Válka je řešení mezinárodních, mezistátních, etnických, religiosních a mezistranních (v případě občanské války) sporů násilným a krvavým způsobem, vedeným zpravidla ozbrojenou silou. Válka se proplétá lidskou historií jako rudá Ariadnina nit a sloužila především jako konečná fáze diplomacie, prostředek politické, osobní nebo národnostní rozpínavosti či rozhodný, popřípadě zatvrzelý, vzdor proti agresorovi, systému, zřízení nebo panovníkovi. Dějiny daly válce mnoho typických jmen, avšak bez ohledu na její charakter byla a je pro aktivní i pasivní účastníky zhoubným živlem. Tak ji často vidí i vizionáři a svaté knihy, jež jí přisuzují vládu nad budoucností a prorokují jí ústřední úlohu při zániku světa. Klasickým symbolem této role je archaická personifikace Janova zjevení, které Válku jmenuje mezi čtyřmi biblickými jezdci apokalypsy. Nicméně i přes vlastní sebedestruktivní podstatu zde paradoxně zůstává její pro-civilizační protiklad. Válka je otcem všech věcí, zaznamenal na přelomu 6. a 5. století př. n. l. Herakleitos z Efesu a tato nesporná skutečnost je bezesporu platná až do dnešních dnů. V jakém stádiu vývoje by se nacházela lidská společnost, kdyby nebylo přirozené agresivity člověka, jeho touhy být lépe vyzbrojen než nepřítel a bezprostřední inteligence ve vyvíjení nových a ničivějších způsobů vedení války?
26. srpna1071 se střetla byzantská armáda s vojskem seldžuckých Turků vedeným sultánem Alp-Arslánem v bitvě u Mantzikertu. Porážka Byzantinců, jejichž císař Roman IV. Diogenes upadl v průběhu boje do zajetí, a následný politický a vojenský rozvrat paralyzující byzantskou říši zásadním způsobem poznamenaly její obranyschopnost. V důsledku toho pronikli turkičtí nájezdníci do nitra Malé Asie, již si v několika málo letech téměř celou podmanili. Tato bitva bývá proto historiky často označováno za pohromu vymezující určitý předěl v dějinách Byzance, odsouzené ztrátou Anatolie k zániku.
Záhy po kapitulaci Mantzikertu narazil byzantský průzkum na první vážnější odpor tureckých lučištníků. Roman nevěděl nic o osudu Tarchaneiotova sboru a mylně předpokládal, že se před ním nalézá pouze menší část sultánova vojska, nikoli celá jeho armáda. Vyčlenil proto západní tagmata pod velením Nikefora Bryennia k jejímu odražení. Bryennios se ale vzápětí ocitl v lítém boji a požádal o posily. Císař na to zareagoval vysláním podpůrného oddílu v čele s arménským generálem Nikeforem Basilakiem, který padl do nastražené léčky. Basilakios byl vzat do zajetí a většina jeho mužů přišla o život. I přes hrozící obklíčení dokázal Bryennios odolat náporu Seldžuků a v pořádku ustoupil zpět k Mantzikertu. Nečekaný vývoj přiměl Romana k seřazení vojska do bitevního šiku v očekávání brzkého střetnutí. Turci však setrvávali ukryti v blízkých kopcích, takže se Byzantinci k večeru odebrali zpět do ležení. Po západu slunce se Seldžukové pod příkrovem bezměsíčné noci přihnali k byzantskému táboru, jejž zasypávali salvami šípů, a na všech stranách tak vyvolávali neklid. Tímto svým agresivním počínáním nedopřáli Byzantincům ani na chvíli oddech.
Již v mládí se Bohemund vydal se svým otcem Robertem na válečné tažení proti Byzantské říši, ale navzdory několika vítězným bitvám s byzantskými vojsky se Normané na Balkáně nikdy trvale neudrželi. Po smrti Roberta Guiscarda se Bohemund dostal do války o dědictví s vlastními příbuznými, kteří ho připravili o velkou část majetku. Roku 1096 uviděl velkou příležitost v podobě vyhlášení první křížové výpravy. Připojil se k ní spolu se svým synovcem Tankredem a kontingentem normanských rytířů a stal se jedním z jejích předních vůdců. Výrazně se podílel na vítězství křižáků nad tureckými vojsky v bitvě u Dorylaea (1097) a při obléhání Antiochie (1098). Poté, co křižáci Antiochii dobyli, prohlásil ji Bohemund svým vlastnictvím a založil tak druhý křižácký stát ve Svaté zemi – Antiochijské knížectví.
15. říjen 1817 – zemřel polský a americký generál, pevnostní inženýr, účastník americké války za nezávislost, vůdce a podněcovatel protiruského povstání Poláků v roce 1794 Tadeusz Kościuszko.
19. říjen 1781 – americká válka za nezávislost: skončilo obléhání Yorktownu, jež bylo jedním z posledních velkých střetnutí války.
19. říjen 1813 – napoleonské války: Napoleon s vojskem čítajícím 191 000 mužů byl poražen v bitvě národů u Lipska 330 tisícovou armádou VI. koalice evropských panovníků.
24. říjen 1812 – napoleonské války: vojsko Napoleona I. bylo zastaveno ruskými silami v bitvě u Malojaroslavce. Po tomto střetnutí se francouzský císař definitivně rozhodl pro ukončení ruské kampaně a ústup z okupované země.
24. říjen 1917 – první světová válka: Německo-rakousko-uherské síly zahájily bitvu u Caporetta, v níž rozdrtily italská vojska a posunuly frontu až k řece Piavě.