Minulý týden bylo přemalováno několik fasád pražských podniků, které se hlásí ke kampani HateFree Culture, vzkazy s neonacistickou symbolikou. Reakce Hate free během následné demonstrace ukazuje na limity této mediální kampaně.

Projekt HateFree Culture (HFC) je mediálním projektem, kterému se daří pravidelně, rychle a přesně informovat o šíření lživých a manipulativních zpráv, které mají vyvolávat nenávist vůči některým minoritám a informovat o pozitivních krocích, vycházejících různě znevýhodněným lidem a skupinám vstříc. Na druhou stranu, činnost HFC je vymezena (a také omezena) požadavky zřizovatele, kterým je Vláda České republiky.

HFC tak tvrdí, že stojí proti jakémukoliv násilí: jak proti fašistickému, tak proti „anti-fašistickému“ - maluje nám představu světa, kde bude vše v pořádku, když na sebe budeme všichni hodní a zbavíme se svojí nenávisti. To je ovšem dost nepřesné. HFC totiž vystupuje proti jakémukoliv násilí nestátnímu, ale přitom se spoléhá na "řešení" pomocí státního násilí. Jinými slovy, HateFree Culture násilí deleguje na policejní složky, potažmo celý represivní aparát, což jí umožňuje udržovat iluzi světa bez nenávisti a násilí. To je ovšem ale i představa světa, kdy se zbavujeme odpovědnosti za svoje životy a doufáme, že nám záda bude neustále krýt fízl.

V tuto chvíli je dobré připomenout, za jakých okolností vznikla v druhé půli devadesátých let Antifašistická akce. Byla to doba porevoluční uvolněnosti, bouřlivá a svobodná. Byla to ale také doba rasistických vražd Romů, všudypřítomných neonacistických skinheads, každodenních útoků na lidi, kteří se lišili barvou pleti nebo vzhledem a neodpovídali tak neonacistické či rasistické šabloně slušného Čecha či árijce. Policie byla k takovému násilí nejen laxní, často se dokonce zakrýváním takového násilí či aktivním zapojením stala do velké míry spolupachatelem. Policie pravidelně rozháněla antifašistické demonstrace a dělala ochranku fašistům (tento starý dobrý zvyk jí ovšem přetrvává dodnes).

Stručněji řečeno, v České republice roku 1996 existovalo široké, násilné, rasistické hnutí, které bylo kryto policií a hlavními terči jeho násilí se pravidelně stávali lidé z alternativních subkultur. Vznik Antifašistické akce (AFA) se pak dá považovat za následek policejní razie v klubu Propast, kdy policejní komando se samopaly vymlátilo podnik, kde se alternativní mládež scházela. Politika Antifašistické akce tak vychází z poznané skutečnosti, že svoje práva je potřeba bránit vlastními silami, protože nikdo jiný to za nás neudělá. A policie už vůbec ne. Pokud svou osobní zodpovědnost vkládáme do jejích rukou, stáváme se pouze loutkami v rukou mocných.

Pravda, doba se posunula a policejní aparát se stal vnímavějším k očividně rasistickému násilí. Sám ovšem zůstává implicitně rasistickým, šikanujíc především Romy, chudé, lidé bez domova či jedince s jinou barvou pleti nebo subkulturní vizáží. Asi každý z vás si všímá toho, že policie ve veřejném prostoru selektivně kontroluje lidi s tmavší barvou pleti nebo jedince vypadající jako Romové či bezdomovci, anebo jedince odpovídající policejní představě o anti-systémovém živlu. Je zbytečné vyjmenovávat všechny případy policejní zvůle, stejně jako typický osud stížnosti na postup policie, která končí zahrána do autu vzájemným krytím policistů nebo legislativními obstrukcemi. Ve výjimečných případech, kdy některý policista měl tu smůlu, že pro něj křivě nevypovídal kolega nebo že ho nepokryl nadřízený, hovoří policie o selhání jedince v jinak perfektně odváděné práci. Ale stačí sledovat, jak často policisté sami páchají organizovanou trestnou činnost, nechávají se korumpovat a překračují či zneužívají své pravomoci, aby bylo více než jasné, že problém je systémový a nikoliv v opakovaných selháních jednotlivců.

A tohle je policie, na kterou HFC deleguje veškeré používání násilí. Na rovinu si řekněme, že násilí v mezilidských vztazích není nic hezkého. Je to dost hnusný nástroj dominance jednoho nad druhým, který ve zdravých vztazích nemá co dělat a jehož použití je v naprosté většině případů neakceptovatelné. Na druhou stranu v lidské společnosti se násilí vyskytuje odjakživa a jen tak nezmizí.

Stát samotný je organizovaným násilím a dokonce si na použití násilí usurpuje monopol — jeho složky jako jediné ho smějí legálně užívat. Tím se ale vracíme na začátek, k vzniku Antifašistické Akce v roce 1996. Pokud stát svůj monopol na násilí užívá nespravedlivě a na úkor slabších jedinců společnosti tak, jak jsme o tom psali výše, tvrdíme, že máme právo nerespektovat státní monopol na násilí a proti agresorům je užívat sami. Protože, jak praví staré známé heslo, antifašismus je vždy sebeobrana.

Stejně tak nenávist je prastará lidská emoce, kterou prostě nemůžeme jen tak vypnout a o které samotné těžko můžeme říci, že je dobrá nebo zlá. Tak jako nás zaplaví vztek a nenávist, když jsme svědky nespravedlnosti nebo bezpráví a mobilizuje nás k tomu riskovat, abychom se proti němu postavili, tak můžeme nenávist pěstovat ke všemu odlišnému a pokládat základy fašistickým skupinám.

Symetrizace násilí a nenávisti, jako univerzálního zla bez ohledu na kontext a situaci prezentovaná HateFree Culture, je tak sice nesmyslná, ale pochopitelná vzhledem k faktu, že HFC je státní organizací. Stát tím obhajuje a udržuje svůj monopol na násilí. Distancí od hesla „Smrt fašismu“ tak HateFree Culture ukazuje slepou uličku a zjevnou ideologičnost svého uvažování: ve své vyplašenosti z jakéhokoliv zdánlivě násilného hesla není schopná rozpoznat, zda je násilí použito jako nástroj zastrašení a dominance nebo jako nástroj sebeobrany a emancipace. Absurditu tohoto přístupu už nám historie ukázala nejednou, třeba když byli ti, kteří brali zodpovědnost do vlastních rukou a používali násilí proti nacistům přebírajícím moc v Německu 30. let, státem trestáni a perzekuováni za porušování jeho monopolu na násilí. Bez ohledu na kontext. Co by tenkrát asi říkali na kodex „Nenávist ti nesluší“?

Tváří v tvář fašistickému násilí nás neochrání policie — z části proto, že představa naprosté bezpečnosti realizované represivními složkami je nemožná bez instalace nějaké formy totalitního státu, z části proto, že značná část policistů je sama k fašistickému násilí indiferentní, pokud s ním přímo nesympatizuje. Je to iluzorní představa, kterou se nám snaží vštípit nejen vládní projekty typu HFC, policie nebo některé nevládní organizace — jak jsme mohli vidět naposledy například při protiromských pochodech. Nejen policie, ale i různé nevládní organizace zkrátka nechtěly, aby se z obětí stali pro útočníky rovnocenní protivníci, kteří se dokážou bránit sami.

Méně privilegované vrstvy, jejichž strasti teď hate free Pražané a Pražanky v umírněné podobě zažili, však přístupem „hlavně žádné problémy“ jen a pouze ztrácejí. To, že se HFC vymezuje proti heslu „smrt fašismu“ a stejně jako útoky na Kliniku odsuzuje i poškozování obchodů s náckovskou módou, z jejichž zisků jsou financovány aktivity krajní pravice, nepřekvapuje. Takový přístup je sice pohodlný, ale v důsledku vede k růstu moci státu a policie nad našimi životy. A není třeba připomínat, že represivní aparát státu na našem území stihl během dvacátého století mimo jiné realizovat vyvražďující rasistickou politiku, anebo vykonstruované politické procesy.

Tam, kde HFC bude chtít po (do stále velké míry — principiálně i osobním zastoupením) rasistickém policejním sboru, aby chránil jejich práva, tam prostě bereme do rukou klacky a jdeme se bránit sami. Na rozdíl od HateFree Culture to vnímáme jako legitimní přístup.

Na závěr si dovolíme oprášit video s rozhovory o boji proti fašismu s anti-fašistickým odbojářem Octaviem Alberolou, filozofem Alanem Carterem, režisérem Lukášem Přibylem a sociologem Johnem Hollowayem z May Daye 2011.