Když se v kostele těší ze smrti… (Hejnice - říjen 2009)
Do Hejnice jsem přijel pár minut poté, co průvod vyrazil. Viděl jsem povoz tažený dvěma koňmi, kočírovaný čtyřmi veselými teenagery a naložený dvěma mrtvými. Srnčetem a danělou, samicí daňka. Vjel jsem do první ulice, kde se dalo zaparkovat, vyskočil z auta a běžel fotit. Bohužel jsem zaparkoval v zákazu vjezdu, bohužel naproti policejní stanici a bohužel za 500Kč. V tu chvíli mi to bylo celkem jedno.
Díval jsem se na lidi v průvodu. Na školní mládež, většinou zřejmě z místní lesnické školy. Na děti zaujaté tím, co se děje. Na jejich maminky, tatínky, babičky i dědy. Na ženy a muže v lesnických uniformách, některé se psy, jiné se zelenými prapory, další s pochodněmi. Na sokolníky v kostýmech a sokoli na rukou. Na koně osedlané jinými lidmi v kostýmech a v čele na koňském hřbetu se vezoucí bohyni Dianu a sv. Huberta. Prý bohyni lovu a patrona myslivců.
Dřevěný povoz se zvířaty obětovanými katolickému bohu a jeho mafii, pardon, chtěl jsem říci církvi (Pochopitelný omyl, že?), byl po stranách vyzdobený květinami a mrtvá zvířata ležela na zelených větvích a se zelenou větvičkou vloženou do úst. Srnče i daněla byly rozřezané od krku přes břicho až po ocas a vyvrhnuté z vnitřností. Daněla měla větvičku vloženou i do střelné rány na boku. Oči měla podlité krví a krev kolem očí. Jakoby ji plakala.
Průvod zastavil před obecním úřadem, pomazlil se s obecním pánem a pokračoval k bazilice Navštívení Panny Marie, která není panna, protože jsem s ní už dvakrát spal. (To jen mezi námi.)
Před chrámem nás přivítal kněz, očividně dojatý celou tou svatou událostí a své dojetí potvrdil poté, kdy začal promlouvat v chrámu. Nejprve nás zasvětil do svých rodinných svazků, takže teď už vím, že jeho strýc je také lesník a on je tomu rád. Zamyslel se, jestli je lepší říkat myslivec nebo lovec a prý asi myslivec, protože lovec je takové škaredé. Mluvil o tom, kolik práce musí myslivci udělat v lese, aby tam potom ten návštěvník mohl přijít a aby se potěšilo oko člověka a samozřejmě také duše člověka. Pochválil výzdobu kolem oltáře, že je vidět kolik práce s ní bylo a že to až bere za srdce.
Výzdoba, tolik těšící kněze, byla, podle mého, ubohá a hloupá a trochu jako výsměch. Po levé straně oltáře kříž, na něm v bolesti svěšený Ježíš s krvavou ránou na boku. Stejně jako obětovaná daněla, jak řekla dívka, která byla se mnou. Kříž byl ozdobený lebkou s parožím. Po obou stranách oltáře vycpaná zvířata. Jezevec, liška, volavka a kuna, která byla dokonce připevněná do větví stromku, jakože šplhá. Květiny. Ovoce a kaštany v mísách. Z jedné strany oltáře mrtvola daněly, z druhé strany mrtvola srnčete. Před lavicemi sokolníci, muži a ženy v kostýmech a lesnických uniformách. Planoucí pochodně a živá myslivecká hudba. Lidé v lavicích naslouchali a kněz žvanil, modlil se a žehnal.
Poté byli dva adepti pasování na myslivce, kněz rozdal oplatky a mše skončila. Chrám byl skoro prázdný. Jen důchodkyně a důchodci si prohlíželi obětiny, začalo se uklízet, hudebníci si vlezli mezi vycpaná zvířata a zastřelenou danělu, aby zapózovali fotografovi, moji přítelkyni vysvětloval jeden z myslivců, že tohle vycpané je jezevec a tohle zastřelené srnče a já jsem ještě fotil, chodil kolem těch běsů a ačkoli vím, že to bylo k ničemu, pohladil jsem danělu po hlavě a po červených slzách.
Více o svatohubertské tradici:
O mrtvém jelenu, hloupé tradici a jejím posvěcení (Plumlov – říjen 2008)
A ještě jednou fotoreportáž z Hejnice: