomcích půdy – zlomcích, které můžeme nazývat “Státem Palestina”. Tento “stát” bude uznán desítkami zemí – nechvalně známí kmenoví vůdci jihoafrických bantustánů musí umírat závistí!
Lze předpokládat, že tolik diskutovaná a oslavovaná “nezávislost” pouze posílí stejnou roli, kterou hrála Palestinská samospráva po dohodách z Osla, a to zejména co se týče zajištění policejních a bezpečnostních opatření, jejichž cílem je odzbrojit palestinské odbojové skupiny. Toto byly první požadavky, které byly vůči Palestincům vzneseny během jednání v Oslu v roce 1993, v Camp Davidu v roce 2000, v Annapolis v roce 2007 a minulý rok ve Washingtonu, zatímco Izraeli v rámci těchto jednání a požadavků žádné závazky ani povinnosti uloženy nebyly.
Stejně jako dohody z Osla znamenaly konec lidového a nenásilného odporu první intifády, má i tato deklarace nezávislosti podobný cíl, a to ukončení mezinárodní podpory palestinského boje za dosažení svobody a spravedlnosti, která je na vzestupu zejména od izraelského útoku na Gazu v zimě 2008/2009 a loňského zásahu proti Flotile svobody. V oblasti zajištění byť jen minimální ochrany pro Palestince a bezpečnosti před jakýmikoliv dalšími útoky a zvěrstvy ze strany Izraele však selhává. Invaze a blokáda Gazy jsou produktem Osla. Před podpisem dohod z Osla Izrael nikdy plně nepoužil svůj arzenál F-16ek, bomby s bílým fosforem a DIME zbraně k útoku na uprchlické tábory v Gaze a na Západním břehu. V období první intifády, v letech 1987 až 1993 bylo zabito více než 1200 Palestinců. V roce 2009 se Izraeli povedlo toto číslo překonat – během třítýdenní invaze se mu jen v Gaze podařilo brutálně zavraždit více než 1400 lidí. To nezahrnuje oběti izraelské blokády, která trvá již od roku 2006 a v rámci které Izrael uplatňuje uzavírky hranic a opakované útoky, které začaly již před invazí v roce 2009 a trvají dodnes.
Co tato zamýšlená “deklarace nezávislosti” Palestincům skutečně nabízí je přelud, “nezávislá vlast”, která je ve skutečnosti zamaskovaným bantustánem. Přestože je uznána tolika přátelskými zeměmi, selhává v zajištění svobody a skutečného osvobození. Kritická debata – na rozdíl od té, která je neobjektivní a demagogická – vyžaduje podrobné zkoumání překrucování historie prostřednictvím ideologicky motivovaných výkladů. Je potřeba zaměřit se na nalezení nového historického přístupu k otázkám Palestiny a Izraele – vize, která neodpírá lidem jejich práva, zaručuje plnou rovnost a povede k ukončení apartheidu – namísto uznání nového bantustánu, 17 let po pádu apartheidu v Jižní Africe.
Haidar Eid je docent postkoloniální a postmoderní literatury na univerzitě al-Aksá v Gaze a působí jako politický poradce v palestinském think-tanku Al-Shabaka, na jehož stránkách byla tato stať původně publikována.
