DERIAS & SPARS - Siberia Winter Sun - Live from Afterdark Fair

• Report rights infringement
• published: 06 Feb 2015
• views: 3217

Nahráno na Afterdark Fair 20.9. 2014 Video postproduction by Epicture. bandzone.cz/deriasspars O této písni je potřeba toho napsat trochu vice. Znamená pro nás mnoho. Nejdříve šumí jako ledové střípky v srdci a poté se rozbouří jako blizzard pod horou Kholat Syakhl. Kde začít . . . Je prázdnota prostoru, ve kterém není pevný bod. Je prázdnota srdce, kterou nelze zaplnit. Tak jako tichá zamrzlá sibiřská tajga, tak jako nadzemské přízračné štíty Altaje, které se nad ní klenou a někde v nich se podle legend skrývá posvátný vchod do Sambaly. A o tom je tato píseň, o sibiřském zimním slunci, které ozařuje mrazivou pláň, o věcech nekonečných a o sžíravém pocitu touhy, která nenajde naplnění. O srdci, které zamrzlo v ledové pasti a kdesi na ledu soumračného jezera je slyšet jako ozvěna jeho vzdálený tlukot. O kráteru Tunguzky, který spojuje světy, co se jinde nikdy neprotnou. Pamatuji se, jak jednou přišel do mého studia Spars. Po chvíli tradičního popíjení Portského přišel s hlavním riffem a melodií této písně, kterou jsme hned nahráli. Hned po prvním poslechu jsem z ní dostal zvláštní mrazení. V noci poté jsme se vydali do víru velkoměsta, avšak i uprostřed ryčné zábavy jako by na nás visel jakýsi mrak, dotek něčeho z jiného světa, co zde chce zapustit kořeny. Potom jsem  začal skladbu rozpracovávat a stavět na ni další motivy, nástroje a aranže. Několik dnů na to jsem začal přemítat nad textem, zrovna jsem byl na pouti kdesi v pustinách Kavkazu. Zrovna ten den zuřila venku strašlivá sněhová bouře. Nikdy bych netušil jak démonicky působí blesky ve sněhové záplavě. Toho večera tedy v betonovém bunkru v nadoblačné výši opuštěné sovětské meteostanice pod Kazbekem, kde již je I v půli léta jen věčný sníh a led, přemítal jsem s přáteli, když minula půlnoc a svíce dohořely do zvuků venku zuřícího blizzardu, nad strašnou kletbou, která dodnes visí za Uralem na Dyatlovově průsmyku. Ano, je to ten příběh z února roku 1959, kdy devět mladých výzkumníků a výzkumnic zamířilo při průzkumné výpravě tichou zamrzlou zimní krajinou pod horu Kholat Syakhl. V řeči národa Mansi, který obývá doliny pod horami, to jméno znamená Hora mrtvých. Proč? Možná právě pro odhalení tohoto tajemství se Dyatlov rozhodl zamířit své kroky do její blízkosti. Výprava se utábořila sedle, které od té doby nese jeho jméno. Večer zdá se vše probíhalo normálně ale v noci z důvodů, které nikdo nezná, se členové výpravy v náhlém šíleném popudu polonazí vyřezali ze svého stanu a prchali kolem v nevysvětlitelné panice ve strašné sibiřské zimě. Před hrozbou, která dodnes nebyla pojmenována. Podle rekonstrukce stop se tito lidé snažili zachránit u nedalekého stromu, jako by v naprostém pandemoniu hrůzy prchali před něčím nepředstavitelně hrozivým. Všichni poté byli nalezeni mrtví, s nevysvětlitelnými vnitřním zraněními, která nebyla vidět zvenčí. Někteří z nich neměli ani oči a jazyk, přitom krom jejich vlastních stop nebyly kolem nalezeny pátrací výpravou žádné další stopy. Tajemné spiknutí neznámých sil způsobilo jejich děsivý osud a nikdo se již nikdy nedozví proč. A tu se mi spojilo, kdo je vlastně vypravěčem této písně. Jsou to oni, mrtví z Dyatlovova průsmyku, kteří v chorálu, jež proniká přímo do mozku, vyjevují strašná tajemství, dřímající pod kořeny hor. Jako by je lidský tvor, pohřbený pod sněhem po děsivé agónii, chtěl vykřičeti do celého světa. Však kol něj je jen nekonečná pustina Lavondyss a nikdo neuslyší hlas volajícího na ledové poušti. Když totiž tančí padlí andělé, přicházející z hubin vesmíru, nemají totiž soucit s lidským srdcem . . . a nikdo nemůže být zachráněn sám od svého nitra. A o tom je Siberia Winter Sun.