1965 (MCMLXV) byl rok, který dle gregoriánského kalendáře započal pátkem.

[editovat] Události

Československo

• pražskému arcibiskupovi Josefu kardinálu Beranovi byl znemožněn návrat do vlasti (z jeho cesty do Říma)
• březen 1965 – František Tomášek se stal apoštolským administrátorem pražské arcidiecéze
• 31. března – V Jablonci nad Nisou byl ukončen provoz tramvají (mimo meziměstskou trať do Liberce).
• probíhalo zavádění reformní Nové hospodářské soustavy
• 17. července – po velkých deštích v Plzni se protrhla hráz rybníčku Vidimáček
• 18. července – v důsledku přívalových dešťů a protržení Vidimáčku se protrhla hráz Seneckého rybníka v Plzni
• v platnost vstoupil zákoník práce
• založen fotbalový klub FK Dukla Banská Bystrica

Svět

• 1. leden – Jim Clark na voze Lotus zvítězil v Grand Prix JAR
• 1. leden – Irsko členem EUROCONTROLu
• v březnu během mise rakety Voschod 2 vystoupil do volného kosmu první člověk sovět Alexej Archipovič Leonov
• 8. prosince skončil Druhý vatikánský koncil (začal 1962)
• 19. prosince byl Charles de Gaulle znovu zvolen francouzským prezidentem
• Jásir Arafat se dostal do čela teroristické organizace Al-Fatah
• Houari Boumédiènne svrhl Ahmeda Ben Bellu; Alžírsko

[editovat] Vědy a umění

• podařilo se spolehlivě určit rotační dobu planety Merkur
• Počítačový vědec Ted Nelson poprvé použil slovo hypertext
• Byla vypuštěna první komerční telekomunikační družice Early Bird.

[editovat] Nobelova cena

• Nobelova cena za fyziku: kvantová elektrodynamika: Richard Feynman, Julian Schwinger, Šin'ičiró Tomonaga
• Nobelova cena za chemii: organická syntéza: Robert Burns Woodward
• Nobelova cena za fyziologii a medicínu: genetika: François Jacob, André Lwoff, Jacques Monod
• Nobelova cena za literaturu: Michail Alexandrovič Šolochov
• Nobelova cena míru: Dětský fond OSN (UNICEF)

[editovat] Narození

Československo

• 1. ledna – Petr Vacek, český herec, zpěvák a tlumočník
• 29. ledna – Dominik Hašek, český hokejový brankář
• 4. února – Petr Muk, český zpěvák a hudebník († 24. května 2010)
• 6. února – Jan Svěrák, český režisér a scenárista
• 28. února – Jiří X. Doležal, český novinář a fotograf
• 13. dubna – Michal Bílek, český fotbalista a trenér
• 1. května – Jan Antonín Duchoslav, český herec
• 4. května – Alena Mihulová, česká herečka
• 13. května – Jaromír Bosák, český sportovní komentátor a novinář
• 5. června – Eduard Hartmann, slovenský lední hokejista
• 9. června – Miroslav Kalous, český politik
• 21. června – Miriam Chytilová, česká herečka a zpěvačka
• 29. července – Michal Suchánek, český herec a moderátor
• 9. srpna – Petr Rychlý, český herec, dabér a moderátor
• 9. září – Tomáš Skuhravý, český fotbalista
• 1. října – Vladislav Husák, český policista, bývalý policejním prezident Policie ČR
• 8. listopadu – Václav Kahuda, český prozaik
• 14. listopadu – Jiří Beran, filosof
• 25. prosince – David Rath, český lékař a politik

Svět

• 6. ledna – Bjørn Lomborg, dánský statistik a publicista
• 6. ledna – Julia Ormondová, britská herečka
• 17. února – Michael Bay, americký producent a režisér
• 18. února – Dr. Dre, průkopník hip-hopové kultury a gangsta rapu
• 21. dubna – Ed Belfour, kanadský hokejový brankář
• 9. května – Steve Yzerman, kanadský hokejista
• 17. května – Trent Reznor, hudebník a multiinstrumentalista
• 29. května – Jarmo Myllys, finský lední hokejista
• 5. června – Michael E. Brown, americký astronom
• 16. července – Claude Lemieux, kanadský hokejista
• 23. července - Slash, rockový kytarista
• 10. listopadu – Eddie Irvine, irský automobilový závodník
• 31. prosince – Nicholas Sparks, americký spisovatel

[editovat] Úmrtí

Československo

• 2. března – Ján Valašťan Dolinský, slovenský hudební skladatel (* 15. února 1892)
• 5. březen – Václav Hrabě, český básník
• 26. května - Václav Machek, český jazykovědec a vysokoškolský pedagog (* 8. listopadu 1894)
• 2. srpen – František Langer, český spisovatel a vojenský lékař (* 3. březen 1888)
• 10. prosinec – Antonín Bečvář, český astronom a klimatolog (* 10. červen 1901)

Svět

• 24. ledna – Winston Churchill, britský politik (* 30. listopadu 1874)
• 19. května – Albín Polášek, český sochař (* 14. února 1879)
• 3. červen – Hjalmar Riiser-Larsen, norský letec, polárník, podnikatel a voják (* 1890)
• 3. června – Carl Oberg, velitel SS v Paříži a generál policie a zbraní-SS (* 27. ledna 1897)
• 15. června - Ephraim Avigdor Speiser, americký archeolog (* 24. ledna 1902)
• 27. srpna – Le Corbusier, francouzský architekt švýcarského původu (* 6. října 1887)
• 13. října – Paul Hermann Müller, švýcarský chemik (* 12. ledna 1899)

[editovat] Domácí demografický vývoj

[editovat] Hlavy států

Evropa:

• Československo - prezident Antonín Novotný
• Vatikán - papež Pavel VI.
• Sovětský svaz
  • předseda prezidia Nejvyššího sovětu Anastas Ivanovič Mikojan
  • předseda prezidia Nejvyššího sovětu Nikolaj Viktorovič Podgornyj
  • (de facto) první tajemník KSSS Leonid Iljič Brežněv
• Francie - prezident Charles de Gaulle

Ostatní:

• Čína - předseda ČLR Liu Šao-čchi
• USA - prezident Lyndon Johnson

Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

1965

Přehled medailí
Muhammad Ali
Olympijské hry
zlato	LOH 1960	box - polotěžká váha

Muhammad Ali, vlastním jménem Cassius Marcellus Aladdin Mulligan Montmoreney O'Toole Clay (* 17. ledna 1942) je penzionovaný americký boxer.

Boxovat začal ve svých 12 letech poté, co mu bylo ukradeno kolo. Během svých studií na střední škole vyhrál 100 ze 108 zápasů a dvě mistrovství Amatérské atletické unie. Na letních olympijských hrách v Římě získal zlatou olympijskou medaili v polotěžké váze. Jeho přezdívka „Největší“ s ním odešla do penze. V roce 1999 byl časopisem Spotsman Illustrated korunován na „Sportovce století“.

[editovat] Sportovní kariéra

[editovat] Počátek kariéry

Ali měl velice neobvyklý styl na boxera těžké váhy. Svoje ruce držel na úrovni boků mnohem častěji než ostatní boxeři, kteří ruce drželi vysoko aby si bránili obličej. Místo toho spoléhal na své mimořádné reflexy a práci nohou, čímž si udržoval odstup od soupeřových úderů. 29. října 1960 v Lousville, Cassius Clay zvítězil ve svém prvním profesionálním utkání. Vyhrál v šestém kole nad Tunnem Hunakerem, který byl policejním velitelem Faytteville a Západní Virginie. V letech 1960 – 1963 tenhle mladý bojovník nakupil rekordních 19 vítězství bez porážky s 15 knock outy. Porazil takové boxery jakými byli: Tony Esperti, Jim Robinson, Donnie Fleeman, Alonzo Johnson, George Logan, Willi Besmanof nebo Lamar Clark (který do té doby zvítězil čtyřicetkrát v řadě stylem KO). Mezi jeho velmi působivé výhry patřila i ta proti Sonny Banksonovi, kterého knockoutoval první vlnou ran. Nebo , když porazil Archie Mooreho, který měl do té doby na svém kontě 200 vítězství. Cassius se stal uchazečem číslo jedna o titul který do té doby držel Sonny Liston. Liston byl značně obávaným soupeřem a dnes je k němu přirovnáván jen Mike Tyson. Téměř nikdo nedával Clayovi šanci na vítězství. Datum zápasu bylo stanoveno na 25. února 1964. Během před zápasového vážení boxerů rozvášněný Ali vykřikoval že bude “ létat jako motýl a bodat jako včela “ a aby stručně vyjádřil svou obranu pronesl “nemůžete zasáhnout co nevidíte“.

[editovat] První titul - Ali vs. Liston

Muhammad Ali roku 1967

Clay měl plán. Špatně pochopené Clayovo bujaré chování vyvolávalo v ostatních pocit nervozity. Liston si byl přespříliš jistý svou výhrou a přípravu na utkání podcenil. V úvodních kolech byla především nevídaná Clayova rychlost hlavní obranou proti Listonovým mocným úderům vedených na hlavu. Ve třetím kole byl Clay jasně lepší a Liston do přestávky odcházel s tržnou ranou pod okem. Ve čtvrtém kole Liston znovu získal půdu pod nohama a po několika vteřinách v ringu byl Clay oslepen neznámou látkou. Dodnes se neví, zda to bylo cosi, co pomohlo Listonovi zastavit krvácení a Clayovi se to nešťastnou náhodou dostalo do očí, nebo se jednalo o úmysl Listonova týmu a s ohavnými úmysly tuto látku aplikovali na Listonovy rukavice^[zdroj?]. Napolo vidoucí Clay se z tuha vyhýbal Listonovým úderům. Přesto byl schopen se udržovat v dostatečné vzdálenosti od Listona, dokud mu jeho vlastní pot tuto látku z oka nevyplavil. Ihned se vzpamatoval a do konce pátého kola posílal na Listona jeden úder za druhým. V šestém kole byla jeho převaha nad Listonem jasně zřetelná. Konec přišel ještě před počátkem kola sedmého. Liston sípal v rohu na stoličce a odmítal nastoupit do ringu. Později tvrdil, že pokračovat mu neumožnilo vykloubené rameno. Vítěz s výkřiky “Jsem král světa“ radostně skákal kolem ringu a na nedůvěřivé novináře volal “Kdo že je nejlepší? Sežerte si ty svoje kecy!“^[zdroj?]

[editovat] Změna jména

Následovalo jeho jmenování šampiónem. Proslavoval se však i z mnoha jiných důvodů: prozradil, že je členem Nation of Islam (Islámský národ) a změnil si své jméno na Cassius X. Odhodil své příjmení, které se dostalo jeho předkům v dobách, kdy byli otroky. Učinil tak podobně, jako někteří ostatní členové, stejně jako Malcolm X. Brzy však převzal jméno Muhammad Ali po vůdci Národa Elijah Muhammad a prohlásil ho za své pravé jméno. Avšak pouze několik málo novinářů bralo tuto změnu na vědomí. Osvojení nového jména mělo také symbolizovat jeho novou identitu muslima.

[editovat] Obhajoba titulu

Ali potvrdil svoje schopnosti, když 25. května v Lewistonu znovu porazil Listona a knockoutoval ho hned v prvním kole. Jen několik málo diváků tehdy vidělo “fantóma úderu“ jak Listona uzemnil. Znalci boxu dobře věděli, že Liston byl sponzorován zločineckými organizacemi^[zdroj?] a šeptalo se že měl za úkol zápas prohrát. Avšak video analýza a svědectví očitých svědků podalo vysvětlení, že Ali Listonovi zasadil několik tvrdých ran zprava tak rychle, že předešlé pochybnosti byly vyvráceny. Nejdříve i Ali sám Listona podezříval ^[zdroj?] z toho, že po jeho útoku mohl vstát, ale neudělal to. A právě tato scéna je zachycena na slavném snímku kdy Ali X stojí nad ležícím Listonem a křičí na něj aby vstal a bojoval. Je však možné, že Liston byl pro tento zápas bez formy a navíc si nevěřil že by se proti Aliho stylu mohl prosadit víc než kdysi v Miami. A tak když ho Ali srazil k zemi, jednoduše zůstal ležet, protože neměl žádnou vůli pokračovat. Nicméně se zdálo, že se Liston chystá zvednout na rozechvělé nohy (rozhodčí Jersey Joe Walcott Aliho napomenul kvůli urážkám a pohrdavým poznámkám a počítání zopakoval, protože zprvu opravdu nebylo zřetelné, zda chce Liston pokračovat), ale očividně se už bránit nechtěl^[zdroj?]. A tak Walcott po několika málo vteřinách zápas skutečně ukončil.

V listopadu téhož roku se Ali střetl a také porazil dřívějšího šampióna Floyda Pattersona. Patterson byl jeho dětským hrdinou a pro Aliho bylo velmi bolestivé zjištění, že Patterson odmítá uznat Aliho nové jméno^[zdroj?]. Tehdy se Ali rozhodl, že s Pattersonem bude bojovat a zničí ho. A Patterson opravdu v ringu moc šancí nedostal. Pattersonův debakl rozhodčí ukončil ve 12 kole.

[editovat] Comeback

V reakci na odmítnutí vojenské služby ve válce ve Vietnamu mu byla v květnu 1967 odňata boxerská licence. Byl odsouzen k pěti letům vězení. Případ se vlekl několik let a především díky svým právníkům byl u nejvyššího soudu zproštěn obžaloby a do vězení nakonec nenastoupil. V roce 1970 Ali konečně získal zpět boxerskou licenci. Jeho prvním soupeřem po nucené pauze byl Jerry Quarry, kterého 26. listopadu 1970 porazil hladce ve třetím kole. Krátce po tomto zápasu soud uznal, že Alimu byla jeho licence odebrána neprávem. Hned potom ho čekal zápas v New Yorku s Oscarem Bonavenou v Madison Square Garden. Ali zvítězil v patnáctém kole a připravil si tak cestu k souboji o titul s Joem Frazierem.

[editovat] Zápas století - Ali vs. Frazier

Zápas se odehrál v Madison Square Garden 8. března 1971. Toto utkání je známé jako Zápas století. Stal se jedním z nejslavnějších a nejočekávanějších zápasů všech dob. Oba boxeři měli mnoho zkušeností a doposud neokusili chuť porážky. Oba si přáli korunu pro nejlepšího boxera těžké váhy urvat pro sebe. Souboj také pozvedla obrovská reklama. Frazier dokonal své vítězství uzemněním Aliho tvrdým levým hákem v posledním kole. Jako fotograf se zápasu účastnil i Frank Sinatra, který pořizoval snímky pro Life Magazine. O famózní zážitek posluchačů u radiopřijímačů se postarali legendární hlasatel boxu Don Dunphy s hercem a sportovním nadšencem Burtem Lancasterem. Oba se pak ještě několikrát potkali, ale asi nejznámější, a taky nejtvrdší, byl jejich zápas 1. října 1975 ve filipínské Manile, který vyhrál Ali v 15. kole technickým KO.

[editovat] The Rumble in the Jungle (Rachot v džungli)- Ali vs. Foreman

Ali se stal znovu držitelem titulu 30. října 1974 po pokoření šampióna George Foremana. Zápas proběhl v Zairu s podtitulem “The Rumble in the jungle“ Utkání jako jeden z prvních propagoval Don King. Skvělý showman , který zápas v Africe ocejchoval sloganem Z otroctví k vítězství (From Slaveship to Championship). Téměř nikdo, dokonce ani dlouholetý Aliho fanoušek Howard Cosell nedával Alimu šanci na úspěch. Komentátor před zápasem jedovatě poukazoval na to, že Ali svedl po dvou bitvách s Joem Frazierem a Kenem Nortonem a s každým jen jednou a velmi obtížně zvítězil, zatímco Foreman oba smetl ve druhém kole. Foreman měl do té doby na svém kontě ze 40 vítězství 37 způsobem KO. A většina z nich netrvala déle než tři kola. Navíc posledních osm zápasů Foreman ukončil v druhém kole.

Ali se chystal boxovat na větší vzdálenost a nepustit si Foremana k tělu, protože jeho rychlost a práce nohou byla na mnohem lepší úrovni, ale během druhého kola byl Ali zatlačen až k provazům, kde ojediněle Foremanovi údery vracel a kde se mladému borci vysmíval. Brzy byl zřejmý Aliho úmysl. Snažil se pořádně Foremana rozzuřit a donutit ho k nejtvrdším úderům, co umí, aby ho unavil jak mentálně, tak fyzicky. Šampión posílal na Aliho stovky úderů, ale v průběhu sedmi kol byly útoky stále méně efektivní. Na konci osmého kola byl Foreman tak unavený, že Aliho vítězem už tipoval každý. Ali zatlačil Foremana k provazům a zasadil mu knock out. Foreman padl k zemi a rozhodčí napočítal do deseti. Ali se po strhujícím zápase, kde soupeř psychicky neunesl Aliho posměšky, stal znovu šampiónem.

[editovat] Rocky

24. března 1975 Ali bojoval s Chuckem Wepnerem v Clevelendu. A právě tento zápas inspiroval společnost Academy Award k natočení filmu Rocky ^[zdroj?]. Paradoxně to však byl Aliho soupeř, který se stal předlohou pro smyšleného boxera. Wepner byl pouhým boxerem z ulice a živil se jako prodavač lihovin. Jeho přezdívka byla “The Bayonne Bleeder“ ( Ubožák ) a jakýsi neznámý novinář o něm napsal: Jestliže on je kandidát na titul číslo osm, pak boxovací pytel musí být číslo sedm^[zdroj?]. Wepner však tvrdě trénoval dva měsíce a nepochopitelně se mu podařilo se score 2:41 vydržet až do patnáctého kola. Sylvester Stallone viděl toto utkání v televizi a navrhl postavu Rocky Balboa^[zdroj?].

[editovat] Filmy o Alim

• 1977 Největší Muhammad Ali (The Greatest) -sám sebe
• 1979 Freedom Road - Gideon Jackson
• 1999 ABC 2000: The Millennium
• 2000 Legends, Icons & Superstars of the 20th Century
• 2001 Ali (v hlavní roli Will Smith)
• 2009 Facing Ali (režie Pete McCormack - výpověď pěti boxerů kteří dokázali porazit "Největšího")

[editovat] Odkazy

Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Muhammad Ali

Projekt Wikicitáty obsahuje sbírku citátů v angličtině k tématu

Muhammad Ali

Seznam děl
v databázi Národní knihovny ČR, jejichž autorem nebo tématem je
Muhammad Ali

[editovat] Literatura

• Hauser, Thomas (2004), Muhammad Ali: His Life and Times, Robson Books

[editovat] Externí odkazy

(česky)

• osobnosti.cz
• sportovni.net

(anglicky)

• www.ali.com Official website
• Top Ali Fight Photos from Sports Illustrated
• Muhammad Ali - Art of boxing — United Athletes Magazine
• Muhammad Ali's profile at FamousMuslims.com
• Muhammad Ali's U.S. Olympic Team bio

Dean Martin
Dean Martin v roce 1959
Základní informace
Rodné jméno	Dino Paul Crocetti
Přezdívka	Dean Martin The King of Cool Dino
Narození	7. červen 1917 Steubenville, Ohio
Úmrtí	25. prosince 1995 (78 let) Beverly Hills, Kalifornie
Žánry	Swing
Povolání	zpěvák, herec, bavič
Aktivní roky	1940–1989

Dean Martin (narozen jako Dino Paul Crocetti, 7. června 1917, Steubenville – 25. prosince 1995 Beverly Hills) byl italskoamerický zpěvák, herec a televizní bavič. Byl jedním z nejznámějších umělců 50. a 60. let. Mezi jeho nejznámější songy patří „Memories Are Made Of This“, „That's Amore“, „Everybody Loves Somebody“, „Mambo Italiano“, „Sway“, „Volare“ nebo „Ain't That a Kick in the Head“.

[editovat] Život

Martin se narodil jako Dino Paul Crocetti v Steubenville v Ohiu. Jeho rodiči byli Gaetano Crocetti, povoláním holič, a italoameričanka Angela Barraová. Dean sám mluvil do pěti let pouze italsky. Střední školu opustil proto, že byl podle svých vlastních slov chytřejší než učitel. Poté se živil různě, pašoval alkohol, byl krupiérem, psal vtipy, nebo dokonce boxoval ve welterové váze. V 15 letech byl boxerem, kterému se říkalo "Kid Crocett." Z tohoto sportu si Dean odnesl zlomený nos, neustále rozseknutý ret, mnohokrát zlomené články prstů (to když nebyly povoleny boxerské rukavice). Mladý Martin sice nějaký ten zápas vyhrál, ale výdělek to byl příliš malý. A tak se svým spolubydlícím Sonny Kingem (také zpěvák) pořádali boxerská utkání, ve kterém bojovali, dokud jeden z nich nebyl knokautovaný, a lidé si za tuhle podívanou platili.

Nakonec Dean Martin boxu zanechal. Pracoval jako krupiér v ilegálním kasinu, které se nacházelo za obchodem s tabákem, kde také začínal jako skladník. Ve stejné době už začíná zpívat s místní kapelou. Sám si nechává říkat "Dino Martini" (po známém operním pěvci Nino Martinim). Pak dostal svou první zlomovou práci pro orchestr Ernieho McKaye. Jeho hudební vnímání hodně ovlivňoval Bing Crosby, Harry Mills a mnoho dalších. Na začátku 40. let začíná zpívat s orchestrem Sammyho Watkinse, samotný lídr kapely ho pak přesvědčil, aby si jméno změnil na Dean Martin.

V září 1941 se Martin oženil s Elizabeth Anne McDonaldovou, s níž měl 4 děti (manželství skončilo rozvodem v roce 1949). Martin během 40. let spolupracoval s různými "bandy". Pomalu vylepšoval svůj pěvecký styl a úroveň. V roce 1943 se seznamuje s úspěšným Frankem Sinatrou. Aby rychle zbohatnul a zaplatil dluhy, opakovaně prodává své akcie, některé dluhy ale dokáže vyřešit svým šarmem a přátelskostí. Poté byl odveden do U.S.Army během druhé světové války a rok (1944-1945) v Akronu v Ohiu. Jenže byl brzy uznán nezpůsobilým (zřejmě následkem dvou kýl, kvůli kterým byl i operován) a byl z armády propuštěn.

V roce 1946 je Martin už relativně dobrým muzikantem, je něčím lepším než jen zpěvákem z nočního klubu, podobně jako Bing Crosby. Mohl zahájit tažení přes kluby a hrát tam, ale on se nechal inspirovat mužem s obrovskou popularitou, Frankem Sinatrou.

[editovat] Kontakty s mafií

Jedna z biografií o Deanu Martinovi Dean Martin: King of the Road (Král ulice) od Michaela Freedlanda, ho viní ze styků s mafií. Podle této knihy, Martinově pěvecké kariéře napomohla chicagská mafie, když mu umožnila vystupovat v barech, které v tomto městě vlastnila. Na oplátku, později, už jako hvězda uváděl tyto bossy ve svých show. Těmito šéfy mafie měli být Tony Accardo a Sam Giancana. Autor také tvrdí, že Martin cítil malou loajalitu a sympatie k Mafii a že to, co pro tyto lidi dělal a oni pro něho, byla jen malá laskavost. Údajně prý FBI chytla mafiána, který spřádal plány ke zranění nebo zabití Martina, protože jim prý nebyl dostatečně vděčný. Jiná kniha, The Animal in Hollywood (Zvířata v Hollywoodu) od Johna L. Smitha, zobrazuje Deana Martina a jeho přátelství s mafiánskými gangstery Johnnym Rosellim a Anthonym Fiatem. Anthony dělal Martinovi spoustu laskovostí, třeba mu pomohl dostat zpátky peníze od dvou podvodníků, kteří ošidili Deanovu ex-manželku Betty Martinovou o víc jak tisíc dolarů výživného. Jeho dcera Deana Martinová se také přátelila s bossem Peterem Licavolim.

[editovat] Spolupráce s Jerrym Lewisem

Jerry Lewis a Dean Martin v jedné ze svých velkých show

Martin přitahoval pozornost studia Metro-Goldwyn-Mayer a Columbia Pictures, ale smlouva s Hollywoodem se nechystala. Stále ještě objížděl kluby a zpíval, než poznal mladého komika jménem Jerry Lewis v Glass Hat Club v New Yorku, kde oba muži vystupovali. Martin a Lewis navázali pevné přátelství, které vedlo k jejich další umělecké spolupráci, když spolu utvořili hudebně komediální duo. Někdo je dokonce přezdíval The Organ Grinder and the Monkey (Flašinetář a opice).

Martin a Lewis oficiálně společně debutovali v Atlantic City v 500 Club 24. července 1946, ale nebyli zrovna moc úspěšní. Majitel klubu je varoval, že pokud příští noc nepřijdou s něčím lepším, vyhodí je. A tak předělávali své vtípky, dohadovali se o změnách, až jim nakonec nezbylo nic jiného než improvizovat. Dean zpíval a Jerry přišel oblečen jako uklízeč nádobí, který rozbíjel talíře a nechával za sebou spoušť. Dělali prostě všemožné taškařice a vtípky, které jim přišli na mysl. Tentokrát je publikum odměnilo smíchem. Jejich úspěch vedl k sérii dobře placených vystoupeních podél východního pobřeží. Sériál v rádiích začal v roce 1949, ve stejném roce podepsali Martin and Lewis smlouvu s Paramountem na natočení filmu My Friend Irma . Martinovi se moc zalíbil New York, byl jím přímo nadchnutý. Měl rád Kalifornii, ale tady byla častá zemětřesení, takže tu nebylo moc vysokých budov. Trpěl ale klaustrofobií, snad nikdy nejel výtahem, takže vyběhnout schody na Manhattan nebyla žádná legrace. Ačkoli se stávali postupně obrovsky vytíženými filmovými hvězdami, Hollywood je pořád něchtěl ani vidět. Oba byli výborní umělci, a to že byli dobří přátelé z nich dělalo kompaktní duo. Martin a Lewis bylo nejoblíbenější umělecké duo v 50. letech v Americe, i když tlak veřejnosti byl velký. Hodně kritiků podceňovalo Deanovo zpívání a jeho příspěvek do teamu, ten jim ale v pozdějších letech mohl ukázat, jak hluboce se mýlili. Jerry se v těchto chvílích zastával a veřejně říkal, že bez Deana by nemělo jejich smysl. Jenže všechny tyto kruté komentáře kritiků a slova jejich producenta, který chtěl změnit pořád stejnou tvář této dvojice ve filmech, vedlo k obrovské frustraci Deana Martina. Ten ztratil chuť do práce a rozhádal se s Jerrym Lewisem. Definitivně se tedy rozešli v roce 1956, deset let od jejich prvního vystoupení.

Lewis neměl problém se udržet na filmovém výslunní sám. Martin byla stále populární jako zpěvák, ale s postupně stále populárnějším rock and rollem, začínala Martinova hvězda pohasínat.

[editovat] Sólová kariéra

Stále ještě není ve svých rolích jistý, ale Martin chce být známý jako opravdový herec. Coby hlavní představitel se objevil v roce 1957 ve filmu The Young Lions, kde hrál rád, protože se mohl učit od takových hvězd jako Marlon Brando nebo Montgomery Clift. Martin nahradil Tonyho Randalla v podobných velkých rolích a byl to pro něho šťastný comeback. Úspěch mohl pokračovat vedle hvězdného Franka Sinatry, poprvé v dramatu vysoce uznávaného Vincenta Minelliho Some Came Running. Během poloviny 60. let to byla spousta filmů, nahrávání a nočního života, zatímco Lewisova filmová kariéra poklesla. Martin byl skvělý v roli Dudeho ve snímku Rio Bravo, režírovaný Howardem Hawksem, kde také zářil John Wayne a Ricky Nelson. S Waynem znovu spolupracoval ve filmu The Sons of Katie Elder, nepřesvědčivě obsazeni jako bratři.

Martin jako zpěvák kopíruje styl Binga Crosbyho nebo Parryho Comoa než najde svůj vlastní, který nesčetněkrát později ukazuje ve vystoupeních se Sinatrou a Crosbym. V letech kdy řádí Beatles on nahrává stovky alb a přes 600 písní. Představuje svůj hit Everybody Loves Somebody, tak trochu omráčený Beatlesáckým A Hard Day's Night, hit číslu jedna v USA 1964. Martin měl také rád Elvise Presleyho a country. V roce 1965 vydává alba The Hit Sound Of Dean Martin, Welcome To My World a Gentle On My Mind, které byli složeny v duchu populárního country a westernu. Martin hostil country vystoupení v jeho TV show a byl nazvaný "mužem roku" podle Country Music Association v roce1966.

Netrvalo dlouho a Martin byl jeden z nejznámějších umělců v Las Vegas. Ale trávil také hodně času se svou rodinou, s druhou manželkou Jeanne. Jeho otisk byl zvěčněn v Graumanském čínském muzeu v roce 1964.

[editovat] Rat Pack

Jak Deanova kariéra rostla, on a Frank Sinatra se stávali víc a víc přáteli. Na konci 50. a na začátku 60. let se Frank a Dean přátelili také s Joeim Bishopem, Peterem Lawfordem nebo Sammy Davisem Jr., a tak společně s nim založili legendární uměleckou skupinu Rat Pack. Zajímavostí je, že takhle jim začala říkat až veřejnost, oni chtěli jméno poněkud prozaičtější než "Smečka krys", jak se dá tento anglický název přeložit.

Tito muži spolu točili filmy a oficiálně byli kulturním seskupením, ale nemůžeme ani přehlédnout politický podtext, když si Lawford vzal Patricii Kennedyovouz, sestru prezidenta J.F. Kennedyho.

Rat Pack byl legendární hlavně v Las Vegas, kde často nečekaně vystupovali. Například, když se měli Dean, Frank a Sammy objevit v Sands hotelu, někteří návštěvníci spali ve svých autech před hotelem, jen aby viděli tyto tři muže. Jejich umělecké počiny, věčně ve fraku samozřejmě, se skládaly ze zpívání ve dvou, ve třech, hraní scének, nebo různých vtípků. V sociálně nabitých 60. letech se jejich vtipy točili okolo dospělých témat, jako Frankovo neslavné sukničkářství, nebo Deanovo legendární pití, stejně jako Sammyho množství výdajů za jeho rasu a náboženství. Davis skvěle praktikoval judaismus a jidišské fráze, což vyznívalo hrozně vtipně a mělo to u obecenstva úspěch. Uměli si zkrátka udělat legraci sami ze sebe a přitom měli navzájem mezi sebou respekt. Rat Pack se hlavě zasadil o integraci v Las Vegas. Davis se totiž snažil o pomyslné otevření dveří afro-americkým umělcům. A tak tam, kde měl zakázáno se objevit pro jeho pleť Sammy, nebyli ani Frank s Deanem.

Posmrtně o nich byl dokonce natočen film od HBO s názvem "The Rat Pack".

[editovat] 60. a 70. léta

V roce 1965 měl Martin svou vlastní show na NBC, kde si vytvořil image bezstarostného bohéma. Zval si sem své známé a přátele, jakými byli třeba Frank Sinatra nebo Bing Crosby. Neopomínal se obklopovat krásnými ženami, které využíval pro své zdvořilostní poznámky. Jeho TV show byla velkým hitem. Dean neměl rád zkoušky, věřil, že jeho nejlepší výkon je ten první. Uvolněný formát pořadu pobízel k chytré improvizaci, a to jak Deana, tak účinkujících. V případě nutnosti byl schopný pronést pár poznámek v italštině a díky obscénnostem přicházely naštvané maily od italsky mluvících diváků. To vyvolalo malou válku mezi Martinem a cenzory NBC. Jenže pořad byl často mezi Top desítkou.

Martin měl pověst pijana, ale dokázal být i disciplinovaný. I když byl sebevíc vytížený, pořád se vracel k dětem a manželce. Během 70. let jeho TV show stále měla kladné ohlasy a ačkoli byl maximálně v Top 40 zpěváků, točil desky, které se dost dobře prodávaly. Měl rád také golf, a tak ve volném čase chodíval hrávat. Přestože měl enormní úspěch, odkláněl se Martin od televize. Poslední sezóna jeho pořadů byla v roce 1973-74. Znovu pokračovala pod novým názvem až v roce 1984. V následujícím období Dean Martin natáčel desky pod hlavičkou Reprise Records. Poslední album u Reprise natočil v roce 1978, které se jmenovalo Once In A While (Jednou za čas).

V roce 1975 ve filmu Mr. Ricco hrál svou poslední velkou roli a omezil svá vystoupení v Las Vegas. Martin teď prožívá krizi středního věku. V roce 1972 se rozvedl se svou druhou manželkou Jeanne. Ještě téhož roku si vzal 26ti letou Catherine Hawnovou. Rozvedli se v roce 1976. Pak už se Martin neoženil. Měl tak 8 dětí, čtyři s první Elizabeth (Betty) Anne McDonaldovou, tři s druhou Jeanne Bieggerovou a s poslední Catherine jedno, které bylo adoptované.

Znovu se na jevišti sešel s Jerrym Lewisem v roce 1976. Svedl je znovu dohromady Frank Sinatra a ti dva se usmířili.

[editovat] Poslední roky

V 80. letech ještě Dean Martin ztvárnil pár menších rolí ve filmu. Martinův život se začal hroutit 21. března 1987, kdy zemřel jeho syn Dean Paul při letecké havárii. Nechtělo se mu už vystupovat, nad vodou ho ale držel stále jeho kamarád Frank Sinatra, Martin měl totiž tendence začít zase pít. Jejich poslední vegasovské vystoupení bylo v roce 1989, kde vystupoval Dean i s Jerrym Lewisem k Martinovým 72. narozeninám. V televizi se naposledy objevil v show na počest Sammyho Davise Jr. v roce 1990. Martin tu tak neoficiálně ukončil kariéru.

Dean už ve svém věku trpěl bolestmi kvůli rozedmě plic. V září 1993 byla diagnostikována rakovina plic. Držel se raději v soukromí, nakrátko se objevil na veřejnosti až při svých 77. narozeninách. Nemoci postupně přibývaly, problémy s ledvinami, dokonce i Alzheimerova choroba.

Dean Martin zemřel na selhání dýchacích cest ve svém domě ráno v 1. den vánoční roku 1995. Do poslední chvíle se o něho starala jeho exmanželka Jeanne. Na jeho počest v Las Vegas pohasla na chvíli světla. V roce 2005 tam po něm pojmenovali jednu zdejší ulici. Po jeho smrti bylo ještě vydáno několik alb s jeho největšími hity. A jeho písně zazněly i v počítačové hře Mafia II.

[editovat] Diskografie

[editovat] Capitol Records

• 1953 Dean Martin Sings
• 1955 Swingin' Down Yonder
• 1955 Dean Martin
• 1957 Pretty Baby
• 1959 Sleep Warm
• 1959 A Winter Romance
• 1960 This Time I'm Swingin'!
• 1961 I Can't Give You Anything But Love
• 1962 Dino! Italian Love Songs
• 1962 Cha Cha de Amor
• 1964 Hey, Brother, Pour the Wine

[editovat] Reprise Records

• 1962 French Style
• 1963 Dino Latino
• 1963 Country Style
• 1963 Dean "Tex" Martin Rides Again
• 1964 Dream with Dean
• 1964 Everybody Loves Somebody
• 1964 The Door Is Still Open to My Heart
• 1965 Holiday Cheer
• 1965 (Remember Me) I'm the One Who Loves You
• 1965 Dean Martin Hits Again
• 1965 Houston
• 1966 Somewhere There's a Someone
• 1966 The Hit Sound of Dean Martin
• 1966 The Best of Dean Martin
• 1966 The Dean Martin Christmas Album
• 1966 Songs From The Silencers
• 1966 The Dean Martin TV Show
• 1967 Happiness Is Dean Martin
• 1967 Welcome to My World
• 1968 Gentle on My Mind
• 1969 I Take a Lot of Pride in What I Am
• 1970 My Woman, My Woman, My Wife
• 1971 For the Good Times
• 1972 Dino
• 1973 Sittin' on Top of the World
• 1973 You're the Best Thing That Ever Happened to Me
• 1978 Once in a While

[editovat] Live desky

• 1964 Live at the Sands Hotel
• 2005 Live from Las Vegas

[editovat] Filmografie

• My Friend Irma (1949)
• My Friend Irma Goes West (1950)
• At War with the Army (1950)
• That's My Boy (1951)
• Sailor Beware (1952)
• Jumping Jacks (1952)
• Road to Bali (1952) (portrét)
• The Stooge (1952)
• Scared Stiff (1953)
• The Caddy (1953)
• Money from Home (1953)
• Living It Up (1954)
• 3 Ring Circus (1954)
• You're Never Too Young (1955)
• Artists and Models (1955)
• Pardners (1956)
• Hollywood or Bust (1956)
• Ten Thousand Bedrooms (1957)
• The Young Lions (1958)
• Some Came Running (1958)
• Rio Bravo (1959)
• Career (1959)
• Who Was That Lady? (1960)
• Bells Are Ringing (1960)
• Ocean's Eleven (1960)
• Pepe (1960) (portrét)
• All in a Night's Work (1961)
• Ada (1961)
• Something's Got to Give (1962) (nedokončeno)
• Sergeants 3 (1962)
• The Road to Hong Kong (1962) (portrét)
• Who's Got the Action? (1962)
• 38-24-36 (1963)
• Come Blow Your Horn (1963)
• Toys in the Attic (1963)
• 4 for Texas (1963)
• Who's Been Sleeping in My Bed? (1963)
• What a Way to Go! (1964)
• Robin and the 7 Hoods (1964)
• Kiss Me, Stupid (1964)
• The Sons of Katie Elder (1965)
• Marriage on the Rocks (1965)
• The Silencers (1966)
• Texas Across the River (1966)
• Murderers' Row (1966)
• Rough Night in Jericho (1967)
• The Ambushers (1967)
• How to Save a Marriage and Ruin Your Life (1968)
• Bandolero! (1968)
• 5 Card Stud (1968)
• The Wrecking Crew (1969)
• Airport (1970) s Jacqueline Bissetovou
• Something Big (1971)
• Showdown (1973)
• Mr. Ricco (1975)
• The Cannonball Run (1981)
• Cannonball Run II (1984)

Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Dean Martin

Bo Diddley
Bo Diddley v roce 1997
Základní informace
Rodné jméno	Ellas Otha Bates
Jinak zvaný	Ellas McDaniel
Přezdívka	The Originator
Narození	30. prosince 1928
Původ	Chicago
Úmrtí	2. června 2008 (79 let)
Žánry	rock and roll, blues
Nástroje	kytara, zpěv
Aktivní roky	1951–2008
Web	members.tripod.com/~Originator_2

Bo Diddley (vlastním jménem Ellas Otha Bates McDaniel;^[1][2] 30. prosince 1928 McComb, Mississippi – 2. června 2008 Archer, Florida), aka „The Originator“, byl významný americký rock’n’rollový zpěvák, textař a kytarista žánru rhytm’n’blues a rokenrolu. Prorazil s písní I’m A Man, jejíž rytmus se stal jedním ze základních rock’n’rollových rytmů.^[1]

Byl nedostižným hudebním inovátorem, jeho práce se zvukem inspirovala kytaristy blues, rocku, psychedelic a v neposlední řadě i punku. Je také známý svou oblibou kytar obdélníkového tvaru.

V roce 1987 vstoupil do Rock and Roll Hall of Fame.

V roce 2005 koncertoval v Praze.

Zemřel na selhání srdce.^[3]

Jeho písně zazněly v počítačové hře Mafia II.

[editovat] Vliv

Bo Diddley absolutně zásadním způsobem ovlivnil celou generaci britských muzikantů a skupin, namátkou:

• Eric Burdon (The Animals) – např. cover verze skladby Story of Bo Diddley,
• The Rolling Stones – cover verze skladby Mona, bo-diddleyovský přístup k pojetí skladby Not Fade Away,
• Yardbirds – cover verze skladby I’m A Man,
• Juicy Lucy – album Who Do You Love,
• Pretty Things bylo pojmenováno podle jeho skladby Pretty Thing.

[editovat] Diskografie

• Bo Diddley (1958)
• Go Bo Diddley (1959)
• Have Guitar Will Travel (1960) [1]
• Bo Diddley in the Spotlight (1960)
• Bo Diddley Is a Gunslinger (1960) (Checker 2977) Album Cover
• Bo Diddley Is a Lover (1961)
• Bo Diddley's a Twister (1962)
• Bo Diddley (1962)
• Bo Diddley & Company (1962)
• Surfin' with Bo Diddley (1963)
• Bo Diddley's Beach Party (1963)
• Bo Diddley's 16 All-Time Greatest Hits (1964)
• Two Great Guitars (s Chuckem Berrym) (1964)
• Hey Good Lookin' (1965)
• 500% More Man (1965)
• The Originator (1966)
• Super Blues (s Muddy Watersem a Little Walter) (1967)
• Super Super Blues Band (s Muddy Watersem a Howlin' Wolfem) (1967)
• The Black Gladiator (1970)
• Another Dimension (1971)
• Where It All Began (1972)
• Got My Own Bag of Tricks (1972)
• The London Bo Diddley Sessions (1973)
• Big Bad Bo (1974)
• 20th Anniversary of Rock & Roll (1976)
• I'm a Man (1977)
• Ain't It Good To Be Free (1983)
• Bo Diddley & Co - Live (1985)
• Hey...Bo Diddley in Concert (1986)
• Breakin' Through the BS (1989)
• Living Legend (1989)
• Rare & Well Done (1991)
• Live at the Ritz (s Ronnie Wood) (1992)
• This Should Not Be (1993)
• Promises (1994)
• A Man Amongst Men (1996)
• Moochas Gracias (s Annou Moo) (2002)
• Dick's Picks #30 (1972, 5 písní, živé vystoupení s The Grateful Dead) (2003)

[editovat] Reference

Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Bo Diddley

1. ↑ ^{a b} Biografie na allmusic.com (anglicky)
2. ↑ Biografie na everyguitarist.com (anglicky)
3. ↑ Zpráva o úmrtí na ceskenoviny.cz

Tento článek je příliš stručný nebo v něm chybí důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte.

Roy Orbison
Základní informace
Rodné jméno	Roy Kelton Orbison
Přezdívka	The Big O
Narození	23. dubna 1936, Vernon, Texas,  USA
Úmrtí	6. prosince 1988 (52 let) Hendersonvill
Žánry	rock and roll, rockabilly, country, rock a pop
Povolání	zpěvák, kytarista, skladatel
Nástroje	kytara, elektrická kytara
Hlasový obor	tenor
Aktivní roky	50. léta – 1988
Vydavatel	Monument, MGM, CBS, Virgin
Příbuzná témata	Traveling Wilburys

Roy Kelton Orbison (23. dubna 1936^[1], Vernon, Texas, USA – 6. prosince 1988, Hendersonvill) byl známý americký zpěvák, kytarista a skladatel. Romantický tenor patřil v 50. letech k průkopníkům rokenrolu a rockabilly, zpíval country, ke konci kariéry pak v jeho repertoáru převažovaly písně ve stylu melodického rocku a popu. Několikanásobný držitel cen Grammy^[2] se proslavil například písněmi Ooby Dooby, Oh, Pretty Woman, Crying, Running Scared nebo You Got It.

[editovat] Životopis

Orbison se narodil ve Vernonu v severním Texasu jako druhé dítě Nadiny Shultsové a Orbie Lee Orbisona. Z Vernonu se rodina v roce 1943 stěhovala za prací nejdříve do Fort Worth, v roce 1946 pak do města Wink na západě Texasu blízko hranic s Novým Mexikem.

Hudbě se Roy Orbison věnoval od dětství. V roce 1954 ukončil střední školu a začal studovat na North Texas State College v Dentonu v Texasu, po roce studia přešel na Washington State University ve městě Pulman ve státě Washington, kde další rok studoval historii a angličtinu. V roce 1956 zanechal studia a rozhodl se věnovat hudbě profesionálně.

V roce 1956 se Orbison oženil s Claudette Frady, o rok později se pak manželé přestěhovali do Nashville. V roce 1958 se jim narodil syn Roy, v roce 1962 Antony a jako poslední pak Wesley. Orbisonovo pracovní vytížení v první polovině 60. let a jeho častá nepřítomnost doma vedla k rozporům s jeho ženou a manželství skončilo rozvodem. Po nějakém čase si však oba manželé k sobě opět našli cestu a začátkem června 1966 se vydali na motocyklech na společnou dovolenou. Cesta však skončila tragicky. 6. června se Claudette těžce zranila při dopravní nehodě a po převozu do nemocnice zemřela. O dva roky později během Orbisonova koncertního turné po Anglii vyhořel do základů rodinný dům v Old Hickory Lake v Hendersonville ve státě Tennessee. Při požáru 14. září 1968 zahynuli dva z Orbisonových synů (Roy a Antony). Nejmladšího syna Wesleye, kterému byly tehdy tři roky, zachránili prarodiče. Orbisona tyto tragédie těžce poznamenaly a měly negativní dopad na jeho kariéru.

V srpnu 1968 se Orbison seznámil ve městě Batley v Anglii se svou druhou ženou Barbarou. Po svatbě, která se konala v Nashvillu 5. května 1969, si Orbisonovi postavili nový dům jeden blok od místa, kde stával starý dům. V roce 1985 se pak rodina přestěhovala do Malibu v Kalifornii. S druhou ženou má Orbison dva syny – Roye Keltona Orbisona (*1970) a Alexandera „Orbi“ Lee Orbisona (*1975). „Orbi“ je bubeníkem v kapele Whitestarr.

Navzdory nevýrazným úspěchům dával Orbison v 70. letech obrovské množství koncertů a pořádal dlouhá turné. Velké pracovní vytížení mělo neblahý vliv na zpěvákovo zdraví. Koncem roku 1977 musel Orbison omezit veškeré pracovní aktivity, neboť mu v 41 letech hrozil srdeční infarkt. 18. ledna 1978 se pak podrobil náročné srdeční operaci. V následujících deseti letech pak koncertoval snad ještě více než v letech sedmdesátých.

Začátek prosince 1988 trávil Orbison v Nashvillu. 6. prosinec strávil nákupy a létáním s modely letadel, během odpoledne si ale stěžoval na bolest na hrudi. Zkolaboval v domě večer v době, kdy jej byl navštívit Jean Sheperd. S těžkým infarktem byl zpěvák převezen do nemocnice v Hendersonville. 6. prosince ve 23:54 konstatovali lékaři smrt. Roy Orbison byl pohřben 15. prosince 1988 na hřbitově Westwood Village Memorial Park Cemetery ve Westwoodu v Kalifornii. Jeho první žena Claudette a dva synové jsou uloženi na hřbitově Woodlawn Memorial Park Cemetery v Nashvillu.

[editovat] Kariéra

Když bylo Orbisonovi osm let, koupil mu otec první kytaru. Sám se na ni naučil hrát. Svou první hudební skupinu The Wink Westerners založil v roce 1949 ve svých třinácti letech. Pokud právě nezpíval se svou skupinou, hrál na kytaru a skládal písně. Skupina se pravidelně objevovala ve vysílání rádia KERB v texaském Kermitu. Pronikla i do vysílání místní televizní stanice. Jedním z hostů jejich pořadu byl i Johnny Cash, který jim doporučil, aby se pokusili získat kontrakt u hudebního vydavatelství Sun Records producenta Sama Phillipse. Orbison se svou skupinou napoprvé neuspěl, Sam Phillips však změnil své rozhodnutí poté, co slyšel nahrávky, které The Wink Westerners pořídili ve studiu Normana Pettyho v Clovisu v Novém Mexiku. The Wink Westerners se přejmenovali na The Teen Kings a Roy Orbison zanechal v roce 1956 studia na vysoké škole, aby se mohl věnovat plně hudbě.

Prvního komerčního úspěchu dosáhl Orbison písní Ooby Dooby, kterou složili Orbisonovi přátele ze školy a kterou produkoval Norman Petty. Mnoho dalších písní z tohoto období pak produkoval Sam Phillips, u něhož nahrávali také Jerry Lee Lewis, Carl Perkins, Johnny Cash, a Elvis Presley. Orbisonovu píseň Claudette nahráli The Everly Brothers na B stranu singlu s jejich hitem All I Have To Do Is Dream.

Jakkoli fanouškové rockabilly a blues považují Orbisonovy nahrávky v těchto stylech pro Sun Records typických za jedny z nejlepších, velký úspěch mu nepřinesly. Orbison pracoval jako skladatel pro firmu Acuff-Rose Music, uzavřel smlouvu se společností RCA a po jejím ukončení v roce 1959 pak přešel k vydavatelství Monument Records Freda Fostera.

[editovat] První úspěch

V roce 1957 se Orbison seznámil s hudebním skladatelem Joe Melsonem z Odessy v Texasu. Roy Orbison mu nabídl spolupráci a výsledkem byl nový zvuk a vlastně i nový hudební styl – dramatická rocková balada. Fredu Fosterovi se nový směr v Orbisonově tvorbě líbil a pomohl jej rozvinout. Zatímco nahrávka písně Uptown měla ještě jen nevýrazný úspěch, píseň Only the Lonely zaznamenala raketový vzestup na první místa žebříčků (č. 2 v USA, č. 1 v UK) a z Roye Orbisona se stala mezinárodní hvězda. Singl s písní Runninng Scared se umístil v USA na 1. příčce žebříčku. Mnoho písní napsal Orbison společně s Billem Deesem, včetně písně Oh, Pretty Woman, jež se stala v Orbisonově kariéře jednou z nejznámějších. V období, kdy Orbison nahrával u společnosti Monument Records, byla jeho doprovodnou kapelou skupina studiových hudebníků vedená Bobem Moorem. Orbisonovým nahrávkám dala jedinečný dynamický, ale úsporný zvuk.

Orbison měl významný vliv na své současníky, jako byli např. Beatles a Rolling Stones. V roce 1963 měl Orbison podniknout evropské koncertní turné spolu s Beatles, jeho účast se nakonec omezila jen na samotné zahájení.^[3] S Beatles zůstali přáteli, zejména s Johnem Lennonem a Georgem Harrisonem, se kterým se později sešel ve skupině Traveling Wilburys. Roy Orbison přesvědčoval Beatles k turné po Americe. Když potom skutečně přijeli do Spojených států, požádali Orbisona, aby jako manažer zajišťoval jejich turné. Ten ale musel s ohledem na nedostatek času odmítnout.

Na rozdíl od jiných umělců se Orbison dokázal prosadit proti britské invazi. Jeho singl Oh, Pretty Woman prolomil nadvládu Beatles v žebříčcích Top 10 – dosáhl na 1. místo Billboard Charts i na 1. místo v žebříčku Britském. V prvních deseti dnech od vydání se prodalo více výlisků než kteréhokoli jiného singlu předtím, celkem pak více než 7 miliónů. Později se tato píseň proslavila ještě jednou, když dala název filmu režiséra Garryho Marshalla Pretty Woman s Julií Roberts v hlavní roli, ve kterém zazněla.

V roce 1964 podnikl Orbison turné spolu s Beach Boys a v roce 1965 turné po Austrálii spolu s Rolling Stones. Byl úspěšný i v Británii, kde tři jeho singly dosáhly až na 1. místo žebříčku a kde byl také několikrát vyhlášen zpěvákem roku.

[editovat] Konec 60. let

V roce 1965 podepsal Orbison nahrávací smlouvu se společností MGM Records a ve filmových studiích MGM ztvárnil hlavní postavu ve westernovém muzikálu The Fastest Guitar Alive. Písně, jež v muzikálu interpretoval, také vyšly na stejnojmenném hudebním albu.

Koncem 60. let začala kariéra Roye Orbisona ve Spojených státech upadat. Po roce 1967 nezaznamenal v USA žádný hit. Příčinou byly pravděpodobně změny hudebních stylů. Zatímco se kariéra zpěváka v USA oživila až během 80. let, ve zbytku světa zůstal populární stále. Písně, jež měly v USA jen nevýrazný úspěch, jako např. Penny Arcade a Working for the Man, dosáhly na 1. příčku australských žebříčků, a Too Soon to Know vystoupala na 3. příčku v žebříčku anglickém. Orbisonova popularita v Německu rostla a zpěvák natočil svůj hit Mama v němčině. Ve Francii byl znám jako zpěvák balad o ztracených láskách. Cover verze jeho písně Blue Bayou, kterou nazpívala Mireille Mathieu ve francouzštině, se dostala na nejvyšší příčky francouzských žebříčků. Fanouškové v Nizozemsku založili zpěvákův největší světový fanklub. Vystupoval nadále také v Irsku, navzdory sílícímu terorizmu v Severním Irsku. V Británii neměl během 70. let žádný výraznější hit, jakkoli kompilace starších nahrávek se prodávaly dobře. Tento trend přetrvává dodnes.

[editovat] 70. léta

Roy Orbison v Cincinnati Gardens, 1976

Po vypršení smlouvy s MGM uzavřel Orbison nový kontrakt s vydavatelstvím Mercury Records. U tohoto labelu pak vydal countryové album I'm Still In Love With You. Album nebylo nijak úspěšné a ani píseň Sweet Mama Blue, vydaná též na singlu, se neprosadila.

V roce 1976 se Orbison ve snaze oživit popularitu vrátil ke společnosti Monument Records. Obnovil spolupráci s Fredem Fosterem a vydal album Regeneration. Album nemělo u posluchačů úspěch a Orbison, navzdory tomu, že měl k dispozici dostatek materiálu k vydání dalšího alba, požádal v roce 1978 Freda Fostera o ukončení smlouvy.

Několikanásobná držitelka cen Grammy Linda Ronstadt zařadila Orbisonovu píseň Blue Bayou na své platinové album Simple Dreams. Singl dosáhl na 3. příčku žebříčku singlů časopisu Billboard a byl organizací RIAA certifikován jako platinový. Celosvětově se prodalo více než 7 miliónů výlisků a jednalo se tak o největší Orbisonův skladatelský komerční úspěch.

Po celá 70. léta Orbison navzdory neúspěchu nových písní v žebříčcích koncertoval a podnikal dlouhá turné. Pracovní vypětí mu však přivodilo těžké zdravotní problémy a v lednu 1978 se musel podrobit kardiochirurgické operaci. Krátce po operaci však začal opět pracovat.

Poslední nahrávací smlouvu tohoto období uzavřel Orbison v roce 1979 u společnosti Elektra/Asylum Records, kde vydal desku s názvem Laminar Flow. Deska znamenala změnu v zaměření, Orbison se ve své tvorbě pokusil přiblížit více stylu disco. Písní Hound Dog Man složil Orbison poklonu Elvisu Presleymu, který zemřel v roce 1977. Presley byl Orbisonův fanoušek; pokládal Orbisona za „nejlepšího zpěváka světa“.^[4]

[editovat] Oživení popularity v 80. letech

V roce 1980 nahrál Roy Orbison spolu s Emmylou Harris píseň That Lovin' You Feelin' Again. Za píseň obdrželi cenu Grammy pro nejlepší country interpretaci dua či vokální skupiny. V roce 1985 nahrál Orbison píseň Wild Hearts pro film Nicolase Roega Insignificance, vydanou na labelu ZTT Records a produkovanou Davidem Briggsem a Willem Jenningsem. Režisér David Lynch zařadil píseň In Dreams do svého filmu Blue Velvet; i to pomohlo Orbisonovi k návratu ztracené popularity. V roce 1987 byl Roy Orbison uveden do Rokenrolové síně slávy, jeho průkopnické působení bylo oceněno uvedením do Rockabillyové síně slávy.

Poté, co podepsal Orbison novou nahrávací smlouvu na dalších 10 let u společnosti Virgin Records, pořídil v roce 1987 pro soundtrack k filmu Hiding Out novou verzi písně Crying, nyní jako duet s k. d. lang. Píseň získala následně cenu Grammy.

V roce 1987 uvedla televizní stanice HBO speciální pořad Roy Orbison and Friends, A Black and White Night, černobílou technikou pořízený záznam z koncertu. Roye Orbisona doprovázela hudební skupina složená z jeho fanoušků a přiznivců z řad špičkových hudebníků, kteří mu takto prokazovali velký respekt a obdiv. Na organizaci se podílel T-Bone Burnett. Na klavír hrál Glen Hardin, který po léta doprovázel Buddyho Hollyho i Elvise Presleyho. Kytarista James Burton doprovázel Presleyho a Rickyho Nelsona. V doprovodném sboru zpívali (a někteří také hráli na kytaru nebo klavír) Bruce Springsteen, Tom Waits, Elvis Costello, Jackson Browne, J. D. Souther a Steven Soles a dále zpěvačky Jennifer Warnes, k. d. lang and Bonnie Raitt. Tento pořad přivedl do řad příznivců Roye Orbisona mnoho příslušníků mladší generace.

Krátce po tomto vystoupení, když spolupracoval v roce 1988 s Jeffem Lynnem ze skupiny Electric Light Orchestra na písních pro nové album, se sešel víceméně náhodně ke spolupráci ještě s Bobem Dylanem, Georgem Harrisonem a Tomem Pettym. Původním záměrem bylo natočit píseň na B stranu Harrisonova singlu This Is Love. Píseň Handle with Care, která z této spolupráce vzešla, se však povedla natolik, že bylo jmenovaným líto použít ji na B stranu singlu. A protože měli ze společné práce opravdovou radost, rozhodli se natočit pod pseudonymem celé album. Vznikla tak skupina Traveling Wilburys a album Traveling Wilburys Vol. 1 zaznamenalo poměrně značný úspěch. Další společné plány této pětice hudebníků však narušila pozdější smrt Roye Orbisona v prosinci téhož roku.

Koncem roku 1988 natočil Roy Orbison nové album Mystery Girl. Album produkovali Orbison, Mike Campbell (z Tom Petty's Heartbreakers) a Jeff Lynne. Poslední vystoupení po návratu do Spojených států uskutečnil Roy Orbison v Highland Heights ve státě Ohio. Na příští rok plánoval velké turné po Evropě a Americe.

Album Mystery Girl, které přineslo Orbisonovi návrat na výsluní popularity, však vyšlo až po jeho smrti…

[editovat] Diskografie

Související informace naleznete v článku Diskografie Roye Orbisona.

[editovat] Odkazy

[editovat] Reference

1. ↑ Jaromír Tůma udává v příloze časopisu Mladý svět Echo ze zahraničí datum narození 7. dubna 1936
2. ↑ Přehled cen Grammy
3. ↑ AMBURN, Ellis. Dark Star: The Roy Orbison Story. New York : Carol Publishing Group, 1990. ISBN 0-8184-0518-X. S. 114-119.  
4. ↑ http://www.famoustexans.com/royorbison.htm

[editovat] Literatura

• V tomto článku je použit překlad textu z článku Roy Orbison na anglické Wikipedii.

• DÁVID, Ľubomír. Pohnuté životy – Roy Kelton Orbison [online]. 2007, [cit. 2008-07-28]. Dostupné online. (slovensky) 

• TŮMA, Jaromír. Echo ze zahraničí. Praha : ÚV SSM v Mladé frontě, 1989. Příloha časopisu Mladý svět. S. 24–26.  
• WICH, František. Rock & Pop. Encyklopedie II. M – Z. Praha : Volvox Globator, 1999. ISBN 80-7207-277-3. S. 138, 139.  
• The Roy Orbison Story

[editovat] Související články

• Traveling Wilburys

[editovat] Externí odkazy

• (anglicky) Oficiální stránky Roye Orbisona
• (anglicky) Oficiální stránky skupiny Traveling Wilburys
• (anglicky) Roy Orbison na stránkách Allmusic
• (anglicky) Roy Orbison na stránkách Allmovie
• (anglicky) Roy Orbison na Internet Movie Database