Íránská islámská republika جمهوری اسلامی ایران (Džomhúrije islámije Írán)
vlajka znak
Hymna: Sorúd-e mellí Džomhúrí-je islámí-je Írán
Geografie
Hlavní město:	Teherán (تهران)
Rozloha:	1 648 195 km² (17. na světě) z toho 0,7 % vodní plochy
Nejvyšší bod:	Damávand (5671 m n. m.)
Časové pásmo:	+3:30
Obyvatelstvo
Počet obyvatel:	71.208.000 (2007[1]) (18. na světě, odhad 2005 76 091 000 (odhad 2012)[2])
Hustota zalidnění:	41 ob. / km² (128. na světě)
HDI:	▲ 0,777 (střední) (84. na světě, 2007)
Jazyk:	perština (úřední), lúrština, kurdština, ázerbájdžánština, arabština, arménština
Náboženství	šíitští muslimové 90 %, sunnitští muslimové 8 %, křesťané, židé, pársové
Státní útvar
Státní zřízení	islámská republika
Vznik	11. února 1979 (islámská revoluce)
Prezident	Mahmúd Ahmadínedžád
Duchovní vůdce	Sajjid Alí Chameneí
Měna	íránský riál (IRR)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1	364 IRN IR
MPZ	IR
Telefonní předvolba	+98
Národní TLD	.ir

Írán (persky ایران, původně Árjan, neboli země Árjů) je muslimský stát v Přední Asii, dříve nazývaný Persie. Na západě sousedí s Irákem, na severozápadě s Tureckem, Arménií a Ázerbajdžánem, na severu s Turkmenistánem, na východě s Afghánistánem a Pákistánem. Na jihozápadě je omýván vodami Perského zálivu a Arabského moře, na severu je to moře Kaspické. Počtem 71 milionů obyvatel a rozlohou cca 1,6 milionu km² náleží Írán mezi 20 nejlidnatějších a nejrozlehlejších zemí světa.

[editovat] Dějiny

Dnešní Írán se rozkládá na území, v českém prostředí dříve označovaném termínem Persie, podle dominantního etnika. Geografická poloha země, vymezená Kavkazem na severu, Arabským poloostrovem na jihu, Indií a Čínou na východě a Mezopotámií a Sýrií na západě, byla od nepaměti natolik exponovaná, že z oblasti učinila dějiště významných historických zvratů a událostí.

Ve starověku zde vznikly rozlehlé říše Médů a perských Achaimenovců, o nichž často píší klasičtí řečtí spisovatelé, poté si teritorium podmanil Alexandr Veliký, makedonští Seleukovci, parthští Arsakovci a perští Sásánovci, až nakonec Persii obsadili a islamizovali kočovní Arabové, politicky sjednocení vystoupením Muhammadovým.

Arabští chalífové z rodu Umajjovců a později Abbásovců začlenili íránské kraje do své nadnárodní říše sahající od Maroka až do střední Asie, ale již v 9. století se jejich stát začal rozpadat – proces, který byl završen zhruba během sta let. V Persii poté vládly různé dynastie, většinou cizího původu (např. Seldžukové), a již ve 13. století přišli noví dobyvatelé: Mongolové v čele s Čingischánem. Ti v oblasti založili tzv. říši ílchánů, zahrnující i Irák s částí Afghánistánu, Pákistánu a Turkmenistánu, avšak již po století následovalo nové období partikularismu. Po přechodné nadvládě Tamerlána a jeho nástupců se staly vlastními tvůrci novodobého Íránu dynastie Safíovců a Kádžárovců, za nichž také počíná evropské pronikání na Střední východ.

[editovat] Dynastie Pahlaví

Rezá Šáh Pahlaví

Z evropských koloniálních mocností získaly v 19. století největší vliv Velká Británie a Rusko, jež si Persii postupně rozdělily na zájmové sféry. Slabá ústřední vláda v Teheránu jim v tom nebyla schopná zabránit a ani perská revoluce z let 1905–1911, která zemi zajistila parlamentarismus, nevedla k důkladné reformě mnohdy archaických správních struktur. V roce 1921 povstal proti kádžárovskému šáhu Ahmadovi kozácký důstojník, plukovník Rezá Chán, a poté co soustředil veškerou moc ve svých rukou, dal se zvolit roku 1925 novým šáhem pod jménem Rezá Šáh Pahlaví. Za jeho vlády nastala překotná a místy neuvážená modernizace země podle evropského vzoru, prosazovaná diktátorskými metodami. Po vypuknutí druhé světové války okupovaly Írán Velká Británie a SSSR, což souviselo jednak s vojenskou strategií Londýna i Moskvy, jednak s šáhovou proněmeckou politikou. Obě velmoci také dosadily Íráncům nového vládce – dosavadního korunního prince Muhammada Rezu Pahlavího, absolventa internátní školy ve Švýcarsku. Pod dohledem okupačních vojsk se ve dnech 28. listopadu až 1. prosince 1943 konala v íránském hlavním městě Teheránská konference za účasti Roosevelta, Churchilla a Stalina.

Muhammad Rezá Pahlaví po válce umožnil jisté uvolnění politických poměrů a v Íránu se tak na legální bázi zformovaly politické strany. V roce 1951 se stal ministerským předsedou vůdce Národní fronty Muhammad Mosaddek, jehož vláda znárodnila íránský ropný průmysl, kontrolovaný od počátku století Brity. Toto opatření vyvolalo mezinárodní krizi ve vztazích s Velkou Británií (viz íránská krize) a vyústilo ve státní převrat, zorganizovaný šáhem za podpory CIA. Od té doby vládl Muhammad Rezá Pahlaví diktátorsky pomocí tajné policie SAVAK, přičemž zahraničněpoliticky se orientoval na spojenectví s USA. Jeho autokratické metody a přílišné prosazování západní kultury postavily proti monarchii téměř celou společnost.

[editovat] Islámská republika

Ájatolláh Chomejní

V roce 1978 vypukly v celém Íránu rozsáhlé protivládní demonstrace, které přerostly v revoluci a skončily svržením starého režimu. Šáh musel 16. ledna 1979 odejít do exilu a mocenské vakuum vyplnil charismatický duchovní, ájatolláh Rúholláh Chomejní, který se naopak z exilu vrátil. V následujících měsících byly demontovány všechny pilíře šáhovy světské diktatury, referendem schváleno ustavení islámské republiky a do ústavy zakomponovány teokratické prvky. Chomejní postupně prosadil svou politickou doktrínu „o nadvládě teologa“, jež v praxi znamenala, že moc převzalo šíitské duchovenstvo. Jedna diktatura nahradila druhou.

Zahraničněpoliticky se nový režim dostal téměř ihned do konfliktu s USA (viz Americká rukojmí v Íránu), dosavadním nejužším spojencem, a se sousedním Irákem ovládaným světskou stranou Baas Saddáma Husajna. V roce 1980 překročila irácká armáda hranice Íránu a začala íránsko-irácká válka, jež trvala osm let a stála zhruba milion lidských životů. Vnější ohrožení Chomejnímu a jeho okolí umožnilo ještě více omezit svobodu ve vnitropolitickém smyslu – popravy byly na denním pořádku.

Uzavření míru v roce 1988 a Chomejního smrt o rok později nevedly k zásadní změně kursu islamistického vedení Íránu, dílčí korektury ve vnitřní politice však přece jen proběhly. V osobě Alího Chameneího, nového vůdce země, se dostala do popředí osobnost, jež neměla zdaleka takovou autoritu jako Chomejní, což umožnilo vzrůst reálné moci formální hlavy státu – prezidenta. V politice se začali více angažovat lidé spíše pragmatičtí, zaměření na ekonomiku a poválečnou obnovu infrastruktury, a sami Íránci projevovali nyní mnohem hlasitěji nespokojenost s vývojem své země – jejich mínění musel brát režim vážně.

V roce 1997 byl zvolen prezidentem umírněný duchovní Muhammad Chátamí, pod jehož vedením započal pokus o liberalizaci režimních struktur. Byla zmírněna cenzura, v tisku se po dlouhé době objevovaly kritické hlasy na adresu vlády a reformní strany navíc triumfovaly v parlamentních volbách v roce 2000. Konzervativní kruhy kladly tomuto vývoji od počátku silný odpor, a protože moc prezidenta i parlamentu je v Íránu omezená, podařilo se reálně docílit jen málo změn. V roce 2004 nakonec vládnoucí konzervativci eliminovali volebními manipulacemi oponenty v parlamentu a o rok později získali vítaného spojence v novém konzervativním prezidentu Mahmúdu Ahmadínedžádovi, známém svými výpady proti Izraeli. Současná situace v Íránu je komplikovaná – velká část společnosti si přeje změny, není však prozatím sil, které by je politicky mohly prosadit. V oblasti zahraničních vztahů vzrostlo poslední dobou napětí se Spojenými státy, především kvůli podezření, že Írán usiluje o získání jaderné zbraně.

[editovat] Geografie

Mapa Íránu s vyznačením největších měst

Írán je sedmnáctou největší zemí světa po Libyi a před Mongolskem. Sdílí hranice s Ázerbájdžánem (432 km) a Arménií (35 km) na severozápadě, s Turkmenistánem (992 km) na severovýchodě, s Pákistánem (909 km) a Afghánistánem (936 km) na východě a s Tureckem (499 km) a Irákem (1458 km) na západě. Jeho hranice dále vymezuje Kaspické moře na severu a Perský a Ománský záliv na jihu.

Nejsevernější bod Íránu leží na 39° 47' severní šířky a nachází se tak zhruba na stejné úrovni jako Palma de Mallorca ve Španělsku. Nejjižnější bod je na 25° severní šířky, což odpovídá poloze města Dohá v Kataru. Íránské krajině dominují rozlehlá horstva, mezi nimiž je spousta různých proláklin a náhorních plošin. Nejhornatější je zalidněná západní část s pohořími jako Kavkaz, Zagros a Elborz (nejvyšší hora Íránu: Damávand s 5671 m). Východní část země tvoří hlavně neobydlené pouště jako Dašt-e Kavír, občas zpestřené slaným jezerem. Jediné rozlehlejší roviny se rozkládají na pobřeží Kaspického moře a na severním konci Perského zálivu. Vodních toků je především ve vnitrozemí málo, většina z nich ústí do bezodtokových jezer a některé z nich v létě úplně vysychají.

[editovat] Podnebí

Pro Írán je typické subtropické podnebí s výraznou kontinentalitou, na jihu pak horké a suché podnebí tropického charakteru. Průměrná teplota činí v lednu 2–19 °C, v červenci 25–32 °C. Srážky od západu k východu ubývají, nejvíce jich spadne v oblastech u Kaspického moře (ročně až 2.000 mm). Nejsušší jsou kraje u slaných jezer ve vnitrozemí, zatímco v pouštích při jižním pobřeží dochází v noci ojediněle k tvorbě mlhy. Na horách v severních oblastech země a náhorních plošinách na severozápadě v zimě sněží.

[editovat] Fauna a flora

Zhruba 53 % území Íránu zabírají pouštní oblasti, 27 % pastviny, 9 % zemědělská půda (75.620 km² je zavlažováno), 11 % lesy. Mezi stromy převažuje dub, jalovec, habr, jasan a javor, na jihu myrta, mandloň a ořešák. Z živočichů je běžná antilopa středoasijská, gazela perská, jelen maral, rys ostrovid, vlk, muflon, koza bezoárová, sysel, frček, dikobraz, netopýr a varan. K tomu přistupuje řada druhů ptáků, hmyzu a hadů. Za posledních sto let byli zcela vyhubeni někteří typičtí zástupci savců – mj. i perské národní zvíře lev. Teprve poslední dobou se podnikají opatření v oblasti ochrany životního prostředí.

V Íránu je 16 národních parků o celkové rozloze 1.649.771 ha, přičemž první národní park vznikl již v roce 1957. Rezervací je v celé zemi celkem 33.

[editovat] Demografie

V Íránu žijí lidé mnoha vyznání a etnického původu, stmelení perskou kulturou. Peršané, tvůrci starověké perské říše, jsou nejpočetnější složkou populace. Sedmdesát procent Íránců je potomky árjských (indoevropských) kmenů, které začaly do dnešního Íránu migrovat ze Střední Asie v 4. tisíciletí př. n. l. Většina obyvatel hovoří jedním z íránských jazyků, mezi které patří i oficiální jazyk země, perština. Nejvýznamnějšími etnickými skupinami jsou Peršané (51 %), Ázerbájdžánci (24 %), Gílánci a Mázanderánci (8 %), Kurdové (8 %), Arabové (3 %), Lúrové (2 %) a Turkmeni (2 %). Počet obyvatel Íránu dramaticky vzrostl během druhé poloviny 20. století a roku 2007 překročil hranici 71 milionů. Gramotnost je 79 %.

Íránci se v průměru dožívají 70,56 let, u žen je toto číslo 72,07, u mužů 69,12. Průměrný věk činí v současnosti 26 let u žen a 25,6 let u mužů (celkový průměr 25,8 let). V roce 2007 vzrostl počet obyvatelstva o zhruba 0,66 %.

[editovat] Náboženství

Většina obyvatel Íránu je muslimského vyznání, 90 % Íránců se hlásí k šíitské větvi islámu, 8 % k sunnitské větvi. Zbylá dvě procenta tvoří vyznavači nemuslimských náboženství: Bahá'í, mandaeismu, hinduismu, jazídismu, jarsánismu, zoroastrismu, judaismu a křesťanství. Poslední tři zmíněná náboženství jsou oficiálně uznávaná a chráněná a mají vyhrazená místa v íránském parlamentu.

[editovat] Státní zřízení

Od revoluce v roce 1979 je Írán islámskou republikou v čele s titulární hlavou státu – prezidentem (v současnosti je jím Mahmúd Ahmadínedžád). Skutečnou moc v zemi má však v rukou rahbar, tedy duchovní vůdce, jehož volí tzv. Rada expertů na doživotí (od roku 1989 je jím Sajjid Alí Chameneí). Duchovní vůdce má právo jmenovat nejvyšší soudce, je vrchním velitelem ozbrojených sil a jmenuje Radu dohlížitelů, instituci, již lze označit za jakýsi ústavní soud s rozšířenými pravomocemi. Prezident, volený obyvatelstvem na čtyři roky, stojí v čele vlády, avšak duchovní vůdce má právo jej z úřadu odvolat. Zákonodárnou moc má jednokomorové Islámské poradní shromáždění (Madžlis-e šúrá-je islámí), jehož 290 členů je voleno obyvatelstvem (kromě let 2000–2004 v něm vždy dominovaly konzervativní síly). Shromáždění je nezávislé na výkonné moci a nelze ho zásahem prezidenta rozpustit. Volební právo mají občané již od 15 let věku, kromě poslanců a prezidenta se volí ještě 86 členů Rady expertů.

Duchovní vůdce Íránu, ájatolláh Alí Chameneí

Rozložení sil v madžlisu (parlamentu)
po volbách z 14. března a 26. dubna 2008

[editovat] Správní členění

Írán se dělí na 31 provincií (ostán), z nichž každou spravuje guvernér (استاندار, ostándár). Provincie se dále dělí na okresy (šahrestán), okrsky (bachš) a podokrsky (dehestán).

Mapa nezobrazuje nejjižnější ostrovy provincie Hormozgán (číslo 20).

[editovat] Ozbrojené síly

Jedna z ponorek třídy Kilo, nakoupených v Rusku

Íránská armáda se stále ještě nachází ve fázi budování, jejímž smyslem je vyrovnat ztráty z dob íránsko-irácké války v osmdesátých letech. Podle odhadů amerických expertů zničil Irák během osmi let válčení 20 až 40 % íránských vojenských kapacit, technických i lidských. V oblasti početního stavu úderných jednotek je proces obnovy již dávno ukončen a totéž se patrně týká pozemních obranných systémů, kde jde spíše o otázku jejich modernizace než o jejich množství. Naopak v případě íránského vojenského letectva, jehož ztráty za války byly značné, a ještě více námořnictva je situace opačná – na tomto poli je Írán vzhledem ke svému regionálnímu významu dosud vyzbrojen nedostatečně. Jednou z příčin je embargo řady států na vývoz špičkové vojenské techniky do země, což vládu nutí nakupovat zbraně jinde, především v Rusku, Číně a Severní Koreji.

Z organizačního hlediska se vojsko dělí na regulérní armádu, arteš, a revoluční gardy, pásdárán. Celkový počet vojáků v aktivní službě se odhaduje na 545 000, k tomu přistupuje ještě kolem 350 000 osob v záloze. Vrchním velitelem je od dob islámské revoluce duchovní vůdce a v součinnosti s ním působí Nejvyšší rada národní bezpečnosti, která je vrcholným grémiem zabývajícím se bezpečnostní problematikou; ministerstvu obrany přísluší hlavně správní záležitosti.

[editovat] Kosmický program

Dne 4. února 2008 prezident Mahmúd Ahmadínedžád slavnostně otevřel vesmírné kontrolní středisko^[3], které o rok později, 3. února 2009, vyslalo do vesmíru první družici Omid vlastní výroby (první družici vyslal Írán na oběžnou dráhu již v roce 2005, ta byla ruské výroby).^[4]

[editovat] Hospodářství

Íránské hospodářství podléhá z větší části státní kontrole, v soukromých rukou se nacházejí pouze menší podniky. Nejdůležitějším ekonomickým odvětvím je těžební průmysl, zpracovávající bohatá ložiska ropy a zemního plynu na západě země. Kromě toho mají význam ještě textilní průmysl, zemědělství a produkce cementu a stavebních hmot.^[5]

V Íránu je zhruba 23,68 milionu obyvatel v produktivním věku, ale úroveň vzdělání je dosud nízká. Dle oficiálních údajů dosahuje nezaměstnanost zhruba 15 % (stav z roku 2007), ve skutečnosti je však nezaměstnaností tak či onak postiženo přes 50 % obyvatel. Sektor služeb včetně početného správního aparátu zahrnuje 45 % pracovních míst, v zemědělství a průmyslu je tento poměr 30, resp. 25 %.

[editovat] Energetika a jaderný program

V roce 2005 dosahovala kapacita íránských elektráren 41 000 megawatthodin elektrické energie. Jako palivo se využívá především ropa, tedy cenný vývozní artikl, proto se plánuje výstavba cca 20 jaderných elektráren a zařízení na produkci jaderného paliva. Podle prohlášení nového prezidenta Íránské organizace pro atomovou energii Ferejdúna Abbásího Daváního z jara 2011 postaví Írán v nejbližších letech čtyři až pět výzkumných reaktorů (výkon 10 až 20 MW), které budou spalovat uran obohacený na 20 %. Je tedy nutné postavit i zařízení na obohacování uranu. Účelem těchto jaderných zařízení bude získat zkušenosti pro stavbu a provoz elektráren. ^[6] Dostatek uranu pro trvalý provoz výzkumného reaktoru TRR v Teheránu (původně americká konstrukce, později upravená pro použití paliva obohaceného na 20 %) bude pravděpodobně vyroben v průběhu jednoho roku, továrna na výrobu palivových článků v Isfahánu je rovněž schopna zahájit provoz. ^[7]

[editovat] Těžební průmysl

Na íránském území se podle odhadů nachází 10–11 % světových zásob ropy.^[8] Země disponuje zásobami černého zlata v celkovém množství zhruba 18 miliard tun, což ji řadí na třetí místo ve světovém měřítku. U zemního plynu je to dokonce místo druhé (27 bilionů m³, podle některých pramenů dokonce 940 bilionů m³). V těžbě ropy a zemního plynu byl Írán v roce 2005 na čtvrtém, resp. šestém místě na světě (200 milionů tun ropy, 80 miliard m³ plynu). Velká část tamních ropných polí byla objevena ve čtyřicátých a padesátých letech, a jakmile Spojené státy dosáhly roku 1972 ropného vrcholu, získala postupně ložiska v Íránu i v celé oblasti Blízkého východu velký geopolitický význam. Po vážném ochromení v důsledku druhého ropného šoku v polovině sedmdesátých let a islámské revoluci v roce 1979 zajišťuje dnes těžební průmysl denní produkci v průměru 3,979 milionů barelů ropy, což obnáší zhruba 632,7 milionů litrů. Z toho je určeno 1,425 milionu barelů (226,6 milionů litrů či 0,194 milionu tun) pro vlastní potřebu (ročně to je asi 71 milionů tun), zbylých 2,5 milionů barelů (ročně 910 milionů barelů) se vyváží do zahraničí. Spotřeba ropy pro vlastní potřebu se od roku 1980 ztrojnásobila a odpovídajícím způsobem rostl i export – výdaje s tím spojené dosáhly roku 2006 částky 4 miliardy dolarů. Nadále jsou subvencovány ceny benzínu (litr stojí v přepočtu 8 eurocentů), parlament však vzhledem k finanční krizi již rozhodl o změnách.

Dne 17. února 2008 byla na ostrově Kiš v provincii Hormozgán otevřena Íránská ropná burza (IOB), na níž se místo obvyklých petrodolarů začíná obchodovat v petroeurech – trend, související se stabilním postavením eura jako mezinárodního platidla, ale i s krizí ve vztazích s USA v poslední době.

Rozložení ložisek ropy v Íránu

[editovat] Zemědělství

Navzdory tomu, že íránská krajina je velmi hornatá, zahrnuje zemědělsky využívaná půda 9 % rozlohy země, přičemž ovšem třetina ploch musí být uměle zavlažována. Nejdůležitějšími produkty jsou pšenice, rýže, cukr, bavlna, ovoce, ořechy, datle, vlna a kaviár. Od revoluce v roce 1979 se na 200.000 hektarech půdy pěstují vzhledem k islámskému zákazu alkoholu především stolní odrůdy vinné révy, nevhodné k výrobě vína; vzrostla rovněž produkce rozinek, kde je Írán po Turecku druhým největším exportérem na světě.

[editovat] Export a import

V roce 2005 vyvezl Írán do zahraničí produkty a zboží v hodnotě 55,25 miliard dolarů. Největšími obchodními partnery byly v roce 2004 Japonsko (kam směřovalo 18,4 % exportu), Čína (9,7 %), Itálie (6 %), Jihoafrická republika (5,8 %), Jižní Korea (5,4 %), Tchai-wan (4,6 %), Turecko (4,4 %) a Nizozemsko (4 %). Mezi exportními artikly převažuje ropa, jejíž současné vysoké ceny dovolují íránské vládě subvencovat průmysl a snižovat schodek státního rozpočtu.

Íránský import dosáhl v roce 2005 částky zhruba 42,5 miliard dolarů. Hlavními dovozci byly v roce 2004 Německo (12,8 %), Francie (8,3 %), Itálie (7,7 %), Čína (7,2 %), Spojené arabské emiráty (7,2 %), Jižní Korea (6,1 %) a Rusko (5,4 %).

[editovat] Kultura

Od středověku je Persie známa především díky svým básníkům, ať už jde o Firdausího, Háfize či Sádího. Také pohádky Tisíce a jedné noci spojuje většina Evropanů jednoznačně s perským prostředím, třebaže jejich nejstarší vrstva je indického původu – Peršané jen celý soubor rozšířili a zprostředkovali západu. V malířství je proslulá perská miniatura, která zvláště za Safíovců dosáhla dokonalosti forem a barev. Sakrální architektura vychází z arabských i perských vzorů a její stylové prvky lze najít od Indie až po středoasijské republiky bývalého SSSR.

Moderní íránská literatura se do širšího povědomí zapsala méně, ačkoli ji reprezentují takové osobnosti jako např. Nímá Júšídž (1897–1960), novátorský básník, jenž zavrhl časomíru a prosazoval volný verš. V současnosti je zejména u mladé generace populární autorka komiksů Marjane Satrapiová (* 1969), žijící v exilu ve Francii (autobiografický komiks Persepolis, který byl posléze i zfilmován^[9]).

Íránská kinematografie, jejíž počátky jsou spjaty s osobou režiséra Abdulláha Sepanty, je často ceněna více v zahraničí než doma a její produkce má co do počtu filmů spíše klesající úroveň (viz tabulka). V sedmdesátých letech existovalo v Íránu 14 studií, kde se natáčelo kolem 70 filmů ročně; kin bylo v zemi zhruba 500. Islámská revoluce měla na celý žánr negativní dopad. K hlavním poválečným osobnostem, které ovlivnily vývoj íránského filmu, patří Ismá’íl Kúšán a Farroch Ghaffárí.

V oblasti hudby byl Írán od 19. století vystavován západním vlivům – první vojenskou hudbu evropského střihu měli již kádžárovští šáhové. Moderní pop music se výrazněji rozvinula až v sedmdesátých letech a po islámské revoluci byla rychle zakázána. Její nejznámější představitelkou byla zpěvačka Kúkúš (Gúgúš). Rock se stal ve větší míře populární koncem let devadesátých, kdy vznikla celá řada skupin, působících zprvu uvnitř podzemní subkultury. Vládě nakonec nezbylo nic jiného než se s existencí některých těchto těles smířit, takže skupiny jako např. 127 a The Technicolor Dream již natočily i písně nazpívané anglicky. V současné době existuje i íránský heavy metal.

[editovat] Sport

Nejoblíbenějším druhem kolektivního sportu v Íránu je fotbal. Íránská fotbalová reprezentace se zúčastnila mistrovství světa v Argentině (1978), mistrovství světa ve Francii (1998) a mistrovství světa v Německu (2006), nikdy však nepostoupila do osmifinále a vyhrála jediný zápas – v roce 1998 s USA (2:1). Kromě toho Íránci dvakrát remizovali (1978 1:1 se Skotskem a 2006 1:1 s Angolou) a šestkrát prohráli (1978 0:3 s Nizozemskem a 1:4 s Peru, 1998 0:1 s Jugoslávií a 0:2 s Německem, 2006 1:3 s Mexikem a 0:2 s Portugalskem). Třikrát vyhrál Írán mistrovství Asie ve fotbale (1968, 1972 a 1976).

Z dalších disciplín jsou populární zejména volejbal, basketbal a vodní pólo. Ve volejbalu se Íráncům nejnověji podařila kvalifikace na mistrovství světa v Japonsku (2006), jejich mužstvo však při utkáních nezaznamenalo ani jeden úspěch.

[editovat] Významná města

Celkem 60 % íránské populace žije ve městech. Městské aglomerace trpí přelidněností, nedostatečnou dopravní obslužností a smogem. V první řadě to platí o metropoli Teheránu, která je svými téměř 8 miliony obyvateli zdaleka největším městem země. Z historického hlediska jsou vedle Teheránu nejvýznamnějšími středisky Mašhad, Isfahán, Tabríz a Šíráz.

[editovat] Reference

1. ↑ http://www.un.org/esa/population/publications/wpp2007/WPP2007%20web/Countries/Iran%20(Islamic%20Republic%20of)/demographic.xml
2. ↑ http://www.amar.org.ir/Default.aspx?tabid=52&ctl=Login&returnurl=%2fdefault.aspx%3ftabid%3d52
3. ↑ Írán provedl test odpalovací rampy a otevřel vesmírné kontrolní středisko
4. ↑ Írán vyslal do vesmíru první satelit vlastní výroby
5. ↑ Ekonomické údaje o Íránu jsou zveřejněny v BusinessInfo.cz
6. ↑ Blízká budoucnost íránského jaderného výzkumu
7. ↑ [1]
8. ↑ Ropu v Persii objevil v roce 1908 britský podnikatel William Knox D'Arcy, který následujícího roku založil Anglo-Persian Oil Company – pozdější Anglo-Iranian Oil Company a dnešní British Petroleum. Viz Farah Pahlaví, Paměti, Praha 2004, s. 371–372, pozn. 7.
9. ↑ http://www.csfd.cz/film/230517-persepolis/

[editovat] Literatura

• AXWORTHY, Michael. Dějiny Íránu. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2009. ISBN 9788071069942.  
• BAER, Robert. Jak naložit s ďáblem: íránská velmoc na vzestupu, VOLVOX GLOBATOR, Praha 2010
• CVRKAL, Zdeněk. Írán. Praha : Libri, 2007. ISBN 978-80-7277-337-4.  

[editovat] Související články

• Seznam měst v Íránu
• Perská říše
• Chronologie starověkých íránských dějin
• Ší'itský islám
• Islám
• Íránská ropná burza
• Íránská islámská revoluce
• Americká rukojmí v Íránu
• Irácko-íránská válka
• Aféra Írán-Contras
• Perská revoluce

[editovat] Externí odkazy

Další informace o tématu na projektech Wikimedia:

	multimediální obsah na Commons
	slovníková definice na Wikislovníku
	zprávy na Wikizprávách

• Menší geografický přehled
• Stránky prezidenta republiky (anglicky, francouzsky, španělsky, arabsky, persky)
• Národnostně-náboženská mapa Íránu
• Petice k ukončení násilí v Íránu (anglicky)
• Svoboda pro Írán - stránky opozice (česky, slovensky)
• Crisis Guide:Iran, Council on Foreign Relations
• Country of Origin Information Report - Iran [online]. UK Border Agency, 2011-06-28, rev. 2011-08-25, [cit. 2011-12-10]. Dostupné online. (anglicky) 
• Iran - Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International, [cit. 2011-08-15]. Dostupné online. (anglicky) 
• Iran (2011) [online]. Freedom House, [cit. 2011-08-15]. Dostupné online. (anglicky) 
• Bertelsmann Stiftung. BTI 2010 — Iran Country Report [online]. Gütersloh : Bertelsmann Stiftung, 2009, [cit. 2011-08-15]. Dostupné online. (anglicky) 
• Bureau of Near Eastern Affairs. Background Note: Iran [online]. U.S. Department of State, 2011-02-17, [cit. 2011-08-15]. Dostupné online. (anglicky) 
• CIA. The World Factbook - Iran [online]. REV. 2011-07-12, [cit. 2011-08-15]. Dostupné online. (anglicky) 
• Library of Congress. Country Profile: Iran [online]. 2008-05-14, [cit. 2011-08-15]. Dostupné online. (anglicky) 
• Zastupitelský úřad ČR v Teheránu. Souhrnná teritoriální informace: Írán [online]. Businessinfo.cz, 2011-07-15, [cit. 2011-08-15]. Dostupné online. (česky) 
• AFARY, Janet; AVERY, Peter William; MOSTOFI, Khosrow, a kol. Iran [online]. Encyclopaedia Britannica, [cit. 2011-08-15]. Dostupné online. (anglicky) 

Geografická lokalizace

Státy a území v Asii Nezávislé státy Afghánistán · Arménie · Ázerbájdžán · Bahrajn · Bangladéš · Bhútán · Brunej · Čínská lidová republika · Egypt · Filipíny · Gruzie · Indie · Indonésie · Irák · Írán · Izrael · Japonsko · Jemen · Jižní Korea · Jordánsko · Kambodža · Katar · Kazachstán · Kuvajt · Kypr · Kyrgyzstán · Laos · Libanon · Malajsie · Maledivy · Mongolsko · Myanmar (Barma) · Nepál · Omán · Pákistán · Rusko · Saúdská Arábie · Severní Korea · Singapur · Spojené arabské emiráty · Sýrie · Srí Lanka · Tádžikistán · Thajsko · Turecko · Turkmenistán · Uzbekistán · Vietnam · Východní Timor Teritoria, kolonie a zámořská území Britské indickooceánské území (GB) · Kokosové ostrovy (AUS) · Vánoční ostrov (AUS) Územní celky se sporným mezinárodním postavením Abcházie · Jižní Osetie · Náhorní Karabach · Palestinská autonomie (IL) · Severní Kypr · Čínská republika Státy ležící na břehu Kaspického moře Ázerbájdžán • Írán • Kazachstán • Rusko • Turkmenistán Státy ležící na břehu Perského zálivu Bahrajn • Irák • Írán • Katar • Kuvajt • Omán • Saúdská Arábie • Spojené arabské emiráty

vep:Iranlez:Иран

"The Great Gig in the Sky" je pátá (nepočítaje Breathe (Reprise)) skladba z alba The Dark Side of the Moon od anglické progresivně rockové skupiny Pink Floyd, vydaného roku 1973. Ve skladbě zpívá Clare Torry.

[editovat] Sestava

• Richard Wright - piáno, hammondovy varhany
• David Gilmour - steel kytara
• Roger Waters - baskytara
• Nick Mason - bicí, perkuse
• Clare Torry - zpěv

Tento článek je příliš stručný nebo v něm chybí důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte.