HIV

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox HIV
alternativní popis obrázku chybí
Virus HIV pod elektronovým mikroskopem.

alternativní popis obrázku chybí
Stylizovaná podoba viru HIV.
Vědecká klasifikace
Skupina: VI (ssRNA viry s reverzní transkriptázou)
Čeleď: retroviry (Retroviridae)
Podčeleď: Orthoretrovirinae
Rod: Lentivirus
Druh: HIV-1; HIV-2
Některá data mohou pocházet z datové položky.

HIV (z angl. Human Immunodeficiency Virus, virus lidské imunitní nedostatečnosti) je obalený RNA virus náležející mezi retroviry, což je skupina virů mající schopnost vytvořit podle své RNA molekulu DNA a tu vložit do genomu hostitelské buňky. Může způsobovat nemoc AIDS z anglického výrazu pro „syndrom získané imunitní nedostatečnosti“.

Popis viru[editovat | editovat zdroj]

Částice HIV sestávají ze dvou molekul pozitivní jednořetězcové RNA (+ssRNA), enzymu reverzní transkriptázy (je zodpovědný za přepis RNA do DNA), enzymu integrázy (zodpovídá za začlenění nově vzniklé DNA do DNA buňky), kapsidy a membrány z dříve infikované buňky, obohacené o glykoproteiny gp120 a gp41, sloužící k identifikaci vhodné buňky a usnadnění průniku do ní.

Způsoby přenosu a prevence[editovat | editovat zdroj]

Virus HIV se přenáší především krví, některými sexuálními aktivitami (zejména nechráněným pohlavním stykem) a z matky na dítě. Běžný kontakt s nakaženou osobou nepředstavuje žádné riziko. Virus je obsažen v tělních tekutinách nakažené osoby. Kontaktem tělní tekutiny obsahující virus se sliznicí nebo otevřenou ranou může dojít k přenosu. Mezi nejrizikovější tělní tekutiny patří:

  1. Krev, včetně krve menstruační a některých krevních derivátů, představuje největší riziko.
  2. Sperma.
  3. Poševní sekret.

Virus se v nebezpečných koncentracích nachází i v mozkomíšní tekutině a mateřském mléku, může se vyskytovat v preejakulační tekutině. V nízkých koncentracích byl nalezen i ve slinách, slzách a moči – koncentrace je zde však natolik nízká, že nepředstavuje reálné riziko nákazy. Riziko však významně stoupá, pokud jsou tyto tekutiny smíšeny kvůli zranění s krví. V potu virus nalezen nebyl.

Přenos krví[editovat | editovat zdroj]

Krev je z hlediska přenosu nejnebezpečnější tekutinou. Rizikové jsou zejména použité injekční jehly, ať už sdílené mezi narkomany nebo opakovaně používané v zemích se zaostalým zdravotnictvím. Důsledné používání jednorázových jehel je z hlediska prevence nutností. Přenos krevní transfúzí je dnes díky testování krve vzácný, stále k němu však občas dochází. Riziko představují i orgánové transplantace. Velkému riziku je vystaven zdravotnický personál manipulující s krví.

Hmyzí kousnutí riziko přenosu nepředstavuje.

Sexuální přenos[editovat | editovat zdroj]

Sexuální přenos byl zaznamenán z ženy na muže, muže na ženu, muže na muže i ženy na ženu. K přenosu může docházet při análním, vaginálním i orálním styku, případně jakékoliv jiné praktice, během které dochází ke styku sliznic se sexuálními sekrety či krví. Anální styk je významně nebezpečnější než vaginální, orální styk je nebezpečný nejméně. Vaginální styk představuje vyšší riziko přenosu z muže na ženu než naopak (žena je vystavena většímu množství tekutin partnera než muž, sperma obsahuje vyšší koncentrace viru než vaginální sekret, žena je tekutinám vystavena déle a větší plochou sliznice).[zdroj?] I v případě análního styku je většímu riziku vystaven příjemce.

Pravděpodobnost přenosu HIV infekce při jednotlivém nechráněném sexuálním styku záleží na řadě faktorů, jako je druh styku, aktuální množství viru v nakaženém partnerovi, současná nákaza další pohlavní chorobou (zvyšuje riziko přenosu) atd. Pohlavní styk během menstruace je vzhledem k přítomnosti krve rizikovější. Zatímco při vaginálním styku je pravděpodobnost přenosu z muže na ženu jedna ku několika stům až tisícům[zdroj?], v případě análního styku může být až jedna ku několika málo desítkám.[zdroj?]

Líbání rizikové není za předpokladu, že ústa nejsou poraněná.

Riziko nákazy zvyšuje časté střídání partnerů. Možnost nakažení významně snižuje užívání kondomu, Waller a Davis ve své metaanalýze z roku 2003 ukázali, že podle dostupných údajů užívání kondomu snižuje ve srovnání s nepoužíváním kondomu dlouhodobé riziko sérokonverze o 80 %; autoři dodávají, že použité prameny nehodnotily správnost použití kondomů.[1]. Ostatní formy antikoncepce (například hormonální) při styku ochranu před nákazou neposkytují. Po nechráněném styku s neznámým partnerem, avšak v dostatečném časovém odstupu nutném pro správnou diagnózu, je vhodné u lékaře podstoupit krevní testy na přítomnost protilátek. Nákaze tak již samozřejmě nelze zabránit, ale lze zabránit nákaze dalších partnerů a včasnou léčbou zlepšit prognózu nemoci.

Přenos z matky na dítě[editovat | editovat zdroj]

K přenosu viru HIV z matky na dítě může dojít jak během vlastního těhotenství, tak během porodu. K přenosu tak dochází v 15–30 % případů. Vhodnou antivirovou léčbou během těhotenství a porodem císařským řezem, lze toto riziko významně snížit (1 %). Další riziko přenosu představuje kojení, kterého by se HIV pozitivní matky, mají-li možnost, měly vyvarovat.

Statistika[editovat | editovat zdroj]

Rozšíření nákazy HIV ve světě.

V ČR tvoří nakažené HIV z 67 % lidé české národnosti a 33 % cizinci (krátkodobý pobyt) a rezidenti (dlouhodobý pobyt).[2] Mezi nakaženými převažují muži (přes 80 %). Stále převažuje homosexuální/bisexuální přenos (zhruba 70 % případů). SZÚ evidoval k listopadu 2012 1875 nakažených virem HIV, z toho 364 onemocnění AIDS a z toho 186 zemřelých.[3]

V roce 2016 uveřejnila Národní referenční laboratoř pro HIV/AIDS Státního zdravotního ústavu, statistiky za 1. čtvrtletí roku 2016, kdy přibylo 95 pacientů s HIV, z toho 90 mužů a 5 žen, Mužů, kteří měli sex s muži se nakazilo 72%, heterosexuální přenos byl u 14% případů. V ČR tak evidujeme 2715 nakažených virem HIV, 467 s rozvinutou chorobou AIDS a 241 zemřelých pacientů na HIV/AIDS.[4]

Významným zdrojem přenosu nákazy je tzv. „sexuální turistika“.[5] Šíření viru po Evropě odpovídá trasám letního cestování.[6]

Vědomý přenos HIV[editovat | editovat zdroj]

Vědomý přenos na sebe[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Bugchasing.
Pahýl Tato část článku je příliš stručná nebo neobsahuje všechny důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že ji vhodně rozšíříte.

Vědomý přenos na druhé[editovat | editovat zdroj]

Vědomý přenos viru HIV na druhé osoby bez jejich vědomí je ve většině zemí trestným činem. V Česku je postihován jako těžké ublížení na zdraví a šíření nakažlivé lidské nemoci.[7]

Chování viru v organismu[editovat | editovat zdroj]

Virus v organismu napadá primárně CD4+ buňky,[8] což je typ T-lymfocytů odpovídajících za řízení imunitní odpovědi. Inkorporuje se do jejich jádra a čas od času se namnoží, obvykle v případě, kdy je organismus nějak oslaben, a infikuje další buňky. Imunitní systém napadeného zpočátku reaguje na každou větší produkci částic tvorbou velkého množství protilátek, takže infekce zpočátku připomíná zákopovou válku, kdy virus občas udělá krůček vpřed a zase se chvíli nic neděje. A další krok. Jeho postup je pomalý, ale nezadržitelný.

Posléze dochází k tomu, že odpověď imunitního systému na podnět (infekci, zhoubné bujení) je vzhledem ke klesajícímu počtu CD4+ buněk stále váhavější – přichází opožděně (infekce má čas se pořádně rozvinout, nádorek rozrůst) a trvá zbytečně dlouho (je opožděně vypínána, což značně vyčerpává organismus). Posléze se potíže nakumulují, špatně fungující systém se nejdříve přetíží a nakonec zhroutí. V posledních fázích je tento proces podpořen extrémním vyčerpáním organismu, který musí vyvinout nezměrné úsilí na zvládnutí i té sebemenší infekce. U nemocného propuká AIDS a virus se začíná masivně šířit organismem. Nyní již napadá i další buňky – makrofágy, nervové buňky a další.

Odběr krve na test HIV

Testy HIV[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Testy HIV.

Testování přítomnosti HIV je laboratorní proces, během kterého je analyzována krev jedince na protilátky proti viru HIV. Je složen z odběru krve pomocí injekční stříkačky a následného laboratorního rozboru. V současnosti se testují i metody, které by dokázaly virus lokalizovat bez nutnosti odběru lidské krve.

Původ viru[editovat | editovat zdroj]

Stáří nejstarších lentivirů se odhaduje na 60 milionů let.[9] Viry HIV-1 a HIV-2 se vyvinuly z lentivirů napadajících různé primáty v západní a centrální Africe a na člověka se přenesly někdy na počátku 20. století jako klasické zoonózy.[10][11]

Zleva: kočkodan zelený (zdroj SIV), mangabej kouřový (zdroj HIV-2) a šimpanz (zdroj HIV-1)

HIV-1 se pravděpodobně vyvinul v jižním Kamerunu evolucí viru SIV(cpz), tedy šimpanzího SIV viru (z angl. Simian Immunodeficiency Virus, virus opičí imunitní nedostatečnosti), který napadá šimpanze čego (Pan troglodytes troglodytes).[12][13] HIV-2 má mírně odlišný původ a jeho nejbližším příbuzným je virus SIV (smm), jehož hostitelem je mangabej kouřový (Cercocebus atys atys), jiná úzkonosá opice vyskytující se na pobřeží západní Afriky (od jižního Senegalu po západní část Pobřeží slonoviny).[14] Oproti tomu ploskonosé opice jako např. mirikina (Aotus) jsou vůči HIV pravděpodobně imunní.[15] HIV-1 přeskočil druhovou bariéru z šimpanze na člověka asi minimálně třikrát, čímž také vznikly tři virové skupiny viru HIV-1 – M, N a O.[16]

Afričtí lovci a prodejci zvěřiny v Africe se mohou snadno nakazit opičím virem SIV a často se to pravděpodobně i stává.[17] SIV je ale v lidském těle velmi slabý a imunitní systém ho během několika týdnů zcela potlačí. Aby se vyvinul do HIV, pravděpodobně muselo proběhnout několik přenosů mezi jedinci v rychlém sledu za sebou.[18] Přitom přenos z člověka na člověka u tohoto viru poměrně neefektivní, takže se mohl šiřit jen v populacích, kde jsou rozšířeny vysokorizikové cesty přenosu (jež byly v Africe před začátkem 20. století spíše vzácné).

Která konkrétní vysokoriziková cesta přenosu viru hrála roli ve vzniku viru HIV-1 a k rozšíření do lidské populace, to záleží na období, kdy vlastně k prvotnímu přenosu mezi zvířetem a člověkem došlo. Genetické studie naznačují, že virus HIV-1 skupiny M se datuje někdy do roku 1910.[19] V takovém případě by mohla epidemie HIV souviset s rozvojem kolonialismu a vznikem velkých afrických měst, v nichž se šířila promiskuita, prostituce a s tím související vředovitá onemocnění, jako je syfilis.[20] Riziko přenosu HIV vaginálním sexuálním stykem totiž prudce stoupá, když jeden z partnerů trpí vředovitým onemocněním v oblasti pohlavních orgánů. Přitom se udává, že např. ve východním Leopoldville v roe 1928 bylo 45 % ženských obyvatel prostitutkami a 15 % obyvatel trpělo jednou z forem syfilis.[20] Podle odlišné teorie souvisí rozšíření HIV s lékařskými iniciativami v Africe po druhé světové válce (očkovací kampaně, podávání antibiotik a protimalarická kampaň), při nichž byly opakovaně používány nesterilní injekční stříkačky a mohly tedy umožnit šíření viru.[18][21][22]

Nejstarší dokumentovaný výskyt viru HIV pochází z Belgického Konga z roku 1959.[23] Virus byl možná přítomen např. ve Spojených státech amerických už od poloviny 50. let 20. století a šestnáctiletý pacient se symptomy nemoci byl diagnostikován poprvé v roce 1966 a podlehl jí v roce 1969.[24]

Konspirační teorie[editovat | editovat zdroj]

Jelikož onemocnění HIV se objevilo poměrně rychle a znenadání, objevila se celá řada spekulací, které se snažily rychlý nástup této nemoci vysvětlit lidskou činností respektive jako výsledek armádních pokusů a stal se i nástrojem souboje hlavních mocností 20. století. Například Pavel Alexandrovič Jefremov se od roku 1978 v moskevském ústředí KGB podílel na vymýšlení různých dezinformací – například vytvořil fámu, že virus HIV byl uměle vytvořen v americké vojenské laboratoři.[25] O teoriích umělého původu HIV mluví mimo jiné nositelka Nobelovy ceny míru Wangari Maathai.[26] V současnosti jsou konspirační teorie o umělém původu viru většinou vědecké obce odmítány, jelikož v době prvních zdokumentovaných případech výskytu HIV nebyla technologická vyspělost lidstva na takové úrovni, aby umožňovala složitou genovou manipulaci s virem a výrobu nového viru.[27]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku HIV na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Weller S, Davis, K., Condom effectiveness in reducing heterosexual HIV transmission (Cochrane Review). In: The Cochrane Library, Issue 4, 2003. Chichester, UK: John Wiley & Sons, Ltd.
  2. ↑ http://www.szu.cz/uploads/documents/CeM/HIV_AIDS/rocni_zpravy/2012/trendy_HIVAIDS_CR.pdf - Dlouhodobé trendy ve vývoji epidemiologické situace HIV/AIDS v ČR
  3. ↑ ČTK, V ČR letos do konce listopadu přibylo 200 pacientů s virem HIV, 22.12.2012
  4. ↑ ČTK, V ČR v 1. čtvrtletí rekordně přibylo pacientů s HIV, bylo jich 95, 28.04.2016
  5. ↑ http://aktualne.centrum.cz/zpravy/kuriozity/clanek.phtml?id=637808 - Letní turistika pomáhá šíření viru HIV, tvrdí vědci
  6. ↑ http://hivworkshop.com/2009%20news/May/may09-4-1.htm - Europe 's HIV followed holiday routes
  7. ↑ Hygienici podali trestní oznámení na 30 mužů, podezírají je z šíření HIV. iDNES.cz [online]. 2016-01-26 [cit. 2016-01-26]. Dostupné online.  
  8. ↑ MUDR. SMETANA, Jan. Epidemiologie HIV/AIDS. aktuální situace v ČR a ve světě [online]. [cit. 2008-07-02]. Dostupné online.  
  9. ↑ kar. Virus HIV je starší, než jsme mysleli. Čeští vědci ho vystopovali do doby před 60 miliony lety. ČT24 [online]. 2016-10-07 [cit. 2016-10-07]. Dostupné online.  
  10. ↑ SHARP, Paul M.; HAHN, Beatrice H.. Origins of HIV and the AIDS Pandemic. Cold Spring Harbor Perspectives in Medicine. 2011-09-01, roč. 1, čís. 1, s. a006841. PMID: 22229120. Dostupné online [cit. 2016-10-09]. ISSN 2157-1422. DOI:10.1101/cshperspect.a006841. (anglicky) 
  11. ↑ FARIA, Nuno R.; RAMBAUT, Andrew; SUCHARD, Marc A.. The early spread and epidemic ignition of HIV-1 in human populations. Science. 2014-10-03, roč. 346, čís. 6205, s. 56–61. PMID: 25278604. Dostupné online [cit. 2016-10-09]. ISSN 0036-8075. DOI:10.1126/science.1256739. (anglicky) 
  12. ↑ GAO, Feng; BAILES, Elizabeth; ROBERTSON, David L.. Origin of HIV-1 in the chimpanzee Pan troglodytes troglodytes. Nature. , roč. 397, čís. 6718, s. 436–441. Dostupné online. DOI:10.1038/17130.  
  13. ↑ KEELE, Brandon F.; HEUVERSWYN, Fran Van; LI, Yingying. Chimpanzee Reservoirs of Pandemic and Nonpandemic HIV-1. Science. 2006-07-28, roč. 313, čís. 5786, s. 523–526. PMID: 16728595. Dostupné online [cit. 2016-10-09]. ISSN 0036-8075. DOI:10.1126/science.1126531. (anglicky) 
  14. ↑ REEVES, Jacqueline D.; DOMS, Robert W.. Human immunodeficiency virus type 2. Journal of General Virology. 2002-01-01, roč. 83, čís. 6, s. 1253–1265. Dostupné online [cit. 2016-10-09]. DOI:10.1099/0022-1317-83-6-1253.  
  15. ↑ GOODIER, John L.; KAZAZIAN, Haig H.. Retrotransposons Revisited: The Restraint and Rehabilitation of Parasites. Cell. , roč. 135, čís. 1, s. 23–35. Dostupné online. DOI:10.1016/j.cell.2008.09.022.  
  16. ↑ SHARP, Paul M.; BAILES, Elizabeth; CHAUDHURI, Roy R.. The origins of acquired immune deficiency syndrome viruses: where and when?. Philosophical Transactions of the Royal Society of London B: Biological Sciences. 2001-06-29, roč. 356, čís. 1410, s. 867–876. PMID: 11405934. Dostupné online [cit. 2016-10-09]. ISSN 0962-8436. DOI:10.1098/rstb.2001.0863. (anglicky) 
  17. ↑ KALISH, Marcia L.; WOLFE, Nathan D.; NDONGMO, Clement B.. Central African Hunters Exposed to Simian Immunodeficiency Virus. Emerging Infectious Diseases. , roč. 11, čís. 12, s. 1928–1930. Dostupné online [cit. 2016-10-09]. DOI:10.3201/eid1112.050394.  
  18. ↑ a b MARX, Preston A.; ALCABES, Phillip G.; DRUCKER, Ernest. Serial human passage of simian immunodeficiency virus by unsterile injections and the emergence of epidemic human immunodeficiency virus in Africa. Philosophical Transactions of the Royal Society of London B: Biological Sciences. 2001-06-29, roč. 356, čís. 1410, s. 911–920. PMID: 11405938. Dostupné online [cit. 2016-10-09]. ISSN 0962-8436. DOI:10.1098/rstb.2001.0867. (anglicky) 
  19. ↑ WOROBEY, Michael; GEMMEL, Marlea; TEUWEN, Dirk E.. Direct evidence of extensive diversity of HIV-1 in Kinshasa by 1960. Nature. , roč. 455, čís. 7213, s. 661–664. Dostupné online. DOI:10.1038/nature07390.  
  20. ↑ a b SOUSA, João Dinis de; MÜLLER, Viktor; LEMEY, Philippe. High GUD Incidence in the Early 20th Century Created a Particularly Permissive Time Window for the Origin and Initial Spread of Epidemic HIV Strains. PLOS ONE. 2010-04-01, roč. 5, čís. 4, s. e9936. Dostupné online [cit. 2016-10-09]. ISSN 1932-6203. DOI:10.1371/journal.pone.0009936.  
  21. ↑ CHITNIS, Amit; RAWLS, Diana; MOORE, Jim. Origin of HIV Type 1 in Colonial French Equatorial Africa?. AIDS Research and Human Retroviruses. 2000-01-01, roč. 16, čís. 1, s. 5–8. Dostupné online [cit. 2016-10-09]. ISSN 0889-2229. DOI:10.1089/088922200309548.  
  22. ↑ JR, Donald G. Mcneil. Precursor to H.I.V. Was in Monkeys for Millenniums, Study Says. The New York Times. 2010-09-16. Dostupné online [cit. 2016-10-09]. ISSN 0362-4331.  
  23. ↑ HO, David D.; ZHU, Tuofu; KORBER, Bette T.. An African HIV-1 sequence from 1959 and implications for the origin of the epidemic. Nature. , roč. 391, čís. 6667, s. 594–597. Dostupné online. DOI:10.1038/35400.  
  24. ↑ KOLATA, Gina. BOY'S 1969 DEATH SUGGESTS AIDS INVADED U.S. SEVERAL TIMES. The New York Times. 1987-10-28. Dostupné online [cit. 2016-10-09]. ISSN 0362-4331.  
  25. ↑ Womack, H. (2000): Špioni KGB. Utajené životy agentů sovětské tajné služby. Jota, Brno, 408 s.
  26. ↑ Nobel peace laureate claims HIV deliberately created
  27. ↑ Původ HIV [online]. AIDS pomoc, [cit. 2008-11-06]. Dostupné online. Dostupné také na: [1].  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Star of life2.svg
Wikipedie neručí za správnost lékařských informací v tomto článku. V případě potřeby vyhledejte lékaře!
Přečtěte si prosím pokyny pro využití článků o zdravotnictví.
Sexuálně přenosné nemoci a infekce (SPN/SPI) (primárně A50-A64, 090-099)
Virové
Bakteriální
Protozoální
Parazitické
Zánět
ženy
muži
Rizika
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=HIV&oldid=14260056“