Když před časem rozhodoval tým odborníků ministerstva kultury a filmu o digitalizaci národních snímků, samozřejmě v první řadě stála otázka -- co digitalizovat. A protože digitalizace je proces drahý a časově náročný, i tady zasáhla, ostatně jako všude, neviditelná ruka trhu a počet filmů byl, alespoň v první fázi, omezen na dvě stě. Ani v nejmenším nezávidíme komisi ono těžké rozhodování, o kterém říkají: „Sami sebe jsme se ptali, jestli mají být ve výčtu kromě vrcholných děl i snímky typické pro tu kterou éru, tedy například i propagandistické tituly 50. let, zda chceme, aby všechny dekády byly zastoupeny rovnoměrně, nebo budeme hlídat zastoupení jednotlivých tvůrců či žánrů. Nakonec jsme se rozhodli, že jediným kritériem bude kvalita." Stalo se tedy jakýmsi měřítkem pro režiséry, jestli jejich díla budou /a v jakém počtu/, zařazena do oné první dvoustovky. A kdo vyšel z této „soutěže kvality" jako vítěz? Aniž bychom snižovali cenu ostatních režisérů, onu pomyslnou první příčku obsadil s dvanácti filmy Karel Kachyňa. Karel Kachyňa vystudoval FAMU, nejprve se věnoval tvorbě dokumentů, později už výhradně režírování celovečerních filmů a do jisté míry i televizních seriálů. Začínal ve dvojici se svým spolužákem Vojtěchem Jasným, později se jejich cesty rozdělily. V roce 1959 natáčí Kachyňa film Král Šumavy, jenž je dnes, přes jeho nesporné umělecké kvality, vnímán rozporuplně. Silný umělecký vzestup Karla Kachyni byl zaznamenán jeho setkáním se scénáristou Janem Procházkou. Spolu tvořili po celá šedesátá léta -- filmy jako Trápení, Závrať, Vysoká zeď či Ať žije republika byly oceněny na mnoha mezinárodních festivalech. Nejlepší filmům Procházky a Kachyni však byl určen jiný osud. Snímky Noc nevěsty, Kočár do Vídně, Směšný pán a Ucho byly vládnoucí garniturou označeny za nežádoucí a uzavřeny do trezoru na věčné časy. Jan Procházka v roce 1971 zemřel a Karel Kachyňa byl nucen, aby se veřejně zřekl své dřívější spolupráce s ním. V roce 1970 natočil Kachyňa adaptaci románu Alana Marshalla Už zase skáču přes kaluže. Přestože autorem scénáře byl ještě Jan Procházka, v titulcích byl již uveden Ota Hofman. Přes všechny represe se Karel Kachyňa stal jedním z nejuznávanějších a nejpracovitějších režisérů filmového Barrandova. Během sedmdesátých let natáčel převážně filmy pro děti a mládež - Už zase skáču přes kaluže, Láska, Vlak do stanice Nebe, Robinsonka, Pavlínka, Škaredá dědina, Smrt mouchy, Malá mořská víla, Setkání v červenci. Jedním z vrcholných snímků této série je film Lásky mezi kapkami deště, obraz pražského Žižkova třicátých let. Podle literární předlohy Adolfa Branalda Vizita natočil dva snímky - příběh bacilonosiče Prepsla Pozor, vizita! a Sestřičky. Při natáčení posledně jmenovaného se seznámil se svou druhou manželkou Alenou Mihulovou, která byla o více než dvacet let mladší. Manželství uzavřeli až po deseti letech tajného vztahu. Po listopadové revoluci 1989 natočil Kachyňa nejprve koprodukční příběh z koncentračního tábora Poslední motýl. Nakonec se objevily v kinech i původně pro televizi připravované snímky Kráva a Městem chodí Mikuláš. S úspěchem se setkaly i snímky Fany a Hanele podle předlohy Ivana Olbrachta.

• published: 25 Feb 2014
• views: 4697