Diskuse o imigrační krizi se již dávno dostala do fáze, kdy racionální argumentaci může očekávat jen naiva. Přesto má smysl bavit se o faktech, protože jen s jejich znalostí lze dospět ke krokům, které současnou situaci dokážou zlepšit.
Účelem tohoto textu není nikoho přesvědčovat či tvářit se, že imigrační krize nepředstavuje žádný problém, neboť představuje. Jeho smyslem je na jednom místě shrnout fakta k mýtům, které v této problematice nejčastěji zaznívají, a podpořit debatu založenou na realitě, nikoliv na dojmech.
Jedná se o náhlou vlnu nebývalých rozměrů:
Za rok 2014 požádalo v EU o azyl téměř 630 000 lidí, o rok dříve 435 000. To je obdobné číslo, jaké představuje loňská vlna 1 200 000 azylantů, kterou někteří vnímají jako zásadní ohrožení celého kontinentu. Dokud ovšem valnou část uprchlíků pohltily tábory v Řecku a jižní Itálii, nikoho ve zbytku Evropy tato problematika příliš netrápila.
Představitelé obou zemí již několik let před eskalací imigrační vlny neúspěšně varují. V červnu 2014 prohlásil starosta sicilské Catanie Enzo Bianco: „Nebudou-li přijata zásadní opatření italskou vládou a EU, dojde ke skutečné katastrofě olbřímích rozměrů. Pokud tu máme krizi kvůli 50 tisíc příchozích, představte si, jak to bude vypadat s půl milionem." A teď vzpomínejme, jakou pozornost věnovali problému evropští politici včetně dnešních bojovníků holedbajících se prozíravostí jako Orbán či Chovanec, dokud Syřané nezačali pochodovat po středoevropských okreskách.
Realitou je, že zbytek Evropy v tom nechal Italy a Řeky úplně samotné, stejně jako nyní Němce, Rakušany a Švédy. Státy jsou sice formálně odpovědné za ochranu své hranice, ale předpokládat úspěšné střežení pobřeží o délce 13 000 km – nejdelšího v Evropě – od téměř krachujícího Řecka je nesmysl. Z obdobných důvodů je liché volání po dodržování Dublinské úmluvy, která předpokládá vracení imigrantů do země, kde poprvé vstoupili na území unie. Bohaté a zorganizované Německo si s tím poradit nedokáže; lze to čekat od Itálie a speciálně Řecka, které má stejný počet obyvatel jako ČR? Dublin byl opatřením pro odlišné časy.
Poslední vývoj se bohužel opět nese ve znamení „řešení“, kdy z Řecka vznikne obří uprchlický tábor, a ostatní se budou tvářit, že se jich to netýká. Jak je takový přístup dlouhodobě udržitelný, nechť laskavý čtenář uváží sám – stačí si představit, že místo Řecka tvoří nárazníkovou zónu ČR. Migrační vlna tedy doopravdy představuje hrozbu pro existenci EU, ale ne kvůli přímým dopadům na ekonomiku či bezpečnost Unie, nýbrž vinou nulové solidarity většiny států a hysterizaci veřejného mínění.
Migranti přicházejí kvůli pozvání od Merkelové:
Německá kancléřka svým velkorysým prohlášením z loňského srpna 2015 bezpochyby uprchlickou vlnu nesnížila. Pohled na vývoj uprchlické vlny však poměrně překvapivě ukazuje, že její tempo ani nezvýšila.
Můžeme libovolně tipovat, kdy a zda vůbec by se nárůst příchozích zpomalil, ale pokud chceme zakládat svá tvrzení na faktech, neměla Merkelová na růst imigrace žádný vliv. Zároveň je na místě vzpomenout si, v jaké situaci její slova přišla.
V Evropě bylo rozeseto přes 300 000 uprchlíků. „Maďaři dostali běžence do pasti“, stálo na titulních stránkách novin, když tisíce lidí uvízly na budapešťském nádraží bez jakéhokoli zázemí, další do Maďarska každým dnem proudili a situace se měnila v humanitární krizi. Pokud dnes někdo Němcům vyčítá, že nechali hranice otevřené, měl by umět vysvětlit, jak by střední a jihovýchodní Evropa vyřešila situaci statisíců migrantů hromadících se mezi Řeckem a Maďarskem, pokud by Vídeň a Berlín zabouchli dveře.
Jedná se o invazi, místo rodin přichází jen bojeschopní muži:
Nejoblíbenější mýtus kolem imigrace se týká složení příchozích a nese se obvykle v duchu teze „samí mladí muži“. Není to pravda, dokazují to veškerá dostupná čísla, a pokud to kdokoliv s přístupem k relevantním informacím tvrdí, pak lže.
Fotografie či jednotlivá svědectví o té či oné skupině migrantů se pochopitelně liší, protože průběžně přicházejí různí lidé s různou motivací. Ze severní Afriky často utíkají mladí muži před „pouhou“ bídou, zatímco z válečných oblastí Blízkého východu ve velké míře rodiny. Všude na světě však největší procento migrantů tvoří mladí muži, protože řadě rodin chybí peníze či odvaha na náročnou cestu za lepším životem, a syn či manžel má za úkol vydělat na pozdější dopravu svých příbuzných.
Další lži se týkají tvrzení o hordách zaostalých analfabetů neschopných si v Evropě bez sociálního pracovníka ani koupit chleba. Podle čísel OSN se Syřané před začátkem války dožívali vyššího průměrného věku než Maďaři nebo Srbové, přes 80 % populace mělo středoškolské vzdělání (obdobná čísla jako v případě Nizozemska či Ruska), 67 % obyvatel pracovalo v sektoru služeb (stejně jako v Itálii) a pod hranicí chudoby žilo menší procento Syřanů než Rumunů či Portugalců.
Politicky byla Sýrie diktaturou, ale co do životní úrovně a vzdělanosti příliš nezaostávala za chudšími členy EU. Pokud někoho překvapuje, že syrští migranti umějí násobilku a vlastní mobil, vypovídá tím jen o vlastní omezenosti. I ze Sýrie, mnohem více pak z afrických zemí či Afghánistánu, sem jistě míří i zcela nekvalifikovaní lidé, ale tvářit se, že takových je valná většina, nemá sebemenší oporu v realitě.
Uprchlíci dramaticky zvyšují kriminalitu:
V loňském roce přišel do Evropy na milion imigrantů. A ejhle – oni jsou mezi nimi i zločinci, kdo by to byl řekl?! To mezi milionem Britů, Rusů nebo nedejbůh Čechů by se určitě nenašel jediný. Horlivé sdílení každého přečinu uprchlíků praktikované tolika slušnými Čechy je při pohledu na domácí statistiky kriminality nekonečně stupidní. Na milion Čechů připadá 16 vražd, 1 700 násilných trestných činů, 15 000 vloupání a krádeží (zdroj: Policie ČR).
Můžeme od milionu imigrantů čekat něco lepšího? Vděčnost za poskytnuté bezpečí snad cítí ta slušná většina, zloději a násilníci ne - a stejně jako je těžko rozeznáme mezi domácí populací, dokud něco neudělají, jde to špatně i u běženců. A vzhledem k tomu, že socioekonomický profil imigrantů bývá o poznání horší než u běžné evropské populace (jednodušeji řečeno je mezi nimi víc chudých a hůř shání práci), podílí se často na kriminalitě vyšším poměrem než domorodci.
Představa o kulturních Evropanech a barbarech z Blízkého východu ovšem bere za své, pokud přestaneme podléhat dojmům a podíváme se na čísla. Podle čísel publikovaných časopisem Spiegel – který poslední dobou vůbec nepatří do fanclubu Angely Merkelové – jsou uprchlíci z Blízkého východu zastoupeni mezi pachateli trestných činů mnohem méně než nám „kulturně bližší“ příchozí z Balkánu. Loňský příliv se také odrazil na celkové kriminalitě z řad imigrantů jen minimálně, což naznačuje, že kriminálníků je mezi uprchlíky minimum – možná více než v běžné populaci, ale ne o mnoho.
Zajímavé je také podívat se na čísla z Británie. Z 650 000 Poláků žijících v Británii je za mřížemi cca 1,5 promile a ze 400 tisíc Irů je ve vězení 1,9 promile. Rumuni jsou dokonce na 5 promile. Oproti tomu Pákistánců jsou zavřených 1,2 promile, Indů 0,6 promile. Co z toho vyplývá? Nic, samozřejmě, záleží na sociálním kontextu a řadě dalších okolností. Kdyby však člověk chtěl pracovat se statistikami stejným způsobem jako čeští docenti islamofobie, mohl by snadno vyvozovat dalekosáhlé důsledky o ničivém vlivu katolických imigrantů z Evropy oproti slušným Asiatům.
V Evropě bezesporu existují problematické čtvrti s vysokou kriminalitou a v řadě z nich tvoří nadprůměrné procento přistěhovalci z islámských zemí. Co se už často nedodává – téměř výhradně se jedná o ghetta sdružující nízkopříjmové obyvatelstvo jako celek. Taková místa koncentrují zločin i v zemích, kde je přistěhovalců minimum, a nemusíme zůstávat u Evropy. S uprchlíky to souvisí stejně, jako ghetta Los Angeles či Saint Louis souvisí s černochy, honduraské gangy s Hispánci a ostravští hooligans s Ostraváky. Patologické jevy vycházejí především z patologického prostředí chudinských čtvrtí; spojovat je s příslušností k etniku, národu nebo náboženství je čistý rasismus, který opomíjí dodat, že valná většina muslimských přistěhovalců, černochů či Ostraváků žije a pracuje jako kdokoliv jiný.
Na každé Malmö či Marseille s problematickou muslimskou menšinou připadají desítky evropských měst s vysokým zastoupením muslimů, kde je situace normální – za všechny jmenujme Blackburn (28 % muslimské populace), Haag (14 %) nebo Vídeň (12 %). Leicester, kde se každý pátý obyvatel hlásí k islámu, trápí o čtvrtinu nižší kriminalita než Newcastle či Nottingham s muslimskou populací v jednotkách procent. Zároveň jsou zkazky o západoevropských no-go zónách mnohonásobně přepálené – pokud si chcete prohlédnout místo skutečně ovládané gangy, nejbližší se jmenuje Solncevo a naleznete jej v Moskvě.
Dojem o strašlivé kriminalitě imigrantů vytváří především média zdůrazňováním každého přečinu způsobeného cizinci. Co na tom, že v Německu se loni odehrálo přes 1 200 útoků na uprchlické ubytovny včetně stovky více či méně úspěšných snah o jejich zapálení? Jakýkoli podobný čin ze strany přistěhovalců se dočká nesrovnatelně vyšší mediální odezvy. Stačí srovnat dalekosáhlé debaty o silvestrovských sexuálních napadeních v Kolíně s notickami, které provázely útoky maskovaného davu švédských neonacistů na cizince jen o pár týdnů později.
S uprchlíky přichází terorismus:
Není důvod pochybovat, že se do Evropy v imigrační vlně dostávají i sympatizanti Islámského státu, z nichž se přinejmenším někteří budou snažit zapojit do teroristických aktivit. Stejně tak byly uprchlické vlny z komunistického bloku infiltrované agenty KGB. Přestože tato informace může znít hrozivě, její reálný dopad není zásadní. Podle střízlivých odhadů sympatizují s ISIS desítky tisíc občanů EU. Islamofoby je vhodné upozornit, že se jedná maximálně o několik promile z dvacetimilionové muslimské menšiny v Unii, ostatně podpora ISIS je mizivá i v islámském světě.
Špatná zpráva je, že se pořád jedná o desítky tisíc stoupenců krvelačné sekty, několik tisíc jich dokonce na Blízkém východě přímo bojuje. Tito lidé mají pasy EU, těší se svobodě pohybu a veškerým občanským právům, o valné většině z nich nemají přehled ani tajné služby. Oni mají ideální pozici pro páchání teroru na evropské půdě a jejich posily z řad uprchlíků mají maximálně podpůrnou roli. Odpovídají tomu i fakta o pařížském útoku, kterého se zúčastnili dva teroristé dorazivší do Evropy přes Řecko – a devět občanů Unie. Člověk nemusí být bezpečnostním analytikem, aby chápal, odkud pramení skutečná hrozba. Odstranit ji znamená v první řadě odstranit ISIS, do čehož se ovšem nikdo v Evropě nehrne.
Imigranti mají názory neslučitelné s naší společností:
Častým a zdánlivě neprůstřelným argumentem proti muslimům bývají průzkumy jejich názorů na různá společenská témata. Pomiňme teď, jak snadno se dá zmanipulovat průzkum už jen formulací otázek, nemluvě o tom, že zdrojová data k výstupům nikdo z nás neověří. Přesto není pochyb, že nemalá část muslimské populace pohlíží na práva žen, homosexuály nebo odpadlictví způsobem, který se s evropskými hodnotami neslučuje. Zároveň se však musíme dívat i na to, co vychází z obdobných průzkumů u Evropanů.
Podle loňského Eurobarometru by pouhých 11 % Čechů uvítalo vztah svého potomka s romským partnerem/partnerkou, přes čtvrtinu se nedostali ani černoši či Asiati. Přestože se objevily pokusy vysvětlovat mizerné skóre zavádějícím převodem otázek do češtiny, prakticky stejné výsledky se pravidelně objevují v obdobných průzkumech STEM (Roma by za souseda nechtěly dvě třetiny respondentů, ale každý čtvrtý Čech by těžce nesl i sousedství s Vietnamcem, Ukrajincem či Indem), takže problém se zjevně neskrývá v překladu.
V ČR se donedávna těšil nadpoloviční oblibě veřejnosti politik, který vážně navrhoval („dobrovolné“) vystěhování českých občanů romské národnosti do Indie. Druhá nejoblíbenější strana v Maďarsku prosazovala tříleté tresty za veřejnou propagaci homosexuality či transvestitismu a její představitelé označují Židy za strůjce druhé světové války. Hlavou Banskobystrického kraje je člověk, jenž Romům říká „cikánští paraziti“ a nepokrytě se hlásí k odkazu Hitlerem kontrolovaného Slovenského štátu.
Ke každému z těchto faktů si můžeme najít nějaká „ale“, nicméně bychom se těžko mohli divit cizinci, který střední Evropu bude vnímat jako hájemství rasismu a ultrapravice. Pravda je o dost složitější, jak to u složitých témat bývá – ale ti samí lidé, kteří nejzuřivěji odmítají paušalizaci Čechů jako rasistů, se obvykle s radostí chytají jakýchkoli průzkumů ukazujících zrůdnost muslimských názorů. Tehdy jim absence kontextu nevadí.
Islám je náboženství zla:
Primitivní bonmoty typu „ne každý muslim je terorista, ale každý terorista je muslim“ nemají s realitou nic společného. Každý Evropan mezi 20 a 50 lety vyrůstal v éře, kdy drtivou většinu teroristických útoků na starém kontinentu prováděli praktikující katolíci a ultralevicoví fanatici. V současnosti je k odůvodnění násilí častěji zneužíván islám než křesťanství, ale hrůzný útok v Paříži by nám neměl dát zapomenout na tisíce obětí, které mají na svědomí Irové a Baskové, stejně jako na 8 000 vyvražděných bosenských muslimů srbskými křesťany.
Nelze pominout, že radikálů fandících násilí nebo útisku určitých skupin (nevěřící, ženy, homosexuálové) je mezi muslimy o poznání více než u stoupenců křesťanství či judaismu. Je to problém, bezpečnostní riziko a Evropa se musí dokázat proti nepřijatelné podobě islámu tvrdě postavit. Pokud však něco skutečně splňuje definici zla, je to předstírání, že násilí ze strany muslimů je přímým důsledkem jejich náboženství, zatímco vraždící křesťané nemají se svou vírou nic společného.
Problémem islámu je především neexistence centrální náboženské autority, což umožňuje islamistům – a islamofobům – stavět kázání okrajových fanatiků na roveň masově uznávaných autorit jako univerzita al-Azhar, které terorismus tvrdě odsuzují. Stejně jako v případě kriminality i zde věnují evropská média nesrovnatelně větší pozornost extremistům a vytvářejí ve veřejnosti dojem, že se jedná o většinový trend.
Uprchlíci se mají vrátit a bojovat:
V první řadě jde o nesmysl z praktického hlediska: bojovat proti komu? Syrská opozice, která původně vyhnala radikální islamisty z Aleppa a dalších oblastí, dnes představuje terč Asadovy armády a ruských bomb. Proti islamistům také bojují Kurdové, kteří však zároveň tiše spolupracují s Asadem, před nímž podle průzkumů utíká drtivá většina uprchlíků. Ten, kdo nechce Asada ani ISIS, si může vybrat, zda chce být cílem ruských náletů, přidat se k jiným islamistům z al Nusrá, nebo utéct.
Především je však těžko uvěřitelné, že z celého světa by to měli být právě Češi, kdo uprchlíkům doporučuje vrátit se a válčit. Naše země byla v minulém století cílem dvou invazí, proti kterým se nedokázala postavit ani armáda, natož obyvatelstvo. Uvádět partyzány nebo české vojáky v zahraničí jako vzor je úplně nemístné – bezpochyby to byli hrdinové, ale v počtu několika tisíc. V Sýrii již během občanské války přes čtvrt milionu lidí zemřelo. Záhy po roce 1968 od nás uteklo na 70 000 lidí, které nikdo neměl tu drzost posílat zpátky do ozbrojeného odboje.
Realitou je, že válečným peklem rozsahu syrského konfliktu naše země nikdy neprošla a žádný z gaučových bojovníků si jej ani neumí představit. Přesto někteří Češi, kteří sami dlouhé roky kolaborovali s diktátorským režimem, aby si na jeho sklonku troufli na hrdinský odpor v podobě kritického článku do novin, dnes s odpudivou samozřejmostí posílají utečence zemřít v boji, kde již padly statisíce jejich blízkých. Židé takovému chování říkají chucpe.
Závěr:
Jak již bylo řečeno v úvodu, příliv utečenců z Blízkého východu a Afriky představuje bezesporu problém. Oproti obecnému názoru však jeho podstat netkví v počtu běženců. Maličký, chudý a nestabilní Libanon hostí v tento moment přes milion syrských utečenců. V sedmdesátimilionovém Turecku jich najdeme téměř dvakrát více, než loni přišlo do Evropy. Do Spojených států zamíří každý rok přes milion imigrantů, v řadě případů Hispánců či Asiatů s minimálním vzděláním. EU má více obyvatel než všechny uvedené země dohromady, přesto se začne hroutit do sebe při prvním náznaku krize.
Kapacitně by Unie zvládla přijímat stejné množství utečenců každý rok po následujících deset let, aniž by to způsobilo zásadní problémy ekonomického, bezpečnostního či demografického rázu. I kdyby každý z nich byl praktikující muslim, činila by poté muslimská populace mizivých šest procent z celkového počtu obyvatel EU.
Není však politicky ani prakticky únosné, aby se všichni utečenci koncentrovali ve vstupních zemích EU plus v Německu a Švédsku. Pokud neumíme situaci řešit jinak než tímto způsobem, je skutečným zdrojem současných problémů sobectví a vypočítavost mnoha členských států, mezi nimiž hrají bohužel prim země Visegrádu. Ty se uprchlické vlně možná ubrání, ale oslabení či rozpad EU nepostihne žádný region tak tvrdě jako právě ten náš. Jsme neskonale hloupí, pokud chceme za svůj izolacionismus zaplatit tak vysokou cenu.
Autor pracuje v komunikační agentuře.