Ano, francouzská Národní fronta je populistická strana. Nikdy se ale nezřekla ani svých fašistických kořenů a dodnes funguje jako cesta do vysoké politiky pro rasisty, antisemity a zastánce autoritativních způsobů vládnutí. Před plánovanou návštěvou Marine Le Pen v Praze je čas si tato fakta zopakovat.
Letošní prezidentské volby ve Francii byly pravděpodobně nejsledovanější událost evropské politiky. Novináři největších agentur ostře sledovali každé slovo obou hlavních kandidátů, Emmanuela Macrona i jeho protivnice Marine Le Pen. Ultrapravicová strana Národní fronta, jejíž vedení Marine Le Pen zdědila po svém otci, doposud nikdy nebyla v lepší pozici. I když jí nálepka „trochu extrémní strany“ zůstala, média o Národní frontě informovala spíš jako o populistickém uskupení. Je to výsledek dlouholeté snahy jejího vedení o změnu image z party neonacistických násilníků na důveryhodnou politickou stranu. Národní fronta ovšem ve skutečnosti stále plní funkci zastřešujícího subjektu pro různé francouzské ultrapravicové a ultranacionalistické projekty a nikdy se nevzdala svých fašistických ideologických základů. Rasismus a antisemitismus jen naoko nahradila hysterickým brojením proti Islámu a imigraci.
„N“ jako nacistická, „F“ jako fašistická
Kořeny současné Národní fronty sahají do roku 1972. V jejích základech stály tři politické skupiny otevřeně se hlásící k fašismu a rasismu a navázané na militantní bojůvky. Vedení Ordre noveau (Nový řád), Occident (Západ) a Groupe Union Défense (GUD) tehdy zareagovala na roztříštěnost francouzské ultrapravice a založila Národní frontu pro francouzskou jednotu. Ta měla spojit celou francouzskou ultrapravici a dát jí novou tvář, která by byla přijatelnější pro veřejnost a vydláždila fašistům cestu do parlamentní politiky. Už tehdy si francouzští fašisté uvědomovali, že s image pouličních násilníků a obdivovatelů Hitlera a Mussoliniho to daleko nedotáhnou. Prvním předsedou Národní fronty se stal Jean-Marie Le Pen, vitální čtyřicátník se zkušenostmi z militantní Organizace tajné armády, která se snažila zabránit vymanění se Alžírska z francouzské koloniální nadvlády. Ve vedení ho doplnili mimo jiné i jeden z prvních popíračů Holokaustu François Duprat nebo bývalý člen Waffen SS Pierre Bousquet.
Pod Le Penovým vedením Národní fronta postupně naskočila na vlnu takzvané Nové pravice, začala se přeorientovávat z tvrdého rasismu k politice národní identity a hledat cesty k širší podpoře od různých společenských vrstev. Fašisté tehdy jednoduše převlékli kabát, kterým se prezentovali navenek, ale v základu jejich postoje zůstaly stejné. Jen namísto vrozené nadřazenosti bílé rasy začali mluvit o potřebě chránit bílou evropskou identitu. Le Pen si ale stejně nikdy neodpouštěl veřejné antisemitské poznámky a také vždy horlivě bránil Vichisty – francouzské kolaboranty s nacistickým režimem za druhé svétové války. Nutno podotknout, že Le Pen musel občasné extrémní výroky použít, aby ujistil tvrdé jádro svých fašistických podpůrců, že s nimi je pořád na jedné lodi. Budování „fašismu s lidskou tváří“ řízené Národní frontou ovšem neznamenalo, že by utichlo rasistické pouliční násilí páchané členy jejích zakladatelských organizací. Spíš naopak. O to víc se Národní fronta musela snažit tyto případy schovávat pod koberec. Některé však neututlala. V roce 1995 například aktivisté Národní fronty střelili do zad teenagera Ibrahima Ali-Abdallaha a během pochodu v Paříži hodili do řeky marockého imigranta Brahima Bouhaneho. V roce 2008 se člen Národní fronty podílel na vypálení mešity a takto by se dalo pokračovat dále.
Jean-Marie Le Pen Národní frontu vedl od počátku až do roku 2011 a dá se říct, že celá jeho politika se řídila osvědčenou fašistickou strategií – zmítala se mezi často protichůdnými názory v závislosti na tom, co bylo zrovna výhodnější pro prosazování ultranacionalistické agendy, silné role státu a autoritativního způsobu vládnutí. Server Jacobin například připomíná, že sám Le Pen se v 80. letech tituloval jako „francouzský Reagan“ a zastával tvrdou neoliberální politiku, ale po vyhoření tradičních levicových stran na počátku 90. let ucítil příležitost a velmi rychle se přeorientoval a začal hájit práva pracujících, aby si získal jejich podporu. Le Pen je často považován za pouhého populistu, ale je nutné si uvědomit, že jeho politická orientace je nad slunce jasná. Jeho populistické kroky byly vždy jen nástroji, jak prorážet cestu ultranacionalistů a fašistů k moci.
Špatně provedená plastická operace
Když v roce 2011 převzala vedení Národní fronty Marine Le Pen, dcera Jean-Marie Le Pena, přišla s ní i velká změna veřejné prezentace strany. Sama politička jí nazvala de-démonizací – chtěla se zbavit stigmatu strany nostalgicky vzpomínající na dobu, kdy Evropě vládnul Hitler. Generační rozdíl jí umožnil částečně se uvolnit z vlivu vrstevníků svého otce a veřejně se obránit zády k antisemitismu, kterého se Jean-Marie Le Pen nikdy nezřekl. Situace došla tak daleko, že dlouholetý předseda Národní fronty byl nakonec ze strany vyhozen, protože své antisemitské výboje nedokázal krotit a prohlásil, že plynové komory byly jen „historický detail“. Pro novou předsedkyni bylo vymazání antisemitismu z veřejného obrazu strany naprosto klíčové, protože přeci jen příliš připomínal válečná zvěrstva a brzdil její postup k většímu počtu voličů. Uvolněný post hlavních škůdců národa a evropské kultury v ideologickém schématu Národní fronty obratem obsadili imigranti, Romové a Muslimové. Tvrdé vystupování proti těmto skupinám už nebylo tak kontroverzní jako výroky proti Židům. Na rozdmýchávání nenávisti proti nim se také chytily i další francouzské strany, které přistoupily na rétorickou hru Národní fronty, s níž soupeřily o voliče. Tato strategie zafungovala a letos se Marine Le Pen utkala (byť neúspěšně) s Emmanuelem Macronem o prezidentský post.
Snahu působit na veřejnost víceméně korektně a přitom neustupovat z nastolené ideologické linie dokumentuje následující úryvek z vzdělávací brožurky "Obraz Národní fronty," kterou historička Valérie Igounet vynesla z interního archivu strany:
„Cokoliv, co může být řečeno jedním způsobem, se dá se stejnou silou silou říct i jazykem, který veřejnost přijme. Takže například místo toho, abyste řekli 'pojďme naházet negry do moře,' řekněte, že 'pro imigranty ze zemí Třetího světa by měl být zorganizován návrat domů.'“
Přes kosmetické úpravy veřejné tváře Národní fronty strana stojí v zásadě na stejných fašistických hodnotách, jako ve svých začátcích – klíčová je pro ní jednota etnicky homogenního národa a silná autoritativní úloha státu. Dodnes si také, podobně jako většina tradičních fašistických stran, drží svou paramilitární složku Département Protection et Sécurité (Oddělení ochrany a bezpečnosti) čítající přes 1000 členů. Svůj silný vliv na stranu i nadále hájí někteří aktivisté z její první generace. V blízkém okruhu Marine Le Pen se pohybují například bývalí militanti GUD Frédéric Chatillon a Axel Loustau. Na jihu Francie zároveň síli frakce Národní fronty, která razí její původní tvrdší styl. Vede jí Marion Maréchal – Le Pen, neteř předsedkyně strany.
Fašisté, spojme síly!
Jak se v posledních letech potvrzuje, Národní fronta stále plní svůj hlavní účel, za kterým byla založena – spojuje francouzskou ultrapravici. Nejvýraznější je propojení s hnutím takzvaných "identitářů", což je jedna z nejnovějších inkarnací Nové pravice stojící na hodnotách nacionalismu a etno-regionalismu, která je ale často spojována i s klasickým rasismem. V Česku toto hnutí vystupuje pod názvem Generace identity. Národní fronta a identitáři sdílí podobné apokalyptické vize o invazi migrantů rozdupávajících evropskou kulturu. Le Pen ale vidí budoucnost v silném, centrálně a autoritativně řízeném národním státu, zatímco identitáři sní o jednotné Evropě vzájemně spolupracujících etnicky-regionálních skupin. To ale nebrání jejich spolupráci. Někteří z aktivistů francouzské Generace identity nebo Identitářského bloku zastávají v Národní frontě vysoké pozice. Ukázkovým příkladem je Philippe Vardon. Dnešní viceprezident Národní fronty v regionu Provence-Alpes-Côte d’Azur byl v 90. letech zpěvákem neonacistické kapely Fraction Hexagone, po roce 2000 se angažoval v revoluční nacionalistické organizaci Unité Radicale (ta byla spojena s neúspěšným atentátem na francouzského prezidenta Chiraca a v roce 2002 zakázána kvůli antisemitismu, propagaci rasismu a vybízení k diskriminaci, nenávisti a násilí). Později Vardon spoluzakádal skupinu Jenunesses Identitaires (Mladí identitáři), která se prezentovala hlavně hlasitým antiislamismem schovaným za ochranu evropské identity. V roce 2007 byli její zakladatelé odsouzeni za oživení Unité Radicale a Vardon si za to vysloužil pokutu a čtyři měsíce ve vězení podmíněně. V roce 2014 dostal šest měsíců natvrdo za rasový útok za použití slzného plynu a nože. Letos Národní frontě způsobil menší skandál další identitářský výtečník. Tehdejší šéf strany v Nice se nechal unést jejím historickým zaměřením a prohlásil, že během Holocaustu nedocházelo k tolika masovým vraždám, jak se říká. Stálo ho to pozici. Podobně jako u většiny evropských stran podobného ražení měla i Národní fronta problémy se členy, kteří kandidovaly ve volbách a v médiích se objevily kompromitující fotky s nacistickými symboly.
Je zřejmé, že Le Pen udržuje kontakty i s dalšími skupinami francouzské krajní pravice. Před několika lety jí například měl na trzích v Hénin-Beumont doprovázet Serge "Batskin" Ayoub, vůdce Mladých revolučních nacionalistů (pikantní je, že ačkoliv horlivě bojuje proti migraci, sám má libanonské kořeny). Tato skupina byla po vraždě mladého antifašisty Clémenta Mérica zakázána. O případech členů Národní fronty zachycených, jak hajlují nebo pózují s nacistickými vlajkami, asi nemá cenu se rozepisovat. Dají se najít asi tak stejně často, jako u členů DSSS.
Export demagogie
Jak jsme připomněli v několika starších článcích, Národní fronta svou politiku neprosazuje jen na národní úrovni. Hraje významnou roli v síti evropských ultrapravicových stran, které ostře vystupují proti Evropské unii a hájí tvrdé nacionalistické postoje. Na stole jsou také silné důkazy o napojení Národní fronty na Rusko, konkrétně na kruhy okolo současného prezidenta Vladimira Putina. Podle zjištění investigativního časopisu Mediapart měla prezidentská kampaň Marine Le Pen být z velké části dotována z půjčky, kterou měla Národní fronta získat od ruské banky s vazbami na Kreml. Údajně mělo jít o 40 miliónů Euro. Podpora Národní fronty je Kremlem vnímána jako strategický krok a moskevský pro-vládně orientovaný think-tank Centrum pro strategickou komunikaci ve dva roky starém dokumentu navrhuje, aby ruský prezident opakoval krok s Národní frontou a podobně navázal vztahy s dalšími stranami po Evropě.
Marine Le Pen v současnosti předsedá euroskeptické nacionalisticky orientované frakci europarlamentu nazvané Evropa národů a svobody (ENF). Kromě Národní fronty mezi členské organizace patří nizozemská Strana pro svobodu Geerta Wilderse, italská Liga severu, Alternativa pro Německo nebo Svobodná strana Rakouska. 15. a 16. prosince se mají členové ENF včetně Le Pen setkat v TOP hotelu Praha. Kongres organizuje Tomio Okamura z SPD, který je také členem frakce.
Stop kongresu ENF v Praze
Z vývoje Národní fronty je zřejmé, že není jen běžná západoevropská populistická strana. Národní fronta je fašistická strana, která dokáže obratně zacházet s PR nástroji tak, aby nepůsobila přiliš nedůvěryhodně pro masy voličů a zároveň aby se příliš neodklonila od svých ideologických kořenů. Ačkoliv v Česku existují tendence označovat za fašistickou stranu okamurovu SPD, srovnání není na místě. SPD jsou populisté bez jasného ideologického ukotvení a narozdíl od Národní fronty jim absolutně chybí podpora ze strany české ultrapravicové scény. Okamura ultrapravici mnohem více štěpí než spojuje a dle dosavadních zkušeností se dá očekávat, že SPD dříve nebo později pohoří kvůli tunelům nebo vnitřním neshodám. Okamurovy neustálé pokusy dovážet do Česka zahraniční prominenty fašistické a xenofobní scény ale nelze tolerovat.
V době plánovaného konání kongresu ENF organizuje Iniciativa Ne rasismu! protiakci. Navečer 15. prosince svolává demonstraci do centra Prahy a na sobotu 16. prosince vyzývá k nenásilné blokádě TOP hotelu Praha. Pozvánku můžete najít na facebookové události.