Spor o smysl českých dějin je označení polemiky ohledně pojetí českých dějin, jež se odehrávala přibližně v letech 1895–1938 a jíž se účastnily zejména přední osobnosti české filosofie (Tomáš Garrigue Masaryk, Emanuel Rádl) a české historiografie (Josef Pekař, Kamil Krofta, Zdeněk Nejedlý, Jan Slavík).
Podnětem rozepře se stalo Masarykovo pojednání Česká otázka, vycházející z představy, že české hnutí se zakládá na myšlence humanity, jež od husitství pokračuje přes reformaci a národní obrození až do současnosti. Polemika se nicméně rozhořela až v 2. desetiletí 20. století, když Jindřich Vančura znevážil práci předního historika Jaroslava Golla. Toho se zastal především jeho žák Josef Pekař, který navíc poukázal na vědeckou nepodloženost Masarykových tezí.
Po
vzniku Československa začala polemika nabývat odlišného charakteru. Spory o Masarykovu
teorii se sice vedly dále, do popředí se však stále více dostávala
diskuse o
metodologii historické vědy. Velmi důležitou roli zde sehrály příspěvky Jana Slavíka, jenž zpochybňoval přístup
pozitivistické historiografie k
dějinám. Spory nakonec utichly po
smrti Pekaře a Masaryka
roku 1937 a zejména kvůli
nacistické okupaci Československa roku
1939.
