Tiché lodi - Časy vody (recenze)

6. října 2015 v 13:26 | Lemra Líná
Tiché lodi - Časy vody (CD, 2015, Ears & Wind Records)
Osmapadesátý titul brněnského vydavatelství (mi) přináší několik překvapení: vkusně vyvedený digipak s krásnou fotografií Tiny Botkové na titulní straně, neutuchající zájem o hodnocení mou maličkostí a neočekávanou jinakost obsahu.
I když... pokud si dobře vzpomínám, při poslechu Hynkových zámků, což je domovská kapela páně René Müllera, aktuálně jednojediného protagonisty tohoto projektu, jsem zmiňoval Janotu a Václavka. Zdá se, že oba jsou přítomni i nyní. Ten první jaksi lehce "v luftu" a Miroslav Václavek coby autor tří uchopených textů. Z nahrávky průběžně zní hostující housle Romana Cipíska Cermana. Tím by mohla podobnost ze "Zámky" (nikoli Visacími, anóbrž Hynkovými) končit, leč není tomu tak. Decentní bigbít je obroušen od rytmické sekce do čisté podoby zádumčivého elektrického folku s čistou kytarou a hypnotickým přednesem textů - pobízejících obrazů, přemýšleníhodných příběhů. Když se projev schyluje až k 'mluvenému slovu,' vzpomenu na neotesaný přednes Pavla Zajíčka, například v devítiminutových Střepech [9] - "teď tu mezi střepy čekám na anděly". Produkce desky a skladba písní je šikovně obohacena několika doprovodnými zvuky, jako například hned v úvodu ruchy dopravních prostředků [1], plačícím dítětem [4], vyjícími vlky [5], krátkým deštěm [10], v pomalu tekoucím proudu hudby na různých správných místech již zmíněnými hoslemi, které zde vyloženě neexperimentují, ale opatrně dotahují formu. Abych nelhal, to co občas zní jako další kytara, jsou zřejmě tyčkou (stickem) rozeznívané struny, nejvýrazněji v Období deště [10]. Pokud mě sluch neklame, jedenkráte dojde i na flétnu, upomínající na fakt, že Lodi, ač Tiché, byly stvořeny jako trio spolu s bicími. Hudební nálada je dostatečně poslouchatelná. Kytarista neexhibuje, přesto na kytaru neustále hraje a nepřetržitě si s kytarou hraje. Při prvním poslechu se mi už už zdálo, že celkovou poklidnou, až pochmurnou atmosféru naruší píseň Špagát [6]. Úvod nastartované elektriky cosi sliboval, ale výmluvný postup textu poeticky přináší další z marností, včetně lkavého přiznávání flétny (nebo?). Prvotina Tichých lodí uplynula jako Časy vody a musím přiznat, že ač nejsem vyhledávač negativ, takto podány, umravňují můj (zatím) bezbřehý optimismus. Díky za to!
Říkal Radík, nechci Zbytečný svět. Jsem Bojovník!
Raději vyhlížím Oknem do zahrady, když někteří hledají Na poli kosti.
Nechci Špagát, neKroužím Na kraji podél zábradlí, nehledám Střepy.
Věřím, že přejde to předlouhé Období děště, sečtu Hořící vteřiny a...
možná, možná [1] je číše zpola prázdná, možná, možná [3] zbývá polovina nedopitá... možná [9].
Jsem opravdu rád, že některá vydavatelství a umělci (netřeba jmenovat, ONI ví) sami neustávají v seriózním předvádění rozličných poloh hudby, textů, tvorby a vydávají. Bolí to lidsky i finančně, ale kde bychom bez Vás byli?
Přidat komentář
 

Xavier Baumaxa - Pijano

21. května 2015 v 12:36 | pna Dák
Xavier Baumaxa - Pijano (CD, 2015, sebe-vydání)

O vážných věcech s nadhledem, silná vyznání, zpovědi, Love song trochu jinak a na závěr vzkaz, tak to je buránkovo Pijano.
(Nikdy jsem nechtěl psát recenze a taky tak činím)

Je zvláštní, že v době, kdy si dávám do kupy orgány, piju jablečník a žvejkám ostropestřec, hledám cestu, tu hledám pořád, a vrátil jsem se zpátky k rozečtené knize Ch. Bukovského Kam zmizela ta roztomilá rozesmátá holka v květovaných šatech se mi dostalo do ruky a teď stále hlouběji do uší a duše, nové XAVIHO cédo PIJANO.


Že je Xavi velký hráč, umí si hrát, s ledasčíms si pohrává a zpívá nám, že není radno s některými věcmi si zahrávat, o tom není pochyb, tak k této kvalitě ještě přidává další barevné střepy, kaleidoskop je ucelený a některá pootočení jsou velmi silná a zasahují tam (7, 8, 10), kde mají. Mámámamá, tak tu dokola sjíždí můj, na bicí hrající, synek.

Tohle album je pro mě hodně vyvážené se spoustou vzkazů.

Já, vzdávám hold Xavimu, pánům muzikantům i všem ostatním, co se jakýmkoli způsobem na tomto celku podíleli. Paráda, díky.

Po poslechu sepsal pan Dák.


Přidat komentář

První-Poslední - Meziměsto (recenze)

6. srpna 2014 v 12:38 | obyčejný posluchač
První-Poslední - Meziměsto (CD-R, 2014, vlastní režie)

Po nějaké době se opět přemlouvám a vrhám se do hudebního víru. První komu recenzi dlužím, není poslední. Jsou to První-Poslední. Zatímco se roztáčí potištěný disk, prohlížím obstojně provedený Digipak. Na obalu jsou dvě imaginativní fotografie a kolážovitá titulka. Strohé informace nabízí pár nezbytných údajů.


Popsat obsah není pro mě vůbec jednoduché. Ne snad, že by kapela byla tak svojská, právě naopak. Je normálně normální - kytarovka s poučením u českých rockových alternativců. V zásadě bych za tím mohl zabouchnout dveře, ale bylo by to ode mě značně nesolidní. Jedním z pozitiv jsou poslouchatelné texty, průběžně štěbetající saxofon nebo speciálně hostující zpěvanka. Líbí se mi zkreslení kytar a v zásadě i celkový zvuk nahrávky. Hlas je chlapácky nakřáplý, ale po nějaké době přestává být zajímavý, začíná nudit. Důvodem je stále stejný výraz, což se v podstatě týká i kapely. Sic s citem tlačí na pilu, což rocku nepochybně svědčí a mnohdy prospívá, vykročí v ústrety psím vojandám, dopisují s mńágou, mailují se ždorpem, vyzvou na parket hudbu prahu, celek je pevně usazen v naleštěných kolejích, ze kterých ne a ne uhnout. I přes eventuální klady, nezpochybnitelné fakta, rádobyvtipné příměry a vypíchnutí, zůstane podle mého subjektivního názoru druhá deska Meziměsto zapomenuta. Držím muzikantům všechny kolíky, aby mě vyvedli z omylu a udělali ze mě falešného proroka.


Přidat komentář
 

Zdarr - AR 2 3 (recenze)

4. srpna 2014 v 20:56 | Jan Pimper
Zdarr - AR 2 3 (CD, 2014, samovydání)

Není nic nevděčnějšího, než psát recenze na desky svých známých a kamarádů. Když je pochválíte, všichni o vás řeknou, že jim podlézáte. Když jejich nahrávku pohaníte, vystavujete se nebezpečí, že přijdete o kamarády. Hned na začátku se přiznám, že se dobrovolně vystavuju té první možnosti, protože nová deska Zdarr nazvaná AR 23 mě baví.


Není to proto, že se známe, ale protože mám pocit, že je toho na ní tolik, že se vyplatí si jí pustit víckrát. Když se na tuhle čtyřku podíváte, jen těžko si dovedete představit, co dva akordeonisté, dechař a bubeník dokážou zahrát (a nahrát). AR 23 je totiž přesně ta deska, která udělá radost vaší babičce, která má ráda dechovku, strejdovi, který jezdí na potlachy, sestře nezávislačce, která holduje world music i mamince, co má nejradši Čechomor. Všechno tohle na desce je a ještě o trochu víc. Nejdůležitější pro mě ale je, že Zdarr nejen, že umí hrát, ale hlavně, umí SI hrát. Na druhou stranu Zdeněk Souček ve zpěvu občas trochu přehrává, ale nikdy tak, aby to překročilo hranice vkusu.

Nejen hudebně, ale i textově je deska zajímavá. I v tomhle případě si na své přijdou ti, co mají rádi přímočarou zábavu, ale i kavárenští intelektuálové. Textaři jsou tu vlastně jedinými hosty. Žán Voklén De l Fresné se o svém podílu na desce Zdarr asi už nedozví, ale Pavel Brycz je vlastně stálým spolupracovníkem kapely a jeho rukopis už ti, co jeho práci znají, asi poznají na první poslech. Hudebně se tentokrát kapela vzdala hostů "zvenčí" úplně a nutno říct, že to kvalitě výsledné nahrávky nijak neuškodilo. U hudební složky se stojí za to ještě jednou zastavit. Hodně se mluví o změně v sestavě, kterou byl nástup nového bubeníka Filipa Ernsta. Na koncertech je tahle výměna cítit podle mne trochu víc než z desky, kde se pro mě trochu záhadně drží dost zpátky.

Jestli čekáte, že začnu pitvat jednu skladbu podruhé a vyjmenovávat co je na nich zajímavého nebo co v nich skřípe, čekáte marně. I když to možná není moderní, je pro mě deska důležitá jako celek. A tahle drží pohromadě, je ohromně pestrá. Tam kde má být veselá, si klepete nohou, tam, kde zpomalí, na vás dýchne ta správná melancholie. I když mi v jednom místě může připadat, že vícehlas neladí, rozhodně to není taková vada, která by mě odradila si desku ještě jednou pustit. A pustím si jí určitě. Nemá smysl vypisovat, co všechno mi deska připomíná. Že z ní slyším Koubka i Matušku, protože toho, co v ní slyším je spousta a vsadím se, že čím víc jí budu poslouchat, tím víc toho v ní ještě najdu. Přiznám se, že se na to celkem těším a vám nemůžu doporučit nic jiného.

Přidat komentář

DekadentFabrik - 26.2..2014 Louny (koncert)

14. července 2014 v 8:00 | obyčejný posluchač
DekadentFabrik - 26.2..2014, kavárna Vrchlického divadla, Louny (koncert)

  1. Opatrné vplouvání zvuku, oťukávání publika, seznámení se s kapelou: kytara, samply, foukací harmonika, basa na stativu. Hned v první pauze mezi písněmi byl vylosován šťastlivec se vstupenkou č. 93 - nový majitel obrazu od šéfa kapely.
  2. Rytmický sampl po úvodu mizí pod sytou basou, kytarou s improvizovanou podstatou. Hypnotické ságo! Hlas v podobě zvuků, pak i s textem vyprávějící chmury o slzách, pití, opilosti, apod.
  3. Strohé bicí z jablečného počítače se střelcem na 5-strunné base jsou základem. Efektovaný saxofon. Opatrné výrony kytarových akordů, mluvené slovo, jemuž není rozumět... ku škodě věci.
  4. Svižnější rytmus s dívčím vokálem. Kapela je rozkročena kdesi mezi dubem (basa) a jazzem (sax). Elektrika vyměněná akustikou, ale i v tomto případě spíše opatrně vyplňuje. Německý dialog zní zajímavě - opět není rozumět. Oba nezpěváci málem parodují, otázkou zůstává koho a co? Naštěstí všichni opět roztáčí svůj "flašinet." Všichni v černém, nasvícení červení. Volné sólo saxu je včasným zpestřením.
  5. Tón na struně, štěbetající altka, drnčící bastojan. Přidávají se další s kytarovým struněním a brnkáním basy. Názněje hlasu, hypnotik bez narkotik, sloka beze slov, kytara bez hudby. Nic ve zlém! Navozování nálady při absenci sampl rytmu pudí představivost, kterou bortí divoká mezihra.
  6. Etnická figura bicích, ornamentující ságo. U počítadla šéfík přizvukuje "čímsi" elektronickým. Syntetické zvuky zazní jen krátce, než naplno vyhrává altka s basou, řízeně tepající kajtra, drtící uvolněná baskytara (!), zajímavé slovní obraty (chloupky nervů, řasy slov), nedbalá kytara, smyčec na basových strunách.
  7. Opakující se vzorec repetitivní muziky. Už mě to nebaví, něco je špatně! U volné improvizace se čeká na okamžik, kdy se stane 'NĚCO'. Tady je v zásadě vše připraveno, čeká se na to samé, co nikdy nepřijde. Basák a dechař ano. Samply neuhnou. Kde nic není, ani šéf kapely nebere. Nápad a technické možnosti nestačí. Dle ovací za zády, jsou tu posluchači pro něž tu je kapela správně, fanoušci co rozumí. Chyba je u mě, nejsem ve správnou dobu na správném místě. Texty, ač nejsou nijak dlouhé, jsou čteny z papírů. Proč? Mistrovy obrazy ano, hudba ne.
  8. Lehké oživení španělkou a německými slovy dechaře. Od pár minut minimalismus s free vstupy, motor jede dál, bohužel stroji drhne řemen. Jede dál, ale nic nepohání. Zdá se, že po 75-ti minutách je šmitec. Mýlka.
  9. Přídavek basového drone, zajímavý text a výborná práce s drnčením.
  10. Další přídavek je pokusem o dramatičtější polohu. Živější rockovější rytmus, drásaná kytara, velmi rozevláté sólo saxofonu a určující basa. Pokud kapela chtěla rozmetat mé pochyby, na posledních pár minut se jí to podařilo, jinak ne.
Byl bych nerad, kdyby výše uvedená slova bral pořadatel, případně kapela špatně. To není žádná omluva, ani prosba o pochopení, prostě jsou koncerty, kdy se dvě strany nepotkají.

Přidat komentář

Alchemist - Damnation (recenze)

11. července 2014 v 8:00 | obyčejný posluchač
Alchemist - Damnation (CD-R, 2014, vlastní produkce)

Nejnovější, jaxe u nás v Azerbajdžánu říká, počin mosteckého metálového Alchymisty přichází na paškál právě teď. Oproti mnoha předchozím kompletům, kdy si vše hlava-mapa Mentol samoobsloužil, tento byl 'nahrán' v kompletní tříčlenné sestavě.

Chladná čistota a odstup jednotlivých segmentů z Evilcrusher (2013) jsou tytam. Společná mluva celku jednoznačně kapele prospívá. Kytary jsou o poznání napruženější, Vonyho baskytara vydatně vyplňuje meziprostor, Bradyho bicí vše vskutku pohánějí kupředu. Sic se mi u nich moc nelíbí barva přechodů, ale kdo by se hnípal v kravinách, ještě k tomu, když hownu rozumí, že?! Je zajímavé, že novinková směsice zní takto výživně, když v klasickém studiu (Bohemian Hell) byly nahrány "jen" bicí, vše ostatní v domácím Mentolsoundu jako obvykle. Osobně bych se nebál jít se zvukem ještě dál (jinam?) k větší tvrdosti. Umělecké střevo skladatelovo (hudba a texty) zůstává a posluchač není unavován art-koplikacemi. Potlačení ega (aranžmá), odlehčený proud směrem k "bigbítu" a krátké zapomenutí oblíbenců mouhou být, správnými produkčními kroky. Tím je jednoznačně i bonusová skladba Daimonion cz (9), s českým textem. Několikrát jsem si pustil obě verze (5 + 9) a nedalo mi moc práce rozpoznat, že našinci srozumitelnější text, má ve výsledném výrazu větší koule. To jsou ovšem teorie posluchače/hodnotitele, ve skutečnosti může být vše úplně jinak.

Bez zbytečného relativizování, tohle album nově nahraných skladeb vřele doporučuji. Když k tomu připočtu 'profi' balení a neošizenou stopáž, fanoušek získá obstojné dílo a kapela snad pocit, že jejich počínání není marné.


Počet komentářů: 3

Alchemist - Evilcrusher (recenze)

10. července 2014 v 6:43 | Drtič kacířských pohlaví
Alchemist - Evilcrusher (CD-R, 2013, samopal)

Než stačí normálně líná kapela zaplatit další měsíční pronájem zkušebny, neúnavný Mentol, chrlí desku za deskou. Zdá se, že veterán regionální scény, kytarista, zpěvák a skladatel 'hází perly sviním'. Tolik muziky, kvanta písniček, nepočítaně nápadů, nezměrné energie... a svět nedbá.

Krátký úvod mě v okamžení, už počtvrté, vtahuje ke skladatelově 'zlodrtící múze' (1), aby se mě společnými silami pokusili 'moderně zotročit' (2). Je-li využita 'zbraň hromadného tvoření' (3), posluchač může být udolán. Starý přežitek, že na každé správné metalové desce má být ploužák 'není potřeba vysvětlovat' (4), ale já 'Vám odpouštím' (5). 'Vnitřní démoni' (6) pohání solidní groovy, jež přeruší 'ciemno dziura' (7). Ptát se, 'kdo stvořil Boha', je podobné, jako hledat moment, kde se vzalo entrée, upomínající na nejlepší doby vzestupu elektroniky. V tu ránu je zapomenuto, odlétá jako 'mrtvé duše na křídlech motýlích' (8). 'Čekání na syna' (10), než se například vrátí z hospody, lze vyplnit čímkoli. Osobně jsem to nezažil, takže nezbývá, než pohlédnout do 'zrcadla mé blbosti' (11). To je původně leštěno k dokonalosti, aby po se neopatrném dotyku roztříštilo na různé kousky. Alchemist mě přes hodinu 'zloživě' (12) tlačil, mačkal a drtil, můj závěr však zní: "Zatím 'no pasaran'".

Obsah metalového alba má vše co je potřeba. Kytary určují, zdobí, basa skromně bublá, bicí akademicky drží dekórum (Prokop Š. je dobrý sluha, ale zlý pán), zpěv (mě) netahá za uši, hudební postupy jsou užitečně oživovány samply a efekty. Vše je na svém místě, špek je prorostlý jaxepatří, prdel sedí na hrnci, atp. Otázkou je, proč to všechno nějak (v mém případě?) nefunguje? Už léta si tuhle otázku ve vztahu k Mentolově tvorbě a kapelám pokládám, teoretizuji, ale ani v tomto případě nenalezl odpověď.


Přidat komentář

Zdarr - AR 2 3 (recenze)

28. května 2014 v 14:08 | ár dva tři, šou dva tři
Zdarr - AR 2 3 (CD, 2014, samovydání)

"Tak jsem se té další desky Zdarrů dočkal, paní Müllerová!" Protentokrát není vydání zastřešeno vydavatelstvím Hněvín, ale kapelou samotnou. Název čtvrtého alba svým způsobem zachovává linii ubývání, raději se ale předvádí vtipnou rytmickou pointou.



Průzračně provzdušněný zvuk nahrávky z mosteckého studia Ponte records dává vyniknout jednotlivým nástrojům. Ne snad, že by tomu bylo dříve u kapely jinak, ale prostoru k pečlivému poslechu, pozorování a zkoumání je aktuálně jaksi více. Výše uvedenému faktu zřejmě napomohla také absence přemíry hostů. Skladby jsou sestaveny vzorcem každý chvilku, tahá pilku. Barevnost klasické muzikantské sestavy (zpěvy, akordeony, 'dechy', bicí) je stálá a všudypřítomná, ale nezabíjí mě. Za oživující a chvályhodné budiž použití nástrojů a zvuků navíc: foukátka, africká harfička, praskání desky, husí krky, foukací klávesy, střídmé vokály. Vydatné halekání mě naplno oblaží v moderní lidovce Galině (10). Další mísení stylů, vkusně přetavené do otevřené akustické fůze, snad zmiňovat nemusím. Přes to všechno jsem jako posluchač-laik spíše konejšen, snad abych lépe a více vnímal texty. Například dvojsmysl Mít kluka to je báječný (1) je od Pavla Brycze, ale z úst hlavního zpěváka Zdenka Součka vyznívá věrohodně, jakoby jej napsal sám sobě "do držky". Podobně je na tom Čtyřicet (7) a to už mi pánové nevymluví, že jsou buď stejně naladěni nebo když "víra v revolver se ztrácí," trpí nesporně telepatií. Po dlouhých letech relativně stabilní sestavy, tou relativitou myslím krátké působení tubisty Zdenka Říhy a chvilkovou absenci druhého garmošky Arnošta, který je, zaplať popový Pánbůh, zpátky, došlo k výměně na pozici rytmiky. Perkusista Pavel byl nahrazen bubeníkem Filipem Ernstem. Jeho hra je málem strohá, avšak bezchybně vyhovující současné produkci Mostečáků, přesto nepostrádá energii, práci s dynamikou ani dráždivé drobnosti. Se vším souzní vizuálně i barevně doladěný obal. Šestipanelová, dvanáctistránková skládačka využívá zajímavý font a pouhopouhé tři barvy: červenou, černou, bílou. Na velkolepé ploše tu najdete užitečné otištění všech textů, nekonečný (nepřehledný) rozpis nástrojových obsazení, nezbytné fotky protagonistů a snad jednu z dalších legrácek, kolo hudebního velkorypadla, chystající se rozdrtit zbytky povrchového dolu.


Nerad, ale musím (si/s radostí) přiznat, že se chlapíkům podařilo neustrnout, zachovat si tvář i odstup, a pokračovat v nelehké cestě. Pokud za nimi dorazíte na koncert, po vyslechnutí desky nebudete mít pocit podvodu, jaký se objevuje u některých pře(d)produkovaných umělců.

p.s. Zajímavou "zbytečností", pardon bonusem, je duc duc remix starodávné flákoty Smím prosit? (15) od DSPI. V zásadě nikterak objevné přidání elektronického rytmického podkladu při zachování originálního melodického nápadu. O chlup záživnější je skladba s videem.

Počet komentářů: 3

FishArtCollection - In Oil (recenze)

15. května 2014 v 8:01 | obyčejný posluchač
FishArtCollection - In Oil (CD, 2013, samoprodukce)

Československá kapela FishArtCollection je pro mě stejně nová, nepochybně jako já, "recenzent" jim.


Dobře zvolená úvodní skladba předvede mezinárodní čtveřici v plné síle. Zadumaný rozjezd (1) s následným, těžkotonážním, emotivně řvaným válcováním. Jen tak na okraj, aby bylo jasno, kdože by tu měl kralovat. Labutí píseň (2) zcela potvrzuje tiskovou zprávu o crossoverovém hávu. Rapově křičený hrubovokál, vyhrávaná basa. foukačka neruší, náladotvorně podporuje. Variovat popis zbytku desky je myslím naprosto zbytečný, protože posluchačsky ocenitelné střídání jednotlivých stylových elementů na mě nepůsobí násilně. Nemalý podíl neexhibujícího humoru, muzikantská pohoda a jasno o celku. Celkový zvuk není vůbec špatný, někdo mu eventuálně vytkne, že není úplně moderně průzračný. Ovšem posluchač by neměl hodnotit své zbožné přání "cobykdyby", spíše poslouchat muziku a ta je v případě Trnavo-jičíňanů dobrá. Jejím nesporným kladem je skutečné míchání: 1/ stylů, které jsou spíše uvnitř muzikantů, přetavené do společné představy o výsledku, 2/ nálad, na jejichž ostrých hranách obratně balancují, 3/ nástrojů - v ranku tvrdé muziky se neštítí použit například již zmíněnou foukací harmoniku, klávesy, jiné kytarového sólistu, chrastítka - vše za podpory kamarádů, kteří vždy vnesou do celku další rozměr, byť by měl být sebemenší. Deska končí krátkou zdí (11). Jako bonus a potvrzení otevřených srdcí lze brát cover verzi singlu Poison americké zpěvanky Nicole Prescovia Elikolani Valiente Scherzinger, v podání kapely přearanžovanou verzi Poisonous Nicole (12). Svým způsobem bezproblémů zabadá do celku alba, i když skočný hopsahejsadobrandejsa rytmus a hitový potenciál je nezpochybnitelný.

Nedělám si iluze, že by v záplavě dnešní přesycenosti a hledání "vysokého umění" za nízkou cenu (nejlépe zadarmo), to nikdo nemá lehké. Jsem si jist, že FishArtCollection si pravidelným koncertováním nemálo fanoušků omotá kolem osmdesáti prstů.



Počet komentářů: 2

Pacific 231 & Instinct Primal – Tessellation (recenze)

14. května 2014 v 8:00 | obyčejný posluchač
Pacific 231 & Instinct Primal - Tessellation (CD, 2013, Mental Ulcer Forges)

Na úvod nutno poznamenat, že promo disk v kartonovém obalu nijak nezaostává za jeho oficiální Digipakovou verzí. Prostě skromnější, leč stále velmi luxusně vyhlížející bratříček. Tak to má být.

Tessallation je zvuková spolupráce Pierre Joliveta, Francouze usazeného v Irsku a našince Jana Krumla. Společnými silami analogových a digitálních vymožeností odlištujícího se světa, deformují klidný ambient, jak se jen dá. Používají veškeré jim dostupné prostředky, nezříkají se různých stylů, nebojí se zvláštních postupů. Matematická kombinatorika techna, experimentální špinění, strohá chladnost, klid na duši (nebo slunce v duši?), technologická čistota, přírodní průzračnost. drAgon poletuje nad zemeguľou a "snáší vejce zla," z nichž se po krátké době (1:52 až 13:45) líhnou jeho následovníci decAgon, dodecAgon, enneAgon, heptAgon, hexAgon, nonAgon, octAgon, pentAgon, qindeAgon, tetrAgon, undecAgon a na závěr tročata Polygon, Trigon, N-gon. Pokud je pečlivě nesledujete, není moc příležitostí jak je od sebe odlišit. (Zatím) klidně škrundají, hučí, prskají, sřípají, syčí, šumí a jinak se projevují. Učí se, sbírají síly, aby mohli napříště udeřit s nemenší silou.

Bezvadná deska, plná inspirační fantazie a nedostatku posluchačské nudy, tudíž nezbývá, než smeknout pomyslný klóbrc!

Přidat komentář

Unrated - The Choice is Yours (recenze)

13. května 2014 v 13:39 | obyčejný posluchač
Unrated - The Choice is Yours (CD-R, 2013, samopal)

Díky své neutuchající drzosti jsem se dostal až do zkušebny mostecké (pardon vtelenské) kapely Unrated. Nic složitého. Jednak nahrávali u Pláni v M.A.R.S.u, druhak komunikace byla pohodová a rychlá.


Po oboustranně nesmělém oťuknutí jsem vysomroval nahrávku v podobě samovydaného alba. Osmistránková knížečka doprovází samolepkou opatřený disk. Na firemně vyrobeném vypalováku je nahráno sedm skladeb v celkové délce necelých třiadvaceti minut. Kluci se hrají jako o život, přesto necítím "krev, pot ani slzy." Rocková muzika bývala provokací, metal její nástavbou, ovšem obojí se za léta omílání scuklo na nekonfliktní bigbítek, jehož jsou Unrated jedním z hodných dítek. Pokud tvrděhudební pardálové na různých úrovních hledají řešení, jak flusnout kultuře a fanouškům do xichtu, mladí v teple čisté zkušebny na nových bezvadných nástrojích, hrají "muziku." Netvrdím, že hrubiánství je podstatou, agresivita záchranou (samozřejmě obojí na kulturní rovině). Nejsem zastáncem faktu, že vše už tu bylo, tak proč se tláskat převařenou kaší - i když občas k tomu nemám daleko. Vše jistojistě vyřeší čas a fanoušci.


Ano, jsou tu výživně nabustrované kytary, tesané akordy, ozdobné vyhrávky, pevná basová rytmika, stále klokotajicí bubny, pár skoro growlingů. V zásadě vše v pořádku. Kamarádky i "kamarádky" nepochybně ocení, že ti jejich chlapci nedělají až tak velký hluk, rodiče je podpoří s dovětkem, že je to lepší než kdyby páchali nepřístojnosti a o to právě jde. Běžná masa se nažere, ale rocková koza zůstane nedotčena. Paradoxně nejvíc jsem si vše vyřčené uvědomil při opětovných posleších desky. Pěkně napsané hitovce Awereness (5) by právě ono pnutí a nasranost slušely. Nic není ztraceno!


Přidat komentář

Do Řady! - Myslím to upřímně (recenze)

24. dubna 2014 v 13:19 | Ke strojům?
Do Řady! - Myslím to upřímně (CD, 2013, samoprodukce)

Nezdolný teplický grupáč Do Řady! vznikl někdy před sedmadvaceti lety na troskách bandy V3S, v dávných časech, kdy Šípusovi ještě rostla hlava. Byli tzv. "u toho" když se měnil režim od špatného k horšímu. Kromě nezpochybnitelné aktivity přispěli na jedinečné kompilace a dostali se tak k uším i takových punkových neznabohů, jichž jsem ukázkovým představitelem.


Jestli si někdo na chvíli myslel, že ostřílené winchestrovky novou desku otevřou opatrně, tak Velký kulový (1)! Přímý fofrník, aby bylo jasno! Další tříminutovka Štěnice (2) zdá se krapet polevuje, ovšem jen ve slokách. Refrény jsou pro změnu střílené kulometem. Svižná Idyla na D1 (3) je podpořená vnořenými zvuky, Éroplán (4) se se svou rokenrolovou ledabylostí blíží k českým novovlným kapelám, neštítících se pogujícího číra. Song by bez dramatickýho předělávání Spadnul (5) třeba do playlistu Hudby Praha. Úvodní rádiový rozhovor ředitele a prosebníka je uvěřitelný o poznání míň, než Odrhovačka (6) samotná. Resumé Prohrál jsem soud (7) oznamuje zpěvák překotně, snad aby co nejdříve zapoměl. MTV (8) mi nahazuje do makovice naše psycho rockové kapely. Dobrý důvod oprášit Kokrment, Michael's Uncle nebo třeba hradecké Piráty 44. Vzpomenete se mnou? Odlehčená Uděláme hop (9) má koule zatáhnout k vyřvávání každého, včetně hluchých, což je přesně můj případ. Basa obecně tvrdí muziku, to se ví, ale když více než solidně preluduje, Konec světa (11) nepřijde. Ani hudebního, ani jiného. Oživující dechy měl Jasnivý zvukař napálit a nenechat kapelu, aby se vměšovala. Aby fandové nezapoměli o co má jít, a v zásadě i jde, před koncem jim čtveřice plivne do ksichtu Alzeimera (12). Super Mário (13) má zvláštní škopky a frázování zpěvu jak od Wohnoutů, zde bez exponovaného pitvoření.


Takže suma sumárum: nejvíc mě baví samotné setkání s neúnavně šlapající kapelou a texty, které netrapčí. Muzika už míň (mě baví). I přes jisté stylové nápřahy, spíše podvědomé a za léta přirozeně implementované, sedí na prdeli, schované v Kabátu. Zvuk je dobrý, přehledný, ale než jsem si našel cestu ke zvuku "plesnivých" kytar, uši se bránily. Studiovka není pro mě, přesvědčí-li kapela koncertem, pak bude všechno v nejlepším pořádku.

Počet komentářů: 3

Napříč žánrům fest 1. (report)

13. února 2014 v 8:00 | obyčejný posluchač
Napříč žánrům fest 1. (18.1.2014 - Klub Voko, Most)

První ročník hudebního festivalu otevřel novou mosteckou tradici. Jakým směrem se bude ubírat, kam až budou organizátoři produkčně ochotni zajít, kolik dalších pokračování nás čeká? Úvodní přehlídka je za námi, otázky zůstávají.


17:30 Po sedmnácté hodině vykopli zvukovou mičudu kluci z 'Noise Voltampérs'. Jejich minulé dva koncerty se mi nezamlouvaly hlavně kvůli srovnání s jejich debutovou deskou. Tentokráte se jim směrem k posluchačům zadařilo. Zvukově i "jinak". Kytary, vokály, košile. Pevný silný zvuk jim evidentně svědčí!

18:45 Od počátku svého setu sázel 'Kurvahošigutntagbend' přesvědčivý pop-rock zapadajícíc do české kotliny. Díky za kapelu, která, ač není mému srdci až tak blízká, tvoří "své" věci. Mezi jednookými, tak jsou králi. Raději dobrý pop, než revival! Melodie jsou klenuty, houstnoucí dav si podupává.

20:05 'Absolutní pumprdlík' ze sousedního města je lepší s každým setkáním. Jistota, radost, ležérní profesionalita - smršť! Jako z rukávu sypou osvědčené pecky, celá kapela se náramně baví, největší publikum večera neméně. Celá "pestrobarená skáčková" série je prošpikovaná hudebními vtípky a výpůjčkami v podání dvou zpěvů a precizně namazaného stroje. Hostování Rumcayse nikoho neřekvapilo.

21:20 Trio 'Chozrasčot' neotravovalo zvukovkou a rvonou se tasilo s jasným názorem. Zdvojené vokály, vyřvávačky, přehledné skladby. Vždy jsem se plytkému novo-punku vyhýbal, ovšem regionální hvězda neurazila. Co dodat? Zhruba v půli už jsem zíval, ale v rámci fesťáčku bylo vše naprosto v pořádku.

22:45 Národní divadlo 'Karpáčo Kastle' se pro tento dýchánek představilo bez kláves. Ty zastoupily podkladové samply, jinak bylo vše při "starém". Přesvědčivá zpěvanka, basový čertík, rozvážný kytarista páter, rozevlátý kytarista rytíř, bubenický kat. Atmosféra s ozdobami byla udržena, snad jen díky kytarám, vyzníval celek o chlup tvrději než je tomu jindy.

0:10 'Riksle Aj Aj' z Chomutova jsou tlačeni a vyhlášeni. Dle stylizované show na to mají. Úderná síla, produkční jasno, kontrastování nálad. Zívání je však víc a víc, takže moc nedbám.

? Posledně zařazenou partičku 'Fajn Prej' jsem vyslechnul jen ve dvou písničkách. Nejtvrdší parta, před i po půlnoci, mi nabídla všechna metalová klišé, která už léta nevyhledávám. Zdá se, že ani pomalu se rozpouštěnému davu nebyly jejich kytarové kudrlinky předkládány ve správný čas. Otázkou je, zda raději neměli využít avizovaný dvoják?

Tolik tedy můj subjektivní pohled a závdavkem několik drobných poznámek:
  • Napříště bych doporučoval méně kapel. Sedm je hodně.
  • Název "Napříč žánrům" je podle mého názoru češtinářsky špatně a měl by znít: "Napříč žánry" nebo "Vstříc žánrům".
  • Idea multi žánrovosti podle mého názoru nebyla splněna, protože žánrem byl "rock" v nejrůznějších stylových proměnách. Ano, lze se dohadovat co měl pořadatel na mysli, ale to zjistíme za několik let. Nejsem si jist, zda je v záloze dostatek místních fanoušků, připravených na skutečně žánrové mísení. Představím-li si na pódiu jen čtyři kapely: bluesovou, elektronickou, rockovou a např. jazzovou, raději nechci domýšlet, kolik posluchačů by stálo před každou z nich.
Počet komentářů: 1

Raven - 8.1.2014, kavárna Vrchlického divadla, Louny (koncert)

23. ledna 2014 v 7:37 | obyčejný posluchač
Raven - 8.1.2014, kavárna Vrchlického divadla, Louny (koncert)

Hned zkraje nového roku otevřelo lounské divadlo hudební sérii koncertem Ravena. Umělce tohoto jména jsem letmo zaregistroval před pár lety, když uchopil a přepracoval písničky Karla Kryla. Do hloubi jsem se jím dále nezabýval, obzvláště, když bylo období, kdy se o Krylovu zpověď otíral nejeden kulturní vejlupek. K návštěvě koncertu jsem se přes nepodložené předsudky přemluvil spíše díky zvědavosti, podpořené (ne)jistou zárukou pořadatele.


Očekávaje jednočlenný recitál klávesového mága, podobně jako tomu bylo v případě Romana Dragouna před dvěma měsíci, byla nastartovaná dvojice prvním překvapením. Náležitě osvětlená historie písně Kolíne, Kolíne vnesla nový pohled na tuto 'profláklou hitovku' a přebila počáteční zvukové a pocitové usazování. Druhým hudebníkem byl představen Damián Kučera, syn Ravenův, jinak také člen 'divoké party' Skywalker. Společně v duu elektrického piána a akustiky předvedli 'selskou baladu' Její oči s výraznou melodií refrénu. Song 100 let byl zase vtipně anotován coby 'kavárenský evergreen'. Kytara zaměněna za perkuse, "cikánský" úvod, rázné se vymezení proti nacistické demagogii, první špetka Kryloviny, umělá romština. Struktura koncertu probíhá v duchu střídání. Novinkový Sedmilhář, sólo životním nadhledu při smutném výčtu je následován Kabátem, jindy a jinde podávaný společně s Tesaříkem a Dragounem. Ti se tentokráte nedostavili, museli jsme vzít zavděk doprovodnými perkusemi. Při této osobní zpovědi jsem vzpoměl na Skoumala v rozverných chvílích. Při Košili zůstal hlavní protagonista sám s piánem, ale také jaksi nahý se svým (?) textem. Hoří otevřel známý hasičský dvoutónový signál. Když oba kytaristé nádherně vybrnkávali, členství v kapele Neřež tím sic bylo potvrzeno, ale folk spíše odkazoval kamsi k hitům Extreme popřípadě Mr. Big. Bez zbytečné skromnosti to je STEJNÝ hit! Tango, "co má jen jednu sloku" pojednává o polepšeném obšourníkovi. Opět sám, tentokráte s harmoškou, zase krapet jako rebelantský písničkář. Toho mistr oficiálně potvrdil v coveru Salome. Do kláves napojený dechový Midi kontroler oživil koncert nejen vizuálně, ale i zvukově. Při společně s kombinací playbackových podkladů a živých perkusí jsme bylo svědk více než vkusné úpravy známé písně! Tady nastal první okamžik vnitřní omluvy za mou nevědomost a předsudek. Synek (Damián) je stále jaksi vážný. Ústy ovládané tóny snad ala hoboj a kazoo. Ne až tolik profláknutý Důchodce v jakési latina úpravě. Naproti tomu Mazel tov neboli hodně štěstí dle očekávání pracuje s tématem židovské hudby. Midi-jiddish, vzpomínka na Copacabanu mosteckých Zdarr. Bez toho všeho silný příběh-film-anekdota. Motlitba za padlý časy v režii kytary a piana, Tralala od domovské kapely Nasycen jsou kapkami v pomyslném proudu muziky. Druhá zmíněna byla při osvědčeném spojení elektrického piána a djembe vpravdě 'barovým chansonem'. Jak se blíží konec je nutno zvolnit a více než řídké publikum sedmi posluchačů (!) uklidnit. Přesně na to se hodí zasmušilá vážnost Ovce. Ukolébavka byla složena 'otci, když usnul napořád'. Sytý zpěvákův hlas mi připomíná kohosi dalšího, kromě výše uvedených, ale slabá paměť si vybírá svou daň.

Rozvášněný dav je k neutahání a nenechá se odbýt standardním setem. Protagonista nejprve přidává hybnou jedenapůl minutovku Není čas, aby na úplný závěr zařadil trumf Starý chlap a mladá noc. Podpůrnou informací budiž fakt o dávném hraní duetu s Ivanou Chýlkovou na rádiových vlnách. Exponovaný vokál tak trochu alá Roman Dragoun, vizáž Jana Kalouska, vyhrávka foukačky, toliko je pár zbývajících drobností skvělého koncertu Vladimíra a Damiána Kučerových.

Přidat komentář

50. Lábus Birthday Party (pozvánka)

14. ledna 2014 v 7:42 | obyčejný posluchač

LÁBUSOVKY...50 aneb PADESÁTÉ LÁBUSOVINY

50. LÁBUS BIRTHDAY PARTY
sobota 29.3.2013 od 18:00 hodin
KD v Dobroměřicích u Loun
Pivo, víno, limo, teplá i studená kuchyně! Tanec možný! Všechno je možné....
Vystoupí:

ORCHESTR BISSEXT II.
THE PLASTIC PEOPLE OF THE UNIVERSE
PŮLNOC
TONY DUCHÁČEK & GARAGE
BRATŘI KARAMAZOVI
FLOWER COVER

--------------------------------------------------------------------------
Začíná se obvykle zvesela
a když na sále houstne dým
vplíží se únava

Přidat komentář

The Drain - We,love,we (recenze)

7. ledna 2014 v 9:31 | obyčejný posluchač
The Drain - We,love,we (CD-R, 2013, Election records)

Když jsem v minulém roce 2013 načínal nový textový soubor recenzí, první bylo splitko Five Seconds To Leave / Esazlesa, které vydal Fullmoon. A protože se motáme v kruzích i aktuálně poslouchaný bigbít je podchycen tímto časopisem nahrávkou 'Boy boy girl girl boy' (2011). Dalším zářezem budiž debutové album 'Get back to the swamps, death!' (2010) u Drug Me Records. Zdá se, že kapela od roku 2006 pracuje se správnou hudební formulí prostoru i času.


Jednoduše vypravená deska v podobě disku opatřeného samolepkou, vloženého do kartonové kapsy má vše co je nutno. K přečtení informací na zádi jsem chtě-nechtě vytáhnul brýle ale to od jisté doby patří k mé nové epoše. Mezitím už do hluchátek frčí svěží vítr. Zpěv našponovaný jako metlařské elasťáky z hluboké historie, sršivě elekrické kytary, pevná basa, vše průběžně podporované synťákem. To by mohla být výkroj nazývaná garážový rock, kde můžete v průběhu desky sledovat stopové prvky dalších stylů jimiž se muzikanti nepochybně zabývali dříve a naštěsí je neodhodili jako starý plášť. Další částí, jíž je aktuální, třetí deska Pražáků opentlena, je slůvko glam. Lízátko je nabízeno ponejvíce u falzetově houkaných vokálů, podávajících výrazné melodické nápady. Směrem k plivajícím posluchačům si dovolím podotknout, že tak činí zbytečně. Chytří hoši přece nepřidávají navíc moučkový cukr! The Drain mají dar poskládat vše přesně tak, jak je potřeba. Je mi jedno zda tak činí podvědomě, nebo jestli zištně posbírali jednotlivé díly od jiných. Prostě to (na mě) funguje. Kolik bylo, je a bude takových, co umí složit písničku? Kolik je těch, co se nám derou do přízně? Naopak, kolik je kapel, co fungují jaxepatří, ale ze zkušebny vytáhnou paty, jen když se vrací domů? The Drain překvapili, nenudí a co víc, přesvědčili mě, abych se jimi zabýval více, než zdrávo. Chválím oživení zvuku a roztažení produkce hostujícími nástroji! Minimálně sjedu tuhle desku po třech posleších ještě párkrát, pak si cvaknu na jejich BandCamp a dodělám se staršími nahrávkami. Jsem si jist, že jim je sežeru i s navijákem jako tuhle. Kromě toho mám svůj tip na koncertní kapelu. Díky pánové!

::::::FACEBOOK::::::BANDCAMP::::::YOUTUBE::::::WEBSITE::::::STORE::::::



Přidat komentář

Moimir Papalescu & Petr Venkrbec - Šeptající nebe nad lesem plným hvězd (recenze)

25. prosince 2013 v 8:00 | Onanující Jozue nad plným lavorem odřezků z penisů
Moimir Papalescu & Petr Venkrbec - Šeptající nebe nad lesem plným hvězd (CD, 2013, Polí5)

Ještě mám v paměti sólovou desku Papalescu a další projekty (Die Alten Maschinen, Magnetik), kam první z dvojice přiložil synťáky k dílu. Očekávání bylo tím pádem veliké.

Celý článek | Přidat komentář

Sixth Dimension - Přežít! (recenze)

24. prosince 2013 v 8:00 | obyčejný posluchač
Sixth Dimension - Přežít! (miniCD-R, 2013, vlastní režie)

Mám opravdu neskrývanou radost, když vidím, že kapele o něco jde. Nemyslím upachtěné snažení se, překotné honění si (trika), ale radostné, uvolněné postupování, shánění koncertů, postupné zaznamenávání aktuálních písní a když peněženka dá, tu a tam vyvrhnout lačným posluchačům něco do volátek.


Řekl bych, že přesně takhle svou muzikantskou podstatu uchopila mostecká pětice Šestá Dimenze, jak říkáme my severočeši, Sixth Dimension. Nejen, že často koncertují, hojně vůkol a stále častějí rovněž za humny. Co se nahrávek týká, nejčerstvějším záznamem je CD singl, jež si nahrála pěkně v poklidu své zkušebny a pak využila mixážní servis profesionálního studia Zdeňka Šikýře v Hostivaři. Jak už nepochybně zbystřila nejedna metalová duše, to je přesně tam, kde se metal dobře vaří. V tomto případě thrash metal, a je to fuckt nářez! Od úvodního výkřiku se tu čtyřikrát kalí v průměru třiapůlminutová ocelové čepele. Bez kudrlinek a zbytečného úprku sekají. Úderný hutný zvuk kytar, výživná pevná baskytara a nezbytné bubny poskytují zázemí pro Masáka, křiklouna pro tuhle odnož jako stvořeného. Zmínil-li jsem 'bez kudrlinek', neměl jsem na mysli úplné tupounství, odrhovačkovství ani primitivismus. Skrytá identita (1) je propentlená vkusnými sóly. Standardní skladba, výtečný otvírák. Nafofrovaná Bezmoc (2) se zajímavým motivem úvodní znělky Profesionálů, je věnovaná kámošovi na vozíku, přesto útočí na celou společnost, pro kterou je v reálu jednodušší se pomoci-potřebnými nezatěžovat. Kratičká zabarvená vyhrávka Zkratu (3) nepochybně potěší nejen coby záchytný bod. Před koncem oba pávi předvedou svá kytarová brka. Čtvrthodinovou nahrávku uzavírá Maska (4). Střídání pomalých a svižnějších pasáží s neustálou prací všech muzikantů. Uvědomuji si, že to jde i bez předvádění 'čtyřista' nápadů za minutu. I bez toho se dá poznat, že i tahle kapela je 'parta chlapíků, co umí vzít za kliku'. Dnes už zdaleka nejsem metalovým nadšencem, ale cílevědomá práce mě stále více než těší. Jak bych to přál mnoha ostatním spáčům.

Skromnému samopalu nechybí nic zásadního. Jednoduchá kapsa z tvrdého papíru, vnitřňák s texty a samolepou "potištěný" disk. Zářící výjevy nad temným městem, mohou s přimhouřením oka evokovat tu trochu nevymizelého dobra v Mostě snad jen zdegenerovanému optimistovi, jako jsem já.

parta těžkotonážních (ná)řezníků
Počet komentářů: 2

Vítr ve vlasech - Co přináší vítr ... (recenze)

23. prosince 2013 v 8:00 | Větry ve vlasech
Vítr ve vlasech - Co přináší vítr ... (CD, 2013, samovydání)

V závěru letošního roku, osm měsíců od mého recenzního popisu jejich debutové desky, mi kapela Vítr ve vlasech předala své druhé album.

Nehýřivá pastelová barva se čtveřicí na předku i zadku a množstvím maličkých foteček na sedmi stránkách z celkových šestnácti. Osmadvacet výjevů ze života skupiny na obalu, nastiňuje např. humor, který na minulé desce .... Z Krušných hor (2009) přebíjelo lehké chmuro. Další změnou jsou vepsané texty všech písniček. Co zůstalo, jsou mile napsané folkové písničky v pestrých aranžmá s dobrým zvukem.


K rozpoznání sřídajících se zpěvů, je při prvním poslechu nutná zvýšená pozornost, dále trénink opakovanými poslechy . Den dnů (3) zakoketuje s Marsyasem a ságem jako od Ebenů. Pauza, kdy "zastavil se čas", je vtipným a chytrým elementem. Při pohledu na text Vilémův stín (4) si vzpomenu na neveršovaná vyprávění But. Ti však povětšinou sází podvratný humor hlava nehlava. Našinci jsou zadumanější, včetně podpůrných sborů. V každé vteřině (5), niterném vyznání polovině soukolí, jsem objevil větičku "nadělal chyb, až mi nevyzbyl mák." Takových drobnůstek se dá najíc povícero. Málem prvoplánová slovní legrácka, je k pobavení hned v následujícím Příběhu kapra aneb cestě do Ameriky (6). Zrovna tuhle svižnou taškařici jsem při nahrávání v mosteckém studiu Ponte Records viděl osobně a tipnul bych si, že by mohla zabrat u dětí a oklikou je přitáhnout k poslechu, lépe přečtení textu. Pestrost uchopení "normálních" písniček je průběžná. Čarodějka WooDoo (7) oživuje folkový normál harmonikou (ústní) a hlasem poblouznitelky. Jedním z poznávacích znamení budiž dechy. Sřídmě užívány udržují 'xicht' kapely stále svěží. Sedí snad V koruně lípy (8) Milan Straka? Z té je vidět až do Vesnice (9), kde pospolu vyhrávají mandolína a housle. Vkusné zapojení pár samplů vymaňuje song z ranku "kotlíkářských písniček". Ten Tomáš (9) (Klus) pravda skládá hity, ale nepochybuji, že takových je víc, byť jsou mase skryti. Úderem 12tý (10) na mě doléhá posluchačská únava. Ne snad, že by se mi album přestávalo líbit, ale cítím mírně 'unylou normálnost' a 'stálou stejnost.' Takto z CD konzervy jsem ještě svým pánem a mohu přetáčet, přepínat, na koncertě už bych se však nepochybně ošíval. Myslel jsem, že tady končím (11), ale foukofon (dechové klávesy alias dechová harmonika) a rytmická vyhybka mě vrací do střehu. Proč je poslední skladba avisovaná coby bonus mi není moc jasné. Pochybuji, že bude titul vydán i jinde, jinak. Tak už mi zbývá jen Vánoční (12) čas. Špetka jízlivého humoru při zachování seriozního výraziva se do skutečného, aktuálního vánočního cvrkotu opravdu hodí.

Pokud si mohu dovolit obecné hodnocení, novinka Co přináší vítr (2013) je více než vkusným důkazem tvoření a existence hudební party. Pádným dokladem, že (i) na malém městě, v malém studiu u Romana Dobreva, se dá nahrát příjemný záznam. Není divu, že se kapela umisťuje na různých soutěžích a usazuje v srdcích posluchačů. V tom mém si pomalu také nachází své místo.


Přidat komentář

Nergard - Memorial For A Wish (recenze)

20. prosince 2013 v 8:00 | obyčejný posluchač
Nergard - Memorial For A Wish (promo CD, 2013, Battlegod Productions)

V R.U.M.-ovém balíčku s muzikou bylo povícero desek. Postupně je tedy zdolávám a dalším pánem na holení budiž Nergard. Promáč je zprostředkovaný, tudíž tisková zpráva se někam zatoulala. Kromě letmého nahlédnutí do Discogs databáze jsem se dále nepídil. Popis heavy metal a informaci o sólovém projektu s hvězdným obsazením beru s rezervou.


Osmice skladeb plyne v rozsahu 4:07 - 14:52. Uhrančivě mluvené slovo se sytým klávesovým vstupem mě pěkně polehoučku vítá na Dvacet let v pekle (1). Po neuspěchaném úvodu to metalově zaburácí a zase přejde do zklidnění. Heavy kytara se snaží, ale celek vyznívá jako moderní AOR (rock pro dospělé). S prvním vokálním vstupem se přenášíme ke zdobeným melodiím. Nejprve na syntetickém podloží, potom podloženo vybrnkávanou kytarou. Moderní imitace středověké hudby, jak si myslíme, že by měla aktuálně znít. Zpěváka střída neméně zdatně vybavená zpěvačka. Boží otázka (2) už jede v plné metalové režii. Sebejistý, vysoký exponovaný vokál jako za časů mého objevování Queensryche, Fair Warning, o chlup měkčích Pretty Maids, apod. Samozřejmě ani tady není důvodu šidit posluchače uměleckými změnami, tudíž dojde na zvolnění i piáno. Je to naše poslední sbohem (3) poskytuje vysvětlení podstaty nejen názvem samotným, ale i lkavým sólem violy (?) a pokračuje skoro melodickým rockem alá Styx, Toto, Foreigner. Tedy jak to mohu posoudit já, tetřev hlušec. Přiznávám, že mě tyhle kapely bavilo poslouchat, přestože jsem výrazným melodiím nikdy nepropadnul naplno. Prostě oceňuji vnitřní pud kohokoli, stvořit krásu na první poslech. Aby nebylo toho patosu hodně, v závěru lahodu přiměřeně naruší kytarové sólo s roztřeseně nakřáplým zvukem a přizvukování violy. Potvrzení heavy metalového základu s sebou nese Peklo na zemi (4). Přímočařejší vokál, tesané kytary, sborové zpěvy, varhany. Obohacení sólem tu najdeme hned ve dvou po sobě jdoucích verzích. Být nejkratší píseň Nekonečné snění (5) vytržena z kontextu celé desky, pohybovali bychom se v lesku mýdlových bublinek. Zde je jakýmsi nevycpávkovým předělem zapadajícím do konceptu. Úvodní part Setmění (6) je v mých vzpomínkách náladou připodobnitelný doomovým melodikům Candlemass, ovšem hned s vygradováním peláší k výrazné melodii. Na sedmi minutách si může kapela samozřejmě dovolit různé kotrmelce a nejinak je tomu zde, takže metalický podklad vystřídá až folková mezihra, vše za asistence exponovaných vokálů. Statistiky populární hudby tvrdí, že nejužívanějším obratem v textech je Andělé (7). I Nergrard tuto tezi podporuje. Více než jedenáct minut poskytne snad vše potřebné k navození správné iluze. Operní vokál, střídání mnoha dalších zpěvů, akurátně odškytané kytary, piáno, výrazné sbory. 95% líbivost a zhruba od poloviny, jakási druhá část téhož. Ani Requiem (8) není zbaveno očekávatelnosti. Zvony, lkavý soprán, podkladová varhaní výplň. Poklidný rytmus srdce a poletující zpěv. Po hudebním přitvrzení celku s očekávatelným postupem akordů a hradbou doprovodných vokálů, za níž by se nemusela stydět málem žádná hair metalová parta. Na dvanácti minutách se toho samozřejmě stane mnohem víc, třeba tajemně zastřené houslové sólo, smutné mluvené slovo na podkladu tympánů, hlasy z temnot atp. Musím uznat, že se skladba, potažmo celá deska vlastně, přes jistou předpojatou nelibost, velmi příjemně poslouchá. Cíleně bych si ji nevybral, takto jsem rád za setkání.


Přidat komentář

Další články

Kam dál