Vladimír Holan - Noc s Hamletem (1964) /část 1./

• Report rights infringement
• published: 06 Jun 2014
• views: 2343

TĚŽKÁ PRÁCE EDITOROVA Na básnické skladbě Noc s Hamletem pracoval Vladimír Holan v letech 1949-1956, definitivní redakci, při níž přišla o 300 až 400 veršů, provedl za pomoci Vladimíra Justla, jemuž je báseň věnována, v roce 1962. Nebyla to pro editora práce snadná. Justl, bez něhož by nebylo Holanových Sebraných spisů a zřejmě ani Noci s Hamletem, o tom píše v jejich XI. svazku, nazvaném stejně jako svazek X. Bagately. "Nedal se uprosit, aby své rukopisy neničil, nedodržel ani slib, že nesvěří ohni prvopis Noci s Hamletem, který byl unikátní. Její verše byly napsány na kdečems: na normálních listech papíru, na makulatuře, na táccích na pivo, na ubrouscích, na obálkách, na sáčcích, na různých útržcích včetně okrajů novin, na rubu obalů z různých škatulí a škatulek, které měl po ruce. Na její diktování se připravoval, jednotlivé úryvky komponoval v celky. Rukopis Noci s Hamletem spálil noc poté, kdy byl připraven její opis. Při příštím setkání se tímto počinem pochlubil s až gaminským úsměvem: nechci, aby se tím jednou někdo probíral. Definitivní znění bude ve spisech." To od Holana nebylo zrovna hezké. Ivan Diviš do své Teorie spolehlivosti zapsal, co mu Justl vyprávěl jaksi navíc: „celkem osmkrát šel přes Karlův most v ruce s portáblem, ale osmkrát nebyl kníže ochoten. Justl se podeváté konečně nasral a řekl Holanovi: „pane Holane, dneska je úterý, přijdu ve čtvrtek, nebudete-li parátní, už nikdy k vám nepřijdu. Toho se Holan přece jen zalekl." OSUDY BÁSNĚ Osmnáctého listopadu 1963 byla Noc s Hamletem poprvé uvedena v pražské poetické vinárně Viola. Situace se totiž už proměňovala nejen obecně, ale také ve vztahu moci k básníkovi. Nejprve mohl vyjít soubor jeho překladů, pak Mozartiana a výbor Noční hlídka srdce. Zájem veřejnosti o básníka stále rostl, Noc s Hamletem se postupně stala nejúspěšnějším představením Violy v její historii. Pak byla poprvé publikována v časopisu Plamen, knižně vyšla s doslovem Oldřicha Mikuláška v roce 1964. O rok později se Holan dočkal šedesátin jako uznávaný básník. Noc s Hamletem začínala být překládána - poprvé do italštiny, kde ji představil s velkým úspěchem významný bohemista a pozdější autor slavné Magické Prahy Angelo Maria Ripellino. V roce 1967 dostává Holan jednu z nejvýznamnějších básnických cen, Etnu Taorminu, v Belgii dostává Grand Prix International de Poésie, začíná se o něm mluvit jako o vážném kandidátovi na Nobelovu cenu za literaturu. Největší podíl na tomto mezinárodním úspěchu mají právě překlady Noci s Hamletem, která se stává jeho nejslavnější básní. Od roku 1961 Holan zase píše v předtuše, že doba jeho umělecké izolace končí. Jeho lidská izolace se ovšem prohlubuje (nejen že nevyhověl žádnému zahraničnímu pozvání, ale nebyl kupříkladu nikdy ani ve Viole). Výsledkem je to, že jeho pozdní verše jako by už nebyly dost nasyceny realitou, stávají se často jakýmisi samoznaky. Jan Zábrana to ve svých deníkových záznamech komentuje takto. "V tom je podle mne tragédie posledních knih Vladimíra Holana - že po jednom z nejdelších hledání, jaké v poezii znám, nedokázal ve chvíli volby poodstoupit sám od sebe a bezohledně - k sobě - se vydal cestou, která nebyla nejlepší z těch, jež měl v té chvíli k dispozici. Udělal to patrně v domnění, že tahle cesta mu zaručuje nejvíc originálnosti, že se na ní nebude podobat nikomu a nikdo se nedokáže podobat jemu. Ale básně z posledních patnácti let jsou únavné, nerozlišitelné, nekonečné variace mozku, který si přikazoval pracovat jen na určitá centra. Říkám to velice nerad, poněvadž jsem v mládí prožil s máločím srovnatelnou extázi nad Holanem-básníkem a později, když jsem k němu chodil, jsem poznal, jak skvělý, jak jedinečný to byl člověk." To už je ovšem jiná historie. Když 31. března 1980 Vladimír Holan zemřel, zanechal po sobě nicméně výjimečné dílo, přičemž Noc s Hamletem by neměla zastiňovat jeho další vynikající výkony.