Motorizovaní kovbojové města Prahy

Porevoluční historii pražské usedlosti Cibulka lze nahlížet jako modelový příklad osudu pražské alternativní kultury a squattingu. Stejně tak ale představuje psychopatologickou anamnézu těch, kteří vytrvale brání znovuožití zchátralého objektu. V posledních týdnech jsou to zejména příslušníci metropolitní Pohotovostní motorizované jednotky.

Zdevastovaná košířská usedlost Cibulka má dlouhou historii, jež by vystačila na samostatnou brožuru. Unikátní místo s nezaměnitelným geniem loci ale trvale chátrá, přičemž jeho rozpad v posledních dvaceti letech zpomalilo jen období, kdy se stalo prostorem alternativní kultury. Cibulka, jež je situována do rozlehlého lesoparku, by přitom mohla být ideální lokací menšinové kultury, která Praze navíc po vyklizení squatů Ladronka a Milada už roky citelně chybí. V minulosti ostatně tuto funkci již po dobu tří let, mezi roky 1995 a 1998, plnila. Nakonec zůstala opět bez života – především pod tlakem místních obyvatel, kteří si stěžovali na hluk, jenž v podobných případech bývá nejčastějším i nejefektivnějším argumentem. Mnozí ale ještě mají v živé paměti dobu, kdy se zde odehrávaly nejen nejrůznější punkové a rockové koncerty, ale i jedny z prvních technoparties v Česku.

S podporou sousedů i majitele

„Nešťastným vlastníkem Cibulky“, jak sám sebe označuje, je Oldřich Vaníček, jediný akcionář společnosti Ústřední automotoklub ČR (ÚAMK), jež je pohrobkem předrevolučního Svazarmu. Majitel se sice pokoušel usedlost prodat, ale vždy bez úspěchu. Na přestavbu, která by si dle odhadu vlastníka vyžádala 200 milionů korun, scházejí peníze. Právě proto se ÚAMK již jednou rozhodl, že objekt v podstatě zadarmo poskytne organizátorovi kulturních akcí Martinu Juráčkovi. Ten ovšem nakonec Cibulku opustil po stížnostech sousedů, ale i hygieniků, kterým vadila absence dostatečného počtu toalet a prý i (nikdy neprověřená, a tedy ani nedoložená) hlučnost koncertů.

V současné době se zdá, že je majitel opět otevřen dohodě, jež by mohla vyústit ve spolupráci s pražským kolektivem alternativců seskupených okolo občanského sdružení Zachraňme Cibulku, kteří už mají s pořádáním nejrůznějších kulturních projektů bohaté zkušenosti a své vědí i o obývání opuštěných chátrajících budov. Navíc pro své záměry získali i několik desítek podpisů obyvatel přilehlých objektů, kteří by vznik kulturního centra uvítali. Na české poměry nebývale otevřený přístup ÚAMK je třeba ocenit, ale stejně tak by se nemělo zapomínat, že svou roli zde hraje i příslib, že Cibulka nebude nadále chátrat, nebude útočištěm bezdomovců a noví obyvatelé ji naopak aspoň v základu ošetří nebo ji přinejmenším budou udržovat v nynějším stavu. Není totiž tajemstvím, že ÚAMK byla několikráte pokutována památkáři a zmíněné občanské sdružení může vlastními silami dobře plnit roli údržbářů objektu.

Bez oprávnění

Těžko soudit, do jaké míry současné pokusy o oživení Cibulky souvisí s tím, že se v posledním měsíci dvakrát stala cílem noční razie Pohotovostní motorizované jednotky státní policie. Zatímco první návštěvu, jež proběhla při akci Oživte si barák [spolupořádané A2 – pozn. red.], bylo možné přes všechnu její podivnost vysvětlit údajnými (opět nikdy nedoloženými) stížnostmi na hluk a ilegalitou vstupu do usedlosti, druhé přepadení vypovídá spíše o tom, jakým způsobem tráví pracovní čas policisté motorizované jednotky, kteří dle vlastních webových stránek „ctí veškeré zákony a především pomáhají a chrání všechny občany nejen hl. m. Prahy“.

Lovci lebek nebo Bác komando, jak jsou policisté zmíněné jednotky podle vlastních slov označováni „známými firmami“, totiž v noci z úterý 29. na středu 30. května vtrhli do ztichlé a spící usedlosti v rámci rozkazu, který nedokázali blíže specifikovat ani určit jeho původce. Akce dle svědectví připomínala jednání na vlastní pěst a byla doprovázena výroky „My jsme nejmocnější síla v republice“ nebo „Nevíme, kdo nás sem poslal“ a „Nevíme, co bylo v rozkazu“. Výzva k předložení občanských průkazů byla v jednom případě doprovázena i násilím na dívce, obyvatel bránící napadenou pak byl zbit a oba následně putovali na policejní služebnu. Celá jednotka totiž po telefonátu jednoho z členů kolektivu zástupkyni ÚAMK zjistila, že oběti policejní buzerace jsou na místě zcela oprávněně a s vědomím majitele. Zásah pak skončil tak rychle, jak začal.

Policejním kovbojům prostě uniklo, že promítání kolektivu Osvobozený biograf v rámci zmíněného projektu Oživte si barák vyústilo v jednání mezi ÚAMK a sdružením Zachraňme Cibulku, a tak v podstatě do písmene naplnilo ještě nedávno nemyslitelnou touhu zachránit některý z opuštěných kulturně a památkově důležitých objektů v Praze. Policie přitom o dění na Cibulce ví a prý ho dokonce vítá, zřejmě tedy pokulhává interní komunikace mezi rozdílnými policejními složkami a levá ruka neví, co dělá ta pravá. Svévolné a nevysvětlené konání členů jedné policejní jednotky nyní podle zástupců občanského sdružení Zachraňme Cibulku povede k podání oficiální stížnosti – u níž ovšem lze po předešlých zkušenostech s podobnými událostmi čekat, že kamsi zapadne či bude shledána neodůvodněnou. Snad ale upozorní na to, že dodržovat zákony by měla především sama policie, která ke vstupu na pozemek neměla žádné oprávnění a žádným se ani po výzvě neprokázala.

Pokud se Cibulka stane chybějícím alternativním centrem města Prahy, dostane se pomyslného zadostiučinění těm, kteří jediní v posledních třiadvaceti letech nenechali památku chátrat, ať už jde o jednoho organizátora kulturního projektu nebo squattery. Kruh by se tak konečně uzavřel a Pohotovostní motorizovaná jednotka by mohla v klidu konat, k čemu je určena, tedy chránit obyvatele Prahy – včetně obyvatel usedlosti.

prevzano z A2  http://www.advojka.cz/archiv/2012/12/jak-neozivit-cibulku