Jazz či počeštěle džez (z angličtiny), je proud hudby, který vznikl koncem 19. století v New Orleans. Jazz vychází z černošských worksongů, gospelů a spirituálů, hlavně však z blues. Jednoduše se vyvinul z afroamerické hudby v níž se prolínaly černošské folklorní vlivy s bělošskou hudbou přistěhovalců z Evropy.

Původ názvu není zcela jasný, avšak pravděpodobně se jedná o zkomolenou zkratku jas(mine) v narážce na jasmínový parfém populární v New Orleans v této době. První jazzové skupiny používaly ve svém názvu pravopis jass. Od vzniku jazzu se vyvinuly různé jazzové styly. Jazzová hudba je dnes tak široký pojem, že najít nějaký společný prvek je těžké. Jazz nejčastěji poznáte podle specifického rytmického cítění (synkopy, tečkovaný rytmus, zdůraznění druhé a čtvrté doby), částečně disharmonického notového sledu, opakující se melodie a frází s možností improvizace.

[editovat] Jazz v české hudbě

Jazz je hudba vážná beze zpěvu (u některých výjimek se zpěv objevit může)a hraje se spíše na piáno, saxofon, klarinet a podobně se u nás poprvé zřejmě objevilo v názvu skladby skladatele Otakara Samka Wentery Jazz. To bylo v roce 1919. Ovšem s jazzem, jak se hrál v té době v USA, měla tato hudba pramálo společného. Jazzem se totiž tehdy nazývala jakákoli hudba či orchestr, který měl soupravu bicích nástrojů. Povědomí o jazzové hudbě bylo u nás ještě ve 20. letech velmi kusé. Naši mladí avantgardní umělci však začali stále častěji jezdit do Mekky kumštýřů té doby, do Paříže. Zde se setkávali s hudbou, jejíž rytmy více vyhovovaly jejich životním pocitům a celkové atmosféře doby. Ta nová dravá hudba se nazývala jazz. V roce 1928 byla vydána kniha s prostým názvem Jazz. Byla to první česká a jedna z prvních evropských knih pojednávajících o jazzu.

Nejvýraznější osobností vyrostlou z tohoto jazzového podhoubí však byl Jaroslav Ježek. Jeho jazzová tvorba bývá někdy označována jako raný český swing. Ježek se narodil v Praze na Žižkově. Hlásil se na konzervatoř, přijímací komise poznala jeho hudební nadání, byl přijat. Ježek absolvoval konzervatoř jako klavírista a skladatel.

Po nástupu fašismu se jazzová hudba stala nežádoucí jako hudba méněcenné rasy. Toto období si vyžádalo mnoho obětí mezi hudebníky. Nesmyslné zákazy a omezení obcházeli hudebníci různými způsoby. Po zákazu tanečních zábav se písně dostaly na koncertní pódia. Začaly tak plnit i poslechovou funkci.

Jazz obohatil naši hudbu o zcela nové prvky a inspiroval řadu výtvarníků, básníků, divadelníků či filmařů. Po naivních začátcích a převzatých skladbách začaly vznikat kvalitní české písničky, které se staly zdrojem pro populární hudbu druhé pol. 20. stol.

[editovat] Související články

• Seznam jazzových kytaristů
• Jazz dance
• Step (tanec)

Tento článek je příliš stručný nebo v něm chybí důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Bližší informace mohou být uvedeny na diskusní stránce.

[editovat] Externí odkazy

Další informace o tématu na projektech Wikimedia:

	multimediální obsah na Commons
	slovníková definice na Wikislovníku

• Česká jazzová společnost
• Konzervatoř a VOŠ Jaroslava Ježka vyučuje populární hudbu, jazz a muzikál
• ČRo Euro Jazz, jazzové internetové rádio

Herbie Hancock
Herbie Hancock na koncertě v roce 2006
Základní informace
Rodné jméno	Herbie Hancock
Jinak zvaný	Herbert Jeffrey Hancock
Narození	12. dubna 1940 (72 let) Chicago, Illinois, USA
Žánry	modal jazz, post-bop, jazz-funk, funk, hard bop, electro
Povolání	skladatel, kapelník, klávesista, klavírista
Nástroje	syntezátor, klavír, klávesový nástroj, elektrické piáno, flétna
Vydavatel	Blue Note Records, Warner Bros., Columbia, Polygram/Mercury
Web	www.HerbieHancock.com

Herbert Jeffrey Hancock, známý spíše jako Herbie Hancock, (* 12. dubna 1940, Chicago, Illinois) je americký jazzový pianista a skladatel, desetinásobný držitel prestižní hudební ceny Grammy. Je jedním z nejdůležitějších a nejvlivnějších jazzových pianistů a skladatelů. Ve své hudbě kombinuje prvky rocku, funku, soulu a jazzu.

Jako součást kvintetu Milese Davise pomohl změnit pojetí jazzové rytmiky a byl také jeden z těch, kteří začali hrát tzv. post-bop. Později byl jeden z prvních jazzových hudebníků, kteří experimentovali se syntetizátorem. I přes nesčetné experimenty (které nebyly vždy úspěšné) je jeho hudba často velmi melodická, přístupná širšímu publiku. Hancock napsal mnoho skladeb, které jdou napříč hudebními žánry, úspěch sklízel dokonce i u popově naladěného publika.

Hancockova sólová práce zahrnuje skladby „Cantaloupe Island“, „Watermelon Man“, „Maiden Voyage“, „Chameleon“ nebo „Rockit“. Některé z nich jsou už dnes považovány za jazzové standardy.

[editovat] Mládí a začátek hudební kariéry

Tak jako většina jazzových pianistů, začínal Hancock klasickým hudebním vzděláním. Na klavír se začal učit v sedmi letech. První velký koncert měl už v jedenácti letech, kdy si zahrál společně s Chicagským symfonickým orchestrem jeden z mozartových Pianových koncertů. Ani jako náctiletý neměl Hancock jazzového učitele, ale jazz se mu postupně dostával do krve hlavně díky deskám Oscara Petersona a George Shearinga, které si Hancock přepsal tak, aby byly hratelné v jeho době. To mu pomohlo rozvinout cit pro harmoii. Hancock sám uvádí, že v té době poslouchal i jiné pianisty. Patřili k nim Don Goldberg, McCoy Tyner, Wynton Kelly a Bill Evans. Podle svých slov také studoval nahrávky Milese Davise, Johna Coltranea a Lee Morgana.

V roce 1961 začal Hancock spolupracovat s Donaldem Byrdem a Colemanem Hawkinsem. Brzy se rozkřiklo, že má talent a tak vzápětí přišly nabídky ke spolupráci s Oliverem Nelsonem a Philem Woodsem. První sólové album nahrával už pro Blue Note, jmenovalo se Takinn’ Off a vyšlo v roce 1962. Album si získalo pozornost Milese Davise, který v té době sestavoval nový ansámbl. Traduje se ale, že k prvnímu setkání Davise s Hancockem došlo, až když ho Davisovi představil Tony Williams, bubeník Davisova nového ansámblu.

[editovat] Miles Davis Quintet a nahrávání pro Blue Note

V květnu 1963 se Herbie Hancock připojil k Miles Davis Quintetu, ve kterém se Davis obklopil skvělými mladými muzikanty. Miles si našel Hancocka, protože v něm viděl jednoho z nejslibnějších jazzových talentů. Rytmická sekce, kterou Miles postavil byla mladá, ale jak se ukázalo, byla to skvělá volba. Na kontrabas hrál Ron Carter, na bicí Tony Williams (v té době sedmnáctiletý) a Hancock seděl u piana. Na saxofon hrál Wayne Shorter, na trumpetu Miles. Tento kvintet bývá někdy označován za jeden z nejlepších jazzových ansámblů, které se kdy komu podařilo sestavit. Často bývá vyzdvihována rytmická sekce, kterou si kritikové cenili za její flexibilitu a inovativní přístup.

Hraní s kvintetem pomohlo Herbiemu rozvinout svůj vlastní styl, v některých kritikách byl dokonce vyzdvihován jako mistr tehdejšího jazzového piana. Jeho přínos byl hlavně v tom, že hrál hrál běžné akordy jinak, než bylo v té době zvykem. Prosadil také do té doby nepříliš používané posloupnosti akordů. Zajímavé bylo také použití zvláštních harmonii, ne nepodobných těm, jaké se vyskytují ve skladbách Clauda Debussyho. S Williamsem a Carterem mohla rytmika postupně komplikovaně vrůstat do melodie, až postupně dospěla k velmi netradičním a sofistikovaným posloupnostem akordů.^[1]

Během angažmá u Davise si Hancock také našel čas na desítky nahrávání pro Blue Note. Jednak to byly jeho sólové projekty, jednak hrál jako spoluhráč s Wayne Shorterem, Tony Williamsem, Grantem Greenem, Bobbym Hutchersonem, Samem Riversem, Donaldem Byrdem, Kenny Dorhamem, Hankem Mobleym, Lee Morganem and Freddiem Hubbardem.

Jeho alba Empyrean Isles (1964) a Maiden Voyage (1965) patří k nejvlivnějšími jazzovým albům šedesátých let. Titulní skladba z „Maiden Voyage“ je už dnes považována za jazzový standard a skladba „Cantaloupe Island“ z alba Empyrean Isles se dostala znovu do hitparád díky interpretaci jazz-rapovou skupinou Us3 v roce 1993. Album Empyrean Isles má stejnou rytmickou sekci jako Davisův kvartet, tedy Hacocka, Cartera a Williamse a na kornet tu hraje Freddie Hubbard. Na Maiden Voyage hraje ještě i George Coleman na saxofon.

Mimo těchto dvou slavných alb vydal v této době Hancock ještě další alba, která nahrál s většími ansámbly. Patří k nim My Point of View (1963), Speak Like A Child (1968) a The Prisoner (1969), kde se objevuje křídlovka, altová flétna a basový trombón. Album Inventions and Dimensions (1963) je album improvizací Hancocka, kontrabasisty Paula Chamberse a dvou latinskoamerických perkusionistů Willieho Boba a Osvalda Martineze.

V této době napsal také hudbu k filmu Zvětšenina, který režíroval Michelangelo Antonioni. Stal se tak prvním v řadě soundtracků, které ve své kariéře napsal.

Na přání Milese Davise začal Hancock experimentovat s Fender pianem. V roce 1968 ale Milesův kvintet opouští, protože zakládá vlastní sextet. I přesto si ale ještě občas na _Milesových deskách zahrál. Patří mezi ně například na In a Silent Way, A Tribute to Jack Johnson a na On the Corner.

[editovat] Fat Albert a Mwandishi

Herbie Hancock (vpravo) hovoří s Quincy Jonesem, červenec 2007

V roce 1969 se od labelu Blue Note přesunul k Warner Bros. Ve stejném roce také zkomponoval hudbu pro televizní show Fat Albert and the Cosby Kids a pod názvem Fat Albert Rotunda ji také vydal. Album je spíše ovlivněno R&B, ale má i jazzové přesahy. Nejjazzovější píseň na této desce „Tell Me a Bed Time Story“ byla později přepracována do více elektrické podoby. Vyšla na albu Quincy Jonese Sounds…and Stuff Like That.

Hancock byl přímo fascinován různými hudebními vynálezy a hračkami. Velký vliv na něj měla milesova deska Bitches Brew. Asi nás nepřekvapí, že v této době vydal několik desek, na kterých jsou slyšet jak akustické tak elektrické nástroje. První krůčky na poli elektroniky podniknul společně s kontrabasistou Busterem Williamsem, bubeníkem Billy Hartem a dechovým triem, které tvořili Eddie Henderson (trumpeta), Julian Priester (trombon) a multiinstrumentalistou Benniem Maupinem. Později se přidal i Patrick Gleeson, který míchal nahrávky a programoval syntezátory. Tento septet vydal tři experimentální alba (všechna vyšla pod Hancockovým jménem): Mwandishi (1971), Crossings (1972) a Sextant (1973). Dvě další Realization and Inside Out nahráli ve stejném složení, ale vyšla pod hendersonovým jménem.

[editovat] Head Hunters

Po předešlém experimentálním období vzniká nová formace. Z předešlého septetu zůstává jen Maupin, na kontrabas tu hraje Paul Jackson, na perkuse Bill Summers a na bicí Harvey Mason. Skupina si říká Head Hunters a album Headhunters vychází už v roce 1973. Zabodovalo i u popově naladěného publika, za což si vysloužilo kritiku jazzových fanoušků i kritiků. Jak se uvádí v recenzi na serveru All Music Guide^[2] „Není to čistě jazzové album, ale mělo i zásadní vliv na pozdější vývoj funku, soulu a hip-hopu. Je to jedno z nejlépe prodávaných alb v jazzové historii.”.

Po té, co byl Mason nahrazen Mikem Clarkem, nahrála skupina své druhé album nazvané Thrust (1974). To ovšem nebylo tak úspěšné jako předchozí album. Skupina pak pokračovala dál bez Hancocka. Ke společnému sjednocení došlo až v roce 1998 jako Return of the Headhunters. Hancock pak dál pokračoval v nahrávání jazzově-funkových alb, na kterých občas hráli i členové Headhunters. Alba se jmenovala Man-Child (1975) a Secrets (1976).

[editovat] Devadesátá léta a současnost

Herbie Hancock na svém koncertě, prosinec 2006

V roce 2001 vyšlo album Future2Future, které znovu spojilo Hancocka a Billa Laswella. Hancock s ním objel koncertní turné, ovšem s jinou sestavou, než hraje na desce. Ve stejném roce také spolupracoval s Michaelem Breckerem a Royem Hargrovem, dohromady nahráli živou desku Directions in Music: Live at Massey Hall, která byla poctou Milesi Davisovi a Johnu Coltraneovi. Deska byla nahrána na koncertu v Torontu a tato trojice dále koncertovala až do roku 2005.

V roce 2005 vyšlo album Possibilities, na kterém s Hancockem spolupracovali John Mayer, Santana, Christina Aguilera, Paul Simon, Annie Lennox, Sting, Joss Stone, Damien Rice a další. Album bylo nominováno na cenu Grammy, ale nezískalo ji.

Má hvězdu na Hollywoodském chodníku slávy.

[editovat] Diskografie

[editovat] Jako leader různých ansámblů

• Takin' Off (1962) – Blue Note
• My Point of View (1963) – Blue Note
• Inventions and Dimensions (1963) – Blue Note
• Empyrean Isles (1964) – Blue Note
• Maiden Voyage (1965) – Blue Note
• Blow-Up (Soundtrack) (1966) – MGM
• Speak Like A Child (1968) – Blue Note
• The Prisoner (1969) – Blue Note
• Fat Albert Rotunda (1969) – Warner Bros.
• Mwandishi (1970) – Warner Bros.
• Crossings (1972) – Warner Bros.
• Sextant (1973) – Columbia
• Head Hunters (1973) – Columbia
• The Spook Who Sat By The Door (Soundtrack) (1973)
• Thrust (1974) – Columbia
• Death Wish (Soundtrack) (1974) – Columbia
• Dedication (1974) – Columbia
• Man-Child (1975) – Columbia
• Flood (1975) – Columbia - live album only released in Japan
• Secrets (Herbie Hancock album)|Secrets (1976) – Columbia
• VSOP (1976) – Columbia
• VSOP: The Quintet (1977) – Columbia
• VSOP: Tempest at the Colosseum (1977) – Columbia
• Sunlight (1978) – Columbia
• Direct Step (1978) – Columbia
• An Evening With Herbie Hancock & Chick Corea: In Concert (1978) – Columbia
• The Piano (1979) – Columbia
• Feets, Don't Fail Me Now (1979) – Columbia
• VSOP: Live Under the Sky (1979) – Columbia
• Monster (1980) – Columbia
• Mr. Hands (1980) – Columbia
• Herbie Hancock Trio (1981) – Columbia
• Magic Windows (1981) – Columbia
• Lite Me Up (1982) – Columbia
• Quartet (1982) – Columbia
• Future Shock (1983) – Columbia
• Sound-System (1984) – Columbia
• Round Midnight (Soundtrack) (1986) – Columbia
• Perfect Machine (1988) – Columbia
• A Tribute to Miles (1994) – Qwest/Warner Bros. (spoluhráči: Wallace Roney, Wayne Shorter, Ron Carter and Tony Williams)
• Dis Is Da Drum (1994) – Verve/Mercury
• The New Standard (1995) – Verve
• 1 + 1 (1997) – Verve (with Wayne Shorter)
• Gershwin's World (1998) – Verve
• Future2Future (2001) – Transparent
• Directions in Music: Live at Massey Hall (2002) – Verve
• Possibilities (2005) – Concord/Hear Music
• The Essential Herbie Hancock (2006) – Columbia/Sony BMG
• River: The Joni Letters (2007) - Verve
• Then and Now: the Definitive Herbie Hancock (2008) - Verve
• The Imagine Project (2010) - Hancock

[editovat] Jako spoluhráč

S Milesem Davisem:

• Seven Steps to Heaven (1963) – Columbia
• E.S.P. (1965) – Columbia
• Miles Smiles (1966) – Columbia
• Sorcerer (1967) – Columbia
• Nefertiti (1967) – Columbia
• Miles in the Sky (1968) – Columbia
• Filles de Kilimanjaro (1968) – Columbia
• In a Silent Way (1969) – Columbia
• A Tribute to Jack Johnson (1970) – Columbia
• On the Corner (1972) – Columbia
• Big Fun (1974) - Columbia (on portions of album)
• Get Up with It (1974) - Columbia (on portions of album)
• Water Babies (1976) (recorded in 1968) - Columbia

S Joe Hendersonem:

• Power to the People (Milestone 1969)

S miltem Jacksonem:

• Sunflower (1972) – CTI/Columbia

S Wayne Shorterem:

• Speak No Evil (1964) - Blue Note
• Native Dancer (1974) – Columbia

S Tony Williamsem:

• The Joy of Flying (1979) – Columbia

S Ronem Carterem:

• Third Plane (1996) – Columbia

S Terry Plumerim

• He Who Lives In Many Places (1971) – (Airborne)

S Quincy Jonesem:

• Sounds…and Stuff Like That (1978) – A&M

S Quincy Jonesem and Lesley Gorem:

• Love Me By Name (1975) - A&M

Se Stevie Wonderem:

• Songs in the Key of Life (1976) - Motown

S Jacem Pastoriem:

• Jaco Pastorius (1976) - Epic/Legacy (Sony Music)

S Jackem DeJohnettem:

• Parallel Realities (1990, s Pat Methenym a Davem Hollandem) - MCA

S Miroslavem Vitoušem:

• Magical Shepherd (1976) - Warner

Se Simple Minds:

• Synthesizer solo on 'New Gold Dream', skladba: 'Hunter And The Hunted

S Marcusem Millerem:

• M² (2001), piano ve dvou skladbách)

[editovat] Reference

1. ↑ TROUPE, Quincy. Miles Davis, autobiografie. Překlad Josef Rauvolf. Praha : Albatros, 2011. 460 s. ISBN 978-80-259-0074-1. Kapitola 12, 13. (česky) 
2. ↑ Recenze alba Head Hunters na serveru All Music Guide (anglicky)

[editovat] Externí odkazy

Projekt Wikicitáty má sbírku citátů na téma

Herbie Hancock

• Oficiální stránky Herbieho Hancocka
• Recenze alba The Imagine Project na iDnes.cz
• O životě a hudbě Herbieho Hancocka

Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Herbie Hancock

Arthur Blakey
Art Blakey v roce 1965
Základní informace
Jinak zvaný	Abdullah Ibn Buhaina
Narození	11. října 1911 Pittsburgh, Pensylvánie, USA
Úmrtí	16. října 1990 (71 let) New York, New York, USA
Žánry	jazz bop hard bop
Povolání	bubeník
Nástroje	bicí, perkuse
Aktivní roky	1942-1990
Vydavatel	Blue Note
Příbuzná témata	Art Blakey & the Jazz Messengers Art Blakey Quartet Art Blakey Quintet Art Blakey & the Afrocuban Boys
Web	www.artblakey.com/

Arthur (Art) Blakey (11. října 1911, Pittsburgh, Pensylvánie – 16. října 1990, New York), známý též pod jménem Abdullah Ibn Buhaina byl americký jazzový bubeník a vedoucí jazzových ansámblů. Společně s Kennym Clarkem a Maxem Roachem patří k tvůrcům bebopového stylu bubnování. Jako autor skladeb je znám svým vitálním pojetím bebopu, který obohacoval bluesovými a funkovými prvky. Měl (a stále má) velký vliv na mainstreamový jazz. Více než 30 let vedl jazzový ansámbl Jazz Messengers, ve kterém se se vystřídalo mnoho talentovaných jazzových muzikantů. Jeho přínos je tedy nejen hudbě, kterou skládal, ale i v tom, že poskytl prostor mladým nadějným jazzovým hudebníkům. Řadě z nich to pomohlo k odstartování úspěšné sólové kariéry. Podobný přístup prosazoval i Miles Davis.

Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Art Blakey

Projekt Wikicitáty obsahuje sbírku citátů v angličtině k tématu

Art Blakey

Dave Brubeck
Dave Brubeck v roce 1954
Základní informace
Rodné jméno	David Warren Brubeck
Narození	6. prosince 1920 (92 let) Concord, Kalifornie, USA
Žánry	jazz, cool jazz, West Coast jazz
Nástroje	klavír
Web	davebrubeck.com

David Warren Brubeck (* 6. prosince 1920, Concord, Kalifornie), známý jako Dave Brubeck, je americký jazzový klavírista. Ve svém oboru bývá považován za génia. Napsal řadu jazzových standardů, např. In Your Own Sweet Way nebo The Duke. Brubeckův styl se pohybuje od uhlazených, noblesních skladeb až po velkolepá díla.

Při tvorbě zúročil matčinu výuku i brilantní schopnost improvizace. V řadě svých skladeb experimentoval s neobvyklými takty. Společně s Paulem Desmondem, Joe Morellem a Eugenem Wrightem tvořili ve své době populární The Dave Brubeck Quartet.

Jeho dlouholetý spolupracovník, altsaxofonista Paul Desmond napsal pro Brubeckův kvartet nejznámější skladbu, Take Five, která má 5/4 takt. Experimenty s taktováním skladeb provázely značnou část Brubeckovy hudební kariéry, např. Pick Up Sticks (6/4), Unsquare Dance (7/4), a Blue Rondo à la Turk (9/8).^[1]

[editovat] Životopis

[editovat] Mládí

Brubeckova matka studovala hru na klavír v Anglii, plánovala dráhu koncertní pianistky a přivydělávala si tím, že učila hru na klavír. Brubecka ale nijak zvlášť nebavilo neustálé přehrávání partitur, spíš se snažil skládat si svoje vlastní melodie. Začal studovat hru na klavír na univerzitě, ale potom co jeden z profesorů zjistil, že ani pořádně neumí hrát z not, a chtěl ho vyloučit. Naštěstí se ho jiní profesoři zastali. Tvrdili totiž, že jeho schopnost zvládat kontrapunkt a harmonii je nadprůměrná. Škola se ale stále obávala, že by jí Brubeck mohl způsobit skandál a nechala ho vystudovat jen pod podmínkou, že hru na piáno nikdy nebude učit.^[2]

V roce 1942 úspěšně dokončil studium na univerzitě a hned nato narukoval do armády. Byla to válečná léta, a tak v armádě sloužil 4 roky (účastnil se dokonce i bitvy v Ardenách). Po návratu ještě pokračoval ve studiu, tentokráte v Kalifornii. Po ukončení studií se upsal kalifornské nahrávací společnosti Fantasy Records. Založil svůj vlastní oktet, ale současně hrál i v triu. Později se k triu přidal altsaxofonista Paul Desmond. Začali experimentovat, nahráli pár desek, ale stále měli málo příležitostí hrát. Brubeck tím byl dost znechucen, a tak se opět vrátil k triu. Opět bez Desmonda, který si zajistil vystupování s jinou sestavou. A tak Brubeck strávil několik let jen tím, že neustále přehrával jazzové standardy.^[3]

[editovat] The Dave Brubeck Quartet

Po krátké odmlce, která byla způsobena Brubeckovým poraněním zad při plavání, vzniká v roce 1951 The Dave Brubeck Quartet. Na saxofon v něm hrál opět Paul Desmond. Kvartet dostal dlouhodobé angažmá v jendom klubu v San Franciscku, více se ale do širšího povědomí dostal svými pravidelnými koncerty na studenstských kolejích. Z těchto koncertů vzešla tři alba: Jazz at Oberlin, Jazz Goes to College a Jazz Goes to Junior College. V roce 1954 se Brubeckova fotografie objevila na obálce prestižního amerického časopisu Time – byl to teprve druhý jazzový hudebník, který se dostal na obálku tohoto časopisu (prvním byl Louis Armstrong).

Dave Brubeck Quartet v roce 1967. Zleva doprava: Joe Morello, Eugene Wright, Brubeck and Paul Desmond.

V polovině padesátých let byli původní členové kvartetu Bob Bates a Joe Dodge nahrazeni Eugenem Wrightem a Joem Morellem. Protože Wright byl afroameričan, musel Brubeck na konci padesátých let zrušit spoustu koncertů. Majitelé klubů byli ochotni uspořádat koncert, kladli si ale podmínku, že kvartet musí mít bílého kontrabasistu. Brubeck také zrušil televizní vystoupení, poté co se dozvěděl, že kamera záměrně nezabírá Wrighta.

V roce 1959 vydává kvartet album Time Out. Hudební vydavatelství jím sice bylo nadšeno, nicméně malinko otálelo s jeho vydáním. Album je zvláštní tím, že téměř žádná skladba na něm není v běžném taktu. Album obsahuje skladby Take Five, Blue Rondo à la Turk nebo Pick Up Sticks, které jsou už dnes považovány za jazzové standardy. I přes experimentování s neobvyklými takty se album velmi dobře prodávalo a brzy se stalo platinovým.

V této době napsal Brubeck spolu se svou ženou muzikál The Real Ambassadors, který ztvárňuje jejich zkušenosti s koncertováním po Spojených státech. Soundtrack k tomuto muzikálu se nahrával v roce 1961. Podíleli se na něm Louis Armstrong, Lambert, Hendricks & Ross a Carmen McRae. Muzikál samotný měl premiéru o rok později.

Na úspěch alba Time Out navázal kvartet podobnými alby: Time Further Out: Mirror Reflections, Countdown: Time in Outher Space, Time Changes a Time In. Všechna tato alba jsou rovněž známá tím, že obal tvořili tehdejší moderní malíři – Joan Miró, Sam Francis nebo Franz Kline. V této době vzniklo také živé album At Carnegie Hall, které kritik Richard Palmer označil za „nepochybně Brubeckův nejlepší koncert”.

[editovat] Reference

Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Dave Brubeck

Seznam děl
v databázi Národní knihovny ČR, jejichž autorem nebo tématem je
Dave Brubeck

1. ↑ Cosmopolis.ch
2. ↑ PBS - Rediscovering Dave Brubeck
3. ↑ Down Beat Artists Profile

[editovat] Externí odkazy

Projekt Wikicitáty má sbírku citátů na téma

Dave Brubeck

Oficiální web Davida Brubecka

Bill Evans
Bill Evans na jazzovém festivalu v Montreux (Švýcarsko) 13. července 1978.
Základní informace
Rodné jméno	William John Evans
Narození	16. srpna 1929 Plainfield, New Jersey, USA
Úmrtí	15. října 1980 (51 let) New York, New York
Žánry	jazz
Povolání	klavírista, skladatel
Nástroje	klavír
Vydavatel	Verve
Příbuzná témata	Miles Davis

William John Evans, známý spíše jako Bill Evans (16. srpna 1929, Plainfield, New Jersey – 15. října 1980, New York, New York) byl jeden z nejznámějších a nejvlivnějších amerických jazzových pianistů 20. století a mnohonásobný držitel ceny Grammy. ^[1] Jeho harmonické cítění a jeho nová a často překvapivá interpretace jazzových standardů měly vliv na celé generace pianistů. Mezi nimi byly takoví jako Herbie Hancock, Chick Corea, Keith Jarrett, ale také kytaristé Lenny Breau či Pat Metheny. Evansovo hraní budí nadšení i v současné generaci pianistů. Jako svou inspiraci ho uvádějí takoví jako Fred Hersch, Esbjörn Svensson, Bill Charlap, Geoffrey Keezer nebo Lyle Mays.

[editovat] Padesátá léta

Začátkem padesátých let si Evans získal první uznání jako spoluhráč různých newyorských jazzových ansámblů, které hráli hudbu na pomezí jazzu a klasiky. V této době měl Evans příležitost nahrávat s nejlepšími jazzovými hráči padesátých let. Největší vliv na jeho pozdější tvorbu měla ovšem spolupráce se skladatelem a hudebním teoretikem Georgem Rusellem. Z jejich vzájemné spolupráce vzešla také známá alba Concerto for Billy the Kid a All about Rosie. V padesátých letech nahrával Bill Evans také s Charlesem Mingusem, Oliverem Nelsonem a Art Farmerem. V roce 1956 nahrál své první sólové album, které se jmenovalo New Jazz Conceptions a na kterém je originální verze slavné skladby Waltz for Debby.

V roce 1958 si Evanse (jako jediného bílého muzikanta) najal Miles Davis a vznikl tak slavný Miles Davis Sextet. Ačkoli jejich vzájemná spolupráce netrvala dlouho (ani ne osm měsíců), byla to i přesto jedna z nejplodnějších v celé jazzové historii. Evansovo pojetí jazzové improvizace na Davise velmi zapůsobilo a Davis pak postupně měnil svůj přístup k vedení svého ansámblu. Evansova snaha o vlastní sólovou práci a také přibývající problémy s užíváním drog ho vedly k tomu, aby Davisův Sextet brzy opustil. Naštěstí se pak ale ještě jednou k Davisovu Sextetu přidal. Miles Davis ho požádal, aby se zúčastnil nahrávání desky Kind of Blue, která je dnes považována za jazzovou klasiku. Evansův vliv na tomto albu byl dlouho přehlížen. Jednak je spoluautorem skladby Blue in Green^[2], jednak dokázal geniálně rozvinout jednu figuru v písni Flamengo Sketches, kterou vydal pod názvem Peace Piece na svém albu Everybody Digs Bill Evans.

Na konci padesátých let zakládá Evans své vlastní trio.

[editovat] Diskografie

[editovat] Na labelu Riverside Records

• New Jazz Conceptions (1956)
• Everybody Digs Bill Evans (1958)
• Green Dolphin Street (1959, vydáno až v sedmdesátých letech)
• Portrait in Jazz (1959)
• Explorations (album)|Explorations (1961)
• Sunday at the Village Vanguard (1961)
• Waltz for Debby (1961)
• How My Heart Sings! (1962)
• Interplay (1962)
• Moon Beams (1962)
• The Solo Sessions (dvojdeska 1963)
• At Shelly's Manne Hole (1963)
• Waltz for Debby (with Monica Zetterlund) (1964)

[editovat] Na labelu United Artists Records

• The Ivory Hinters (s Bobem Brookmeyerem (piano)) (1959)
• Undercurrent s Jimem Hallem (1963)

[editovat] Na labelu Verve Records

• Empathy (1962)
• Conversations With Myself (1963)
• Trio '64 (1964)
• Trio Live (1964)
• Trio '65 (1965)
• Bill Evans Trio with Symphony Orchestra (1965)
• Bill Evans at Town Hall (1966)
• Intermodulation (s Jimem Hallem) (1966)
• A Simple Matter of Conviction (1966)
• Further Conversations with Myself (1967)
• California Here I Come (1967)
• Bill Evans at the Montreux Jazz Festival (1968)
• Bill Evans Alone (1968)
• What's New (1969)
• Alone (1969)

[editovat] Na labelu MPS Records

• Symbiosis (1974)

[editovat] Na labelu Warner Bros. Records

• New Conversations (1978)
• Affinity (1978)
• We Will Meet Again (1979)
• You Must Believe in Spring (1980)

[editovat] Reference

1. ↑ http://www.billevanswebpages.com/grammies.html
2. ↑ Skladba Blue in Green z alba Kind of Blue je připisována Miles Davisovi. Sám Davis se ve své biografii označil za jejího autora. Ovšem verze, která je na evansově albu Portrait in Jazz má jako autory uvedena jména Davis–Evans

[editovat] Externí odkazy

• Kompletnější diskografie Billa Evanse na serveru All Music (anglicky)
• Stránky o Billu Evansovi (anglicky)