Francie

Na tento článek je přesměrováno heslo Francouzská republika. Tento článek pojednává o státu v Západní Evropě. Další významy jsou uvedeny v článku Francouzská republika (rozcestník).

Francouzská republika République française
vlajka znak
Hymna: Marseillaisa
Motto: Liberté, Égalité, Fraternité (francouzsky volnost, rovnost, bratrství)
Geografie
Poloha Francie
Hlavní město:	Paříž
Rozloha:	543 965 km² (47. na světě) z toho 0,26 % vodní plochy
Nejvyšší bod:	Mont Blanc (4 810,45 m n. m.)
Časové pásmo:	+1
Poloha:	47°0′ s. š., 2°0′ v. d.
Obyvatelstvo
Počet obyvatel:	66 836 154 (21. na světě, 2016)
Hustota zalidnění:	111 ob. / km² (95. na světě)
HDI:	▼ 0,872 (velmi vysoký) (14. na světě, 2010)
Jazyk:	francouzština
Náboženství:	římskokatolické 83–88 %, islám 5–10 %, protestantismus 2 %, judaismus 1 %
Státní útvar
Státní zřízení:	poloprezidentská republika
Vznik:	4. září 1870 (vyhlášení Třetí republiky)
Prezident:	François Hollande
Předseda vlády:	Bernard Cazeneuve
Měna:	Euro (EUR)
HDP/obyv. (PPP):	41181 absolutní: 36 557 USD (24. na světě, 2015)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1:	250 FRA FR
MPZ:	F
Telefonní předvolba:	+33
Národní TLD:	.fr
multimediální obsah na Commons

Francie (francouzsky La France, výslovnost /fʀɑ̃s/), oficiální název Francouzská republika (francouzsky République française, výslovnost /ʀepyblik fʀɑ̃sɛz/) je demokratický stát, jehož většina území (někdy označovaná jako Metropolitní Francie) se nachází v západní Evropě. Francouzskou republiku tvoří i tzv. Zámořská Francie, která zahrnuje území v Karibiku, Severní a Jižní Americe, v Indickém oceánu a Oceánii. Francouzi metropolitní Francii kvůli jejímu geografickému tvaru často přezdívají L'Hexagone (šestiúhelník). K Francii patří také malý ostrov Korsika.

Je členskou zemí Severoatlantické aliance a je jedním ze zakládajících členů Evropské unie a Organizace spojených národů. Je jedním z pěti stálých členů Rady bezpečnosti OSN s právem veta, jednou z osmi uznaných jaderných mocností a členem sdružení osmi nejvyspělejších států světa G8. Spolu se Spojeným královstvím je Francie jedinou doposud existující koloniální velmocí.

Dějiny

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Francie.

Jeskynní malba v Lascaux

Eugène Delacroix - La liberté guidant le peuple, Svoboda vedoucí lid, Symbol Francouzské revoluce

Hranice současné Francie zhruba souhlasí s těmi z dob starověké Galie obývané keltským kmenem Galů. Galie byla podrobena v 1. století př. n. l. Římany a Galové částečně převzali latinský jazyk i kulturu. S romanizací území souvisí i časné šíření křesťanství od 2. a 3. století. Galské východní hranice byly ve 4. století obsazeny germánskými kmeny, převážně Franky, kteří později dali zemi její dnešní jméno. Existence Francie jako samostatného státu se tradičně datuje od rozděleni Francké říše roku 843 na (Francia orientalis) na východě, Francia occidentalis na západě a Lotharingii ve středu. Z Východní Francké Říše se stala Svatá říše římská, západní část dala vzniknout dnešní Francii.

Potomci Karla Velikého vládli Francii až do roku 987, kdy byl korunován králem Hugo Kapet. Jeho potomci, Kapetovci a jejich vedlejší větve z Valois a Bourboni postupně pomocí série válek a dědictví sjednotili území pod centrální panovnickou moc. Od 12. století angličtí králové z rodu Plantagenetů ovládali rozsáhlá území západní Francie a k vyhnání Angličanů z Francie došlo teprve na konci stoleté války mezi Anglií a Francií v 15. století. Ve druhé polovině 16. století Francii zasáhly náboženské války mezi hugenoty a katolíky. Monarchie dosáhla své největší moci za vlády Ludvíka XIV, který vládl v 2. polovině 17. a začátkem 18. století. V té době měla Francie velký vliv na evropskou politiku, ekonomii a kulturu. Byla nejlidnatějším státem v Evropě a třetím na světě po Číně a Indii. Ve válce o španělské dědictví Francie dosáhla dosazení Bourbonů na španělský trůn, zároveň se však postupně propadala do rekordní zadluženosti a ekonomického úpadku a v sedmileté válce v důsledku porážky od Velké Británie přišla o svou koloniální říši v Indii a Kanadě.

Úpadek říše se za následníků Ludvíka XIV. stále prohluboval a byl jednou z příčin Francouzské revoluce, která propukla v roce 1789 a vedla 3. září 1791 k nahrazení absolutistické monarchie konstituční, 22. září 1792 byla následně nastolena První republika. Vláda však ve skutečnosti zůstala v rukou revolučního kabinetu. 22. srpna 1795 byla vyhlášena ústava roku III, vlády se chopilo direktorium. Následně v roce 1799 ovládl republiku Napoleon Bonaparte, stal se prvním konzulem a 18. května 1804 státním převratem založil první francouzské císařství, jehož se stal prvním panovníkem. Napoleon na krátkou dobu ovládl většinu Evropy, bojoval se Spojeným Královstvím, Pruskem, Rakouskem a Ruskem, založil nová království, do jejichž čela dosadil členy své rodiny. Po neúspěšné invazi do Ruska a porážce v bitvě u Lipska už nebyl schopen čelit aliančním armádám a v dubnu 1814 abdikoval. Poté došlo k restauraci bourbonského království. Během Vídeňského kongresu uprchl z vyhnanství na ostrově Elba a nakrátko obnovil císařství. Definitivně poražen byl v bitvě u Waterloo.

V roce 1830 dala Červencová revoluce vzniknout konstituční monarchii v čele s vedlejší větví Bourbonů, nahrazené roku 1848 Druhou republikou. Její existence byla zanedlouho ukončena zvolením dosavadního prezidenta a císařova synovce Ludvíka Napoleona císařem (jako Napoleona III.), který byl zajat po prohrané prusko-francouzské válce roku 1870, kdy vznikla Třetí republika.

Ačkoliv vyšla Francie vítězně z první i druhé světové války, ztrácela během 20. století postupně bývalé velmocenské postavení. Po II. světové válce vznikla Čtvrtá republika. V roce 1958 byla nastolena současná Pátá republika v čele s generálem Charlesem de Gaullem. V důsledku válek v Indočíně a Alžírsku a vlně dekolonizace po roce 1960 přišla Francie o většinu svých kolonií v Africe a Asii.

V posledních desetiletích se Francie smířila s Německem a ve spojení s ním usiluje o politickou a ekonomickou integraci Evropy. Francie byla v čele států podporujících urychlení rozšíření měnové unie, kterou chtěla dosáhnout vytvoření více sjednocené a schopné Evropské politiky, obrany a bezpečnostního aparátu. V referendu o přijetí Smlouvy o Evropské ústavě však 55 % francouzských občanů hlasovalo proti.

Původ francouzského národa

Alegorická postava Marianne, jednoho ze symbolů francouzského národa

Ačkoliv Francii obvykle vnímáme jako jednolitý národní stát, při pohledu na rané dějiny Francie je patrné, že - slovy André Mauroise - „jakási francouzská rasa nikdy neexistovala“. Francouzi se vyznačují značně různorodým národnostním původem, který je stejně jako jejich dějiny výsledkem mnoha vlivů. V průběhu svých dějin zažila Francie množství přistěhovaleckých vln (což je příznačné i pro současnou Francii). Tato skutečnost je zřejmější při uvědomění si geografické polohy Francie na západním okraji evropského kontinentu. Jejím vlivem byla Francie místem, kde se zastavovaly invaze a usazovali se vetřelci. Navíc přestože dnešní Francie má přirozené hranice, z historického hlediska nebyla nijak uzavřeným celkem. Na jejím území se tak od počátku dějin setkáváme s nejrozličnějšími národy — Kelty, Řeky, Římany, Germány, Franky, Normany, Židy, Španěly, Portugalci, Italy, Alžířany a mnoha dalšími.

Nejvýznamnější stopy v dějinách Francie zanechaly vlivy Galů (což byla ta část Keltů, která se usadila ve Francii), Římanů a Franků, přičemž první dva na přelomu tisíciletí splynuly dohromady a třetí dal Francii jméno. Přístup k imigrantům byl na území Francie téměř výhradně asimilační, což znamená, že kultura, jazyk a genetické dispozice nově příchozích se rozpouštěly mezi zde již dříve usazeným obyvatelstvem, přičemž je samozřejmě do jisté míry i obohacovaly. Z hlediska civilizačního byl nejzásadnější vliv galorománské kultury, což se odráží i na dnešní podobě francouzštiny, kterou řadíme mezi románské jazyky. Výskyt mnoha oblastních jazyků, které většinou nemají s latinským původem příliš společného (bretonština, baskičtina, korsičtina, vlámština nebo alsaské nářečí němčiny), však velmi názorně dokládá, že utváření francouzského národa bylo mnohem složitější a nejednoznačnější. Ještě v první polovině 20. století byla každodenním jazykem většiny venkovského obyvatelstva v jižní třetině Francie románská okcitánština, která má blízko ke katalánštině. „Ačkoliv staletí trvající centralizační tlaky stmelily Francouze do jediného národa se silným citem pro národní identitu“, byl tento národ utvářen množstvím rozdílných etnik. A právě z této historické rozmanitosti pochází kulturní a jazykové bohatství dnešní Francie.

Geografie

Podrobnější informace naleznete v článku Geografie Francie.

Osídlení s počtem obyvatel přesahujícím 100 000

Mapa Francie

Největší část území Francie (metropolitní Francie) se nachází v západní Evropě, kde hraniční na severovýchodě s Belgií (délka hranic 620 km) a Lucemburskem (73 km), na východě s Německem (450 km) a Švýcarskem (572 km), na jihovýchodě s Itálií (515 km) a na jihu se Španělskem (649 km), Andorrou (56,6 km) a Monakem (4,5 km). Francouzská republika je tvořena i tzv. zámořskou Francií, která sestává z území v Severní a Jižní Americe (kde má Francouzská Guyana 673 km dlouhou hranici s Brazílií a 520 km se Surinamem), v Indickém a Tichém oceánu, Karibiku (ostrov Svatý Martin je rozdělen na francouzskou a nizozemskou část hranicí o délce 10,2 km) a Antarktidě. (suverenita deklarovaná v Antarktidě nebyla uznána většinou jiných zemí — viz Antarktický smluvní systém).

Evropská část Francie zaujímá plochu 543 965 km². Na severu a západě je krajina rovinatá s mírným vlněním, na zbytku území převážně pahorkatá a hornatá. Ve francouzských Alpách se nachází nejvyšší bod západní Evropy Mont Blanc (4 810 m). Další hornaté kraje země zahrnují Pyreneje, Centrální masív, Jura, Vogézy, Armorský masív a Ardeny. Největšími francouzskými řekami jsou Loira, Rhône (pramenící ve Švýcarsku), Garonna (ve Španělsku), Seina a část toku Rýnu. Loira je zároveň také nejdelší francouzskou řekou.

Města

Podrobnější informace naleznete v článku Seznam měst ve Francii.

Kromě hlavního města Paříže, v jejíž aglomeraci žije přes 12 milionů lidí, jsou největšími městy Marseille, Lyon, Toulouse, Nice, Nantes, Štrasburk, Montpellier, Bordeaux, Lille, Rennes.

Vláda a politika

Podrobnější informace naleznete v článku Politický systém Francie.

Základní principy, které musí Francouzská republika respektovat vychází z Deklarace práv člověka a občana z roku 1789

Ústava Páté republiky byla schválena 28. srpna 1958. Výrazně posílila autoritu výkonného výboru ve vztahu k parlamentu.

Francie je zastupitelská demokracie a poloprezidentská republika. Podle ústavy je francouzský prezident volen přímo na období pěti let (původně sedm let). Prezidentská rada zabezpečuje regulérní fungování moci lidu a kontinuitu státu. Prezident jmenuje předsedu vlády, předsedá kabinetu, velí ozbrojeným silám a uzavírá mezinárodní smlouvy.

Národní shromáždění (Assemblée Nationale) je dolní komorou parlamentu. Jeho členové jsou voleni přímo na pětileté období a všechna křesla jsou volena v jediných volbách. Národní shromáždění má právo rozpustit vládu a tím tedy většinová volba Shromáždění určuje rozhodování vlády. Senátoři jsou vybíráni volební akademií na dobu devíti let a jedna třetina Senátu se mění každé tři roky (počínaje rokem 2007). Legislativa Senátu je omezená; pokud se tyto dvě komory neshodují v nějakém bodě (s výjimkou ústavních práv), Národní shromáždění má poslední slovo. Vláda má silný vliv na utváření programu Parlamentu.

Zahraniční vztahy

Francie je zakládajícím členem Evropské unie a to velikou měrou definuje francouzskou zahraniční politiku. 29. května 2005 Francie odmítla v referendu ratifikování Evropské ústavy, když přibližně 55 % obyvatel vyslovilo své „ne“. Francie je členem SPC (Sekretariát Pacifické komunity, Secretariat of the Pacific Community) a COI (Komise Indického oceánu, Indian Ocean Commission). Francie je vedoucím členem Mezinárodní organizace frankofonie (La Francophonie, International Organisation of Francophonie), která sdružuje 51 francouzsky mluvících států.

Ve Francii sídlí Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, UNESCO, Mezinárodní úřad pro míry a váhy a Interpol.

Administrativní dělení

Podrobnější informace naleznete v článku Administrativní dělení Francie.

Podrobnější informace naleznete v článcích Regiony Francie, Francouzské departementy a Zámořská Francie.

Území tvořící Francouzskou republiku zobrazené ve stejném měřítku

Francie se skládá z 18 regionů. Ty jsou dále děleny do 101 departementů, které jsou očíslovány (podle pořadí v abecedě), což má následně význam např. pro směrovací čísla nebo poznávací značky aut. 13 regionů leží v evropské části Francie (France métropolitaine), z nichž jeden tvoří Korsika se zvláštním statutem (collectivité territoriale), a zbylých pět je tvořeno vždy jen jedním departmentem a bývají tak označovány jako zámořské departementy a zámořské regiony (Départements et régions d'outre-mer, zkratka DOM-ROM, jmenovitě se jedná o Réunion, Mayotte, Francouzskou Guyanu, Martinik a Guadeloupe).

Departmenty se dále rozdělují na 342 arrondisementů, do kterých se nevolí žádné zastupitelstvo a které mají smysl pouze pro zařazení a administraci. Arrondisementy se člení na 2054 kantonů, ale ty opět slouží jen k administraci a rozdělení voličů. Poslední článek tvoří obce, kterých je ve Francii 36 700. Obce jsou samosprávné s voleným zastupitelstvem (obecní rada).

Původně měly arrondisementy i kantony určité pravomoci a vlastní zastupitelstva, v případě městských obvodů tento stav skončil rokem 1940 díky vládě ve Vichy a definitivně odstraněn založením Čtvrté republiky v roce 1946. V případě kantonů tomu tak bylo mnohem dříve.

Kromě 18 regionů a 101 departmentů pod francouzskou suverenitu spadají Nová Kaledonie, Wallis a Futuna, Francouzská Polynésie, Clippertonův ostrov, Saint-Pierre a Miquelon, Svatý Bartoloměj, Svatý Martin a Francouzská jižní a antarktická území. Teritoria v Pacifiku nadále používají frank jako svou měnu, i když byla v Evropě nahrazena eurem. Polynéský frank má však kurs vázán na euro.

Obrana a bezpečnost

Podrobnější informace naleznete v článku Armáda Francie.

Příklady francouzského vojenství po směru hodinových ručiček: letadlová loď Charles de Gaulle; stíhačka Dassault Rafale; "horský myslivec" (Chasseurs Alpins) v Afghánistánu; tank Leclerc na přehlídce v Paříži.

Francouzské ozbrojené síly mohou být rozděleny do čtyř skupin:

• Pozemní vojsko (Armée de Terre)
  • Chasseurs Alpins - horská divize armády
  • Cizinecká legie
  • Námořní pěchota
  • Lehké letectvo (ALAT - Aviation Légére de l'Armée de Terre)
  • Technikové (Génie) - včetně Pařížského požárního sboru
• Námořnictvo (Marine Nationale)
  • Námořní letectvo
  • Fusiliers de Marine - ochrana námořních objektů na zemi
  • Commandos Marines - speciální jednotka francouzské armády - včetně požárního praporu města Marseille
• Letectvo (Armée de l'Air)
  • Teritoriální letecká obrana
  • Letectvo
• Četníci (Gendarmerie Nationale), armádní policie, které fungují jako částečně jako policie na venkově a jako policie taková.

Do armády se může vstoupit v 17 letech. Od Alžírské války o nezávislost byla branná povinnost omezena a úplně zrušena byla roku 1996 Jacquesem Chiracem

Francii se v oblasti armádních výdajů vyrovná jen Německo a Spojené království. Francie ročně utratí na armádu bezmála 50 mld dolarů, což je 2,6 % HDP (podle statistik NATO z roku 2003) a v absolutních číslech třetí místo na světě za USA a Čínou. Spolu se Spojeným královstvím platí 40 % z celkových výdajů na obranu celé EU. Francie je jedním z pěti států světa, které vlastní jak jaderné a termojaderné zbraně.

Ekonomika

Podrobnější informace naleznete v článku Ekonomika Francie.

TGV Duplex v Paříži, Gare de Lyon.

První vyrobený Airbus A380 při jeho představení v Toulouse roku 2005

Jaderná elektrárna Golfech. Až 75% elektrické energie ve Francii pochází z jádra - co do procent nejvíce na světě.

Ekonomika Francie kombinuje rozsáhlé soukromé společnosti (přibližně 2,5 milionu registrovaných) se společnostmi se značnou měrou intervence vlády. Vláda si ponechala velký vliv na klíčové segmenty sektorů infrastruktury, což znamená, že rozhoduje v otázkách železnice, energetiky, letectví a telekomunikace. Tento stav byl výhodný asi do 90. let, v posledních letech vláda pomalu odprodává své podíly ve společnostech France Télécom, Air France, stejně tak jako pojišťovny, banky a zbrojní průmysl.

Francie je členem skupiny G8. Francouzská ekonomika je 5. největší ekonomikou na světě. V roce 2002 úplně přestala používat svou historickou měnu francouzský frank a v rámci Evropské měnové unie užívá společnou měnu euro.

Podle údajů OECD za rok 2007 je Francie 5. největší exportér výrobků na světě po Německu, Číně, USA a Japonsku. Je šestý největší dovozce výrobků za USA, Německem, Čínou, Spojeným královstvím a Japonskem.

Dále podle statistiky OECD byla v roce 2007 Francie na třetím místě v získávání přímých zahraničních investic. S téměř 158 miliardami USD zahraničních investic se Francie zařadila za USA (237,5 mld. USD investic) a Spojené království (185,9 mld. USD). Na druhou stranu francouzské společnosti investovaly ve stejném období 224,6 miliard USD v zahraničí, což zařazuje Francii na třetí místo žebříčku největších zahraničních investorů po USA (333,2 mld. USD) a Spojeném království (229,8 mld. USD).

Francie je také druhou nejvíce produktivní zemí v OECD (nepočítaje Norsko, kde jsou hodnoty zvýšeny uměle tržbami z ropy, a Lucembursko, kde s velkými offshorovými investicemi bank). V roce 2003 byl průměrný hrubý domácí produkt na jednu hodinu práce 47,2 USD.

Mezi příklady technologické vyspělosti francouzského průmyslu patří mj. vysokorychlostní vlaky TGV a letadla Airbus.

Doprava

Terminal 1 na letišti Charlese de Gaulla

Železniční síť Francie, která k roku 2008 spojuje 29 473 km, je nejdražší železniční sítí v západní Evropě a spravuje ji společnost RFF. Po Německu jde o druhou nejrozsáhlejší železniční síť v západní Evropě. Vlaky osobní dopravy provozuje společnost SNCF. Mezi vysokorychlostní vlakové spojení ve Francii patří Thalys, Eurostar a TGV, které za komerčního využití na vysokorychlostních tratích dosahují rychlosti 270 - 320 km / h. Eurostar, společně s Eurotunnel Shuttle, spojuje Francii se Spojeným královstvím přes Eurotunel. Francie má železniční spojení do všech sousedních států, kromě Andorry. Vnitrostátní spojení je také velmi dobře rozvinuté a nachází se zde také několik podzemních železnic a tramvají, které doplňují autobusovou dopravu.

Ve Francii se nachází přibližně 893 300 kilometrů funkčních vozovek. Dálniční síť měří přibližně 12 000 kilometrů. Nejsou zde pravidelné registrační poplatky, či daně, ale za použití dálnic se vybírá mýtné, kromě blízkosti velkých obcí. Na novém trhu s automobily převládají národní značky, jakými jsou Renault (27% ze všech aut prodaných v roce 2003), Peugeot (20,1%) a Citroën (13,5% ). Přes 70% nových prodaných aut v roce 2004 bylo na naftový pohon, což je znatelně více než těch benzínových a LPG. Ve Francii se také nachází nejvyšší most na světě - viadukt Millau a několik důležitých mostů, například Pont de Normandie.

V Francii se nachází přibližně 477 letišť a přistávacích ploch. Největším a nejdůležitějším letištěm je letiště Charlese de Gaulla poblíž Paříže, které je také centrem francouzských národních aerolinek - Air France.

Ve Francii se nachází 10 větších přístavů - největší z nich v Marseille.

Demografie

Podrobnější informace naleznete v článku Demografie Francie.

Francouzský odkaz: mapa frankofonních zemí

     rodný jazyk

     úřední jazyk

     druhý nebo neoficiální jazyk

     frankofonní menšina

Už od pravěku byla Francie křižovatkou obchodu, migrace obyvatelstva a invazí. Ve starověku území Francie obývali Keltové (Galie a Bretaň) a Aquitánci (Baskicko), později se zde usazovali Římané a Germáni (Frankové, Vizigótové, Burgunďané a Vikingové). Tyto kmeny a národy se mezi sebou po staletí mísily a výsledkem je dnešní populace. Kromě dávných dob zde byla ještě vlna migrace v 19. století a to hlavně lidí těchto národností : Belgičané, Italové, Španělé, Portugalci, Poláci, Arméni, a Židé z Východní Evropy a Maghrebu. Od 60. let 20. století se do Francie stěhují Arabové, Berbeři, černoši z Afriky a Karibiku, Číňané a Vietnamci. Do Francie se vracejí také francouzští kolonisté z Alžírska a dalších bývalých kolonií tzv. Černé nohy.

Zjišťovat rasu, etnickou příslušnost a náboženství při sčítání lidu je zákonem zakázáno. Je ale odhadováno, že 40 % francouzské populace má předka, který pochází z nějaké migrační vlny, což dělá z Francie etnicky nejrůznorodější zemi v Evropě (úroveň je srovnatelná např. s USA či Kanadou). Dále jsou známa data z testování novorozenců na srpkovitou anémii, které se provádí pouze u osob s původem v rizikových oblastech mimo Evropu. Podle těchto údajů bylo v roce 2012 34,44% novorozenců nebílých, což představovalo zvýšení z 27% v roce 2006.

Od 19. století byl historický vývoj populace Francie velmi atypický oproti zbytku Západního Světa. Na rozdíl od zbylé Evropy nemá Francie zkušenosti se silným populačním růstem v 19. století a na počátku 20. století. Na druhou stranu v druhé polovině 20. století zažila mnohem větší populační explozi než kterýkoliv jiný evropský stát.

Imigrace

Na přelomu čtyřicátých a padesátých let 20. století přicházely do Francie především italské pracovní síly. Do konce roku 1962 se jejich počet zvýšil na 630 000. V roce 1945 byl založen Státní migrační úřad, jehož činnost spočívala v náboru a zprostředkování zahraničních pracovních sil. V šedesátých letech 20. století se prostřednictvím dvoustranných smluv se Španělskem, Portugalskem, Jugoslávií a zeměmi bývalých kolonií, tj. Marokem a Tuniskem, silněji rozvinula snaha o najímání pracovní síly z jižní a jihovýchodní Evropy a také ze severní Afriky. V polovině padesátých a šedesátých let 20. století dosáhl počet úředně hlášených cizinců (bez Alžířanů) čísla 2,3 milionu. V letech prudkého rozvoje se imigrace vymkla kontrole. Migranti přicházeli stále častěji spontánně nebo na osobní výzvy. Ztráta kontroly nad imigrací na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. století a zvýšený nárůst nelegálních pracovních poměrů vedly k tomu, že došlo k omezování možností jak přiblížit způsoby zprostředkování práce a pracovní či bytové možnosti minimálním sociálním požadavkům.

Nelegální práce a vysoká nezaměstnanost vedly ke stupňování napětí mezi domácími obyvateli a imigranty, především severoafrickými, ale také mezi jednotlivými etnicko-kulturními skupinami přistěhovalců. Počátkem osmdesátých let 20. století začalo docházet k otevřeným vzpourám a pouličním bitkám s policií. Ukončení náboru pracovních sil změnilo charakter imigrace, který se projevil zvýšeným příchodem dalších rodinných příslušníků především z mimoevropských oblastí (ze severní Afriky a Turecka). V polovině devadesátých let 20. století odvozovalo svůj původ z celkového počtu 55 milionů Francouzů asi 18 milionů alespoň částečně od rodičů nebo prarodičů pocházejících ze zahraničí.

Jazyk

Podle článku 2 ústavy je úředním jazykem Francie francouzština, románský jazyk odvozený z latiny. Dále je používána němčina a arabština.

Náboženství

Katedrála Notre Dame v Remeši, místo korunovace francouzských králů.

Mešita ve městě Fréjus. Sunnitská větev islámu je největší náboženskou menšinou ve Francii.

Tradičně dominantní římskokatolická země se znatelným protiklerikálním vlivem. Svoboda náboženství je dána ústavou; inspirace pochází ze Všeobecné deklarace lidských práv. Dominantní koncept vztahu mezi veřejnou sférou a věřícími zabezpečuje, že vláda a vládní instituce (jako například školy) by neměly zasahovat do věcí víry a stejně tak církev by se neměla žádným způsobem angažovat v politické činnosti.

Vláda samotná neudržuje statistiky o víře svých občanů. Statistiky The World Factbook ukazují následující čísla: Římskokatolické křesťanství 83–88 %, islám 5–10 %, protestantismus 2 %, židovské náboženství 1 %. Avšak podle průzkumu z roku 2003 považuje 41 % lidí existenci boha za vyloučenou, 33 % se považuje spíše za ateisty a 51 % lidí o sobě řeklo, že jsou křesťané.

Na počátku 20. století žilo ve Francii mnoho lidí na venkově a řídili se podle křesťanských tradic. Během tohoto století nastalo ale mnoho změn: došlo k vylidnění venkova a mnoho lidí se odvrátilo od křesťanství. Toto vedlo k mnoha změnám ve společenských zvycích.

Mnoho mladých muslimů ve Francii čelí diskriminaci^[zdroj?] a vysoké nezaměstnanosti, která na předměstích Paříže dosahuje přes 50%, a na jejich komunitu mají stále větší vliv radikální islamističtí salafisté. Podle analýzy z roku 2016 zavedení islámského práva šaría podporuje 72% francouzských muslimů a 35% muslimů ve Francii považuje za ospravedlnitelné použití násilí na ochranu víry.

Věda a vzdělání

Podrobnější informace naleznete v článku Vzdělání ve Francii.

Systém francouzského vzdělání je vysoce centralizovaný, organizovaný a rozvětvený. Dělí se na tři části:

• primární vzdělání (enseignement primaire)
• sekundární vzdělání (enseignement secondaire)
• terciární nebo akademické vzdělání (enseignement supérieur)

Primární a sekundární vzdělání je převážně veřejné (soukromé školy také existují jako celonárodní síť jednotlivých primárních a sekundárních katolických škol), zatímco akademické vzdělání je otázkou státních i soukromých škol.

Kultura

Podrobnější informace naleznete v článku Francouzská kultura.

Francouzská kultura je ovlivněna rozdílností a posledními vlnami imigrace. Francie hrála po celá staletí velmi důležitou roli jako kulturní centrum celé Evropy v čele s Paříží. Mnoho architektonických stylů západní civilizace vzniklo ve Francii; většina výtvarných stylů novověku se zrodila v pařížské umělecké komunitě.

Umění

Související informace naleznete také v článku Francouzské umění.

Pierre-Auguste Renoir, Le Bal au Moulin de la Galette, olej na plátně (1876)

Paul Gauguin, Žlutý Kristus (Le Christ jaune)
1889, olej na plátně. Albright-Knox Art Gallery, Buffalo

Francouzské umění existovalo společně s německým, až do rozdělení Franské říše, pod názvem „karolinské umění“. Vlastní vývoj zaznamenalo v 11. století s šířením románského slohu. Přibližně od roku 1100 se datuje rozkvět architektury a sochařství spojeného převážně s regionem Provence, kde bylo stavitelství silně ovlivněno římskou kulturou. O padesát let později se střediskem umění stává sever země, tedy oblast Normandie, převážně Burgundsko. Zde se objevují počátky gotiky. První ryze gotickou stavbou je Bazilika Saint-Denis u Paříže. Od 13. století je již umělecká tvorba spojena s Paříží a oblastí Île-de-France, odkud se gotika rozšířila do celé Evropy. Nejvýznamnějšími francouzskými památkami tohoto slohu jsou katedrály (hlavně v městech Paříž, Remeš, Chartres, Amiens aj.), vitráže a sochařská díla.

S nástupem renesance ztrácí Francie výsadní postavení nejen v oblasti umění. Typické je přejímání vzorů z Itálie. Gotika se dále drží pouze v Burgundsku jako pozdní gotika. Nejvýznamnějším uměleckým skvostem této doby je zřejmě zámek ve Fontainebleau, kde se projevil vliv pozdní renesance a manýrismu. Inspiraci malbami, sochami a dekoracemi lze spatřit v Antverpách, Bruselu i v Praze. V oblasti architektury jsou dále známé zámky na řece Loiře (Blois, Chambord), zámek Fountain u Paříže a Lucemburský palác v Paříži). Během rozvoje baroka v 17. století se díky podpoře francouzských králů dostává do Francie řada umělců, kteří tvoří opět model umění pro celou Evropu. Tento standard si Francie udržela až do pozdního 18. století. Počátkem 18. století vzniká klasicismus, který v podstatě vychází z francouzské kultury. Typickými zástupci jsou malíři J. L. David, Gérard, Ingres, dále pak Delacroix, Géricault a později i Daumier, jejichž dílo dalo impulz ke vzniku moderního umění.

V polovině 19. století vzniká realismus, jehož hlavními představiteli jsou Courbet a barbizonská škola. V moderním umění je velmi důležitá francouzská secese (Art nouveau) a to hlavně v architektuře (vchody metra v Paříži, Guimard). Vzniká mnoho malířských směrů v čele s impresionismem (Manet, Renoir, Monet, Pissarro, Sisley), proti kterému se v roce 1880 postavil Cézanne se svým osobitým stylem. Malíř Gauguin dále rozvíjel malbu s důrazem na plošnost a jasné ohraničení jednotlivých barevných polí. Tento styl byl dále rozvíjen skupinou Nabis a fauvisty (Matisse, Derain, Vlaminck). V sochařství vyniká Rodin (hra světla) a Maillol (ženský akt). Rok 1907 se nese v duchu založení kubismu Picassem, Braquem a Grisem (kubismus převádí předměty na geometrické prvky). Dalšími směry této doby jsou dadaismus a surrealismus (inspirace psychoanalýzou Sigmunda Freuda, hlavní otázky nevědomí) v čele s Marcelem Duchampem, Maxem Ernstem, Salvadorem Dalím. Ke konci druhé světové války se do popředí dostává abstraktní umění díky Pařížské škole (École de Paris) a akčnímu umění (action painting). Dubuffet zavedl do malby používání netradičních materiálů jako sádra, dehet nebo štěrk. Vzniká op-art s hlavními představiteli V. Vasarelym a F. Morelletem. K novějším směrům patřil nouveau réalisme (nový realismus) a pop art (Arman, César, Spoerri, Tinguely). V 80. a 90. letech se Francie ztotožňuje s charakterem soudobého umění např. proudy jako land art, body art, minimalismus a konceptualismus (Christian Boltanski), arte povera, nouveau réalisme (Erik Dietman), neoexpresionismus ad.

Architektura

Městečko Moustiers-Sainte-Marie v jihofrancouzské Provence

Literatura

Související informace naleznete také v článku Francouzská literatura.

Francouzská literatura vznikla jako pokračování latinsky psané literatury. Nejstarší písemnou památkou jsou tzv. Štrasburské přísahy z roku 842. V průběhu dějin zaznamenala francouzská literatura bouřlivý rozvoj a určovala po mnoho století světový trend. Mnoho literárních směrů 20. století má svůj původ ve Francii (např. dadaismus, kubismus, surrealismus). Díky uvolněnějšímu prostředí zde mohlo vzniknout spousta děl, která byla jinde zavrhována (např. v USA díla Henryho Millera). Svůj vliv nezapře ani v dnešní době.

Mezi nejznámější autory patří : François Villon, Jules Verne, François Rabelais, Michel de Montaigne, Pierre Corneille, Molière, Voltaire, Victor Hugo, Stendhal, Gustav Flaubert, Honoré de Balzac, Romain Rolland, Antoine de Saint-Exupéry, Jean-Paul Sartre, Albert Camus, Markýz de Sade a další.

Hudba

Související informace naleznete také v článcích Francouzská hudba a Francouzská opera.

Francie byla dlouhou dobu považována za centrum evropského umění a hudby. Země se chlubí širokým spektrem tradiční lidové hudby, ale i hudbou přinesenou imigranty z Afriky, Latinské Ameriky a[Asie. Co se týče klasické hudby, pochází z Francie několik legendárních skladatelů, stejně tak jako v dnešní době řada umělců hrajících rock, hip hop, techno, funk a pop. Francie se také považuje za zemi klarinetu.

Filozofie

René Descartes, „Otec moderní filosofie“

Kuchyně

Související informace naleznete také v článku Francouzská kuchyně.

Francouzská kuchyně je charakteristická svou velikou rozmanitostí. Je označována jako jeden z nejvíce kultivovaných a elegantních stylů vaření na světě. Mnoho nejlepších světových šéfkuchařů jako Taillevent, La Varenne, Carême, Escoffier nebo Bocuse byli mistry této kuchyně. Navíc, francouzské způsoby vaření ovlivnily bezmála celou Západní Evropu a mnoho kulinářských škol užívá francouzskou kuchyni jako základ všech ostatních forem evropského vaření.

Obyvatelé Francie trpí na hemeroidy nejvíce ze zemí západní Evropy.

Sport

Tour de France

Nejpopulárnějším sportem ve Francii je fotbal. Dalšími populárními sporty ve Francii jsou cyklistika (ve Francii se každoročně pořádá světoznámá Tour de France), ragby, lehká atletika, automobilový sport (Grand Prix Francie v Magny-Cours, 24 hodin Le Mans) a tenis (French Open v Paříži).

Nejhranějším sportem ve Francii je Pétanque. Různé formy Pétanque jsou hrány ve Francii přibližně 17 miliony lidí. Federation Française de Pétanque et Jeu Provençal (ffpjp), která dohlíží na Pétanque, eviduje 480 000 licencovaných hráčů.

Další známou hrou, která pochází z Francie je stolní fotbal. Mezi Francouzi je velmi populární, což dokazují četnými vítězstvími na světových šampionátech.

Francouzi několikrát pořádali olympijské hry: letní v letech 1900 a 1924 v Paříži a zimní v roce 1924 v Chamonix, 1968 v Grenoble a 1992 v Albertville.

Odkazy

Literatura

• FERRO, Marc. Dějiny Francie. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2011. ISBN 978-80-7106-403-9.  

Související články

• Dějiny Francie
• Francouzské kolonie
• Francouzská literatura
• Zdravotní péče ve Francii

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Francie ve Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo Francie ve Wikislovníku
• Téma Francie ve Wikicitátech
• Francie na OpenStreetMap
• Kategorie Francie ve Wikizprávách

Oficiální instituce státu

• Prezident (Présidence de la République) (francouzsky)(německy)(anglicky)(španělsky)
• Parlament (Assemblee Nationale) (francouzsky)(německy)(anglicky)(španělsky)(italsky)
• Senát (Sénat) (francouzsky)
• Vláda (Portail du Gouvernement) (francouzsky)(německy)(anglicky)(španělsky)

Oficiální informace

• Service Public (Le portail de l´administration Française)
• Vie Publique (Un site propose par la documentation Francaise)
• Oficiální turistické informace (Tourisme en France) (francouzsky)(anglicky)
• Oficiální stránky francouzského telefonního seznamu (Pages Jaunes) (francouzsky)

Další informace

• Answers – France (anglicky)
• France - Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International, [cit. 2011-08-22]. Dostupné online. (anglicky) 
• France (2011) [online]. Freedom House, [cit. 2011-08-22]. Dostupné online. (anglicky) 
• Bureau of European and Eurasian Affairs. Background Note: France [online]. U.S. Department of State, 2011-05-27, [cit. 2011-08-22]. Dostupné online. (anglicky) 
• CIA. The World Factbook - France [online]. REV. 2011-08-16, [cit. 2011-08-22]. Dostupné online. (anglicky) 
• Library of Congress. Country Profile: France [online]. 2007-05-25, [cit. 2011-08-22]. Dostupné online. (anglicky) 
• Zastupitelský úřad ČR v Paříži. Souhrnná teritoriální informace: Francie [online]. Businessinfo.cz, 2011-04-01, [cit. 2011-08-22]. Dostupné online. (česky) 
• BACHRACH, Bernard S, a kol. France [online]. Encyclopaedia Britannica, [cit. 2011-08-22]. Dostupné online. (anglicky) 

Internetová media

• Francouzský tisk - www.onlinenewspapers.com
• Mapa Francie on-line - interaktivní mapa
• Magazines Français - www.w3newspapers.com

Fotografie

• Francouzské obrázky
• Fotografie Francie na photo-gallery.cz
• Fotografie Francie na ecesty.cz

Cestování

• Francie - ljlysek.cz - zajímavosti, mapy, regiony, ubytování a doprava.
• Informace o Francii - mapy, kurzy měn, počasí, cestopisy, jízdní řády
• Francie na Světadílech - články, tipy na cesty
• Info o Francii - stručné informace a počasí v některých městech.
• Články na cestovani.cz - turistické informace, tipy na dovolenou, zájezdy
• Francouzské mapy

Geografická lokalizace

Členství v mezinárodních organizacích