Znovu a znovu přicházejí z celého světa zprávy o extrémně dlouhé pracovní době, nucených přesčasech,  nedostatku pracovní jistoty, chatrném zdraví,  vyčerpání, sexuálním obtěžování a psychickém stresu. Skutečný život v oděvních továrnách, zejména na pracovištích na nižším konci dodavatelského řetězce, je velmi vzdálený od práv, která pro pracující zaručuje zákon nebo etické závazky v prohlášeních velkých značek a prodejců.

Pracovní doba
Zásadním problémem dělnic a dělníků v oděvním průmyslu je dlouhá pracovní doba a nucené přesčasy.Vedoucí továren obvykle nutí zaměstnance k tomu, aby pracovali 10 až 12 a někdy 16 až 18 hodin denně. Když se blíží termín dokončení zakázky, pracovní doba se prodlužuje. Sedmidenní pracovní týden se stává běžnou praxí v době, kdy poptávka dosahuje vrcholu. Zejména toto platí v Číně a to i přes fakt, že tamní zákony stanovují limity na přesčasy. Tamější dělnice a dělníci ve zprávě Play Fair at the Olympics¹ z roku 2004 prohlásili, že v říjnu 2003 pracovali 120 hodin přesčas, což je trojnásobek čínskými zákony povoleného maxima. „Když je vysoká poptávka, máme nekonečné přesčasy a pracujeme nepřetržitě 13 až 14 hodin denně. A takhle je to každý den, šijeme a šijeme bez přestávky, až nás z toho bolí ruce.“, řekl jeden z nich.
Phan, dvaadvacetiletá dělnice v thajské oděvní továrně, popisuje svůj život v továrně takto: „Pracujeme od osmi do dvanácti, pak máme pauzu na oběd. Po obědě pracujeme od jedné do pěti. Denně pracujeme přesčasy od půl šesté. Když je velká poptávka, pracujeme do dvou nebo do tří v noci. Jsme sice vyčerpaní, ale nemáme jinou možnost. Nemůžeme si dovolit odmítat přesčasy, máme příliš nízké mzdy. Když si chceme odpočinout, náš zaměstnavatel nás přinutí pokračovat v práci.“ Krishanti, která také pracuje v oděvní továrně v Thajsku, dodává: „Někdy musíme odpracovat denní i noční směnu. Narušuje to normální tělesné funkce (…) Pracuji jako stroj, ne jako člověk.“
Přesčasy jsou povinné. Dělnicím a dělníkům je většinou sděleno na poslední chvíli, že se od nich očekává, že odpracují hodiny navíc. V mnoha případech jim dokonce bylo vyhrožováno propuštěním, byli potrestání nebo čelili slovním útokům, když nemohli pracovat déle. Zpráva  Play Fair at the Olympics také popisuje, jak bulharská továrna zásobující evropské značky uděluje pokuty těm, kteří neodpracují požadované přesčasy, jak čínští pracující po odmítnutí odpracování přesčasů dostávají pokuty 30 Jüanů ( 85 Kč), jak dělnice a dělníci v dalších třech čínských továrnách nesměli v náročných obdobích dát výpověď, protože jim vedení po několik týdnů zadržovalo mzdu. Pracující také často nedostávají placeno za přesčasy tolik, kolik stanovuje zákon.
Dlouhá a nepravidelná pracovní doba ztěžuje zejména ženám zvládání jejích dalších povinností. Stres z práce v továrně zároveň s odpovědností za domácnost často vede ke zdravotním problémům, jako jsou deprese, bolesti hlavy, vředy, vysoký krevní tlak a únava.
Požadavky na pružnou pracovní dobu a nestandardní pracovní poměry zaměstnanců jen dále zhoršují problém extrémně dlouhých pracovních dob.²

Zdraví a bezpečnost
Většina zdravotních problémů dělnic a dělníku v oděvním průmyslu je způsobena nekonečnými hodinami práce. Práce, která se nehodí pro jejich tělesnou konstituci, ve spojení s dlouhou pracovní dobou a neustálým tlakem na splnění výrobních kvót, vedou k únavě očí, slabozrakosti, únavě a zraněním způsobeným vyčerpáním, která často nejsou ani rozpoznána, natož léčena. Místo úprav nástrojů a úkolů, které by předešly zraněním, vedoucí opakovaně ignorují stížnosti na bolest a nepohodlí a vyhazují pracující, kteří už na práci nestačí.
Dělnice a dělníci mohou také být vyhozeni za to, že si vezmou volno, aby si zajistili lékařskou péči nebo aby se zotavili ze zranění nebo nemoci. Jedna žena dotazovaná v Bangladéši v roce 2003 chodila do práce dva měsíce nemocná, než si vzala den volno, aby šla k lékaři. Její vedoucí jí pak strhl dvoudenní plat a přišla o bonusy za vzornou docházku. Při návratu musela odpracovat osm neplacených hodin navíc, aby dohnala práci. Celkově jí její nemoc stála 11 denních platů.³
V mnoha továrnách nedostávají dělnice a dělníci pitnou vodu, nesmí jít na toaletu, když potřebují. Tato omezení jsou obzvláště nebezpečná pro ženy, protože jsou náchylnější k infekcím močového měchýře, pokud nepřijímají dostatek tekutin. Ženy také během menstruace potřebují čisté toalety, mýdlo a čistou vodu, ale tyto potřeby jsou často ignorovány. Na celém světě je mnoho továren, které otevírají malé množství toalet jenom v určitých částech dne, vyžadují vyzvednutí si propustky na toalety a zároveň nemají dostatek propustek pro všechny, neumožňují odejít na toaletu na konci pracovního dne, zaznamenávají, kolikrát ženy chodí na toaletu, kolik času tam tráví atd. Indonéské dělnice vylíčily, že během menstruace musí nosit tmavé oblečení, protože vědí, že během dlouhé pracovní doby s omezeným přístupem na toalety jim krev oblečením prosákne.
Reprodukční zdraví dělnic i dělníků a jejich dětí může být poškozeno, protože jsou vystavováni toxickým látkám, vedru, hluku, přepracování a vyčerpání. V továrnách, kde těhotné dělnice smějí zůstat v práci, může být od těchto žen vyžadována práce v nebezpečných podmínkách, ale většinou jsou donuceny dát výpověď, aby jim zaměstnavatel nemusel platit mateřskou dovolenou a další výhody stanovené zákonem.
Mezi červnem 2004 a 2006 zemřelo v Bangladéši asi 200 dělnic a dělníků a mnoho dalších bylo zraněno při požárech oděvních továren. Většina z nich byla ušlapána, když v továrně zavládla panika a všichni se nahrnuli k jedinému východu. Mnoho továren totiž vůbec nemá nouzové východy.
V reakci na nátlak mezinárodních kampaní se velké značky a prodejci přece jen začali zabývat problémem zdraví a bezpečnosti. Nicméně většinou jsou tato zlepšení financována dodavateli. 

Těhotenství: čí volba?
V některých oděvních továrnách se u pracovních pohovorů ptají žen, jestli jsou vdané nebo s někým chodí, zda plánují založit rodinu a jestli užívají antikoncepci. Někteří zaměstnavatelé najímají jenom svobodné bezdětné ženy a někdy dokonce nutí ženy podepsat prohlášení, že neotěhotní dokud budou v továrně pracovat. Povinné testy při náboru jsou běžné – těhotné ženy nebo ty, které test odmítnou, nejsou najaty.
Dělnice, které otěhotní, se mohou snažit skrývat svůj stav tak dlouho, jak to jen jde, což má za následek nedostatečnou těhotenskou péči a možné vystavení se rizikům, která mohou způsobit vrozené vady, předčasný porod, nízkou porodní váhu dětí a další problémy. V polské továrně zkoumané partnery organizace Clean Clothes Campaign  schovávaly ženy své těhotenství až do dvou týdnů před porodem. To znamená, že nemohly využívat výhod, na které měly podle zákona nárok, ale alespoň měly dojem, že tím snížily riziko výpovědi.⁴
V roce 2004,  byly všechny těhotné ženy v jedné továrně ve Svazijsku donuceny podepsat výpověď, aby továrna nemusela platit mateřskou dovolenou.⁵ V Číně byly z továrny na obuv vyhozeny dělnice ze stejného důvodu. Dělnice popsaly, jak byly  během těhotenství týrány nejen slovně, ale že byly nuceny splňovat vyšší výrobní kvóty, pracovat déle a vykonávat těžší práci ve stoje místo vsedě, nebo byly přesunuty do částí s vysokými teplotami. Filipínské odborové svazy ohlásily, že ve výrobní exportní zóně Cavite byly těhotné ženy nuceny pracovat přesčasy i v noci. V další oděvní továrně potratila dělnice na toaletě, protože ji bylo zakázáno odejít. Ve zprávě je také popisováno, jak vedoucí oděvních továren brání ženám v odchodu na mateřskou dovolenou, pokud se chtějí po narození dítěte vrátit do práce.⁶ Podle zpráv ICFTU z roku 2003 měly indonéské ženy sice právo na tříměsíční mateřskou dovolenou, ale byly propuštěny, pokud jí využily.⁷

Obtěžování a násilí
Dozorci, zaměstnavatelé, policie, státní obranné složky, stávkokazové a další často vyhrožují odborářům a odborářkám násilím. Dělnice a dělníci jsou týrání, biti a někdy zabíjeni, pokud organizují odbory a vyžadují lepší pracovní podmínky.
Dělnice musí často projít ponižujícími prohlídkami, čelí slovním i fyzickým útokům, jsou oběťmi sexuálního obtěžování na pracovišti. Také musí žít ve strachu z napadení a znásilnění cestou  domů z továrny v pozdních nočních hodinách.
Vedoucí a dozorci často dělnice a dělníky obtěžují, ponižují a týrají. Elina, dělnice v indonéské oděvní továrně PT Busana Prima Global, popisuje: „Často nás slovně urážejí. Vedoucí nám během práce nadávají do hloupých, líných, zbytečných bastardů. Říkají, že si nezasloužíme nic lepšího. Často dochází i k fyzickému týrání. Tahají nás za uši a zblízka nám do nich křičí.“⁸
Dělnice v továrně, kterou navštívila CCC v Lesothu, oznámily, že bývají každý den při odchodu z továrny prohledávány (dozorkyněmi). Některé ženy jsou nuceny se svléknout, aby ukázaly, že nic neukradly. Dělnice z této továrny bývaly pozdě v noci cestou domů znásilňovány, ale vedení přesto odmítlo zajistit noční dopravu.⁹ Indonéské dělnice popisují obtěžování: „Hezké dívky v továrnách jsou obtěžovány vedoucími. Přijdou za dívkami, zavolají si je do kanceláře, šeptají jim do ucha, dotýkají se jich (…), podplácejí je a vyhrožují jim, že přijdou o práci, pokud se s nimi nevyspí.“¹⁰
Dělnice neustále vyzývají k přehodnocení přístupů a stereotypů, různými způsoby organizují obranu svých práv a požadují bezpečnější pracovní podmínky a skoncování s obtěžováním a násilím.
Odborové organizace v exportní výrobní zóně Katunayeke na Srí Lance se například dotazovaly dělnic v ubytovnách vedle zóny a zjistily, že ženy se obávají nočních cest domů, protože znásilnění tu nejsou výjimkou. Odbory se společně s dělnicemi rozhodly, že řešením by bylo získat autobus, který by dělnice vozil mezi továrnou a ubytovnami. Místní úřady pak byly donuceny ke koupi autobusu a provozování této služby. Fungovalo to dobře a proto odbory požádaly majitele továrny, aby koupil ještě dva autobusy. Ženy sice stále pracují dlouho do noci, ale aspoň již nemusí chodit pěšky tři kilometry mezi továrnou a ubytovnami.

 Nejistá práce za pochybných podmínek
Továrny často nemají se zaměstnanci regulérní smlouvy, což dělnicím a dělníkům znemožňuje dosáhnout odškodnění, pokud jejich zaměstnavatelé nerespektují zákoník práce v otázce minimálních mezd, pracovní doby, mezd za přesčasy, zdravotního pojištění atd. Mnoho dělnic a dělníků, zejména migrantů a migrantek, si není schopno říci o smlouvu. Práce beze smlouvy se stává naprosto běžnou záležitostí. Pokud jsou podepsány nějaké smlouvy, zaměstnavatelé je stejně porušují. Ťing, čínská dělnice, o smlouvách řekla: „Naše smlouvy jsou bezcenné. Vedení továrny nám nedává to, co je napsáno ve smlouvě. Píše se tam o maximálně třech hodinách přesčasů denně, ale já si nepamatuji jediný den, kdy bych pracovala méně jak tři hodiny přesčas.“¹¹
Nejhůře je zacházeno s krátkodobě najatými dělnicemi a dělníky. Továrny je často najímají na krátkodobé dohody, které se opakovaně obnovují, aby se zaměstnavatelé vyhnuli zodpovědnostem daným zákonem (mateřská dovolená, zdravotní pojištění atd.). Tohle je běžná praxe zejména v Indonésii. Dalším způsobem je najmout dělnice a dělníky skrze agenturu. Pracující jsou pak zaměstnanci a zaměstnankyně agentury, ne továrny. Společnost, která továrnou vlastní, se tak vyhne všem povinnostem zaměstnavatele.
Mnoho z dělnic a dělníků dotazovaných během přípravy zprávy Play Fair at the Olympics nepobírala žádné zákonem stanovené výhody, jako je například zdravotní pojištění. V jedné kambodžské továrně byla pracujícím za tři dny nemoci strhávána ze mzdy částka odpovídající platu za jeden pracovní den, pokud byli nemocní víc jak tři dny, byli nuceni podepsat formulář, který umožnil továrně strhnout jim motivační odměny za daný měsíc. V jedné indonéské továrně popsala dělnice praktiky, jako je trvalé snížení mezd a další tresty za vybrání nemocenské dovolené: „Nesmíme si brát nemocenskou dovolenou. Když to uděláme, po návratu do práce zjistíme, že nám snížili mzdu. Mě přesunuli z šicího oddělení do oddělení úklidu, když jsem šla na nemocenskou. Bylo to ponižující. Když s takovým přesunem nesouhlasíme, donutí nás odejít bez náhrady platu nebo jakýchkoliv výhod.“

Zastrašování odborů
V mnoha zkoumaných továrnách za posledních pár let mluvili dělnice a dělníci o tom, jak jim bylo vedením jasně dáno najevo, že organizování odborových svazů je nepřijatelné.
Dělnice a dělnicí dotazování při přípravě zprávy Play Fair at the Olympics byli přesvědčení, že pokud se přidají k odborům, budou vyhozeni. Rana, dvaadvacetiletá dělnice v turecké oděvní továrně, tazatelům řekla: „Loni, když se protestovalo ve vedlejší továrně, nám náš dozorce řekl: ‚Uvidíte, všichni přijdou o práci. Nikdy neudělejte tu samou chybu. Jinak se budete potýkat se stejnými následky.‘ “
Kambodžští pracující prohlásili, že zaměstnavatelé diskriminují kohokoliv, kdo se organizuje v odborových svazech. Když vedoucí u pohovoru zjistí, že uchazečka či uchazeč měli co do činění s aktivitami odborů, práci jim nedají. Indonéská dělnice popisuje, co se stalo u nich v továrně po stávce: „Nejdříve byli podmínečně propuštěni ti, kteří stávku organizovali. Nesměli chodit do práce a dostávali jenom tři čtvrtiny jejich základní mzdy. Potom je vyhodili. Měli jsme strach a cítili jsme se bezmocní, když se to stalo. Jako kdyby nám vedení říkalo: ‚Koukejte, dopadnete stejně, jestli budete stávkovat.‘ “
Organizování se a členství v odborech je dále znesnadněno tím, že vlády vědomě upírají práva pracujícím, aby nalákaly zahraniční investory. Přestože svobody sdružovaní a kolektivního vyjednávaní jsou v mnoha zemích zakotveny v ústavě, vlády často dovolují zaměstnavatelům tato práva porušovat. Společnosti proto míří do zemí jako je Čína a Indie právě proto, že místní vlády jsou schopny zabránit odborům ve zvyšování nákladů na pracovní sílu.
Mnoho dělnic a dělníků nicméně vyjádřilo svoje přesvědčení, že zastoupení odborovými svazy by jim poskytlo vyjednávací sílu nutnou ke změně nezdravých a nedůstojných pracovních podmínek v jejich továrnách.

^— 

¹ Citace a příklady na této straně jsou ze zprávy Fair at the Olympics – respect workers’ rights in the sporstwear industry Clean Clothes Campaign, Global Unions and Oxfam International, 2004, strana 18 a 19. Dané továrny nebyly jmenovány, aby se ochránili dělnice a dělníci.  Organizace Labour Behind the Label a další nicméně upozornili dané společnosti na tato porušovaní práv pracujících.
² Doposud došlo k několika pozitivním změnám, některé společnosti jako Marks and Spencer’s, H&M, New Look a Pentland spolupracují s dodavateli na zkrácení pracovní doby a zároveň zvýšení produktivity.  
³‘The Cost for Women Workers of Precarious Employment in Bangladesh, A. Barkat, S.N. Ahmed, A.K.M Maksud and M.A Ali. Human Development Research Centre for Oxfam GB, 2003.
⁴ Workers’ voices: The Situation of women in the Eastern European and Turkish garment industries, Clean Clothes Campaign (2005).
⁵ Clean Clothes Campaign Newsletter 21, Květen 2006.
⁶ Asserting workers’ rights in Philippines sweatshops, KMP (Trade Union Congress of the Philippines), Listopad 2003.
⁷ http://www.cleanclothes.org/ftp/East_and_South_East_Asia_Regional_Research_Rep.pdf (2003) Strana 35.
⁸ Play Fair at the Olympics – respect workers’ rights in the sportswear industry, 2004, strana 24.
⁹Made in Southern Africa, Clean Clothes Campaign, 2002, strany 88 a 92.
¹⁰Play Fair at the Olympics – respect workers’ rights in the sportswear industry, 2004, strana 24.
¹¹Play Fair at the Olympics – respect workers’ rights in the sportswear industry, 2004.  

 —

Z factsheetu britského projektu Fashioning an Ethical Industry přeložila Anna Sýkorová.

Factsheet 6: Working Conditions in the Global Fashion Industry. 2006. Fashioning an ethical industry: A labour behind the label project. Dostupné z http://fashioninganethicalindustry.org/!file/factsheet6+Working+conditions+in+the+global+fashion+industry.pdf.

Uvedené dílo (dílo) podléhá licenciCreative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.