Neviditelná buňka aneb Jak francouzská policie vyrábí teroristy
Bertrand Schmitt - Bruno Solařík - Thierry Tremblay
Praha, 24. 2. 2009
Tarnac je malá vesnice o 327 obyvatelích, ztracená v lesích střední Francie.
V sobotu 15. listopadu 2008 zde byla provedena razantní policejní operace: do obce vtrhli policisté v kuklách a těžkoodění členové zvláštních jednotek. Cílem bylo zlikvidovat zločineckou organizaci s centrem na jednom z tarnackých statků.
Pořádkové síly zastihly na statku několik lidí. Pak vše pokračovalo tak, jak tomu při policejních raziích proti zločincům bývá: ozbrojenci srazili osazenstvo na zem, všechny přítomné spoutali a pozatýkali.
Něco tu však přece jen přesahovalo běžné meze boje proti zločinu: do akce bylo – za masivní asistence televizních kamer – zapojeno sto padesát strážců zákona, podporovaných navíc dvěma vrtulníky…
Ta zločinecká organizace byla totiž dle úřadů přímo organizace teroristická. Jednalo se prý o tzv. neviditelnou buňku. Teroristická aktivita této ilegální buňky měla spočívat v sabotáži na vlakových trolejích, jež dne 11. listopadu 2008 na několik hodin znehybnila rychlíky TGV.
Prohlídka tarnackého statku, jejímž cílem bylo nalézt materiál a nářadí použité pro shazování trolejí, však skončila nezdarem. Stopadesátičlenná policejní jednotka spolu se sběrači vzorků DNA, s vrtulníky a se psy slídícími po výbušninách na statku zabavila žebřík… Policejní operace byla přesto završena zadržením patnácti osob. Devět z nich bylo obviněno. Mimochodem, bez jakýchkoliv důkazů. Většina jich byla po 2. prosinci 2008 propuštěna, jsou však nadále stíháni na svobodě.
Dva zadržení ve vězení zůstali. Ten, kdo měl teroristickou organizaci na tarnackém statku řídit, a jeho partnerka. Vůdcem měl být čtyřiatřicetiletý intelektuál Julien Coupat. On a jeho přítelkyně Yldune Lévy byli 15. listopadu 2008 vzati do vazby a drženi v ní za „výjimečných podmínek“ – protože byli zatčeni za „organizování zločinného spolčení a odpovědnost za škody způsobené teroristickým činem“.
***
Za běžných okolností mají rodiny a advokáti pochopitelně právo navštěvovat zatčené osoby; o tom v demokratickám státě vlastně nikdo ani na vteřinu nepochybuje. Avšak zrovna toto právo se za „výjimečných podmínek“ ruší. Po několik dní byli tedy oba zadržení zcela izolováni. Jak se brzy prokázalo, byli přitom vystaveni ponižujícím praktikám, například častým a důkladným tělesným prohlídkám včetně „análních inspekcí“. Yldune Lévy byla každé dvě hodiny probouzena ze spaní. Oficiálně bylo toto opatření zavedeno pro její „ochranu“, a to „před ní samotnou“. Mnozí komentátoři – včetně soudců – však dosvědčují, že taková praxe, která je u „vězňů pod zvláštním dozorem“ skutečně uplatňována, byla zavedena za účelem vytvoření psychického nátlaku a zlomení odolnosti zatčeného. Není těžké si představit, o jaké zlomení odolnosti mělo jít v případě pětadvacetileté dívky, spoluobviněné bez důkazů ze zločinného spolčení a teroristického činu: v takové situaci by se leckterému vyšetřovateli dozajista hodilo alespoň přiznání, které, jak známo, může důkazy nahradit.
Yldune Lévy byla nakonec propuštěna, avšak jen „dočasně“, přičemž je nyní podrobena pravidelným policejním kontrolám a její propuštění neustále napadá státní prokuratura, ministerstvo spravedlnosti i ministerstvo vnitra Francouzské republiky.
Julien Coupat je ve vězení dosud. Jemu nepomohlo ani rozhodnutí zvláštního soudního úředníka, který vydal 12. prosince 2008 souhlas s jeho propuštěním. Za mřížemi totiž Coupata drží „předběžné opatření k vazbě“ – ve francouzském právu téměř nepoužívaný, výjimečný postup, za jehož uplatňování v daném případě nese odpovědnost státní zástupce, podléhající přímo ministryni vnitra.
***
Tarnacká aféra je mezinárodně pozoruhodná hned z několika důvodů: státní moc – spolu s médii – při ní několikrát přikročila k porušení principu presumpce neviny: samotný úřad ministryně vnitra označoval mladé lidi z tarnackého statku bez důkazů rovnou za „nebezpečné teroristy“. Nemluvě ostatně o tom, že popsaná policejní opatření, počínaje obsazením vesnice po zuby ozbrojenou rotou o velikosti poloviny počtu obyvatel dané obce, a konče „zvláštním dozorem“ nad obviněnými, naprosto neodpovídají závažnosti činu, který je zmíněným osobám přisuzován: ředitelství francouzských železnic oznámilo, že oním trolejovým protestem (kterého se obviněné osoby buď dopustily nebo nedopustily – důkazy stále nejsou) nebyly v žádném okamžiku ohroženy lidské životy a že jeho jediným důsledkem bylo narušení jízdního řádu (poměrně marginální ve srovnání s masivními francouzskými stávkami v dopravě). Terorismus jako hlavní bod obžaloby je tedy v tomto případě až groteskně neodůvodněný. Skutečná právní kvalifikace činu tohoto typu zní spolupachatelství při poškozování cizí věci. V takovém případě může být obviněný stíhán na svobodě.
Hlavním rysem podivného vztahu k právu ze strany „ochránců práva“ je bezpochyby jeho poněkud povědomá teatrální atmosféra. – Aby nedošlo k omylu: skutečný terorismus jakékoli provenience – tedy vydírání či přímo vraždění nevinných lidí na základě principu kolektivní viny – musí být ve svých záměrech i projevech odsuzován a potírán, o tom není pochyb (a bylo by vůbec podivné, kdyby o tom chtěl někdo v rámci demokratického právního řádu pochybovat). K čemu by však mohlo sloužit vyvolávání protiteroristické psychózy tarnackého typu? Nemohlo by být široce medializované zadržení mladých lidí z Tarnaku francouzskými úřady čímsi jako varováním? Čímsi jako hrozbou, adresovanou… všem? Pokusem předem umlčet – právě za pomoci strašáka terorismu – případné projevy nespokojenosti s jednáním představitelů státní moci? Pokusem ospravedlnit mnohá opatření a zákony, které již nyní důrazně kritizuje občanská společnost?
Ono totiž už je co kritizovat: uveďme jediný příklad. Je jím třeba zavádění elektronické databáze EDVIGE, která směřuje k předávání informací policejním zpravodajským službám o politických a náboženských postojích nebo o sexuálním chování zástupců spolků, odborů, politických stran i všech jednotlivců, označených za potenciálně nebezpečné…
Komu to něco vzdáleně připomíná – například z dějin některých nejmenovaných států či z oblasti sci-fi –, ten jistě chápe, co by zde mohlo být jednoho dne reálně v sázce.
***
Francouzské úřady se zde však (na rozdíl od podobných případů z dějin či z oblasti sci-fi) dopustily jedné nepatrné chyby, která má dalekosáhlé následky: počítaly podle všeho s tím, že rozprášené komunity mladých „nepřizpůsobivých“ nonkonformistů (tak je dané úřady identifikovaly) se nezastane nikdo jiný než jim podobní (a vůbec kdovíjací) „nonkonformisté“ (teroristé?, anarchisté?) a že s její nemilosrdnou likvidací budou naopak souhlasit dozajista zcela „konformní“ a hlavně snad pokud možno politicky inertní obyvatelé tiché vesničky ztracené v lesích. A o ně že se to pak třeba opře.
Ale co se nestalo: vesničtí sousedé zatčených se ihned postavili na stranu svých zadržených spoluobčanů. A navíc ustavili občanský výbor na jejich obranu! Reakci obyvatel obce na ohromující policejní útok proti „nebezpečným teroristům“ popisují členové tohoto spontánně vzniklého vesnického výboru jako směs hněvu, nepochopení a strašlivého, ponižujícího pocitu neúměrnosti, přehnanosti. Ve svém nelíčeném (a vlastně zcela pochopitelném) rozhořčení mluví přímo o zběsilosti moci a médií. M. Gillabert, občan Tarnaku, se ptá: O co tady vlastně jde? O obec, která mezi sebe přijala několik mladých, k nimž jezdili na návštěvu přátelé, někteří z nich zůstali nebo se sem vracejí, někteří obnovili místní obchod, další zde hospodaří, jiní organizují kulturní aktivity (…) a vzájemně si všichni pomáhají, jak to bylo vždy zvykem u místních lidí… Jak může někdo mluvit o skrývání nebo o ilegalitě, když tady jde právě naopak o únik před anonymitou a agresivitou velkoměst?
Tím to však neskončilo. Nejen v samotném Tarnaku, ale v celé Francii i v zahraničí odsoudili mnozí lidé zmíněnou vlnu porušování práva, k níž v tarnackém případu zjevně došlo. K občanským protestům se připojili mnozí univerzitní profesoři a intelektuálové. Mezi nimi několik z nejdůležitějších současných filosofů (Giorgio Agamben, Alain Badiou, Jean-Luc Nancy, Jacques Rancière aj.), spisovatelů (Jean-Chistophe Bailly, Bernard Noël, Dominique Noguez, Serge Quadruppani aj.), ale také řada dalších umělců, vědců, právníků i politiků. Francouzská Liga pro lidská práva považuje za nezbytné reagovat na nejnepřijatelnější deviace v soudních a policejních praktikách, které se stávají neslučitelnými s právním státem.
Ve více než čtyřiceti francouzských městech, samozřejmě včetně Paříže, se vytvořily výbory na podporu vyšetřovaných z Tarnaku. Za hranicemi Francie se výbory téhož určení ustavily v Barceloně, Berlíně, Bruselu, Lisabonu, Moskvě, New Yorku, Praze a Ženevě.
Všechny zmíněné výbory kritizují to, co z celé aféry vyplývá obecně, principiálně: zřetelně politický charakter aféry, zjevnou snahu úřadů využít „protiteroristických zákonů“ a „výjimečných opatření“ k porušování stávajícího práva jako takového, tedy v důsledku k závažnému a znepokojivému ohrožení lidských práv, v demokratických systémech dosud takříkajíc nezadatelných alespoň na papíře.
Konkrétně pak výbory „na podporu obviněných z 11. listopadu“ požadují okamžité propuštění Juliena Coupata z vazby. Toho ještě představme: Coupat původně působil jako vysokoškolský učitel, který se roku 1999 podílel na vydání dvou dnes již legendárních čísel revue Tiqqun, blízké situacionistům či filosofům, jako jsou Cornelius Castoriadis a Giorgio Agamben. - O to zde však vůbec nejde. Kdyby byl rodilým obyvatelem Tarnaku či kdovíjaké jiné vesnice a zabýval se řekněme povoznictvím či obchodem s uhlím, důvod k protestu proti jeho věznění na základě daných obvinění by v souvislosti této aféry nebyl ani o milimetr kratší. Dnes je to on, no a zítra by to mohl být kdokoli jiný. Nebo ne?
***
Vyjadřujeme hluboké znepokojení nad politickými manipulacemi, které dnes ve Francii závažně ohrožují svobodu projevu a přesvědčení. Odsuzujeme evidentní rozpory mezi údajnými činy a formulacemi obžaloby. Upozorňujeme na nutnost jejího uvedení do souladu s platnými zákony, uplatnitelnými v dané situaci. V této souvislosti protestujeme proti zadržování osob, vůči nimž neexistuje žádný důkaz, který by jejich zadržování za dané situace ospravedlňoval. Ostře odsuzujeme ponižující opatření, odporující právům člověka v demokratickém státu a podezřelým způsobem odůvodňovaná „antiteroristickými zákony“.
Žádáme propuštění těch, kteří byli – podle všech dostupných indicií – obviněni v prvé řadě… pro výstrahu. Máme s prominutím za to, že právo musí být respektováno i v demokratické Francii. Ostatně, tady rozhodně nejde jen o Francii.
Autoři jsou spoluzakladateli pražského výboru na podporu obviněných z Tarnaku.
Bertrand Schmitt (1967), francouzský filmový režisér, scénárista, básník a publicista, člen surrealistické skupiny. Žije střídavě v Paříži a v Praze.
Bruno Solařík (1968), redaktor revue Analogon, lektor East and Central European Studies na FF UK, překladatel, básník, člen surrealistické skupiny.
PhDr. Thierry Tremblay, Ph.D. (1970), quebecký vědec, odborný asistent francouzské a frankofonní literatury a historie na PdF UK v Praze.