Einsteinium

Einsteinium
[Rn] 5f11 7s2 (254) Es 99
↓ Periodická tabulka ↓
Einsteinium ve zkumavce
Obecné
Název, značka, číslo	Einsteinium, Es, 99
Cizojazyčné názvy	lat. Einsteinium
Skupina, perioda, blok	7. perioda, blok f
Chemická skupina	Aktinoidy
Vzhled	kovově stříbrné
Identifikace
Registrační číslo CAS	7429-92-7
Atomové vlastnosti
Relativní atomová hmotnost	254,088
Iontový poloměr	Es2+: 116 pm, Es3+: 98 pm, Es4+: 85 pm
Elektronová konfigurace	[Rn] 5f11 7s2
Oxidační čísla	III
Elektronegativita (Paulingova stupnice)	1,3
Ionizační energie
První	6,80 eV
Druhá	12,6 eV
Třetí	21,6 eV
Látkové vlastnosti
Krystalografická soustava	plošně centrovaná kubická
Mechanické vlastnosti
Hustota	8,84 g/cm3
Skupenství	pevné
Termodynamické vlastnosti
Teplota tání	860 °C (1 133,15 K)
Elektromagnetické vlastnosti
Magnetické chování	paramagnetické
Bezpečnost
Radioaktivní
I V (%) S T1/2 Z E (MeV) P {{{izotopy}}}
Není-li uvedeno jinak, jsou použity jednotky SI a STP (25 °C, 100 kPa).
Ho ⋏ Kalifornium ≺ Es ≻ Fermium

Einsteinium, chemická značka Es (lat. Einsteinium), je jedenáctý člen z řady aktinoidů, sedmý transuran, silně radioaktivní kovový prvek, připravovaný uměle ozařováním jader plutonia. Byl pojmenován na počest teoretického fyzika Alberta Einsteina.

Einsteinium se v pozemské přírodě nikde nevyskytuje. Jde o uměle připravený kovový prvek z řady transuranů.

Fyzikálně-chemické vlastnosti

Einsteinium je radioaktivní kovový prvek, který doposud nebyl izolován v dostatečně velkém množství, aby bylo možno určit všechny jeho fyzikální konstanty. Předpokládá se, že má stříbřitě bílou barvu a působením vzdušného kyslíku se na povrchu zvolna oxiduje.

Vyzařuje α a γ záření a je silným zdrojem neutronů, proto je nutno s ním manipulovat za dodržování bezpečnostních opatření pro práci s radioaktivními materiály.

O jeho sloučeninách a jejich chemickém chování je známo velmi málo.

Historie

Albert Einstein

Jako první identifikoval einsteinium Albert Ghiorso v lednu roku 1952 na kalifornské univerzitě v Berkeley a současně ohlásil objev tohoto prvku i G. R. Choppin se svým týmem z národní laboratoře v Los Alamos. V obou případech byl výchozím materiálem spad po výbuchu termonukleární bomby testované v rámci „Operace Ivy“ v listopadu 1952. Identifikovaným izotopem bylo ²⁵³Es, které vzniklo z jádra ²³⁸U postupným pohlcením 15 neutronů a následnými sedmi β-rozpady. Tento objev byl utajován až do roku 1955 vzhledem k probíhající studené válce mezi oběma jadernými velmocemi.

První umělá syntéza einsteinia byla realizována v roce 1961 v jaderném reaktoru Oak Ridge National Laboratory v Tennessee, kdy bylo z přibližně 1 kg plutonia připraveno asi 3 mg einsteinia.

Doposud bylo charakterizováno 19 izotopů einsteinia, z nichž je nejstabilnější jsou ²⁵²Es s poločasem rozpadu 471,7 dne a ²⁵⁴Es s poločasem rozpadu 39,8 dne a ²⁵⁵Es s poločasem 20,5 dne. Všechny zbývající radioaktivní izotopy mají poločas rozpadu méně než 30 minut.

Využití

Einsteinium a jeho sloučeniny nemají pro praxi žádný význam. Používají se pouze k vědeckým účelům. Einsteinium ²⁵⁵Es se používá k výrobě mendelevia.

Literatura

• Cotton F. A., Wilkinson J.: Anorganická chemie, souborné zpracování pro pokročilé, ACADEMIA, Praha 1973
• N. N. Greenwood – A. Earnshaw, Chemie prvků II. 1. díl, 1. vydání 1993 ISBN 80-85427-38-9
• VOHLÍDAL, Jiří; ŠTULÍK, Karel; JULÁK, Alois. Chemické a analytické tabulky. 1. vyd. Praha : Grada Publishing, 1999. ISBN 80-7169-855-5.  

Související články

• Aktinoidy
• Jaderná fyzika

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu einsteinium ve Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo einsteinium ve Wikislovníku