Mingská kultura, tedy kulturní tvorba čínské říše Ming (1368–1644), byla charakteristická konzervativní orientací na čínskou kulturní tradici. Státní zásahy do kultury byly silnější než v předešlých staletích. Vláda stanovila pravidla tvorby a podporovala „vhodné“ umění v literatuře i malířství. Proto je tato éra historiky považována za období jednotvárnosti a prostřednosti. Fakticky však byla tvůrčí, zejména v posledním století, ale už od konce 15. století kvetlo výtvarné umění, literatura i filozofie.
Pro rané mingské malířství i kaligrafii byla charakteristická orientace na minulé, především sungské vzory, tvůrčím způsobem proměněné. Ve dvorské malířské akademii, znovuzrozené na přelomu 20. a 30. let 15. století, převládal žánr „květin a ptáků“. Pro umělce nezávislé na dvoru byla charakteristická krajinomalba. Pro mingské období bylo charakteristické spojování malířství a kaligrafie, a od 15. století díla mistrů obsahovala rovnocenný podíl obojího.
Sklon k napodobování starých vzorů byl od konce 14. a počátku 15. století typický pro literární a publicistickou tvorbu směru „přívrženců staré literatury“, ke kterým patřili Sung Lien, Jang Š’-čchi a mnozí další politici a učenci. V mingském období vznikla řada literárních děl naučných i užitkových, nejtypičtější a nejreprezentativnější pro mingskou dobu jsou mnohadílné encyklopedické práce a antologie. Popularitu si natrvalo zachovaly slavná beletristická díla – romány Příběhy Tří říší, Příběhy od jezerního břehu a Putování na západ Mingští dramatici psali čtyřaktovky ca-ťü, oblíbené v minulé, jüanské, epoše. Větší popularitu však měly volnější mnohoaktové hry čchuan-čchi; jejich doprovodná hudba prošla podstatnými změnami, dokud nepřevážil styl kchun-čchü.
Z mingských architektonických památek patří k nejdůležitějším císařské sídlo –
Zakázané město, chrámový komplex
Chrámu nebes v Pekingu, soubor císařských náhrobků v
Š’-san-lingu a v neposlední řadě
Velká čínská zeď.
.svg){kind=logo}
