Vyšlo jarní číslo Existence, časopisu vydávaného Anarchistickou federací. Jako upoutávku přinášíme úvodní článek hlavního tématu čísla.

Více či méně můžeme sledovat, že dochází k určitým proměnám ve společnosti. Položme si tedy otázky, jak se tyto změny projevují, čím jsou podmíněny a jak lze celý proces nějakým způsobem teoreticky uchopit a pojmenovat.

Hledat komplexní odpovědi je bezesporu na delší dobu. My se zaměříme zejména na určitou změnu diskurzu projevující se v ulicích, v politické sféře i v médiích, která navíc přesahuje hranice jedné země, a na praktické dopady této změny, zejména v souvislosti s výrazným nárůstem xenofobních a rasistických nálad a projevů, které se obracejí vůči lidem vyznávajícím islám a těm, kteří utíkají ze svých zemí rozvrácených válkou a bídou.

Někteří v této souvislosti mluví o xenofobii, jiní o fašizaci, postfašismu či přímo o příchodu nového fašismu. Pojem fašizace je možná nejpříhodnější, není tak definitivní a vyjadřuje spíš určitou tendenci, proces než konečný stav či přímo směr, jímž se ta která společnost ubírá. Vyvstává tedy před námi potřeba redefinovat pojmy pro jejich snazší pochopení a uchopení coby nástroje pojmenování reality.

Svět se zbláznil

To, že bude mít globální ekonomická krize nějaké dopady, nebylo těžké předvídat. Neprivilegovaní zchudli, ti nejbohatší naopak posílili. To by se však dělo i bez krize, nehledě na tlak, který současná podoba kapitalismu na člověka vyvíjí, např. ve formě prekarizované práce, politiky škrtů či zadlužování. Frustraci ze snížení životní úrovně a z mizivých vyhlídek je tedy nutno nějakým způsobem usměrňovat. Tím se otvírá rejdiště pro různé populisty, ultrapravičáky, rasisty a nacionalisty. Za oceánem je toho zářným příkladem kandidát republikánů na prezidentský post Donald Trump. V Rusku utužující se autoritářský režim pod tvrdým dohledem Vladimira Putina, na Blízkém východě pak bizarní a stejně tak kruté angažmá Islámského státu, v Turecku šílené tažení prezidenta Erdoğana proti opozici a kurdské menšině.

Samostatnou kapitolou je pak prostředí střední Evropy. V Sasku exceluje hnutí Pegida a vypalování center pro uprchlíky je tam na denním pořádku. V Maďarsku již několik let v duchu populistického nacionalismu většinově vládne strana Fidesz, které v parlamentu na krk dýchá otevřeně fašistický Jobbik. Premiér Orbán se již zapsal do dějin jako muž, který v Evropě znovuzavedl ploty podél hranic. Nová polská vláda strany Právo a spravedlnost ihned po nástupu k moci provedla během tří dnů legislativní smršť, díky níž změnila ústavní pořádek, aby proměnila zemi v autokracii ve jménu nacionálně-katolické morálky. Personální čistky, transformace veřejných médií, zásahy v kultuře a školství atd. tak, aby vše odpovídalo národnímu poslání. A naposledy volby na Slovensku, kterým dominoval premiér Fico svým štvaním vůči uprchlíkům, jež mu však ve výsledku nepomohlo, nýbrž legitimizovalo hlasy pro otevřené fašisty Mariána Kotleby.

Země střední Evropy se nejprve draly do Evropské unie, a když byly přijaty, plnou náručí přijímaly miliardy eur rozvojové pomoci. Pokud ale mají najednou přijmout určitý díl odpovědnosti a projevit solidaritu, obrací se zády. Dá se říci, že se jedná o prospěchářskou mentalitu budovanou na individuální úrovni v období normalizace a dále jen s jiným nátěrem prohlubovanou během aplikace neoliberálních schémat po přechodu na kapitalistický modus, dotaženou na státní úroveň. Hnědnutí středu v těchto zemích má ten paradoxní rys, že mainstreamoví politici, kteří si osvojili fašizující diskurz, ze sebe dělají ochranný val proti svým souputníkům z pravicového konce spektra nebo sami sebe nechávají dokonce řadit na levici, jako je tomu v případě Zemana či Fica.

Fašismus?

Fašismus je pojem zatížený minulostí. Žádná dokonalá definice neexistuje, jelikož je třeba sledovat nejen ideové kořeny fašismu, které jsou nejasné a často rozporuplné, jeho původ a vývoj, ale i různé fáze fašistických režimů. Fašistická hnutí minulosti byla natolik různorodá a tak nápadně se od sebe v jednotlivých národních prostředích lišila, že někteří pochybují, zda označení fašismus má vůbec význam, nehledě na to, že se později volně užívalo jako hanlivý přídomek bez ohledu na podstatu. Definování fašismu jako termínu se často děje zúžením na určité hledisko – historické, ideologické, filozofické, sociologické atd. Přitom fašismus hledal především emocionální odezvu, proto se uchyloval k rituálům, pečlivě zrežírovaným ceremoniím a k silácké rétorice. Obecně o něm můžeme mluvit jako o „politickém jednání vyznačujícím se obsesivními představami o rozkladu společenství, o národním potupení, o tom, že národ se stal obětí, a kompenzačními kulty sjednocení, síly a ryzosti…“ (Robert O. Paxton).

Dnes nalézáme různé paralely a v něčem zas dnešní doba do minulých schémat nezapadá. To, co sledujeme v ČR, nespadlo z čistého nebe – mělo to svůj původ v anticiganismu, v předvolebních slibech o vyčištění měst od bezdomovců, narkomanů a nepřizpůsobivých, v nenávisti proti pobíračům různých dávek. S tím se protkla neoliberální ideologie, že každý si za svůj neúspěch může sám, že dluhy se musí platit a že je hanba využívat nějakých dávek a služeb poskytovaných státem. Charakteristický je ale onen obraz obětních beránků – paradoxně je dnes na tomto postu nejpopulárnější někdo, koho ani nelze pořádně potkat.

Fašismus se projevuje dehumanizací nepřátel. Třeba muslimové a uprchlíci jsou na jednu stranu podřadný hmyz, který chce žít ze sociálních dávek a znásilňovat, na druhou stranu invazivní nepřítel, který chce vzít práci a ženy zahalit pod burku cudnosti. Podle fašistické hierarchie hodnot stojí národní společenství výše než lidstvo a ohledy na individuální práva nebo řádný proces musí ustoupit. Přesně to odráží postoj xenofobů vůči uprchlické krizi. Tmelícím prvkem se stává obraz falešné jednoty, projektovaný tradičně na nacionalistickém základě. Každý, kdo pak nenaplňuje požadavky této vágní jednoty, je označován za vlastizrádce a každý protichůdný názor za spiknutí. Nacionalismus a rasismus jsou znouzectností pomáhající nacházet důstojnost ztracenou v soukolí sociálního sestupu, kterou má poskytnout právě rasová nebo etnická solidarita spojená s pocitem civilizační nadřazenosti.

Charakteristický je důraz na silová řešení a represivní opatření – mávání šibenicemi, cvičení vojáků na hranicích, volání po střílení uprchlíků a potápění lodí s jejich rodinami. Pro atomizovanou společnost se jedinými pojítky stávají nenávist a strach. Ty pak velmi snadno přiživují rozmach iracionality a přijetí bludů, hoaxů, konspiračních teorií, očividných lží a upravených polopravd za fakta. I v minulosti se stávalo pravdou vše, co dovolovalo fašistům ovládat jiné a vedlo vyvolený národ k triumfu.

Fašismus vykazuje silné projevy konzervativismu, ale bylo by zavádějící tyto dva pojmy ztotožňovat. Přesto fašismus zachovává stávající režim soukromého vlastnictví a společenské hierarchie, zaštiťuje se údajnou národní tradicí, v ateistické zemi, jakou je ČR, zcela účelově i tradicí náboženskou, a mnozí xenofobové nijak neskrývají svou homofobii. Silně se projevuje opovrhování liberálními elitami. Není špatné na ně útočit, ale mělo by tomu být kvůli jejich pokrytectví a za rozšiřování svobod a demokracie mimo politiku i do sféry sociální a ekonomické, nikoli popřením těchto principů a jejich univerzalismu. Fašisté zároveň s tím štvou i proti alternativám k současnému systému, které by byly založeny na jiných hodnotách, tedy na rovnosti, solidaritě a rozhodování zdola – takovým příkladem budiž sjednocený boj proti centru Klinika.
To, že někdo volí fašisty či fašizující strany, ještě nemusí znamenat, že sám je fašista, někdy může jít jen o protestní hlasy. Také to, že někdo splňuje nějakou z charakteristik typických pro fašisty, z něj nutně fašistu nedělá. Najde se ale i nemalá část lidí, kteří se dnes už nestydí říci nahlas, že jsou prostě rasisté. Jsou to však konkrétní podmínky, které jim jejich kulturní rasismus umožňují projevit a legitimizovat ho. A je to zejména „white trash“, který se s takovým postojem stává hlasem ulice.

Negativní proměny ve společnosti jsou dány mj. ochotou většiny politiků a médií přistoupit na tento diskurz a jeho utvrzování a posilování. Vzniká tak začarovaný kruh touhy po sledovanosti a politických bodech vzájemně se podmiňující s masovým přijímáním tohoto diskurzu. Již nějakou dobu lze napříč Evropou sledovat přitvrzující se represe a nová legislativní opatření. Velmi populární mezi vládami je zejména zneužívání protiteroristické rétoriky k represi a plošnému šmírování nepohodlné opozice. Ve Francii to okusili aktivisté za klimatickou spravedlnost či práva uprchlíků, u nás anarchisté v rámci vykonstruované operace Fénix. Veškerá údajná protiteroristická opatření ve výsledku vedou k neomezené kontrole obyvatelstva. V různých zemích probíhají soudní jednání proti lidem, kteří pomáhají migrantům, a jsou tendence takové aktivity více kriminalizovat. Opominout nelze ani na jedné straně rostoucí militarizaci a příklon mnoha členů represivních složek k rasistickým tendencím a na straně druhé rezignaci „mlčící většiny“ na xenofobní projevy a rezignovaný souhlas s ustavující se společenskou normou.

Vztah fašismu a kapitalismu

Marxisté rádi tvrdí, že fašisté jsou agenty kapitalismu, a i v anarchistickém hnutí tato myšlenka často rezonuje heslem, že boj proti fašismu je bojem proti kapitalismu. Nic ale nebývá tak černobílé. Počátky fašistické ideologie sice měly v nejednom národním prostředí protikapitalistický étos, kdekoliv se však fašistické strany dostaly k moci, nebylo nic z protikapitalistických opatření provedeno, v kontrastu s tím, že byly splněny veškeré výhrůžky vůči socialistům. Fašisté zpočátku odsuzovali buržoazii zejména pro její laxnost k otázce národa a individualismus, ne za to, že okrádala pracující o vytvořenou nadhodnotu. Faktem však zůstává, že fašismus tvoří pro kapitalismus jistá zadní vrátka, kdyby pro něj začal být v nějaké míře nebezpečný tlak socialistických sil či spontánních sociálních nepokojů.

V minulosti to bylo velmi zjevné. V posledních letech takovým příkladem mohlo být Řecko, kde se vládnoucí třída ocitla pod velkým tlakem sociálních hnutí a generálních stávek. Díky tomu se dostalo finanční i policejní podpory do té doby naprosto marginální neonacistické straně Zlatý úsvit, která to následně dotáhla až do parlamentu. Jejím hlavním úkolem z pohledu kapitálu bylo přesunout zájem rozzlobených mas od původců krize na zástupné terče frustrace – migranty, vyrovnat síly v ulicích, zvrátit agendu levice od antikapitalismu k antifašismu. Jenže stejně jako v minulosti se projevil frankensteinovský efekt a monstrum začalo žít vlastním životem… a vraždit nejen imigranty, ale i Řeky. Tehdy byl kapitál donucen v tomto směru zařadit zpátečku a nakonec aplikovat mnohem úspěšnější strategii, která přinutila radikální levici k provádění nadiktovaných opatření, čímž byly zabity dvě mouchy jednou ranou.

Disfunkční partnerství demokracie a kapitalismu bere za své, a tak lze pozorovat námluvy neoliberalismu s fašismem, jejichž výsledkem by bylo zachování sociální hierarchie; rozdělení, kontrola a omezený pohyb neprivilegovaných; volný pohyb zboží a elit; důraz na nutnost splácení dluhů, na étos tvrdé práce a hanby při neúspěchu či požadavku pomoci; stát jako servisní složka vymáhající dodržování kapitálem nadiktovaných pravidel. Nežijeme ale už náhodou v takovém světě?

Více o obsahu Existence č. 2/2016 a přehled distribučních míst.
(Uvnitř čísla naleznete mj. rozhovor se členem Antifašistické akce.)

Ke stažení.