Ali Abunimah | Al Jazeera, 13. dubna 2011
Snahy Palestinské samosprávy o prosazení státnosti nejsou nic víc, než pečlivě propracovaná fraška, tvrdí autor.
Pokud historické zkušenosti z Libanonu a Sýrie mohou naznačit možnosti budoucího vývoje, pak deklarace státnosti ze strany Palestinské samosprávy dosáhne jen minimálních úspěchů, navzdory tvrzením palestinského premiéra Salaama Fayyada. Gallo/Getty
Co uděláte, když vaše desetiletí trvající kampaň za ustanovení nezávislého Palestinského státu na těch zlomcích rozlohy historické Palestiny, známých jako Západní břeh a pásmo Gazy, vyústí v totální selhání?
Zdá se, že pokud jste západem sponzorovaná Palestinská samospráva (PS) v Izraelem okupovaném Ramalláhu, odpovědí je předstírat, že palestinský stát již máte a přesvědčit co nejvíce zemí, aby se k vám v této šarádě přidali.
Toto se jeví jako jádro strategie PS zaměřené na přijetí “Státu Palestina“ mezi členské státy OSN v září tohoto roku.
PS vehementně lobuje u ostatních zemí, aby její krok podpořily a v posledních několika měsících poskytla celá řada států, zejména z Latinské Ameriky, plné diplomatické uznání vládě z Ramalláhu. New York Times citovaly několik diplomatů, kteří říkají, že pokud bude Valné shromáždění OSN skutečně hlasovat, je pravděpodobné, že bude tento požadavek schválen.
‘Stát’ ve světě fantazií
Úsilí PS o uznání Palestinského státu představuje diplomatický protějšek tolik vychvalovaných snah o “budování institucí“ a o dosažení “ekonomického rozvoje“, které mají vytvořit infrastrukturu budoucího státu.
Ale program budování institucí není ničím jiným než přeludem, vyzdvihovaným prostřednictvím triků PR kampaní a médií.
Ve skutečnosti jsou hlavními “institucemi“, které PS vybudovala, policejní stát a miliční aparát, používané na potlačení politické opozice vůči PS a jakékoliv formy odporu vůči izraelské okupaci. Mezitím zůstává ekonomika na Západním břehu, a samotná PS, zcela závislá na zahraniční pomoci
Uznání imaginárního Palestinského státu ze strany OSN není o nic smysluplnější, než toto imaginární “budování institucí“, a může posunout Palestince ještě dále od skutečného osvobození a sebeurčení.
Údaje v Ramalláhu sídlící PS ospravedlňují její strategii na uznání v OSN, jako způsobu, jak na Izrael uvalit mezinárodní nátlak.
„Takové uznání by vedlo k politickému a právnímu tlaku na Izrael, aby stáhl své jednotky z území jiného státu, který je uznán v rámci hranic příměří z roku 1967“, řekl novinářům v lednu “ministr zahraničí“ vlády v Ramalláhu Riyan al-Maliki.
Nabil Shaath, vysoce postavený představitel Fatáhu, vysvětlil v podobném duchu pro New York Times, že pokud by byl Palestinský stát uznán OSN: „Izrael by se pak ocitnul v situaci, kdy by na denním pořádku porušoval práva jiného členského státu, z čehož by mohly být vyvozeny takové diplomatické a právní důsledky, které by pro Izrael byly velmi nepříjemné.“
Ale může kdokoliv, kdo viděl, jak “mezinárodní společenství“ funguje, pokud jde o Izrael, věřit takovým klamným očekáváním?
Libanon je členským státem Organizace spojených národů již od roku 1945, ale tento fakt nezabránil Izraeli v tom, aby od roku 1978 do roku 2000 okupoval jeho jižní část. Izraelská okupace Libanonu neskončila díky mezinárodnímu nátlaku, ale jen následkem toho, že libanonský odpor donutil Izrael a s ním kolaborující milice se z tohoto území stáhnout.
Od masivního bombardování Libanonu v roce 2006 Izrael mnohokrát narušil libanonskou suverenitu – podle samotného OSN. Ale jeho konstantní přelety v libanonském vzdušném prostoru a únosy libanonských občanů, jež představují jedny z mnoha případů porušení suverenity Libanonu, nikdy nepodnítily “diplomatické a právní důsledky“, které by přivedly Izrael k odpovědnosti.
Podobně Izrael již od roku 1967 okupuje Golanské výšiny, které patří Sýrii (ta je rovněž členským státem OSN od roku 1945). V oblasti Golanských výšin nedocházelo prakticky k žádnému ozbrojenému odporu, stejně jako mezinárodní společenství nevyvíjelo na Izrael žádný nátlak, aby se z tohoto území stáhl a umožnil syrským uprchlíkům návrat do svých domovů.
Dokonce i poté, co Izrael toto území v roce 1981 nelegálně anektoval – tento krok byl odsouzen Radou bezpečnosti OSN – umožnilo mlčení mezinárodního společenství, aby ve své kolonizaci Golanských výšin nerušeně pokračoval.
Proč by situace v “Palestinském státě“ měla být jiná?
Vítězství ‘na papíře’
Snaha o zajištění diplomatického uznání pro imaginární palestinský stát, který se bude rozkládat na zlomku území historické Palestiny, je zoufalou strategií palestinského vedení, které vyčerpalo všechny možnosti, ztratilo legitimitu a stalo se pro Palestince závažnou překážkou na cestě za znovuzískáním svých práv.
Přílišné spoléhání se na diplomatická fóra a dobrou vůli “mezinárodní komunity“ již bylo v minulosti vyzkoušeno a nepřineslo žádné výsledky. Připomeňme, že v roce 2004 PS vynaložila nemalé úsilí k získání poradního rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora (MSD) v Haagu, které potvrdilo, že je izraelská apartheidní zeď na Západním břehu Jordánu nelegální a musí být stržena.
Ale kromě získání tohoto rozhodnutí neměla PS absolutně žádnou strategii k mobilizaci Palestinců a jejich spojenců, aby vyvíjeli nátlak na mezinárodní komunitu a požadovali jeho implementaci. Bylo to vítězství na papíře, které nepřineslo žádnou reálnou změnu.
Ve skutečnosti existují závažné důkazy o tom, že zatímco byli diplomatický sbor a vyjednávači PS zaneprázdněni v Haagu, snažilo se palestinské vedení potlačit snahy organizací palestinské občanské společnosti na Západním břehu a ve Východním Jeruzalémě o pořádání aktivit zaměřených na zvýšení povědomí o rozhodnutí MSD, téměř jistě na základě tlaku ze strany Izraele a Spojených států.
Byla by vláda “nezávislé Palestiny“, která by byla nadále pod izraelskou okupací a závislá na finanční podpoře ze strany USA a EU, v budoucnu schopna se postavit podobnému nátlaku? Historie PS nenabízí žádný důvod k optimismu.
I přes tyto snahy mělo rozhodnutí MSD jeden důležitý dopad. Nebyla to ale PS ani OOP, kdo začal mobilizovat.
Byla to palestinská občanská společnost, která nezávisle na nich, pod dojmem nečinnosti světových vlád a jejich neschopnosti prosadit rozhodnutí MSD, vydala palestinskou Výzvu k bojkotu, stažení investic a uvalování sankcí na Izrael (BDS).
Cílem této kampaně je pomocí občanských bojkotů, podobných těm, které pomohly ukončit apartheid v Jižní Africe, izolovat Izrael a tlačit na něj, aby začal respektovat práva Palestinců a mezinárodní úmluvy.
Namísto fetišizace “státnosti” se kampaň BDS zaměřuje na práva a skutečnosti: volá po ukončení izraelské okupace a kolonizace veškerých arabských území dobytých v roce 1967, úplné rovnosti palestinských občanů Izraele a uznání a implementaci práv palestinských uprchlíků. Tyto požadavky jsou plně v souladu s Všeobecnou deklarací lidských práv a mezinárodním právem.
PS tuto kampaň nikdy oficiálně nepodpořila a ve skutečnosti se snažila od ní odvést pozornost a podkopat její cíle tím, že vyzývala k polovičatému bojkotu zboží pocházejícího z izraelských osad, zatímco aktivně podporovala obchod s Izraelem, v rozporu s výzvou BDS.
Stát nebo Bantustán?
Mnozí správně přirovnali palestinský “stát“ v podobě, v jaké si jej představují PS a její sponzoři, k “bantustánům” apartheidní Jižní Afriky.
Bantustány byly formálně nezávislé státy, ustavené apartheidním režimem. Cílem bylo udělení “občanství” černošským obyvatelům. Pro apartheidní vládu však představovaly pouze způsob, jak odvrátit jejich požadavky na skutečnou rovnost.
Světové vlády se nenechaly tímto trikem zmást a odmítly bantustány uznat. Rozuměly totiž tomu, že diplomatické uznání těchto celků by ve skutečnosti zvrátilo úsilí o ukončení jihoafrického apartheidu.
Jedinou zemí, která udržovala rozsáhlé vztahy s bantustány – umožnila jim otevřít diplomatické mise na svém území a často přijímala oficiální návštěvy jejich představitelů – byl, nikoliv náhodou, Izrael. Ten na bantustány nahlížel jako na model, podle kterého bude jednoho dne ovládat Palestince.
Uznání palestinského “státu”, který bude nadále pod izraelskou okupací, by jistě zpevnilo a udrželo privilegia a pozice nezvolených představitelů PS, nemělo by však žádný dopad na změnu podmínek nebo obnovení práv miliónů Palestinců, nejen na územích okupovaných během války v červnu 1967, ale i v samotném Izraeli a v diaspoře.
Namísto zvýšení mezinárodního tlaku na Izrael může uznání palestinského státu v OSN dokonce umožnit zemím, které zcela selhaly v jejich povinnosti přimět Izrael k dodržování mezinárodního práva, aby si mohly nad otázkou Palestiny umýt ruce a využívat k tomu mantru “uznali jsme Palestinu, co více po nás požadujete?” jako své alibi.
Palestinci a jejich spojenci by se neměli tímto absurdním mezinárodním divadlem nechat rozptýlit a měli by se nadále soustředit na budování širšího a hlubšího hnutí BDS s cílem ukončit izraelský apartheid všude tam, kde je přítomen, a to jednou provždy.
Ali Abunimah je autorem knihy “Jeden stát: Smělý návrh na ukončení izraelsko-palestinské bezvýchodné situace“. Přispěl rovněž do publikace “Goldstoneova zpráva: Dědictví průlomového vyšetřování konfliktu v Gaze“. Je spoluzakladatelem online magazínu Electronic Intifada a politickým poradcem pro palestinský think-tank Al-Shabaka.
